Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Darovaný život...(Světlo ve tmě) - 8.kapitolka

28.06.2009 (09:00) • bella13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 966×

8.kapitolka - Sen

Amy:

Dny doma byla strašná otrava. Mamka mě zatím ještě vyučovala v bylinkách. To bylo celkem fajn. Moje myšlenky neustále utíkaly k tomu krásnému čokoládově hnědému vlkovi. Ty oči… je možné abych se do něj zamilovala? Nemyslím skoro na nic jiného než na něj.

Alex mi vyprávěla o nové škole. Bohužel se naše tušení splnila. Ti upíři s námi chodili dokonce i do stejné třídy! Teda ti starší s Alex a mladší se mnou. Bylo jich pět. Rosalie, Jasper, Emmet, Edward a Alice. Každá holka se prý snažila sbalit Edwarda. Byl jako jediný z nich volný. Zvláštní… no každopádně mají zlaté oči. To bylo v jistém směru dobré. Aspoň že nelovili lidi. I když to, že lovili zvířata, mi na náladě moc nepřidalo. Alex mi ale pak začala vyprávět, jak se kolem ní začali motat kluci. To byla teprve legrace.

„Měla jsi to vidět. Jen co jsem se tam objevila na motorce, všichni utichli. Cullenovi zbystřili. Když si sundám helmu, spousta kluků obdivně hvízdlo. Začnu se po usmívat. Skoro každý volný kluk se za mnou otočil. Ti zadaní se radši věnovali svým polovičkám které mě propalovali pohledem. Jen co jsem se schovala za rohem, začnu se hrozně smát. Pak se tam objevila jedna milá holka. Angela se jmenovala. Ta s tebou bude chodit do třídy…“No prostě mi vyprávěla a já se smála a smála. Zítra něco podobného čeká mne. Už totiž uplynuly dva týdny a já zítra mohu nastoupit do školy. Už se těším. Dneska večer snad ani neusnu. Už mi tu chyběla jen Kate. S tou jsem dneska mluvila. Zase něco přes půl hodiny. Vždy si toho máme tolik co říct. Dole se ozval rámus. Něco se rozbilo ale co? Vstanu z postele a běžím domů.

„Sakra. Tohle už mi nedělej. Víš jak jsem se lekla? Je nahoře.“ S kým to mamka mluví? Najednou z kuchyně vyběhl Rip. Cupital co jen mohl ke schodům. No jasně.

„Ripe! Ahoj ty veverčáku malej. Jak se vede? To nevíš že máš chodit rovnou za mnou?“ Přitom ho chytnu do náruče. Podívá se na mě těma svýma kukadlama, a je se začnu hrozně smát. Vejdu do kuchyně. Mamka prostírala stůl. No teď spíš uklízela zbytky talířů ze země.

„Mami nechceš pomoct?“zvedla hlavu a podívala se na mě. Pak se usmála.

„To by jsi byla moc hodná zlato. Já zatím vyndám těstoviny z trouby.“
Kleknu si a zametu místo ní. Sice to s dlahou jde špatně ale já jsem šikovná… Mamka zatím vyndala jídlo z trouby. Pak zavřela oči a soustředila se. Jen ji fascinovaně pozoruji. Těším se až to budu umět. Mamka se právě spojila s taťkou a volala ho domů. My s Alex to neumíme protože já nejsem její polovina a zase naopak. Kdybych tak konečně našla tu svoji. Myslím, že stejně to cítila i sestra. Uběhlo ani ne pět minut a už svým jemným sluchem zachytávám rytmus několika tlap. Už jsou tady. Jdu jim otevřít. Stáli tam dva členi naší rodiny a usmívali se od ucha k uchu. Alex byla promočená na kost. Co se děje?

„Můžu se zeptat co je tu tak veselého a proč si ségra mokrá?“táta vyprskl smíchy.

„Coline děje se něco-?“zeptala se mamka když se objevila za mnou.

„Ne nic….“hrál svatouška. Mamka pozvedla jedno obočí. Alex ztěží zadržovala smích.

„Alex můžeš nám to vysvětlit aspoň ty?“

„No... Táta mi ukazoval jak poznám, když je někde past. Hrál si na chytrého. Myslel , že neodhalím jednu jámu. Jenže si nevšiml kde stojí. Sám stal v síťové pasti. Vždycky když jsem ho na ni chtěla upozornit jen mě přerušil. No a pak se pohl a ta past ho vytáhla nahoru. Začnu se smát. Táta byl naštvaný proč jsem mu něco neřekla. Začnu se obhajovat a nakonec se začnem hecovat. Prý kdo přeskočí řeku. No tak běžíme k řece a už se odrážíme když najednou zakopnu. Táta to hladce přeskočil ale já skončila v říčce.“ Teď už se smějeme všichni. Alex se běžela rychle převléknout. My ostatní zatím zasedneme ke stolu. Teda já ne. Já nandala jídlo.

Večeře byla fajn. Pak jsme jako celá rodina zasedli k televizi a pustili si nějaký film. Komedii. Byla to hrozná legrace. Nakonec jsme museli jít já a Alex spát. Mě to ale ani moc nevadilo. Než si lehnu vyčistím si zuby.  Když pak ležím v posteli, myslím trochu i na zítřek. Ale nevíc se mé myšlenky zaobírali hnědým vlkem. Dnes byl měsíc v úplňku. To je vždy magická noc. S tímhle vším jsem nakonec usnula. Zdál se mi zvláštní sen…

Sedím na útese. Poslouchám zvuky moře a křik racků. Hledím do vln, protože mě naprosto fascinuje jeho nespoutanost a síla. Uslyším kroky. Otočím se. Je to Alex. Sedne si ke mně. Vyruší nás zašustění listů. Vítr to nebyl. Rychle vyskočíme na nohy a pozorujeme les. Slyším jak mě i Alex bije srdce jako o závod. Něco se mihlo mezi stromy. Co to bylo? Pak vystoupila mladý chlapec. Vypadla strašidelně. Aby ne když před námi stál upír. Vypadal velice divoce. Jeho červené oči nás děsili. On se jen usmál.

„Konečně. Dobře se schováváte… Ještě jsem neokusil krev fangelvky….“Pak se začal děsivě smát a hodil po nás nožem. Byl to tak rychlý pohyb že jsem ho zaregistrovala jako špinavou šmouhu. Pak cítím jen bolest. Podívám se na sebe a na sestru. Nám oběma trčela z břicha dýka. Musela mě prorazit na skrz. Cítím jak mi po zádech stékají potůčky krve. Chytnu se za ránu. Mé prsty byli od krve. Vzhlédnu  Z lesa vyběhl nějaký kluk. Měl snědou pleť, krátké černé vlasy. Ty jeho oči mi přišli povědomé. Hluboce zavrčel a pak skočil na upíra. Za letu se proměnil v toho krásného hnědého vlka z lesa. Škoda, že se sním nikdy neseznámí… Uniklo mi tiché „Sbohem nepoznaná lásko…“ a pak už jsem ztratila pevnou půdu pod nohama. Padala jsem z útesu… Dál a dál do hlubin moře.

S trhnutím se probudím a rychle posadím… Co to bylo? Klid… Byl to jen sen… Zatím. Něco mi říkalo, že tohle se jednou stane. Měla jsem pocit, jako bych ten útes dobře znala. A ten chlapec… On je ten vlk! Musím to hned říci Alex. Konečně mohu pohybovat plně celým zápěstí bez bolesti takže mi nedělá problém rychle vstát. Juknu na čas. Zrovna v tu chvíli zazvoní budík. Bezva. Mamka a taťka už jsou v práci. Přiběhnu k sestře do pokoje. Akorát se oblékala. Udiveně se na mě podívá.

„Alex! Vím kdo je ten vlk! Není to zvíře ale člověk! Všimla sis včerejšího úplňku? A k tomu jasná noc. Přesně ta pravá na odpovědi a varování ve snech. Víš co to znamená? Já nejsem blázen. Zamilovala jsem se do toho kluka-vlka.“ Celá rozjančená jí skočím kolem krku. Alex se pousmála. Jenže oči byli smutné. Jí se taky něco zdálo?

„Alex co tě trápí?“

„Amy neměl ten tvůj sen ještě jednu část?“ Jak to ví? Ten úsměv zase zmizel mě. Málem bych na něj zapomněla. A přitom… je tak důležitý.

„Zdálo. Tahle část už není ale vůbec fajn. Myslím, že o téhle části by měli vědět i rodiče. Byli jsme na nějakém útesu. Nejspíš v La push. Sedíme a povídáme si když nás vyruší zašustění větví. Obě se otočíme. Stál tam upír, lidský vrah. Prý nás ještě nikdy neochutnal. Pak pohl rukou až moc rychle. Zasáhl nás dýkou. Ta mě prorazila skrz. Pak se tam objevil ten kluk-vlk. Vrhl se na něj. Já ale už jen padala a padala z útesu…“ani jsem si neuvědomila, že mi tečou slzy. Alex na mě šokovaně koukala.  Pak mě objala. V očích měla ale starost.

„Alex? Jak si to ale věděla?“ utřu si slzy. Jen vstane a jde k oknu.

„Protože mě se zdálo to stejné. Při každém úplňku mám věštecké sny a poslední rok mám s tebou všechny stejné…“Pak se na mě otočila. V očích měla ale slzy.

„Mě se ten sen zdál ale až do konce. A tohle nebyl tvůj konec, ale můj. Chlapec se pro tebe vrhl dolů. Kdežto moje rána byla smrtelná.“ Panebože… Takže tohle se jednou stane? Ne to ne… To nedovolím. Vyskočím na nohy a setřu si slzy. Chytnu ji za ramena.

„Ne tohle já nedovolím. V tom snu jsme byli na útesu. A já vím kde je. Teď jsem si jistá. Když se tam neobjevím, nikdy se to nestane. Radši budu navždy smutně zamilovaná, než abys přišla o život. To mi věř.“ Usmála se a pak mě pevně objala.

„Děkuji.“ Zašeptala mi do ucha. Pak se juknu na hodinky. Fíha to je hodin. Čtvrt na osm.

„Není zač. Ale teď se musím nachystat jinak to nestihneme do školy.“ Alex se usměje a začne si balit věci. Já se zaběhnu do pokoje obléknout. Co na sebe? Do očí mi padlo černé triko na ramínkách s modrým nápisem. Pak šáhnu do šuplíku a vytáhnu svoji oblíbenou černou síťovou rukavičku až k lokti. Pak rychle skočím do bílých džínů.  Vezmu si modrou mikinu s tříštvrtečním rukávem. V koupelně se rychle učešu. Vlasy si nechám volně rozpuštěné. Dám si řasenku a i s batohem běžím dolů. Alex seděla a pila. Na jídlo asi moc neměla chuť. Hm… a ještě máme čas. A já jsem na tom podobě… radši ať tam jsme dřív.

„Alex pojedeme? Nezapomeň že když budu mít na ruku v dlaze, nemůže se pořádně držet. Musíme jet pomalu.“ Alex se na mě podívala.

„Jistě. Málem bych na to zapomněla. Promiň.“ A hnedka vstala. Oči měla stále smutné. Ach… Asi vypadám podobně. No radši jdu do chodby a obléknu si bundu. Pak si nazuji kecky. Alex už čekala u dveří s klíčky a helmou v ruce. Běžela pro motorku a já zatím zamkla dům a nasadila si helmu. Alex se za chvíli objevila sedíc na motorce a s přilbou na hlavě. Nastartovala a já se posadím za ní.

Cesta trvala půl hodiny. Musela jet pomalu. Když dorazíme na parkoviště, rozhlédnu se kolem. Alex v pohodě zaparkuje. Když vypla motor, slyším, jak několik kluku upozornilo toho druhého. Ozývalo se šuškání. Asi je pro ně novinka holka na motorce.slezu z motorky a sundám si rukavici. Alex si položila svoji helmu na sedadlo a dávala na kolo zámek. Sundám si helmu a rukou si pohodím vlasy. Tak je to lepší. „A kurva. Tak to je ta mladší sestra?“ ozvalo se odněkud z parkoviště. Cože? Tak tohle si o mě myslí kluci? No bezva. Vezmeme si helmu a jdeme ke kanceláři. Každém kluk se za mnou otočil. Ach jo…

„Dobrý den dívky. Co si přejete?“zeptala se postarší paní. Byla příjemná. Nahodím úsměv.

„Dobrý den. Jsem tady nová. Musela jsem ze zdravotních důvodů nastoupit až teď. Jmenuji se Amy Plucková.“ Paní vstala a šla ke skřínce. Po minutce se vrátila s deskami v ruce. Dala mi potřebné papíry. Mile se usměji a poděkuji. Ještě mi k tomu řekla pár věcí.

„Nashledanou.“ A míříme z místnosti. Alex si prohlížela můj rozvrh. Pousměje se.

„Je to v cajku. Jen v úterý a pátek na mě budeš čekat. Jen hoďku. Teďka máš … Chemii.“

„Jé… tu zrovna nemusim… Kde je ta učebna?“

„ Pojď zavedu tě tam.“ Vedla mě chodbou.

Dorazím k učebně. Pak mě Alex opustila a utíkala na svoji hodinu. Naštěstí byla ve stejné budově.

Autor: bella13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Darovaný život...(Světlo ve tmě) - 8.kapitolka: