Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Darovaný život... - 16.kapitolka

29.07.2009 (10:30) • bella13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 726×

6.kapitolka – Procitnutí

Jacob:

U postele stála Anne. Oči měla smutné stejně jako každý koho spatřím.

„Co mám teď dělat?“ zeptám se Alexini matky. Otočí se na mě.

„Ach. Konečně. Posaď se tady na židli. Ukaž mi dlaň.“ Ukážu jí tu se srdíčkem. Anne ji vezme a přiloží ji k dlani Amy. Čára ukatujíc její tep, nejednou vyskočila, a pak se zase vrátila do svých kolejí. Ať se povede i tohle. Amy musí žít!

„Zavři oči a pátrej ve své mysli po její. Pomoz jí najít cestu ven.“ Přikývnu a zavřu oči.

Najednou jako bych opustil místnost, a objevil se někde jinde. V nicotě. Všude kolem je vše bílé. Nikde nikdo, nikde nic. Až na dvě postavy. Mě a … Amy! Seděla a objímala si kolena.

„Amy!“ rozeběhnu se k ní. Zvedne hlavu i své krásné zelenomodré oči. Když mě uvidí. usměje se, a běží mi naproti. Přivítá mě objetím.

„Jacobe! Měla jsem strach, že už tě nikdy neuvidím.“

„No tak tady mě máš. Ale nesmíme se moc zdržovat. Tvůj stav se zhoršuje každým dnem stráveným v kómatu. Musíme najít cestu ven. Musíš zase žít naplno.“ Amy sklopila oči. Jen co to dořeknu bílá nicota zmizela, a mi stáli uprostřed bludiště. Aha.

„To je právě ten problém. Vždy když se chci probrat, objeví se tu tohle. Už jsem zkusila najít cestu ven ale je to beznadějné.“ Tak tohle od ní teda slyšet nechci. Co se stalo s tou dívkou která neznala strach a bojovala i z posledních sil? Zvednu jí obličej, a zadívám se do očí.

„Tohle mi neříkej. Teď jsme na to bloudění dva. Spolu to dokážeme. Najdeme cestu ven, a nakonec se tomu všemu budeme smát s ostatními.“ Usměje se. Pak se rozeběhneme cestou, kterou nás vedla naše srdce.

Nevím jak dlouho jsme běželi. Čas tu neplynul tak jako nám. Jedno jsem ale věděl. Pomalu jsme se blížili k východu. Jak jsem na to přišel? Alex se smála stále víc, a měla čím dál více energie.

Po krátké chvilce, zabočíme za roh. Před námi už nebyli žádné chodby, ani stěny, ale bílá záře, která nás pohltila. Tak takhle to vypadá v kómatu? Jsem rád že už jsme venku. No jo! My to dokázali! Už jsem nebyl v žádné nicotě, ani bludišti. Ale zase jsem seděl na židli držel Amynu ruku. Všichni co stáli v místnosti na mě zvědavě pokukovali. Podívám se na přístroj, který zachytával puls. Už nebyl tak slabý. Ba naopak. Ukazoval už naprosto normální výšku.

„Vyšlo to.“ Řeknu a všichni se začnou usmívat. Alex mě objala a nakonec skočila kolem krku Jaredovi. Cullenovi se usmívali a bylo na nich vidět, jak si oddychli. Já netrpělivě čekal, až moje láska otevře oči. V tu chvíli se jí začali chvět víčka až nakonec otevřela oči.

„Amy!“ vykřikne Alex ve stejnou chvíli jako její rodiče. Mě se zase chtělo skákat radostí. Konečně je zase všechno fajn. Co fajn… Neměl bych spíš říkat skvělé?

Amy:

Hned jak Jacob zmizel, objeví se záblesk a pak jen tma. V tu chvíli mi to došlo. Stačí už jen otevřít oči! Ale jak se to vůbec dělá? Po chvilce se mi to povedlo. Když se probudím, musím se usmát. Vypukl jásot. Přede mnou stály Cullenovi a po stranách(postele?) moji rodiče a sestra. Ale to hlavní, za ruku mě držel Jacob a usmíval se od ucha k uchu.

„Alex!“ozvalo se a rodiče se mi vrhli kolem krku. Nezabráním smíchu. Jsme tak šťastná. Kde to vlastně jsem? Doma určitě ne. Ležím na posteli v bílé místnosti a jsem napojená na přístroje. Podívám se ještě jednou na Jacoba. V očích měl radost a lásku. Můžu být ještě šťastnější? Já myslím, že moc ne.

„Kde to vlastně jsem? A jak dlouho jsem byla mimo?“sama sebe se leknu. Můj hlas byl tichý a hodně vyčerpaný.

„No přece u nás doma duhovko! A mimo si byla jen dva dny. “vykřikl Emmet. Jacob lehce zavrčel. Tak on si nedá pokoj. Nakonec se ale taky začnu smát. Smích v pokoji přerušil Carlisl.

„Teď vás musím poprosit aby jste odešli. Musím Amy vyšetřit.“ Všichni pomalu vyšli z pokoje. Mamka zůstala. Jacob odešel jako poslední. Moc se mu nechtělo.

„Ty jsi nám dala Amy. Ani nevíš jaký jsme měli strach.“

„No to sice ne, ale podle toho jak sestra vyváděla asi velký. Já bych na tom byla ale stejně…“

„Jak to myslíš?“zeptal se zvědavě Carlisl. Přitom mi ošetřoval zlomené zápěstí.

„Já… no to by jste asi nepochopili. Nebo by jste mi nevěřili.“ Mamka pozvedla jedno obočí.

„Promiňte nechci o tom mluvit.“pošeptám.

„Dobře. Chápeme tě. Doufám, že jednou se ale dozvím pravdu.“ Řekl Carlis.

Po vyšetření Carlisl opustil místnost. Schytala jsem angínu ale jinak mám tělo v pořádku.

„Chceš mluvit s Jacobem?“ přikývnu. Mamka se usmála. „Tak dobře. Promluvíme si pak.“

Vyšla ze dveří a pak zavolala jeho jméno. Ihned na to slyším kroky na schodech.

„Ahoj Jacobe.“ Řeknu jakmile vejde do pokoje a zavře dveře. Smál se jako sluníčko.

„Amy. Jsem tak rád, že to pomohlo. Měl jsem obrovský strach.“ A chytl mě za ruku. Usměji se. Jako bych ho znala odmala. S ním se cítím bezpečně. S ním bych šla kamkoliv. Miluji ho.

„Já se bála, že už vás nikdy neuvidím. V tom bludišti už jsem ztratila naději, ani jsem neměla sílu pokračovat dál. Ale když si se objevil ty, Byl jsi jako Světlo ve věčné tmě. Dal si mi sílu i novou naději. Po druhé jsi mi zachránil život. Děkuji.“

„Není za co. Naopak bych měl děkovat já. Ty jsi mi do života konečně vlila tu správnou barvu. Teď má můj život větší smysl. Já…. Miluji tě Amy.“ Po tvářích mi stekli slzy. Posadím se a obejmu ho.

„Taky tě miluju Jaku.“pevně mě sevřel v náručí. Dokonce jsem začala i plakat. Ale štěstím.

„Proč tedy pláčeš?“ zeptal se starostlivě. Jen se usměji.

„Protože jsem ta nejšťatnější fangelvka na světe.“ Začal se smát. Ani nevnímám jak jsem unavená, ani to jak mě škrábe v krku. Vnímala jsem jen to štěstí a jeho přítomnost.

„Teď bys měla ale odpočívat. Musíš být unavená. Máš toho hodně za sebou.“

„Však ty taky. Ty jsi pro mě plaval a vytáhl mě na břeh. Vytrvale jsi mi dával masáž srdce, když už by jiní padli únavou. Pak jsi mě nesl i sem. Jsi vyčerpaný. Prospi se. Prosím“ Jacob překvapeně zamrkal. Chtěl něco namítnout, ale jako by mu došel hlas.

„No tak dobře. Ale ty jsi taky odpočineš.“Jen se usměji. Je fakt, že jsem měla co dělat, abych udržela víčka nahoře a mozek v chodu. Jen co za sebou Jacob zavřel dveře, a já si lehla, chopila se mě říše snů.

Ani nevím jak dlouho jsem spala. Párkrát jsem postřehla jak s potichu otevřeli dveře. Možná se mi to jen zdálo, ale nejspíš se na mě občas chodili koukat. Když se probudím, cítím se odpočatá a plná energie. Hned se ale ozve bolest v krku, a záchvat dráždivého kašle. Rozhlédnu se po pokoji. Na malém stolku ležela hromádka oblečení. Vstanu a obléknu se do toho. Někdo pomalu otevřel dveře. Pak nakoukla hlava. Alex.

„Amy! Tak jak pak jsi se vyspala? Spala si noc a část dne.“ řekne se z vesela.

„Dobře. Díky za to oblečení.“ A ještě si dávám na nohy teplé ponožky.

„Není zač. Věděla jsem, že jak se prober, nebudeš chtít ležet. Carlis sice chvíli protestoval, ale pak byl v klidu. Pojď dolů. Chci ti představit, moji druhou část.“ ‚Dobré odpoledne hvězdičko.‘ ozve se mi v hlavě. Co to…? Najednou mi to docvaklo. ‚Jacobe?‘ ‚Nikdo jiný než já.‘zasměju se. Alex mě mezitím vede dolů. Dole byli všichni až na rodiče. Jak naše tak Cullenovi. ‚Všichni dospělí jsou v práci.‘ Ozvala se mi sestra v hlavě. Upíří kluci seděli u televize a hráli auta. Naši kluci stáli pod schody. Holky seděli a četly časopisy ale jak nás uviděly, přestali a zvedli se. Jacob mě vzal hned kolem pasu. Usměji se. Hned mi bylo tepleji. Měl o teplejší pokožku něž člověk. ¨Ten druhý kluk, vzal kolem pasu Alex.

„Amy tohle je Jared. Moje polovina.-“

„A můj nejlepší přítel.“dořekl Jak. Usměju se.

„Těší mě Jarede. Uklidnil si moji sestru ve vodě a byl jsi její oporou děkuji. Doufám, že se brzo staneš jedním z nás.“ Zatvářil se nechápavě. Pak se ale usmál.

„Nemusíš mít strach.“ ‚Sestra jak to, že tohle všechno víš?‘ ‚Někdy ti to povím‘

„Ahoj Amy. Jsme rádi, že už ti je lépe. Jmenuji se Alice a to je Rosalie.“představí se nám.

„Ahoj. Konečně se osobně poznáváme.“ Řeknu jen. Ihned na to zpozornil Emmet.

„Jé! Duhovka je vzhůru! Brý odpoledne. Jak si se vyspala?“ a zakření se. Jacob zase zavrčel. Mě to sice trošku naštve ale jen se tomu začnu smát. Pořád nedá pokoj.

„Už jsem ti jednou řekl abys tuhle přezdívku nepoužíval.“ Vyštěkl naštvaně..

„Moc na mě nevrč štěňátko.“začne dráždit Emmet. No jo. Asi se nudí.

„Zase chceš dát na frak? Víš jak to dopadlo minule.“ Emmet si promnul ruce. Všichni se začali smát. Alex si povzdechla stejně jako Jared.

„A je to tu zas.“řekli naráz. Co se zase děje?

„Minule to byla jen náhoda. Teďka zkusíme něco jiného. Co takhle závod?“

„Sázka. Když vyhraju, nebudeš už Amy říkat Duhovko nebo nějak podobně.“

„Ale Jacobe, mě už to nevadí.“

„Ale mě je jo. Vím, že tobě trochu taky. Neboj. Už jednou jsem ho porazil.“ Cože?

„Tak platí. Když ale vyhraju já, Musíš pak místo mě, vyrazit s Alicí na nákupy.“ Co je na tohle tak strašného? Všichni se začali smát. Podívám se na Alici. Z očí jí sršeli blesky. Jacob polkl. Co znamená? ‚nakupování s Alicí je jako podepsat si rozsudek smrti.‘

„Tak platí. Odkud kam?“ zeptá se moje láska odhodlaně. Začnu se smát. Emmet se usmíval jako malé děcko a přitom přemýšlel. Drbal se jako šimpanz. Alex se pousměje.

„Mám nápad. Víte kde tu jsou vodopády?“přikývly. „Tak super. U vodopádu je jeskyně. Tam jsem nedávno ztratila dva náramky. Kdo ho přinese první, vítězí.“

„Souhlasíme.“řekli závodníci unisono. Edward se začal smát.

Vyšli jsme před dům. Teda já stála jen ve dveřích. Jacob se přeměnil ve vlka. Už to nebyl ten vlk jako dřív. Byl sice stále stejně hnědý, a jeho velikost se dala měřit s koněm.

„TŘI, DVA, JEDNA…. TEĎ!“Zvolala Alex. Oba vyrazili tak rychle, že je zaregistruju jen jako šmouhy.

Minuty ubíhali. Nakonec bylo už dvacet minut pryč a oni stále nikde. Pak se ozval hluk. Moje uši zaregistrovali dopady tlap. Vyjdu rychle před dům. Z lesa vyběhl Jacob. Něco měl v tlamě. Srdce mi poskočilo. Takže přece jenom bude moje láska první. Za nim se vynořil Emmet. Byl ale pozadu. Jacob před námi prudce zabrzdil. Emmet doběhl o vteřinu později.

„Tady je ten náramek“ a položil ho Alex na rozevřenou dlaň. Ta se usmála.

„Vypadá to Emmet, že na nákupy pojedeš osobně.“ Emmet vyvalil oči.

„Ach ne! Milost!“ rozkřičel se a spráskl ruce. Všichni se začnem hrozně smát.

„Emmet! Já tě přetrhnu vejpůl!“ naštvala se jeho „sestra“ Alice. Ihned na to se na něj rozeběhla. Začali se honit kolem domu. Mohla bych trochu pomoci… Chytnu Jacoba za ruku. Možná mě to vysílí.Přece jen mě nemoc oslabuje. Z mojí ruky vyšlehl slaboulinký záblesk a zasáhl keř. Nikdo si toho nevšim až na sestru. Přiložím s prsty ke spánku. Když kolem běží Emmet, zesílím soustředění. Keř šlehl dvěmi větvemi a podrazil mu nohy. Ihned na to se vrátil do původní polohy. Emmet se překvapeně přetočil na zemi na záda. Celý obličej měl od prachu. Všichni seč rozesmáli. Jen co přiběhla Alice, upustila od svého plánu se poprat.

„To ty?“zeptá se mě překvapeně Emmet. Jen se usměju.

„Přece nedovolím aby se z mé kamarádky stal vrah.“

„Šikovná. To se ti povedlo.“ Pošeptal mi do ucha Jak. Jen se usměji. Emmet nabručeně vstane, a jde dovnitř. Tam naštvaně práskne dveřmi.

Tak co? Líbilo? Já doufám že ano. Teď mi to psaní nejde tak rychle protože se věnuji i Dívce bez tváře. Takže doufám, že prominete ty časové mezery. Mám v plánu další ...řekněme apríl pro Emmeta od Amy a Alice. Na ten si ale ještě počkáte.

Autor: bella13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Darovaný život... - 16.kapitolka: