Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Darovaný život... - 12.kapitolka

14.07.2009 (19:01) • bella13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 691×

12.kapitolka

Jacob:

Od sestřina přepadení uběhl týden. Stále nevím kde ta dívka je. Už po ní ale nepátrám tak usilovně. Přála si to. Úplně přestat pátrat, to nemůžu. No to ji až moc potřebuju. Stále ale nemůžu uvěřit tomu, že se mi o ní zdál tak reálný sen. Nemohl to být obyčejný sen. I moje srdce to vědělo. Proto jsem věřil tomu, že se jmenuje Amy a že bych jí měl zkusit splnit její přání a nehledat ji. I když mě to bolelo, pro ni bych udělal cokoliv.

Právě teď ležím na okraji útesu v podobě vlka. Mám už dávno po škole a tohle je pro mě nejvhodnější místo na přemýšlení. Je hrozně uvolňující poslouchat zvuk vln tříštících se o skály. Myslím, že kdybyste tohle místo znali  byli tu, taky by jste si ho oblíbili. Chystám se už vyrazit domů, když se to stalo. Před očima mi proběhl zvláštní obrázek a taky ucítím lehkou bolest u srdce. Jako bych viděl jinýma očima. Očima dívky! A nejen viděl ale i cítil!

Jdu kolem nějaké budovy. Nesu hromadu knížek v jedné ruce protože druhá je v sádře. Když do někoho vrazím. Upadnu na bok. Cítím bolest v ruce. „Sakra! Nemůžeš se koukat na cestu?!“ křiknu. Zvednu oči abych spatřila toho magora. Zděsím se a málem vyjeknu. Přede mnou stál kluk s dlouhými černými vlasy. Vypadal velice divoce. Do oči mě ihned uhodí jeho rudé oči. Upír! Horší bylo, že už jsem ho viděla a vím co přináší.

Pak vše skončilo. Bolest, obraz, myšlenky i zděšení bylo pryč. Co se to stalo? Byla to skutečnost nebo jen halucinace? Jestli to byla skutečnost, komu se to stalo? Něco mi říkalo, že se to stalo Amy… jestli ano, nejspíš bude v nebezpečí.

Amy:

Co budu dělat? Ja se mám zbavit upíra z vidění? Co když to nedokážu a vidění se stane realitou… NE! Takhle nesmím uvažovat! Dokážu to! Já ho dokážu zabít. Musím… Jinak to bude znamenat moji i sestřinu zkázu. Radši já než ona. Lepší jeden život než dva. Venku praskla větvička. Strašně se leknu a dostanu strach. Co když je to on? Co když nás našel a jde si pro mě? Opatrně jdu k oknu. Vyhlídnu ven uvidím jak se něco mihlo na větvi.  Připadalo mi to jako postava. Naštěstí jsem uviděla i konečky blond vlasu. Uf! On má přeci černé. Musel to být někdo z Cullenů. Srdce mi ale stále bylo jako splašené. Ruce se mi stále klepaly. Zkusila jsem si udělat domácí úkoly, ale nebyla jsem schopná se na to pořádně soustředit. Někdo mi zaklepal na dveře. Vstoupila Alex. Tvářila se ustaraně.

„Amy jsi v pořádku? Nechceš mi už povědět co se to u té školy stalo?“ Šla ke mně a posadila se vedle mě na postel. Položí mi ruku kolem ramen a povzbudivě se usměje.

„Já… Promiň…nedokážu to.“ Povzdechla si.

„To nevadí. Až se na to budeš cítit, povíš mi to. Nebudu na tebe tlačit. Tu náladu ti chci zlepšit furt. Takže jsem telefonovala do těch stájí. Máme tam zítra přijet a ukázat co v nás je. Ale jinak že máme velkou šanci. Zatím se ozvali jen dva lidi. Napadlo mě, že společnost u koní by ti pomohla.“ Usměju se. Asi má pravdu. Musím to vyzkoušet. Ale stejně se pak budu muset začít věnovat tomu vrahovi. Naděje umírá poslední. Najendou někdo vstupil do pokoje. Obě se ohlédneme ke dveřím. Mamka.

„Amy už je ti líp? Nechceš jít dolů na večeři a něco sníst?“ Jen zavrtím hlavou a lehnu si na bok. V odrazu okna uvidím ustarané výrazy sestry i mamky. Pak obě vyšli z pokoje. Nechali mě tu samotnou spolu s mými myšlenkami. Za to jsem jim byla vděčná. Ze zdola ke mně dolehli hlasy.

„Zjistili jste něco?“to byl táta.

„Ne. Je taková zamlklá a v očích má strach. Netuším co se na tom parkovišti stalo, ale jedno je jisté. Hrozně ji to vyděsilo.“to byla sestra. Někdo si povzdychl.

„Alex dávej na ni pozor. Nechci aby se jí cokoliv stalo.“mamčin hlas zněl hrozně ustaraně jako u všech. Sakra. Jen jim přidělávám starosti a strach. Musím své city nějak maskovat. Nechci aby se kvůli mně trápili. Jak jsem tak přemýšlela, ani mi nedošlo jak čas letí. Nakonec jsem podlehla spánku. V noci mě provázeli noční můry.

Utíkala jsem spolu ze sestrou ulicí. Na konci stál  jako poslední naděje Jacob a rozeběhle se nás bránit. „JACOBE!“vykřiknu.

Chci to říct Alex jenže zakopla a upír ji chytil. Šíleně se zasmál a zakousl se jí do krku. „NEEE!!!“zakřičím.

Celá zpocená a zadýchaná se s křikem probudím. Do pokoje přiběhla mamka, Alex a na konec i taťka. Cítím jak mi po tvářích stékají proudy slz. Tohle se nesmí stát… To nedovolím. Radši sama umřu. Mamka ke mně přiběhla a schovala mě ve svém objetí. Snažila se mě utišit.

„Ššššš… Všechno je v pořádku byl to jen sen… jen zlý sen….“

Já jen plakala a plakala dál. Ani nevím jak dlouho jsem brečela. Jedno vím. Nakonec jsem zase upadla do spánku. Tentokrát už se mi ale nic nezdálo protože jsem si před tím vypila bezesný čaj. Ráno mě vzbudilo slunce na tváři. Pomalu vstanu, jdu si dát sprchu, obléknout se.

„Ty chceš jít dneska vážně do školy?“ zeptá se sestra jakmile se s ní potkám na chodbě.

„Je to jedno z mála míst, kdy přijdu na jiné myšlenky. Ale slib mi že budeš na blízku…“ „Budu slibuji. Vždycky když ti skončí hodina, budu čekat před učebnou.“

Ráno jsem se trochu nasnídala. Jíst jsem musela. Ve škole jsem byla nervózní. Alex splnila svůj slib a za to jí budu navždy vděčná. Mé nervozity si všimla i Alice a Edward. Povídali si o mě a typovali z čeho jsem tak vyklepaná. Na obědě jsem seděla s Alex, Angí, Ericem a Deanem. Všichni se mi snažili zvednout náladu. Nakonec se jim to povedlo. Teda aspoň částečně. Tak moc mi nyní chyběla Kate a vůbec celá parta. Ale co… ještě mám přeci rodinu a novou partu. Angi se rozhodla, že dneska navštíví tu stáj. Tomu jsme se všichni divili.

„Neříkej, že ty bys chtěla jezdit na koni?“zeptal se Eric.

„No a proč by ne? Koně jsou náhodou krásná zvířata. Ušlechtilá a inteligentní…“

„A ty se jich nebojíš? Vždyť jsou obrovští!“ tak tomuhle se začneme všichni smát. Tak on se jich bojí! Jenže pak se muselo jít na hodinu. Já měla teď Španělštinu na kterou sedím vedle Erica.

Po škole jsme si domů odvezli věci a převlékli se. Museli jsme si sebou vzít i nějaká doporučení z minulé stáje. Dorazíme na farmu. Je veliká. Majitelka vlastní i rozměrné pastviny. Ve stájích má celkem osm koní plus ještě čtyři volné boxy. K areálu patřila i jedna krytá  a menší kruhová jízdárna. Moc se mi tu líbilo. Majitelka nás vřele přivítala a ukázala nám celou farmu. Představila nám i koně.

„Tak. A teď k věci. Vy byste se chtěli stát pomocnými instruktory?“

„Ano. Tady neseme nějaká doporučení z minulé jízdárny. Na táborech jsme už vedli začátečníky a vyhráli pár závodů. Práce u koní nás hrozně baví.“ Zamyslela se a přečetla si doporučení. Pak se usmála. Za námi se ozvali zvuky podkov.

„Zatím mi připadáte nejvhodnější. A Deane! Konečně si přišel.“Cože? DEAN? Prudce se otočím. Zmíněný právě odváděl jednoho koně do boxu. Když nás uviděl, zářivě se usmál. „Pomůžeš tady holkám osedlat Day Dream. Chtěla bych je vidět v sedle. Teda vlastně zatím jen Alex. S tou sádrou Amy nemůže jezdit.“

„Rozkaz Teto!“ a poslušně zasalutoval. Tak tohle byl šok. Proč nám to neřekl?

Dean nás odvedl do sedlárny, kde si Alex půjčila boty a helmu. Náš přítel vzal sedlo.

„Páni! Ty jsi ale krásná kobylka… Už chápu to jméno.“řeknu když spatřím Day Dream. Byla opravdu překrásná. Béžová s černou hřívou a ohonem. Mezi nozdrami měla bílou šňupku.

„Já vím. Je mladá a spíše pro zkušené jezdce.“ Řekl pyšně a osedlal ji. Nakonec dostala uzdečku. Vyvedl ji do kryté jízdárny. Než Alex nasedla, dala si očuchat ruku. Kobyla si ji vesele očichala a pak zařehtala. Alex naskočí. Když jí Dean podával bičík,  zvedla obočí.

„Na co? Pokud se koněm pochopíš a naladíš se na stejnou vlnu, bičík nikdy nepoužiješ ani nepotřebuješ.“ Kristen(majitelka) se usmála.

„Konečně někdo, kdo rozumí zvířatům a bere je jako sobě rovné. Ta holka před vámi bičík brala jako samozřejmost. Teď mi ale předveď co umíš. Jednou objeď jízdárnu. Vystřídej každý chod a pak si skoč pár překážek.“ Kývla.

„Tak Day Dream, ukážeme jak jsme šikovné?“ Klisna zafrkala a potřásla hlavou. Jen co ji Alex velice jemně a slabě dal lýtkama signál, kobylka se poslušně rozešla. Byla to nádhera pozorovat jejich jízdu. Byli dokonale sladěné. Alex se jenom smála. Přeskočili několik překážek. Spíše to ale vypadalo jako by letěli. Na Alex se přišli podívat i lidé kteří tu pracovali. Když Alex zastavila, spustil se potlesk.

„Alex pojď jsem.“Zavolala Kristen.

„Byla si šikovná beruško. Mám radost. Jsem na tebe moc pyšná.“šeptala jí sestra do ucha. Dream jen pohazovala hlavou a vesele si odfrkávala.

„V životě jsem neviděla tak skvělou jízdu. Jsi dokonale sladěná s pohyby koně a rozumíš mu a to je nejdůležitější. Ty nemáš talent, ty to máš v krvi. Beru tě všema deseti. A nepočítej s tím, že povedeš jen začátečníky. Povedeš se mnou i pokročilé. Ty už jsi totiž profesionál.“Alex se smála a zčervenala. Dean jí poblahopřál. A já znovu přemýšlela nad tím, jestli bych to zvládla se sádrou… A já to zkusim.

„Kristen? Mohla bych to zkusit taky? Myslí, že to se sádrou zvládnu. Teda až na skoky.“

„No já nevím Amy… Nechci aby sis ublížila. Ale jestli se na to cítíš, zkusit bychom to možná mohli. Ale žádné skoky ani trysk!“ Usměju se jako sluníčko. Alex se usmála taky. Podá mi helmu.

„Dej na sebe ale pozor. Nechci aby se ti něco stalo. A jsem ráda, že se konečně směješ.“

„Dám neboj se.“ A přistoupím ke klisně. Udělám to stejné co Alex. Pak naskočím s Deanovou pomocí. Se sádrou jsem se nemohla pořádně chytit. Zašeptala jsem pár slov Dream a rozjela se. Byla to krása sedět zase po dlouhé době na koni. Hned jsem se sladila s jejím tempem. Všichni se usmívali. Když mi vlasy od rychlosti lehce létaly kolem hlavy, cítím se konečně Uvolněně a svobodně. A tenhle pocit jsem už dlouho neměla. Když pak zastavím před majitelkou, podle výrazu poznám, že je spokojená.

„No co bych na tohle měla říct? Jezdíš stejně dobře jako tvá sestra. Máte to v krvi. Taky tě beru všema deseti. Zatím povedeš jen začátečníky. Až se ti uzdraví ruka, povede i pokročilé.“

„To není třeba. Chtěla bych vést začátečníky na plný úvazek.“ Kristen se usmála.

„Tak to je přímo výborné. Pojďte teď se mnou do kanclu. Melanie? Odveď prosím Day Dream do boxu a pořádně ji vyhřebelcuj.“ Ke klisně přistoupila Drobná žena se světlými vlasy. Odvedla ho zpátky do boxu.

V kanceláři jsme podepsali pár papírů. Domluvili jsme se, že nastoupíme zítra. Pak už jsme museli domů. Rozloučíme se a jdeme k motorce.

„Chci ti poděkovat, že si mě sem vytáhala. Opravdu si mi zlepšila náladu a navíc i posilnila moji psychiku. Děkuju.“ Alex se jen usmála.

„Není zač. Jsme přeci sestry, a navíc Pluckovic. Takže za prvé se nevdáváme a za druhé si pomáháme. Není to tak?“ Jen přikývnua nasadím si helmu. Tak moc mě odpoledne zaměstnali myšlenky na koně, až jsem zapomněla na hrozící nebezpečí.

Autor: bella13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Darovaný život... - 12.kapitolka: