Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Darovaný život...(Světlo ve tmě) - 5.kapitolka

22.06.2009 (09:00) • bella13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 975×

5.kapitolka – Trénink a co se stalo po čase

Brzo ráno mě vzbudí mamka. Asi tak v pět. Dám si rychlou sprchu a obléknu se. Dneska mě čeká trénink. Pod rukou mojí mamči to bude velice těžký a náročný trénink.

„Amy? Jsi už hotová? Čekám venku.“Rychle se obuji. Přitom dojídám kousek koláče.

„Jo jo… Už letim mamčo!“ a vyběhnu ven. Mamka stála u cesty a hladila si srnku. Když mě uviděla lehce se zamračila. Co jsem provedla?

„Amy, už tu na tebe čekám. Bereš nám drahocenný čas. Celé ráno a dopoledne máme opravdu nabité. Teď půjdeme do lesa na jednu mýtinku. Poběžíme. Schválně jestli tam budeš dřív než já. Je tu ale jedno pravidlo. Nohou se nesmíš dotknout země. Budeš skákat po větvích. Stejně jako já. Snaž se nespadnout ano?“ Fíha. To je celkem těžký úkol. Mamka je v tomhle dobrá. No snad ví co dělá. Vyšplhám na strom. Mamka to odstartuje. Běžím směrem kterým ona. I když se snažím můj pohyb není tak rychlý a plynulý jako její. Jednou už jsem málem spadla. Praskla pode mnou větev. Skočila jsem na ni moc prudce. Mamka se zastavila na malém paloučku. Bylo tam pěkně. Pod stromem tam leželi dvě hladké dřevěné tyče.

„Amy, když skáčeš po větvích, musíš více používat ruce. Třeba se zkus zachytit a zhoupnout jako na gymnastice ve škole. Ano?“Přikývnu „Dobře. Teď si trochu zabojujeme.“ A hned na to mamka vyrazila rukou vpřed. Souboj začal. Během minutky mě položila na zem. Sakra.

„Amy co to bylo? Vždyť ty si vůbec nekryješ nohy. Stačí aby ti je někdo v správnou chvíli podrazil. Takováhle chyba tě může stát i život. Vím že máš na víc. Dej volný průchod svým instinktům. Tak ti to půjde lépe. Postav se zkusíme to znova.“Vstanu a dáme se do toho znova. Tentokrát mi to jde ale už lépe. Na nohou jsem se udržela deset minut. Pak mi mamka ukázala pár triků. Až jsem začala všechny ovládat, pustili jsme se do boje. Už se mi podařilo mamku několikrát uhodit. To je dobré znamení. Naučila jsem se také využívat své okolí. 

   Po dvou urputných hodinách boje, jsem se dokázala bránit ručně i větví. Mamka mě pak vzala k vodopádu. Byl to sice kus cesty, ale to je holt trénink. Zase jsem skákala po větvích. Tentokrát už mi to šlo lépe. Řídím se totiž mamčinou radou.

„Tak Amy, jsme tu. Vidíš támhle nahoře ten kmen? Jak je zaseklý mezi dvěma skalními výběžky?“Potvrdím. „Skvěle. Tak tam teď vyšplháme. Bez jištění. Neboj, nic se ti nestane. Kdybys to nezvládla spadneš do vody. Tak a teď vzhůru.“Sakra. Tak šplhání po skále jsem nečekala. Polezu poprvé. No ale zase to nemůže být tak těžké ne? Nechám se navádět instinkty. Za pár minut vylezu nahoru. Mamka už tam sedí na zemi a přehrabuje se v batohu.

„Skvěle Amy. Řídila jsi se instinkty viď? Pro tohle máš talent. Výstupy tě ani nebudu muset učit. Teď je na řadě zdokonalování rovnováhy. Než ale začnem, propláchni si pusu vodou až nemáš žízeň.“ Vezmu si vodu kterou mi nabízí. Vytáhla ji z batohu. Udělám jak radí. Hned se cítím lépe. Mamka si pak sundala boty. Udělám to stejné. Mamka přistoupila ke kmeni a udělala na něm stojku. Po rukou se vydala po kmeni. Tak tohle je dokonalá rovnováha.

„Amy tohle budeš umět za pár týdnů. Jen jsem ti chtěla ukázat, že pokud ovládáš rovnováhu, dokážeš přejít i po laně. Ty jsi teď stoupni na ten kmen. Roztáhni ruce a projdi se po něm.“ Vystoupím na kmen. Roztáhnu ruce a přejdu ho tam a zpátky. Tohle mi nedělalo problém. Ani když jsem kmen měla stejným způsobem přeběhnout tryskem. Pak jsem ale dala ruce dolů. No tak krok ještě šel ale běžet tryskem bylo horší. To už jsem se necítila tak jistě. Jenže jak jsem  to přeběhla asi tak po dvacáté, bylo to jako běhat po zemi. Mamce už na tváři hrál úsměv. Nakonec přišla za mnou na tu kládu.

„Tak. Tohle bychom měli. Ještě že jsi tak učenlivá Amy. Než začneme na té kládě bojovat, musíš se naučit sklánět, uhýbat a vyskakovat. Takže já se budu po tobě teď ohánět jednou z těch tyčí, a ty budeš pouze uhýbat. Připravená?“ Jo nebo ne? Musím. Mrštná jako had…

„Připravená. Jdeme na to.“ Mamka se začala ohánět tyčí. Když se mi ohnala po hlavě, rychle se sehnu. Když po nohou vyskočím. Při výpadu na břicho uskočím. Mamka to takhle chvilku dělala. A já už se ani jednou nezakymácela. Jako bych bojovala na zemi.

   „Dobře teď si dáme malý ruční souboj a pak se vydáme domů.“Dobře… to nebude tak těžké… Snad. Mamka zaútočila. Přitom mi říkala co mám dělat. Bylo to těžké ale přitom pro mě tak přirozené. Ani nevím proč to tak cítím. „Soustřeď se na okolí a na soupeře. Vnímej každý jeho chvat. Měj mysl otevřenou, aby ti nic neuteklo. Neotáčej se pokud ti tak neporadí instinkt. Uvolni se. Žij bojem!“ to mě hrozně povzbuzovalo. Mamka sice odrazila každý můj výpad ale já cítím, že se rychle lepším.

   Když skočínme, mrknu na hodinky. Jejda! To už je půl jedenácté? Tak to znamená, že dnešní trénink je u konce. Mamka mi to potvrdila. Než vyrazíme, pořádně se napijeme a sníme si aspoň jablko. Dolů musíme sešplhat. Když stojím na pevné zemi, vyšplhám na strom. Mamka už tam čeká.

„Takž teď půjdeme domů. Zase jen po větvích. Závod to nebude. Prostě poběž za mnou jak nejrychleji dokážeš.“A hned na to se vydala domů.

   Po obědě jsem dostali s Alex za úkol prozkoumat les, jestli tam nejsou nějaké stopy nebo pasti toho pytláka. Vydali jsme se křížem krážem lesy. Alex měla celé dopoledne taky trénink. I ona se učila boje. Každá si odnášela několik modřin. Jak jsme tak běželi lesem(zrovna v La push), ucítíme neznámý pach. Strašně nás pálil v nose. Když prošla to místo, zjistila jsem co to je. Byl to střelný prach. A to čerstvý. Našla jsem náboje. Ještě teplé. Podle Alex jsou z pušky.

„Takže tady byl před nedávnem pytlák. Může být ještě někde blízko.“

„Amy! Tady je krev! A je vlčí! Ten pach poznám. Je sice trochu jiný ale poznám ho.“

„Musíme je najít!“ A rychle vyskočím Alex na hřbet. Jen co se chytím, už běží. Přitom má čenich skoro na zemi. Běžela po stopách krve. Zajímavé bylo, že stopa byla postupně slabší a slabší. Jakoby to zvíře přestalo krvácet. Je to sice divné ale ta stopa nás zavedla na malou mýtinku. Tam bylo najednou těch otisků strašně moc. Myslím samozřejmě vlčích. Stopy toho pytláka dávno zmizeli. Vlk mu nejspíš utekl takže to zabalil a nasedl do auta. Pak se tam najednou objevili i lidské stopy. Co se to tu děje? No každopádně stopa raněného zvířete končila na mýtince. Proč zrovna tam, nevíme ani jedna.

   Domů se vrátíme kolem šesté. Všechno doma řekneme. Mamka a taťka jsou hrdí, protože se lepšíme čím dál rychleji. Jsme prostě hodně učenlivé.

„Holky děláte nám radost. Lepšíte se. Myslíme že ten výcvik zvládneme do konce prázdnin. Vám se nemusí skoro nic opakovat. Takže je s vámi všechno rychlé.“

„No to já si dokonce troufám myslet, že na konci prázdnin budete mí kvalifikaci mistra.“ Řečnil táta. Alex se na mě podívala. Na tváři měla úsměv. Očí jí jen zářili.

„No tak teď už se všechno řeklo, takže můžeme nandat jídlo.“

Rodiče nám naservírovali večeři. My si pak dali sprchu a šli si lehnout dřív.  Do postele jsem padli obě hrozně utahané. Myslím, že po tak náročném dni, by jste na tom byli stejně.

   Každý den probíhal stejně. S tím rozdílem, že přibyli hodiny o rostlinách. Už utekl měsíc a půl prázdnin. Já už dokázala i to salto na kmeni, párkrát jsem porazila mamku s souboji. Stopování mi šlo také. Věci už jsem dokázala udržet déle živé. Několikrát se mi už podařilo věci oživit úplně. Takže v mém pokoji už byla živá lampa, dole dveře a pár stromů v lese. Darovat život a inteligenci mě vždy vyčerpávalo. Naštěstí jsem přišla na to jak trvalý život vzít zpátky ale to jsem dělala nerada. Život je přeci dar… No každopádně moje i Alexininy schopnosti a výdrž se každou chvíli zvyšovali. Teď jsme byli opravdu rychlí. No dost co se týče nás. Jelikož už jsme dosáhli v některých směrech kvalifikace mistra,dnes jdeme chytit pytláka. Konečně. Zatím jsme mu jen mařili plány ale zítra to všechno skončí. Zvířata budou konečně volně běhat. Právě teď sedím na větvi před srubem toho vraha. Alex seděla vedle mě. Najednou vyšel ven. Alex se přemění a začne ho pronásledovat. Já seskočím a natáhnu na zem síť. Prostě se dám do nachystání pasti. Ta je za chvilku hotová. Pro jistotu udělám ještě jednu. Pak se vydám za Alex. Stopy mě vedli přes La push. Najednou pocítím bolest. Ne moji. Nějaké zvíře je v nouzi. Je to kousek ode mě. Asi tak deset metrů. Rychle seskočím a běžím tam. Najdu velkého vlka chyceného v pasti. Kňučel. Vlk se na mě otočil. Lehce zavrčel. To co měl v očích se slovy popsat nedá.

„Klid. Nechci ti ublížit. Jsem přítel.“ Blížím se k němu. Přestane kňučet a vrčet. Pohlédne na mě svýma krásnýma očima. Ty oči… Měl takový zvláštní pohled. Přistoupím k němu. Lehce ho pohladím po hlavě. Postupně přejedu rukou hřbet až k raněné noze. Jakmile jsem blíže u rány, cukne sebou a zakňučí. Je to hodně hluboké. Chce to nějaké bylinky…

„Promiň. Je to hodně hluboké. V klidu lež. Budu v dohledu. Neboj se. Jen prosím lež.“ Pomalu kývne. Porozhlédnu se po okolí. U stromu spatřím to co potřebuji. Rychle to utrhnu a vrátím se zpět. Pohybuji se nadpřirozenou rychlostí. Přece jenom to nemůže říct.

„Teď to bude bolet. Rozevřu tu past a ty tu nohu musíš vyndat.“ Rozevřu past a vlk vytáhne svoji nohu. Přiložím na ránu bylinky. Najednou mě vyruší jisty zvuk… zní to jako dopady velkých tlap. Je jich víc… Co se to děje? Ze západu se blíží spousta vlků. Vstanu.

„Co jsi zač?“ a v tu chvíli se tu objeví čtyři velcí vlci. Všichni hrozně vrčí. V očích nenávist.

„Jak jsi je přivolal?“ tohle mě ohromilo. Takovouhle nenávist jsem nikdy nezažila. Poprvé mám trochu strach. Radši se dám na útěk. Chvíli běžím po zemi. Zjistím že mě pronásledují dva vlci. Jeden je menší. Takhle to nepůjde. Začínají mě dohánět. Rychle vyskočím a odrazím se od kmene stromu. Na druhý vyskočím. Dám se na útěk horem. Tím se jim ztratím z dohledu. Co se to stalo? Co to bylo? Proč mě tak nenávidí? Tady něco nehraje… Tohle se musí dozvědět Alex ale rodiče by o tom zatím neměli vědět. Zamířím domů… Po chvíli běžím po zemi. Najednou se s něčím srazím. Je to Alex.

„Amy naskoč! Rychle!“vyšvihnu se jí na hřbet a Alex se dá do zběsilého útěku. Takhle rychle jsem ji ještě běžet nezažila. Co se to děje? Copak se celý svět zbláznil? Otočím se. Za námi něco běží. Je to hrozně rychlé. Musíme to setřást. Pustím se. Je to sice riskantní ale já to dokážu. Oháním se rukama. Při každém tomhle pohybu na chvíli oživím některý strom. Ten se ožene třeba větví. Nepomáhá to.  Co teď? Mám nápad! ¨

„Alex musíš směrem k vodopádům.“Alex prudce zatočí. Vzpomněla jsem si že je tam jeskyně. Tam bychom se mohli ukrýt. Nejdřív ale musím udělat něco hodně vyčerpávajícího.

Jak dlouho potom budu spát? No musím to risknout. Alex je hodně zadýchaná, jak dlouho běží asi ona? No už se tam blížíme musíme to zahájit.

„Teď mě poslouchej. Za vodopádem je jeskyně. Tam se musíš dostat. Zbytek nech na mě.“ Alex zastříhala ušima. Chytnu se za srdce. Musím ze sebe vytáhnout co nejvíc energie. Jakmile tak udělám, cítím se unaveně. Teď ji musím rozprostřít. Pořádně před sebou tlesknu.

„Pozor!“pošeptám přitom. Vyšlehl zlatý záblesk.Pak stromy ožily a já se stala jejich srdcem. Probudily se stromy pouze v mém blízkém okolí. Já pak seskočila a chytila se jedné z větví. Soustředím se na větve. Ty se pod mými rozkazy oháněli jak jen dokázali. To něco z toho bylo hodně zmatené. Když se soustředil na jiné, tou nejsilnější větví ho odpálím pryč. Odletěl několik set metrů pryč. Jenže na mě dolehlo vyčerpání. Všechnu energii jsem vložila do tohohle. Aspoň že Alex je už v bezpečí. Radši já než ona.No každopádně to něco se už nevracelo. Doufám, že to stálo za to. Tlesknu znova. Objevil se záblesk ale já víc už neviděla. Je cítím jak letím vzduchem.

Autor: bella13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Darovaný život...(Světlo ve tmě) - 5.kapitolka: