Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Darovaný život...(Světlo ve tmě) - 1.kapitolka

06.06.2009 (15:30) • bella13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1014×

1.kapitolka – Normální den

Ozval se příšerný zvuk. Budík. Ach jo. Zase musím stávat do školy. I kdy že si nechce vstát, pomalu se posadím. Vám by se snad chtělo vstávat do školy? No myslím že ne. Jdu do koupelny provést ranní hygienu. Při chůzi se ještě potácím. Bezva. Pitomá ospalost. Musím vypadat jak opilá. V koupelně už stála Alex. Nevypadala o moc lépe.

   Když jsem zase v pokoji, přemýšlím co si vezmu na sebe. Venku je dneska hezky… Hm… Popadnu barevnou mikinu a zelené triko s nápisem I LOVE MY LIFE. To se mi na něm líbí nejvíc. Nasoukám se do džínů, a běžím na snídani. Po cestě se stavím v koupelně a vezmu svoji oblíbenou čelenku a gumičku. Rychle si upletu jednoduchý cop. Dole se nasnídám. Alex už postávala u dveří.

„Amy, si už najezená nebo spucněš ještě pět rohlíků?“pousměje se. Šmárja! To se nemůžu ani v klidu najíst? Co do ní zase vjelo?

„Kídek…. Mám teprv druhý. Abys věděla mě stačí dva a né šest jako nějakému žroutovy.“ Alex se začala mračit ale pak se začala smát. Vzala si helmu a druhou podala mě. Rozloučíme se s taťkou a jdeme do školy. Venku už čekala nastartovaná motorka. Jak já ráda jezdím se sestrou. Znáte ten pocit když jedete rychle a vítr vám fouká do tváře? Ten pocit volnosti? Tak ten já úplně miluji.Alex nasedla a já si sednu za ní. Vyrazíme ke škole.

   Venku před školou už čekala Riki, Dan, Katelyn  a Tom. S Tomem jsem jednu dobu chodila. Jenže to mezi náma přestalo klapat. Ale já ho měla přeci jenom ještě trochu ráda. Jakmile zaparkujeme, seskočím a sundám si helmu. Vydám se ke svým přátelům. Všichni se akorát něčemu smály.

„Ahojda! Čemu se všichni tak smějete?“všichni mě pozdraví. A smějí se dál. Hm…

„No tak nějak jsme si říkali co se panu Sandymu stalo tentokrát.“A ukázali ke dveřím do školy. Pan Sandy byl jeden z učitelů. Měl hroznou smůlu. Podívám se co se mu stalo. Náš pan nešika mířil ke škole. Asi stál někde u louže když kolem projíždělo auto. Ze zadu byl celý postříkaný špinavou vodou. Když vycházel schody zakopl. No a hádejte co se stalo. Kufřík který si nes mu spadnul. Když se pro ně ohnul, ruply mu kalhoty na zadku. Teď se mohl každý kochat pohledem na jeho bílé trenky s puntíkama.Všichni z toho dostali hrozný výtlem. Několik lidí už i brečelo smíchy. Myslím že u vás by to bylo stejné. Mě ho ale bylo i trochu líto. Přeci jenom, on za svoji smůlu nemůže.

„Kdo byl tak šikovném a postříkal ho?“ Zeptám se když se dosmějeme. Riki se otočí.

„No kdo má ještě tady na škole takovou smůlu? Samozřejmě že Max.“ No jasně. To mi mohlo být jasné. Najednou se ozval zvonek. Rychle jsem pelášila do třídy. No já běžela spíš jen poklusem, ale ostatní běželi tryskem. No jo… To ta moje rychlost.

   Škola byla nudná. Hned po škole jsem šla na parkoviště. Alex tam ale ještě nebyla. Viděla jsem Maxe jak míří k autu. Nesl ohromnou hromadu různých věcí. Knihy, papíry, a jeden projekt. Max byl kluk ze třeťáku. Byl to hrozně milí, veselý a přátelský chlapec. Skvěle se s ním povídalo. Bohužel to byl hrozný smolař. Nevšiml si prázdné flašky, a šlápl na ni. Podjela mu noha. Spadnul na záda a věchy věci se rozletěli do stran. To je šmudla. Rozeběhnu se k němu. Už se pomalu zvedal ze země. Pomůžu mu na nohy posbírám mu věci.

„Jsi v pořádku Maxi? Ten pád nevypadal vůbec dobře.“ Jen se na mě podíval.

„Ale jo… takových pádů už jsem zažil. Jen nechápu proč furt zakopávám.“zasměju se.

„Chceš poradit?“ přikývne „Ty se nikdy nekoukáš na cestu a když ano, často něco přehlédneš. Proto ti radím. Požívej hodně oči, a měj mysl otevřenou.  Všechno ti půjde líp. Věř mi. Já to tak dělám a nezakopávám, nemusím se moc učit a lecčeho si všimnu. Třeba toho, že moje kámoška Katelyn z tebe dneska vůbec nespustila oči.“ Na to se Max usmál. Líbí se mu.

„Díky. Budu si to pamatovat. A s tou Katelyn si neděláš srandu?“zavrtím hlavou. „Super! A já se bál že nemám šanci. Díky moc a pozdravuj ségru!“ A míří dál k autu. Já se vydám k Alex která teď přišla a akorát startovala. Po cestě si nasadím helmu. Max je opravdu fajn.

   Doma si zalezu do pokoje, a dělám domácí úkoly. Ach jo. Za dva měsíce se už stěhujeme. Mě se nikam moc nechce. A to se stěhujeme chvíli po mých narozkách. Co vlastně k nim budu chtít? Já už vím! Motorku! Z přemýšlení mě vytrhlo klepání na dveře. Ve dveřích se objevila Alex. Tvářila se ustaraně. Co se děje?

„Amy, volala mamka. Bude potřebovat naši pomoc. Nějaká holka jela s klisnou a hříbětem  na procházku. Jenže na ně zaútočilo nějaké zvíře. Klisna i hříbě se splašili a utekli. Hříbě je podle všeho raněné. Musíme ho najít. Mamka na to sama nestačí.“ Rychle se převléknu.

„Jasně. Kolik lidí už hledá?“ a přitom běžíme ze schodů. Vyběhneme ven.

„Hledá asi pět lidí. Všichni ví jak jsme v tomhle dobří.“ Ve stínu stromu se přemění sestra v obrovského šedého vlka. Naskočím jí na hřbet. Pohodlně se usadím a chytím se její srsti. Alex se rozeběhla směrem k místu nehody. Abyste to dobře chápali, mi fangelové máme jisté povinosti. Jako třeba pomáhat zvířatům v nouzi. Vím zní to hloupě. Jenže my jsme k tomu stvořeni. Dokážeme vycítit jejich pocity. Přijde vám divné že jedu na zádech své sestry? No to se vám nedivím. Ale oni taky nejsou obyčejní vlkodlaci. Jsou vyšší než koně. Jsou větší než ostatní, a vycítí zvíře volající o pomoc. Už tomu rozumíte? Nebo v tom máte pořád brajgl? 

   Dorazíme na místo nehody. Na zemi byla spousta otisků. Byli hodně zmatené. Na koně nejspíš zaútočila nějaká šelma… Přijdu ke starému stromu. Dotknu se ho. Má ruka lehce zazáří. Pak se strom oklepal. Vdechla jsem mu život. Alex v klidu ležela na zemi a čekala.

„Kterým směrem utíkala klisna a hříbě?“strom pohnul větvemi směrem na sever. „Děkuji.“ Strom zase znehybněl.  Alex zvedla svoji velkou hlavu a podívala se na mě.

„Tak co jsi zjistila?“zeptala se. Odpovím jí kam jeli. Posadím se jí zase na hřbet a vyrazíme na sever. Najednou se Alex prudce zastavila a vydala na západ. Instinkty. Po chvíli běhu dorazíme na louku. Zděsím se. Ve středu stojí klisna a za ní se krčí raněné hříbě. Snažilo se nestát na zadní noze. Před klisnou stala puma, nakrčená ke skoku. Panebože! Alex zavrčela. Já rychle seskočím. Jakmile puma spatří Alex, dá se na útěk. Běžím ke zraněnému hříběti. Klisna byla málem šílená strachy. Sestra se přeměnila, a vydala se k nám.Snažila se uklidnit klisnu a já hříbě. Když bylo hříbě klidné, prohlédla jsem mu nohu. Mělo ji ošklivě podrápanou ale uzdraví se. Poklekla jsem a nechala hříbě ať se o mě opře. Alex zatím zavolala mamce. Byla blízko nás. Ucítila jejich strach, ale kůň je přece jenom pomalejší než má sestra. 

      Jen co jsem dorazila domů, nahoře mi zazvonil mobil. Rychle vyběhnu nahoru. Popadnu telefon. Kdopak mi asi volá? Katelyn. Co asi potřebuje?

„Ahojky! Jak jde život?“No jo. Tohle řekne vždycky. Kdybych jí tak mohla říct pravdu.

„Ahoj. Já se mám skvěle. A ty asi taky. Co potřebuješ?“ Kate se zasmála.

„No jen jsem se tě chtěla na něco zeptat a s něčím pochlubit.“Hm…copak se asi stalo?

„Co kdybychom jeli všichni zítra k jezeru a pak do kina? Víš když se budeš stěhovat chceme všichni využít posledních měsíců.“ Ach jo. To stěhování. Padl na mě smutek. Až posledních několik dní si uvědomuji jak moc mi budou chybět. Všichni. No chci si to s něma co nejvíc užít. Kdybychom se tak nemuseli neustále stěhovat. Strašně bych si přála abychom se konečně usadili. To by bylo všechno jednoduší. Vás by taky nebavilo se furt stěhovat.

„To je skvělý nápad. Ani nevíš jak moc se mi bude stýskat. Musím teď využít každé volné chvilky abych mohla být s vámi. A čím si se mi to vlastně chtěla pochlubit?“ nastalo ticho.

„Hádej kdo mě pozval na rande?“ To je jednoduchý… No ale proč ji trochu nepoškádlit.

„No asi Derek ne? A nebo Filip?“ povzdechla. To je ono. Už se začne zlobit…

„Ha ha ha. Fákt vtipný. Takový paka. Fuj! Co si o mě myslíš?“Začnu se smát na celé kolo.

„No ták… Vždyť to víš.“Dělám že přemýšlím „No přece Max!“Zněla velice šťastně. To jsem ráda. Konečně se rozhoupal. Aspoň ji bude mít kdo rozveselovat. Sice máme celou partu ale Kate je moje nejlepší kamarádka. A já její. Po ní se mi bude stýskat nejvíc.

„Páni! Blahopřeju! Konečně se vzpamatoval viď?“Obě se začneme smát. Ze zdola se volá mamka. To už je tolik hodin? Mrknu na budík. A jo! Vona už je večeře!

„Kate moc mě to mrzí ale já už musím končit. Mamka mě volá na večeři. Ta se uvidíme zítra ve škole. Ahoj.“ Ona se taky rozloučila. Já se potom vydala dolů na večeři. Nejdřív se si ale umyla ruce. Už v obýváku ucítím krásnou vůni. Hm… Mamka uvařila  palačinky. Mňam.

„No konečně. Pojď si sednout. Vpravo jsou s borůvkovou a vlevo s broskvovou marmeládou.“ Alex už seděla u stolu a na talíři měla nandáno osm palačinek. Taťka asi jedenáct. To jsou ale jedlíci. Nepřijde vám to praštěný kolik toho vlastně vlci sní? Pustím se do jídla.

   Alex nakonec snědla patnáct palačinek a taťka devatenáct. Po večeři jsme ještě chvilku seděli u stolu. Povídáme si o škole práci a dnešní záchraně.

„Chtěla jsem vám poděkovat za pomoc holky. Zachránili jste to hříbě. To ranění není tak vážné. Uzdraví se tak za tři týdně. Klisna je v pořádku. Dorazili jste na poslední chvíli.“

„Ale mamčo. Je to přeci naše povinost. Rády jsme pomohly.“ Mamka se usmála a dala nám pusu na tvář. Teď mě něco napadlo. No možná… Ale jo šlo by to. Frank nebude protestovat.

„Rodinko mám nápad. Co kdybychom si v sobotu vyjeli na vyjížďku na koních? Jen tak pro přírodě. Už jsme dlouho nebyly.“ Mrknu na Alex. Té jen zářili oči. Kdysi se jízdě věnovala závodně. Byla skvělá. Instruktorka vždy říkala, že je přírodní talent.

„To je skvělý nápad. Tak já Zavolám Frankovi a domluvím se. Ano?“Všichni přikývneme. Táta vstal a šel do pracovny. Alex na mě mrkla. A jo! Rychle po nás uklidím.

„Mamčo? Mohli bychom jít ještě ven? Zabruslit si na jezero…Prosím.“škemrala Alex.

„No tak dobře. Ale do osmi doma ano?“jen přikývneme a vyběhneme se nahoru převléct. Sejdeme se znova dole. Obě oblečené, s bruslema v ruce. No já ještě držela velký batoh. Do něj dáme brusle a jdeme ven. Tam se Alex přemění. Vyšplhám jí na hřbet. Vydáme se k jezeru.

Autor: bella13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Darovaný život...(Světlo ve tmě) - 1.kapitolka: