Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Darovaný život...(Světlo ve tmě) - 2.kapitolka

09.06.2009 (15:30) • bella13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1088×

2.Kapitolka – Na jezeře

Dorazíme tam asi tak za 15minut. Alex se přemění zpátky, a obujeme si brusle.

„Co takhle zahřívací kolo, a pak závod po jezeře?“Sestra se usmála. Promnula si ruce. Začnu se smát a pomalu se rozjedu. Jen abych si zahřála svaly. Pak uděláme základní čáru.

„Tři, dva ,jedna…START!!“obě vyrazíme. Alex má náskok. Hm…. To i líbit nenechám!

Nakonec dorazim první asi o metr a půl. Bezva. Najednou svým jemným sluchem zachytím ránu. Někdy se prolomil led. Ozvalo se volání o pomoc. Prokrista pána! Alex to taky slyšela. Vydáme se za tím voláním. Běžíme co nám síly stačí. To co uvidíme nás vyděsí. Led se prolomil pod Tomem. Trénoval hokej. Panebože! Sakra! Tomovi docházely síly. Už se potápěl. Alex stál přikovaná na místě. Já si klekla na kolena a rychle se k němu plazila.

„Tome! Sakra Tome vydrž!“ už byl moc hluboko nedosáhla jsem na něj. Skočím do vody. Jen ať se to povede. Voda byla ledová ale já si toho nevšímala. Chytla jsem ho, a plavala k hladině. Jakmile se vynořím, lapu po dechu. Alex mi pomohla vytáhnout Toma. Pak vytáhla i mě. Pokleknu k němu. Už vůbec nedýchal a srdce tlouklo z posledního. Ale jeho čas ještě nenastal. Alex začne s masáží srdce a já s umělým dýcháním. Strach stlačoval mé srdce. Po tváři mi stékali slzy. Byla mi hrozná zima, ale mě to bylo jedno. Tom na naši pomoc nereagoval. To ne… Sakra já mu musím pomoct! Ze zlosti jsem mu dala ránu pěstí do hrudníku. Křup! Najednou se rozkašlal. Srdce mi poskočilo. On žije! Sice jsem mu právě asi zlomila jedno žebro ale hlavně že žije. Alex se usmála. Já ho obejmu.

„Amy? Alex?“zeptá se vyčerpaně. Položím mu prst na pusu. Ihned zmlkl. Sundám mu bundu a zakryji ho bundou Alex. Ta ji nepotřebovala. Tom se klepal zimou.

„Klid. Všechno bude dobré… Hlavně neusínej ano?“Jen přikývl. Alex zavolala sanitku.

„Amy? Je mi hrozná zima.“přitom mu drkotali zuby. Jemně se usměji. Pevněji ho zabalím.

„Já vím, musíš to ale vydržet. Sanitka je už na cestě.“ Sundám si studenou bundu. Alex mi podala svoji mikinu kterou měla v batohu. Obléknu si ji. Sestra mi pomohla odnést Toma.

„Sanitka se nedostane přímo sem. Musíme mho odnést kousek k silnici.“jen přikývnu. Podívám se na Toma. Ten se smutně usmál. Měl úplně fialové rty. Pak najednou upadl do bezvědomí. To ne! Alex se Rychle přeměnila na Vlka. Lehla si a já jí ho vysadila na záda. Pak jsem se tam sama posadila. Alex se pomalými ale dlouhými kroky vydala po cestě k silnici. Snad bude Tom v pořádku. Budu snad žít někdy aspoň na chvíli normální život?

K silnici jsme dorazili tak akorát. Jen co se Alex přeměnila, ze zatáčky vyjela sanitka. Konečně. Tom byl pořád v bezvědomí. Bude to mít trvalé následky?

„Ahoj. Jmenuji se Helena. Jak je na tom?“ Alex jí všechno objasnila. Ona si mezitím kontrolovala jeho funkce. Jiný doktor ho zatím zateploval. Řidič nám donesl deky.

„Můžeme jet svámi? Prosím.“Doktorka na minutku váhala.

„Obě se tam nevejdete. Může jen jedna.“Alex se na mě podívala vytáhla z kapsy mobil.

„Jeď Amy. Já potom přijedu. Ty jeď. Musíš být s ním.“Dám sestře pusu na tvář a skočím do sanitky za ostatními. Nebyla jsem schopná žádného slova. Celou cestu jsem seděla v rohu, držela Toma za ruku a poslouchal jeho srdce,které stále bylo. Naštěstí. To jediné mě uklidňovalo. Jak mile dorazíme do nemocnice, doktorka mě posadila do čekárny. Jeho odvezli na vyšetřovnu. Čekání bylo hrozné. Jedna ze sester mi donesla horký čaj a vyšetřila mě. O pět minut později dorazila Tomova rodina. Všichni mi hrozně poděkovali že jsem mu zachránila život. Já ale nevěděla co říct. To by přeci udělal každý ne? Obzvlášť když je to můj nejlepší kámoš, a bývalí přítel.

Za dvacet minut dorazili rodiče a Alex. Mamka mi nesla suché oblečení. Hned se ptala jestli jsem v pořádku. Když jsem ji ujistila, že ano, šla jsem převléknout na záchody. Pak na chodbu dorazila doktor.

„Tom bude v pořádku. Má zlomené žebro ale to se zahojí. Také má zápal plic ale né smrtelný. Teď leží na pokoji. Odpočívá. Necháme si ho tu 6 dní na pozorování. Byl podchlazený. Rodina může jít k němu na pokoj. Ale musí být potichu.“ Pak se na mě podíval a vzal si mě staranou. „Ty bys na sebe měla být hrdá. Zachránila si mu život. Kdybyste nebyli tak vytrvalí, nebyl by tu. Tím zlomeným žebrem se netrap. Jeho život za to stojí. Až z pokoje odejde rodina, můžeš jít za ním Amy.“ Poděkovala jsem. Alex řekla všechno rodičům. Jakmile jsem přišla zase do čekárny. Mamka a Taťka mě odejmuli. Mamka se usmíval.

„Jsme na tebe pyšní. Zachránila si mu život.“jen jsem přikývla. Alex mě odejmula a přitom mi zašeptala „To bude dobrý. Za pár dní bude skákat jako rybička.“Ona jediná znala mé city.

„To co jsem udělala, by na mém místě udělal každý.“ A pak jsem se posadila a pozorovala kapky deště jak dopadají na sklo. Zkuste si představit jak smutná jsem teď byla. Představte si , že s´jste v mojí kůži. Že vám někdo málem zemřel před očima. Někdo koho máte opravdu rádi. Tak nějak se cítím teď já. Po chvíli pro mě přišla sestřička že můžu jít za ním.

Tom ležel na posteli napojený na přístroj. Už nebyl tak bledý. Měl na sobe dvě huňaté deky. Sedal jsem si vedle něj na židli. Chytla jsem ho za ruku.

Druhý den jsem nešla do školy a šla jsem se za ním podívat. Ležel na posteli a ještě spal. Jeho mamka tu strávila celou noc. Teď zrovna seděla dole v bistru a pila kafe. Znova se posadím na židli vedle něj. Jemně ho pohladím po tváři. Chvíli ho pozoruji. Pak se pomalu probudil. Když mě uviděl. Byl překvapený. Chtěl si sednout ale já ho zatlačila zpátky.

„Jen lež. Musíš být v klidu. Tvoje mamka je teď dole v bistru. Jak ti je?“

„Celkem to ujde. Ale bylo mi i líp. Proč mě bolí hrudník?“

„Když jsme ti dělali masáž srdce nereagoval si. Ze zlosti jsem ti do něj dala pěstí. To tě sice oživilo ale omylem jsem i zlomila žebro. Ani nevíš jaký jsem měla strach.“

„Páni. Měl jsem štěstí, že jste tam byly. Co se vlastně stalo? Jen si pamatuji, jak jsem bruslil, pak něco křuplo já spadl do vody a volal o pomoc. Pak už si nic nepamatuji. Až když jsem uviděl tebe a Alex jak nade mnou klečíte. Pak už jsem se probral v nemocnici.“

„Když si se topil, skočila jsem pro tebe do vody. Pak jsme tě vytáhli a oživovali. Já ti pak zlomila to žebro. Ty jsi se probral a mi zavolali sanitku. Pak si upadl do bezvědomí a mi tě odnesli blíž k silnici. Kam pak přijela záchranka. S ní a s tebou jsem jela potom do nemocnice. Když jsem za tebou přišla na pokoj, ty jsi spal.“ Tom mě nevěřícně pozoroval.

„Fejha.“pak začal kašlat „Ty jsi mi zachránila život? Díky moc ti děkuju bez tebe bych tu teď nebyl.“ Pak se mi upřímně zadíval do očí. Usmál se.

„To nic nebylo. Ty bys to pro mě udělal taky.“ Tom najednou řekl něco nečekaného.

„Když jsem byl v bezvědomí, měl jsem něco jako sen. Byla jsi v něm ty i tvá sestra. Alex se proměnila ve vlka většího než kůň a ty si mě na ni položila a pak si si na ni sama sedla. Byl to krásný sen.“ A sakra! Snad si bude opravdu myslet že to byl jen sen…

„Hm… Musel to být krásný sen ale pro mě to sen moc nebyl. Spíš noční můra. Měla jsem o tebe hrozný strach.“ Tom se začal smát. Ale pak dostlal záchvat kašle. O pět minut později přišla do pokoje sestřička, a vyhnala mě pryč. Musela mu dát antibiotika a musel také odpočívat. Já byla šťastná že je v pořádku. No teda aspoň takhle.

Druhý den už jsem šla do školy. Celá škola měla mě a Alex za hrdinky. Jen co se objevím ve třídě, všichni si začnou šuškat. Ach jo. Dan se hned začal vyptávat jak mu je.

„Má zápal plic a zlomené žebro. Bude v pořádku. Myslím že by uvítal vaši návštěvu.“ Pak si sednu na své místo u okna. Katelyn si mě starostlivě prohlíží. Sedne si vedle mě.

„Amy děje se něco?“ co jí mám říct? Pravdu? To že mám Toma pořád trochu ráda? Že se trápím tím co by se stalo kdybych tam nebyla? Co mám dělat? Řeknu částečnou pravdu.

„Počkej na mě před jídelnou, něž půjdeme na oběd. Všechno co můžu, ti řeknu.“ Katelyn přikývla. Pak vešel učitel a začala hodina.

Dopoledne se hrozně táhlo. Moje nálada byla dost pochmurná. Sice jsem už nebyla tak smutná ale stejně. Jak by jste se cítili vy, kdyby si o vás spousta spolužáků šuškala nebo si na vás dokonce ukazovali? Když jsem se zastavila před svoji skříňkou, něco jsem zaslechla.

„Nevíte co je dneska s Amy?“ Kdo to o mě tak mluví? Poslouchám dál. Hm…

„Já nevim. Vždycky je veselá. Ale nezapomeň, že předevčírem zachránila Toma před jistou smrtí. Asi ji to vzalo. Je to její dobrý přítel. A teď si o ní ještě celá škola šušká.“ Ty hlasy… jsou mi povědomé Už vím! To jsou kluci od Alex ze třídy! David a Lee.

„Ahoj Amy. Vzpomínáš si na mě? Alex mi dávala doučování z chemie.“ Odívám se na něj. Byl to David. Na tváři měl starosti. O mě? Přikývnu aby věděl. To mě nemůžou nechat být?

„Amy děje se něco? Já vím o tom co se stalo, ale neměla bys si být spíš na sebe pyšná? Zachránila si svému příteli život.“ Usměju se. Jo tak tohle si myslel každý. Ach jo.

„Já… Ono je to složitější. Tak nějak se z toho pořád nemůžu vzpamatovat. Byl to pro mě strašný šok. A ještě horší to bylo když nereagoval. V tu chvíli jsem se naštvala a dala mu pěstí. Něco křuplo a on začal dýchat. Pak jsem se dozvěděla, že jsem mu zlomila žebro. Ale proč ti to vůbec povídám.“David na mě zíral. Plácnu se do čela. Na tvář se mi vloudil usměv.

„Promiň.“Došlo mu jak na mě zíral „Teď už tě chápu. Muselo to být hrozné. Neboj nikomu to nepovím. Bude to naše malé tajemství ano?“přikývnu. Usmál se. „Můžu tě doprovodit na oběd?“ Přikývnu. Jdeme a povídáme si. Bylo mi s nim dobře. Divím se že ještě nemá holku. Je tak fajn. Teď už jsem si jistá, že mu můžu věřit. Proč se ale o mě tolik zajímá?

„Hele dík moc ale támhle na mě čeká Kate. Tak zase někdy jindy ne?“ udělám něco jako úsměv. Ale spíš to vypadalo jako škleb. David se začal smát. Pak mi zamával. Zmizel za dveřmi jídelny. Vedle mě se objevila Kate.Dívala se na místo kde zmizel David.

„Pojď. Dáme si nějaké jídlo. Nebude vadit když si dneska sedneme sami?“

„Ne. Už jsem to řekla Danovi. Ten to poví ostatním. Hlavně, že dozvím co tě trápí.“ Pak mě vzala kolem ramen. Vydáme se do jídelny. Koupíme si jídlo a sedneme si stranou.

„Tak povídej. Takovouhle jsem tě naposledy zažila když jsi se rozešla s Tomem.“

„Víš… To je ten problém. Když si uvědomím, co se mohlo stát… Je mi hrozně do breku. Často se teď v noci budím, protože mě pronásledují noční můry. Vždy se opakuje to stejné. Sice jsem ho vytáhla ale už neoživila. To je ono. To mě furt trápí.“ Po tváři mi stekla slza.

„Teď už to chápu. Ty máš pořád ještě aspoň trochu ráda viď?“jen přikývnu. Vstane a chytne mě kolem ramen. „Teď to teda nemáš moc lehké co? Trápení s kluky, nehoda, a k tomu to stěhování. Ach jo…“ no jo... to stěhování... Copak vám by se chtělo?

„Neboj... bude to dobré uvidíš. V tom novém městě si taky najdeš přátele.“jak tohle mohla říct? Já ji vážně nechápu. Takhle dobrou kamarádku už nikde jinde nenajdu...

Autor: bella13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Darovaný život...(Světlo ve tmě) - 2.kapitolka: