Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Darovaný život...(Světlo ve tmě) - 4.kapitolka

14.06.2009 (14:30) • bella13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1049×

4.kapitolka – Nový domov

Nakonec Kate poznala i Alexiny schopnosti. Když moje sestra uviděla její reakci,(Jen jí spadla brada)Uznala,že u ní je tajemství v bezpečí. Kate pak musela už domů. Alex se nabídla že ji odnese. Kate čučela. Já nasedla první. Za mě se posadila Kate. Alex nás obě v pohodě unesla. Silná je dost. Má kamarádka se celou cestu smála. Já s ní. Takovou reakci jsem nečekala. Kate si tohle cestování náramně chválila.

Domů jsme dorazili o dvacet minut později. Z Alex spustila debatu jestli o tom co se stalo povíme rodičům. Nakonec se domluvíme, že nic nepovíme. Bude to tak lepší pro obě. Upekly jsme společně pizzu. Lépe řečeno tři.Byl to posední večer tady. Když mamka s taťkou přišli, ihned zasedli ke stolu a dali se do jídla.

„Ta pizza je výborná.“Já i Alex se usmějeme. Stoupneme si a sklízíme ze stolu.

„Holky? Posaďte se.“ Sedneme si. „Víme jak vám vadí stěhování. Hlavně tobě Amy. Proto jsme se rozhodli, že ve Forks zůstaneme jak jen dlouho to bude možné.“ Podívám se na sestru. Usmívala se od ucha k uchu. Očí jí zářili. Já musela vypadat podobně. Skočím mamce kolem krku. Byla u mě blíž. Alex skočila zase taťkovi. Všichni se rozesmějeme.

„Děkujeme!!!“

„Hele zbrzděte to! Je báječné, jak jste teď šťastné, ale už bude jedenáct. Tak do postele.“ Ach jo. Vyběhnu nahoru. Každá z nás zalezla do svého pokoje. Poslední noc tady…

Jakmile se natáhnu na postel(zuby mám už vyčištěné), uvědomím si jak mi všechno bude chybět. Ale nejvíc Kate, Tom a parta. Pak taky tohle místo… Hm… a zejtra to budu zase brát jen jako zastávku na cestě životem. Doufám, že ta další bude aspoň něčím věčná.

Ráno mě probudilo teplo na tváři. Slunce… S úsměvem se probudím. Pak si ale uvědomím co je za den. Úsměv pohasl. Dala jsem si sprchu a oblékla předem nachystané věci. Juknu na hodinky. Je teprve sedm. No to bych mohla dobalit svoje věci. Jak jsem řekla, tak taky udělala. Po pokoji se pohybuji svým přirozeným tempem. Tím myslím, že jsem samozřejmě rychlejší než člověk. Za chvíli už bylo vše v krabicích. Hotovo. Sešla jsem dolů a dochystávala tam věci. Namazala jsem rohlíky a pak vše umyla a sklidila do krabic. Juknu na hodiny. Hele ono je už skoro devět! Na a jako na zavolanou začali všichni scházet ze schodů. Ještě zívali.

„Jejks! A já myslel že ještě spíš… Od kolika tu strašíš?“Ptal se táta. Všici byli rozcuchaní až na mamku. Mě a mamce se moc vlasy ve spaní necuchají. My se moc nepřevalujeme. Tak jednou dvakrát za noc. Za to naši vlci se převalují dost často.

„No tak vzbudila jsem se před sedmou. Támhle na tácu jsou obložené chleby. Kávovar a hrnky jsem nechala ještě venku. Jinak je vše zabaleno.“ Mamka a taťka s na sebe podívali.

„To si Amy uklidila opravdu všechno sama?“ptala se mamka. Vždyť to tak bylo i minule.

„No a proč by ne? Tak už jsem neměla co dělat… Svoje věci mám, snídaně je hotová… Tak jsem se pustila do úklidu kuchyně.“ Alex se začala smát. Co je tu vtipného?

„Sestři? Mohu se tě tázat, jaký máš důvod ke smíchu?“ schválně mluvím tímto stylem.

„Směji se tvému výrazu a reakci rodičů.“ Jo…tak tomu rozumím. Taky mi to tak přijde.

„No teď se pojďte nasnídat. Stěhováci přijedou dřív.“ Všichni zasedli ke stolu. Já snědla jen dva chleby. Alex a taťka zase závodili kdo sní víc. Ach jo. Ale snědlo se všechno. Pak jsem šla nahoru s Alex a pomáhala jí dobalit věci. Venku zatroubilo auto. Už přijeli.

Běžím otevřít. Venku stojí čtyři stěhováci.

„Dobrej den slečinko.“ Řekl ten nejstarší. Ten nejmladší si mě se zájmem prohlédl.

„Dobrý den. Můžete začít v obýváku. A jeden z vás mi může pomoct nosit krabice z patra.“

„Dany, běž tady se slečnou nahoru.“Aha… tak takhle se jmenuje ten nejmenší. Vedu ho nahoru. Nosíme všechny věci dolů. Pak nosíme i věci od Alex a rodičů.

Naložení věcí do stěhováku, trvalo zhruba čtyři hodiny. Náklaďák pak vyrazil na cestu. My zůstali ještě chvilku u domu. Za chvilku se tu objevili všichni blízký spolužáci a přátelé. Kate přivedla i Maxe. Od minulého týdne s ním chodí. Byla tu celá parta plus i její novodobý člen. David. Ten vypadal přešle. Rodiče se rozloučili ze sousedy a našimi přáteli. Pak šli čekat do auta. Se všemi se obejmu. Stejně tak i Alex. Obě musíme slíbit, že budeme volat. Někdy taky musíme přijet na návštěvu. Kate se rozplakala. Riki měla na kahánku.

„Kate, prosím nedělej mi to ještě těžší. Už takhle mám problém.“

„Když já si nemůžu pomoct. Bez tebe to nebude ono.“ Alex mě chytla za rameno.

„Lidičky, jedno vám řeknu, bude se mi hrozně moc stýskat. Slibte mi, že až vás přijedu navštívit, budete celá parta.“ Sestra šla čekat do auta. Každý mě ještě jednou objal.

„Nám se bude taky stýskat. A neboj. My budeme vždycky celek. Slibujeme.“ Tak za tuhle partu bych dala život. Chtělo se mi plakat. To jsou tak báječní lidi.

„Přátelé, už budu muset jít. Až dorazím na místo, každému z vás zavolám. Jednou do čtrnácti dnů maximálně uděláme hromadný rozhovor berete?“ všem se na tváři udělal malý úsměv.

„BEREME!“zvolali naráz. Začnu se smát. Obejmu ještě na posledy Kate. Nechci aby se kvůli mně tolik trápila. Do ucha mi zašeptala „Naše tajemství zůstane naším.“

„Moc ti děkuju Kate. No ale teď už je ale čas abych šla. Takže zase někdy. Sbohem.“

„Ahoj“ „Čau“ „Sbohem“ ozývalo se od přátel. Mířím k autu. Všichni tam stáli a mávali. Otočím se ve dveřích auta, zamávám a naposledy se usměju. Pak vyrážím vstříc novému domovu. V autě jsem si všimla, jak si Alex utírala slzy. Na mě to v autě všechno dolehlo.

„Tati jeď už. Prosím. Jinak vyskočím z auta a zůstanu tady.“ Poslechl a pomalu vyjel. Z očí mi pomalu tekly proudy slz. Sestra mě objala.

„To bude dobré. Budete se vídat slibuju. I kdybych tě sem měla nosit na hřbetě.“usměju se.

„Co bych bez tebe dělala. Problém je, že mě se bude strašně moc stýskat.“ Alex mě zase chytla kolem ramen. Nechala mě vybrečet na svém rameni. Je opravdu zlatá.

Nakonec jsem usla. Nejspíš jsem prospala celou cestu. Vzbudila mě Alex.

„Amy? Jsme tady.“ Otevřu oči. Venku bylo zataženo. Jak dlouho vůbec trval můj šlofík?

„Alex? Jak dlouho jsem spala?“Rozhlížím se kolem. Mamka a Taťka čekali venku.

„No… usla si chvíli po odjezdu. Takže zhruba tři a půl hodiny. Nic si z toho nedělej. Pláč je lepší zaspat. Vím jak je to pro tebe těžké. Taky jsem si to jednou zažila.“ Pak vystoupila z auta. Ach jo. Tak zase do nového. Pomalu vystoupím. Vydám se k domu. Zjistím že dům leží v lese. Tentokrát ne na kraji ale opravdu hluboko v lese. Aspoň, že tak. Konečně se budeme s Alex moci chovat přirozeně. Přede mnou leží žlutý menší patrový domek. Tak tohle bude můj nový domov? Je hezký a utulný. Teď už tu chybí jen Kate a parta.

„Nad čím přemýšlíš?“ zeptala se mamka, která nesla dvě krabice.

„Ani nevím. Vybrali jste skvělé místo. Konečně se budeme moc chovat i tady přirozeně. To je ten nejlepší dárek jaký jste nám mohli dát.“ Mamka se usmála. Vydám se k autu a pomáhám nosit věci ven. S Alex jsme si rozdělili pokoje. Ona si vzala s výhledem na les. Já na zahradu. Pak jsem popadla telefon a volala Kate a ostatním. Hovor trval asi deset minut. Sejdu dolů.

„Tati kdy přijedou s nábytkem?“Zeptám se když ho potkám ve dveřích.

„Nejsem si jistý. Asi tak za půl hoďky. Jestli už máte vybaleno mohli byste si sundat motorky z přívěsu.“Jen přikývnu a běžím to udělat. Za chvilku dorazí Alex.

„Amy tak mě napadlo, až to doděláme nechceš to tady prozkoumat?“ Hm… To zní slibně…

„Tak jo. Klidně.“ Já se ták těšim. Alex ví jak mi zvednout náladu.

Všechno je hotové a s nábytkem přijedou až za hodinu. Zasekli se v zácpě. Obě jsme se mezitím převlékli. Alex pak vyšla na zahradu kde se přeměnila. Vylezu jí na hřbet. Jdeme se proběhnout. Míříme k moři. Na pláži jsme pak dováděli jako malá děcka. Měla jsem pocit, že nás někdo pozoruje. Jen jsem nikoho neviděla. Vždy jen zvířata. A jo! To už se jednou stalo!

„Alex! Přestaň.“ Přiložím si prst na ústa. Pochopí. „Taky cítíš ty pohledy?“Přikývne. Natočím se k lesu. Začnu si pobrukovat melodii, která vždy působila na nejistá zvířata. Tak nějak jsem je k sobě volala. Nesnažila jsem se je uspat ale přivolat. A povedlo se to. Z lesa k nám přiběhli zajíci a srnky. Za chvilku přiskotačila veverka. Zvířata nás vítají doma. Bylo to tak milé. Veverka mi vylezla na rameno a nechala se pohladit stejně jako ostatní. S veverkou jsem si rozuměla nejvíc. Nechápu lidi, kteří si myslejí, jak nízké IQ mají zvířata. A přitom je to blbost. Jsou velice inteligentní, a navíc neznají zradu.To jim zavidím. Už nám volá mamka. Přivezli nábytek. Rozloučíme se se zvířaty a běžíme poklusem domů. Veverka nás následoval až k nám. Začneme vykládat a uklízet nábytek. To milé zvířátko se usadilo na větvi před mým oknem. Ta malá zrzavá veverka byla tak rozkošná.

O čtyři hodiny je všechno na svých místech. Teď už se stačí jen zabydlet. Vběhnu do pokoje, otevřu okno Veverka vběhne do mého pokoje. Leknu se. Veverčák se uvelebí na moji posteli. Super. Už spí. No co. Tak ho tu necháme. Já se dám mezitím do práce.

Za hodinu a půl je všechno hotové. Můj pokojík je teď útulný a uklizený. Vezmu veverku do náruče. Ta vyskočí a posadí se mi na rameno. Začnu se smát. Zamířím dolů za mamkou.

„Mamčo? Nevadí, že máme hosta?“nechápavě se na mě podívá. Hned si ji všimne.

„Páni ta je krásná. Proč by to mělo vadit? Když nebude krást sušenky…“veverka začala dalo by se říct švitořit. Nevím jak jinak bych to nazvala. Mamka chvíli naslouchala a pak se zamračila. Pozvednu tázavě jedno obočí. Dá se do překladu.

„Má tě ráda. Jsi na rozdíl od těch druhých dvounožců, ohledná. Nemáš tamty roury co dělají rámus a bolest. Teda řekla něco takového. To nezní vůbec dobře něco se tu děje.“

„Pytláci!“ Tak to teda ne. Těm pytlákům dám co proto. Jak jim můžou ubližovat?

„Amy klid! Nevíme to jistě. Každopádně bys měla dát veverákovi napít.“ Vyndám hned malou misku a kápnu tam vodu. Hned začal pít. Jak ti budu říkat? Co třeba… Rip? Jo to zní dobře. Dolů přišla Alex a taťka. Oba udiveně koukali na Ripa.

„Máme špatnou zprávu. Po lese asi řádí pytlák.“ Oběma uniklo zavrčení. Alex pytláky nesnášela stejně jako já. Táta ten měl dost velký důvod. Jeho otec byl taky „vlk“. Jednou běžel i s jeho matkou když ho zasáhla kulka. Oba spadli. Ze stromu pak seskočil pytlák. Děda začal vrčet. Ten pytlák ho dorazil ranou do srdce. Od té doby je můj taťka nesnáší.

„Přes léto ho vypátrám. Zažije si peklo.“mamka ho chytla za rameno.

„Coline, nedělej to. Jestli tu je, vypátráme ho. Ale ty to nemůžeš udělat. Tenhle úkol je na Alex a Amy. Víš moc dobře, že jinak zkušenosti nezískají. Sice se mi je do toho nechce pouštět ale musíme. Budeš na ně dohlížet. Ale z povzdálí ano?“ Táta zatrpkle přikývl. Alex si prokřupla prsty. Vysadila jsem si Ripa na rameno. Chystám se jít nahoru. Mamka mě zastaví.

„Amy, zítra začneme zase s výcvikem. Musí to být dřív. Vím, že se ti asi nechce ale není jiná možnost. Dnes jsem narazila na jeden pach. Nechci tady nikoho zneklidňovat jenže pokud si to pamatuju dobře, musíme být opatrní. Chci abyste byli obě připravené se bránit v případě potřeby.“ Super. Zítra budeme začínat s výcvikem. To budou prázdniny! Výcviky mě celkem baví. Je to sice práce, ale stojí za to. Když pak umíte různé chvaty, přeběhnout rychle kládu ve vzduchu atd… Udělá vám to prostě radost. No ale Alex bude mít taky tréninky.

Když jsem konečně u sebe v pokoji, kecnu sebou na postel. Takže máme první větší úkol. To bude těžké. Kdybych tak jen slyšela o čem si povídají rodiče dole. Čeho se mamka bojí? Z přemýšlení mě vytrhl Rip. Skočil mi na klín.

„Ripe! Tohle už mi prosím nedělej. Nevadí ti to jméno?“Mávl packou. „Budu to brát jako ano. Ripe. Přes noc tu ale nemůžeš zůstat. Chci abys si byl nezávislý. Kvůli tomu nemůžeš bydlet s námi. Klidně se ubytuj na větvi před mým oknem. To pro mě bude čest. Neboj, přáteli zůstaneme. Znám tě teprve chvilku a už jsi si můj oblíbenec.“ Rip,se mi otřel o ruku a pak vyskákal po věcech na okno. Od tamtať na blízkou pevnou větev. Začnu se smát a pak přivřu okno. Usínám s úsměvem na tváři. Tenhle nový domov přeci jen není tak hrozný…

Autor: bella13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Darovaný život...(Světlo ve tmě) - 4.kapitolka: