Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Darovaný život... - 17.kapitolka

01.08.2009 (09:30) • bella13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 631×

17.kapitolka

Druhý den mě Carlisl propustil domů. Konečně. Čekal Jacob, v podobě vlka.

„Tak Zatím ahoj Amy. Někdy nás zase poctěte svojí návštěvou.“ Loučil se Carlisl.

„Někdy taky navštivte vy nás. Ale nejdřív dejte prosím vědět. Je možné že budu ve stájích.“

„Tak mi to nejdřív prověříme, a dyštak se za tebou zajedeme podívat i do stájí…“

„No to radši ne…“ řeknu rychle Emmetovi. Ještě tak aby si na nějakého koně dal na sváču.

„Ještě jednou děkuji, že jste mě vzali k vám, a že jste zabili toho upíra.“

„Tak zaprvé, děkuješ už po čtvrté, a za druhé to byla maličkost.“ Začnu se smát.

„zatím ahoj.“ A jdu ke dveřím.

„Ahoj.“ Ozve se za mnou od celé rodiny. Venku na zemi ležel Jacob. Je tak krásný i v podobě vlka. Vedle něj stála Alex spolu s Jaredem. Oba poběží za námi, protože Jared ještě není jedním z nás. Vyškrábu se Jakobovi na záda(se sádrou to jde těžce), a ten si stoupne. Je to nádherný pocit, být takhle vysoko, a ve společnosti mé lásky.

„Můžem?“ Zeptá se Jacob. Pevně se chytnu jeho srsti tou zdravou rukou. Jak hebká  a hustá.

„Můžem.“ Zopakuji odpovědí. Jacob poklusem vyrazí vpřed. Vítr si hrál s mými vlasy. Ani mi nevadí, že je zataženo. Alex se začala smát. Rozhlédnu se. Kolem nás začali pobíhat různá zvířata a hlavně ptáci. Vítali nás a taky nového ochránce. ‚Co se to děje?‘ ‚Zvířata nás přišla přivítat. Především tebe…‘ ‚Mě?‘ ‚Ano. Teď už jsi jedním z nás.‘ Pak se zvířata zastaví. Ptáci zapějí, vlci zavijí,  a kočky zařvou. Pak se rozprchli do lesa. Před námi se totiž vynořil náš dům a rodiče kteří stáli na zahradě. Jared zůstal v lese a došel za námi už jako člověk.

„Vítej zpátky doma Amy.“řekl táta. Mamka se usmála. Slezu z Jacoba. Ten se poté přemění zpátky.

„Zůstanete na oběd nebo musíte domů?“zeptá se matka. Kluci se na sebe podívají.

„Radí zůstaneme na oběd.“řekne Jacob. Usměji se.

„Mami, tati omluvte nás prosím.“ A s těmito slovy se rozeběhnu domů. Jacob běží po mém boku. Zavedu ho k sobě do pokoje.

„Tak tohle je moje království.“ Prohlásím. A sednu si na postel. Poklepu vedle sebe.

„Tohle není ani zdaleka celé tvé království. Ty jsi princezna všude.“ A posadí se vedle mě.

„To si vážně myslíš?“zeptám se z rozpaků. Tohle mi ještě nikdy nikdo neřek. Ani Tom.

„Já si to nemyslím. Já to vím.“ A chytne mě za ruku. Srdce mi tluče rychleji. S ním jsem tak šťastná…  „Koukám, že máš hodně knížek. Jsi velký čtenář viď?“ jen se usměji.

„Neraději mám tuhle.“ A podám mu ji. Ušklíbne se. Mytologie. „Něco ti ukážu.“ Vstanu a jdu k oknu. Otevřu ho a hvízdnu. Podívám se na Jacoba. Měl tázavý výraz. Zaslechnu šustění. Vykloním se, nastavím zdravou ruku. Hned na to na ni skočil Rip. Zasměji se.

„Chyběl jsi mi.“pošeptám mu a otočím se. „Tak tohle je můj kamarád Rip.“A vyzvednu vevečáka na rameno. Jacob se začal smát a vyšel ke mně.

„Ahoj Ripe. Můžu si ho pohladit?“přikývnu. Chystal se ho pohladit když mu Rip najednou skočil na rameno. Seběhl mi po ruce a skočil mu do kapsy. Začnu se smát. Tak tohle udělal poprvé. Jacob byl zpočátku překvapený ale pak se také začal smát a také hladit Ripa. Ten se k němu jen lísal. Bylo to vážně roztomilé. Posadím se na postel a pozoruji je.

„Líbíš se mu. Takhle blbnul naposledy s Alex. Víš, nás se žádné zvíře nebojí.“

„Žádné?“zavrtím hlavou „Tak to je skvělé.“ Pak se posadil ke mně. Začneme si povídat. Bavíme se o všem možném. Já mám ale stejně pocit, že ho znát už lépe nemůžu. Teď už se dozvídám hlavně o jeho minulosti.

Když nastal večer, a zapadalo slunce, Jacob musel už jít domů. Neukázal se tam už několik dní.

„Až budeš zdravá, pojedeš k nám a já ti představím mého otce. Třeba i smečku. Už se na tebe těší.“pozvednu jedno obočí. Co všechno jim o mě řekl?

„No moc se na mě nekoukej. Chtějí poznat toho, kvůli  komu jsem se tak změnil. Nemusíš mít strach. Budeš se jim líbit. Můžu zítra zase přijít?“

„Jestli můžeš. Ne to teda ne.“obličej posmutněl. „Ty musíš! Bez tebe to nevydržím.“políbím ho na tvář. Začne se smát. Když se naše oči setkali, zase podlehnu jeho kouzlu. Jeho obličej se začal přibližovat. Překonám zbývající vzdálenost a políbím ho. Jsem jak v Euforii. Takhle jsem byla políbena poprvé. Bylo v to naprosto jiné než s Tomem. On mi dával najevo polibkem co ke mně cítí.

Když se naše rty oddělili, oba zrychleně dýcháme.Máme o sebe opřené čela. „Wow.“uniklo mu. Pousměji se. „Jo. Wow.“ Odpovím. Chvíli tam takhle stojíme. Kdyby tak tahle chvíle nikdy neskončila. Jenže musela. Nastala tma a čas běžel dál.

„Promiň. Už musím domů. Tak zase zítra ano?“ a přitom pomalu couval.

„Zítra..“ Řeknu. Jen se usměje.

„Miluji tě.“zavolá.

„Taky tě miluji Jacobe.“zavolám. Usměv se mu rozšířil. Jako sluníčko. Problesklo mi hlavou. Pak se otočil, přeměnil, zavyl a rozeběhl se domů. Ještě chvíli jsem stála před domem, a dívala se do tmy, ve které před chvíli zmizela moje láska. Jako omámená jsem zaplula do domu. Rodiče se koukali na film. V kuchyni se napiji a vydám se do pokoje.  Posadím se na postel a hraji si s Ripem.

Čas plynul jako voda. Žádný den jsem se nenudila. Ve škole sem se začala bavit naprosto normálně s Culleny. Taky jsem navštěvovala stáj a dělala svoji práci. Jacob mě chodil navštěvovat i tam. Dneska mi sundal Carlisl sádru. I když jsem měla ruku zdravou už dřív musela tam být plnou dobu. Jinak by to bylo krapec divné. Byl to báječný pocit mít ruku zase volnou. Alex už čekala před nemocnicí na motorce. Pak se chystáme vyjet do stájí.

„Á to je hnedka hezčí pohled jakmile nemáš tu sádru.“řekne se smíchem. Z kapsy vylovím svoji oblíbenou modrou síťku na ruku. Ihned ji natáhnu a usměji se. Znova se začala smát.

„Nezapomeň, že se nám dneska Kristen rozhodla dát soukromou hodinu.“ No jo!

„Super. Tak to abychom si pospíšili!“ a s těmi to slovy naskočím za sestru a nasadím si helmu. Sestra nastartuje a vyrazí vpřed. Užívám si rychlou jízdu. Dneska budu moc zase jezdit na koni. To je báječné.

Před námi se objevili stáje. Ve výbězích se pásli koně.  Za tu chvilku co tu pracuji, už jsem si oblíbila jednoho koně. Anglickou klisnu Sindy. Měla čokoládově hnědou srst se světlou hřívou. Akorát ji pečovatelé vedli do stáje. Alex zaparkuje a já hned seskočím. Jdeme se obě převléknout a pak hurá do práce.

Kristen nás vzala do volné ohrady kde stály překážky. Já i Amy jsme jí měli ukázat několik skoků. Když jsme vše udělali, trenérka byla naprosto spokojená. Stejně k nám měla ale pár drobných vítek. Když jsme jízdu opakovali, všimnu si, že někdo stojí u ohrady. Byli to kluci. Zase se přišli podívat. Usmívali se od ucha k uchu. Zamávám jim ale pak je na mě řada a já se cvalem rozjedu k první crossové překážce.

Po lekci s námi byla Kristen už opravdu spokojená.

„Teď už byste mohli složit závěrečné zkoušky. Máte proto velký cit a to se jen tak nevidí.“ Podívám se na sestru a ona na mě „Trénovat musíte stále jako každý jezdec, ale jezdit už umíte. Jde už jen o zkušenosti. Na jaře chystám závody. Jen místní ale byla bych ráda, kdybyste se zúčastnili ve starší kategorii. Alex na parkuru a Amy na crossu. Co vy na to?“

„Jen dvě slova.“řeknu. protože tohle má jasnou odpověď.

„Děkujeme a Samozřejmě.“vyslovíme obě se sestrou nadšeně. Kluci se nám začali smát.

„Skvěle. Teď odveďte koně do stáje a postarejte se o ně.“ A pak se na místě otočila a šla i s Day Dream do stáje. Povolímě otěže a koně se začali pást. Kluci za námi ihned dorazili.

„Byli jste skvělé holky.“ Řekl Jared. Jacob jen nadšeně přikývl.

„Děkujeme. Nechcete se projet?“ navrhnu. Alex se jen usmála. Kluci se na sebe podívali. Na tváři velice překvapený a zaskočený výraz. To se neobešlo bez našeho smíchu.

„Vždyť mi jsme na koni v životě neseděli a navíc by to vaší šéfce určitě vadilo.“ Vyhrkl Jak.

„Kdybych tě neznala, myslela bych si, že máš strach. Tak za prvé, Kristen to vadit nebude a za druhé, ochránci mají ke zvířatům hlubší vztah, a oni jim ihned důvěřují, stejně jako mi jim. Zvíře by ochránci nikdy neublížilo.“ řekla Alex. Na to Jacob neměl slov. Přemýšlel nad opovědí. Třeba to nakonec zkusí…

„Ale já ještě ochránce nejsem.“ Konstatoval Jared. V jeho hlase byli slyšet stopy smutku.

„A já jsem jako vzduch? Nezaponěň na můj dar. Budu na Fantoma dohlížet.“ Valach přitom zvedl svoji krásnou hnědou hlavu a černá hříva mu zavlála ve větru. Věděl, že se mluví o něm. Kluci teď přemýšleli. U Jacoba jsem měla už jistotu, že je rozhodnutý.

„Tak já to teda zkusím.“řekla moje polovička. Super. Na tváři vykouzlím úsměv který miluje. Taky se usmál. Jen mlasknu. Sindy zvedla hlavu a popošla ke mně.

„Hodná holka.“pohladím i po krku. „Taky Jacobe. Nasaď si moji helmu“přitom mu ji podám a on si ji rychle nasadí a zapne. „Přistup k Sindy a nech si očuchat ruku.“dělal vše jak mu poradím. Kobylka zafrkala „Skvěle. Přistup k ní a zeptej se, jestli můžeš nasednout.“

„Můžu Sindy?“zeptal se po chvilce váhání. Klisna zamávala hlavou.

u. Usměji a kývnu.

„Stůj klidně krásko.“ Pošeptám jí do ucha a jdu pomoci Jacobovi do sedla. Po chvilce už seděl a přidržoval se hřívy. Nevypadal moc jistě. Asi si tak ani nepřipadal. Já mu ještě kapku upravila třmeny. Měl delší nohy.

„Skvěle. Nejdřív se s tebou jen projdu. Musíš si zvyknout na její pohyby a ona zase na tvé. Narovnej se trochu a neseď jako pytel brambor. Uvolni se…“a takhle mu radím stále. Když po deseti minutách okusil klus, usmíval se od ucha k uchu. Je pravda že nemá opravdu vrozený talent, ale díky mojí krvi a tomu , že je ochráncem, mu to šlo lepé než normálním lidem. Když pak slezl, byl nadšený.

„To bylo… fantastické! Někdy si to musím zopakovat. Moc ti děkuji Sindy.“ A pohladil ji na hlavě. Oči mu jen zářili. Pak přehodím otěže Sindy přes krk a nechám ji napást.

„Šlo ti to skvěle. A tobě taky Sindy. Běž se napást.“povolím ji podbřišník nechám ji ať se volnost. Jako dík mi zafrkala. Jared to nakonec zkusil taky. Probíhalo to úplně stejně až na to, že při klusu málem spadl. Stejně se nakonec domluvíme, že někdy všichni zajedeme na projížďku. Koně jsme vyčistili a stejně tak i sedlo a uzdečku. Dnes za sebou měli kus práce.

Autor: bella13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Darovaný život... - 17.kapitolka: