Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Darovaný život... - 11.kapitolka

09.07.2009 (10:58) • bella13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 858×

11.kapitolka - Propojení

V noci spím neklidně. Několikrát se probudím. Co to se mnou je? Jen co zavřu oči, zase vidím vlka a upíra jak stojí naproti sobě. Oba byli z mého snu. Založím hlavu do dlaní. Co se to se mnou jenom děje? Copak na Jacoba nikdy nepřestanu myslet? Uvnitř mě se odehrávala zase ta hádky. Hlas srdce mi radil – Najdi ho sama! Neubližuj sobě ani jemu… a ten druhý zase rozum – Vykašli se na něj! Chceš snad zabít sestru i sebe?!  A tak to byla teď a stále… Co by jste udělali vy? Vždy poslouchám srdce, ale nyní, sama nevím co je lepší… Mám poslechnout srdce? Kdyby ano, nestalo by se nic přeci podle věštby nebo ano? Venku začalo pršet. Ten zvuk mě uklidnil. V sedě se narovnám a zavřu oči. Myslím jen na něj. Kdybych věděla, jak se mi to povede, udělám to dříve. Zdálo se, jako bych plánovala nějaký sen…

Jdu lesem k vodopádům. Zastavím se u břehu jezera. Z každého kouta se něco ozývá. Šumění vody, vítr ve větvích, zpěv ptactva a veselé dovádění mladých pum v trávě. Je to tu krásné. Posadím se do trávy a zavřu oči. Je tu takový klid. Za chvíli mě vyruší dopady lehoučkých tlapek tlumené trávou. Otevřu oči a spatřím jak přede mnou leží dvě mláďata, která ještě před chvilkou dováděla v trávě. Pohladím je a oni si se mnou začnou hrát. Uslyším rychle tlukoucí srdce. Otočím se. Několik metrů za mnou stojí on. Jacob, má láska kterou nejspíš nikdy nepoznám.

„Ahoj Jacobe. Vítej.“ Byl hrozně překvapený. Nejspíš ničemu nevěřil.

„Tohle je jen sen, že ano?“ přikývnu „Odkud znáš vlastně moje jméno?“

„Pomohla jsem tvojí sestře vzpomínáš?“

„Takže jsi to byla ty... Zachránila si jí život. Jak se vlastně jmenuješ? Proč je tenhle sen tak reálný a přitom nemožný?“ byl hodně zmatený a nejspíš plný otázek. Ale já mu na moc nemůžu odpovědět. Tak mě to mrzí.

„Jméno ti říci nemohu. A tohle není obyčejný sen.“ A pohladím přitom jedno mládě.

„Proč? A kde tě najdu? Nechci žít bez tebe.“udělal krok blíž. Vedle mě se objevila matka mláďat a výhružně vycenila zuby. Zastavil se v půli druhého kroku.

„Šššš…(uklidním pumu) Nemůžeme být spolu. Promiň, musíš to zvládnout sám. Přestaň mě už hledat.“ A vstanu. Chystám se k odchodu. Jeho výraz byl plný utrpení a smutku.

„Ne to nejde… Tak mi řekni aspoň své jméno! Ať mohu v klidu zamhouřit oka.“

„Dobře. Splním ti tvé přání. Jmenuji se Amy. A nyní sbohem Jacobe Blacku.“ A rychle uteču. Puma si stoupla za mě a snažila se mu znemožnit jít za mnou. Věnuji mu poslední pohled. Chyba. Velice to bolelo. Stál na louce, v očích smutek,šok a… a bolest.

Pomalu otevřu oči. Po tvářích mi stékali slzy. Dokázala jsem to. Napojila jsem se na jeho sny. Teď už mě hledat nebude. Teda aspoň doufám. Ale přesto mě tak moc mrzí, že už ho nikdy nespatřím a navíc ten pohled? Nikdy ho nezapomenu.

Kouknu na hodinky. Pět ráno. Bezva. Setřu si slzy. Bude to tak lepší pro oba i pro moji rodinu. I když srdce říkalo úplně něco jiného.

Jakmile se ráno probudím, pocítím bolest hlavy. To je nejspíš z toho propojení. Rychle se obleču a nachystám věci. V koupelně se sama sebe leknu. Pod očima se mi začali rýsovat kruhy. Naštěstí to zamaskovala trocha make –upu. Zapletu si cop a vyčistím zuby. Sejdu dolů na snídani. Alex se už ládovala u stolu. Rodiče už byli fuč. Když mě sestra spatřila, zamračí se.

„Dobré ráno Amy. Nestalo se něco?“ kecnu sebou na židli a napiju se.

„Dobrý. Jestli se něco stalo? No celkem jo. V noci se mi zdařilo propojení. Už nás nebude hledat. Teda doufám. A neptej se mě jak se mi to povedlo. Sama to nevím.“

„Ty jsi se mu nabourala do snů?“přikývnu „A jsi si jistá, že si ho bude pamatovat?“

„Měl by. A jestli ne, instinkti mu už poradí. Ale teď už bychom měli vyrazit do školy.“

„Vždyť si nic nesnídala. Musíš jíst.“ Povzdechnu. Vypiji všechen čaj v mém hrnku a vezmu si tyčinku. Alex se na tváři objevil starostlivý výraz ale radši to nekomentovala… naštěstí.

Ve škole byla nuda. Chodím sem už týden. Kluci se za mnou stále otáčeli a snažili se mi podstrčit jejich telefoní číslo. Měli celkem výdrž. Ang ze mě měla strašnou srandu. Jeden den mám dlahu a druhý sádru. Snažila se ze mě vydolovat jak se mi to povedlo. Já byla ale neústupná. Proč bych se měla vytahovat s tím že jsem někomu zachránila život? Taková já nejsem. Dneska jsem se dozvěděla novinku. Do města se před nedávnem přestěhovala jedna žena. No do města… spíš do La push. Zítra chce otevřít stáje. Budou hodiny jezdectví a takové věci. To byla pro mě a sestru skvělá zpráva. Zase budeme moci jezdit a trávit čas ve společnosti kterou milujeme. U koní…

„Amy zastav. Už vím jak ti zvednout náladu. Podívej se na tenhle leták.“ Její slova upoutala moji pozornost. Zase jsem se vrátila od svých myšlenek do reality.  Přistoupím k nástěnce.

„No a? Paní Flemingová hledá pomocné instruktory do svých stájí…“ řeknu když si to přečtu. A pak mi to docvaklo! Alex se usmívala. „Počkej, snad nemyslíš na to samé jako já!?“

„No a proč by ne? Na několika jezdeckých táborech jsme už učili začátečníky. Já vyhrála několik závodů. Ty taky. Podle naší trenérky jsme měli mimořádné talenty. A na základní certifikáty už věk máme!“ No těmhle argumentům jsem musela dát za pravdu. Ale já nevím…

„Tak si ulož číslo. Odpoledne tam zavoláme. Já už teď musím na hodinu. Nechci mít průšvih tak zatím!“ a rozeběhnu se na hodinu.

Když ve třídě otevřu batoh, do očí mi padl malý kousek papíru. Co to je? Rozložím ho a přečtu. To si dělají legraci? Bylo to telefoní číslo. A kdyby jen jedno! Rovnou sedm a u každého jméno. Tak tohle je už moc. Vyndám si učebnici na chemii. Emmet se na mě podívá. Snad poprvé se mě normálně zeptá.

„Co ten rozlobenej výraz Amy?“ Cože dneska žádná duhovka? Pohlédnu na něj.

„Dneska nejsem žádná duhovka? A proč se vlastně ptáš? Nejsem náhodou pod tvoji úroveň?“ Usměje se. Na tváři mu hrálo pobavení.

„No poslední dobou si nějaká smutná. Tak jsem si řek, že tě už nebudu zlobit toudle přezdívkou. Už mě přemohla zvědavost. A ty pod mou úroveň nejsi. Nejsi tak obyčejná jako ostatní.“jeho slova mě vylekala. Snad na to nepřišel?

„Tak to se divim…Ale moje problémy bys nepochopil. Na takové kluky jako seš ty, jsou moooc zapeklité.“ Na to se začal smát. Co jsem zase řekla?

„No vidíš. To je přesně ono. Ty si na nic nehraješ. Jsi prostě upřímná a pravá. To už se jen tak nestává.“uf. Tak to jo. Do třídy vešel učitel. Začnu dávat pozor. Všimnu se, jak se na mě Emmet sem tam podívá. Snad už taky nemá podezření? Stejně ale… Odkdy se oni baví s lidmi? To mi vrtalo hlavou. Tak moc, až jsem zapomněla na své trápení. Ale jen na chvíli.

Když jsem vešla do jídelny, Alex a Angela na mi zamávali. Eric taky. Jdu k našemu stolu. Na cestě provází Alicinin pohled. Jako obvykle. Kdy to skončí? Zasednu ke stolu.

„Můžeš mi vysvětlit od kdy se Cullenovi baví s námi „Normálními“?“Začnu se spolu s Alex smát. Když moje uši něco zaslechnou. Natočím se za zvukem.

„Tak takhle nás všichni vidí?“Zeptá se Emmet Edwarda. „Paráda.“ Tomu se pousměji. Ten Emmet je vážně číslo. No radši se vrátím zpátky k našemu stolu.

„Taky tě zdravím Ang. A pro tvou informaci, jsem byla překvapená víc než si myslíš.“

„Po škole na mě počkej na parkovišti. A jak to že si nejdeš pro jídlo? A neříkej, že nemáš hlad!“ Otevřu už pusu na odpověď ale na konec se začnu smát.

„V tom případě jsem tichá jako ryba.“opáčím.

„Tak to by teda nešlo sestřičko. Já vim, že máš poslední dobou blbou náladu ale jíst se musí. Takže tady máš aspoň tyčinku a jez.“ A přitom přede mě položila musli tyčinku. Angi se začala smát. Mě jenom spadla čelist. Tak tohle bych nečekala. Od stolů Cullenů se ozval smích. Nebyl moc hlasitý, ale přece jsem Emmet a Alici slyšela.  To se smějí mě?

„Ty si děláš legraci ne?“ jen začala poklepávat prstáka o stůl.

„Vypadám na to snad?“chvíli hrála vážnou ale stejně se nakonec začnem smát všichni.

„Ne ale opravdu. Já to s tebou myslím dobře. Děláš mi starosti. Udělej mi radost…“ vzdychnu a rozbalím tyčinku. Sestra se usmála. „Díky. Dneska ti dám už pokoj.“

Cestou na parkoviště se stavím v knihovně. Potřebuji si něco ověřit a sehnat několik informací kvůli úkolu. Takže jsem odtamtud nesla asi tak sedm knih. Protože se mi už do batohu nevešli, nesla jsem je sama. Moc jsem nevnímala cestu. Sostředila jsem se na to, abych udržela knihy v jedné ruce. Chyba. Najednou se s někým srazím. Náraz to byl velice tvrdý. Knihy se rozsypaly na všechny strany a já upadla na bok. Ozvala se bolest v zápěstí.

„Sakra! Nemůžeš se koukat na cestu?!“ a držím se za ruku v sádře. Zvednu oči a uvidím s kým se srazím. Zděsím se a málem vyjeknu. Ten šok, strach a zděšení bylo jako polití studenou vodou. Co studenou, přímo mrazivě ledovou. Přede mnou stála má noční můra. Děsivě se usmívala a oči měla rudé. Udělají se mi mžitky před očima. Nakonec omdlím.

Když se vrátím k sobě, cítím něčí ruce jak mě zvedají. Ne já nikam nechci! Prudce otevřu oči a vyskočím na nohy. Kde je? Co se to...? Najednou se mnou zatočí svět. Znova mě zachytí něčí ruce. Chytnu se za hlavu. „Ach…“uniklo mi.

„Klid. Neboj se. Opři se. Jak se cítíš?“ zvednu oči . Nějaký kluk mě opíral o zeď. Jeho tvář byla ale lehce rozmazaná. Co se to děje? A kde je on?!  Ten Chlapec vzal moji tvář do dlaní a pozorně si mě prohlédl. Vstal a naházel mé půjčené knihy do svého batohu. Můj si hodil na rameno a vzal mě do náručí. Já zase omdlela.

Proberu se na ošetřovně. Na de mnou stojí sestra a vedle ní ten kluk. Konečně vše vidím normálně. Ten kluk měl hnědé krátké vlasy s blond melírem. Jeho šedé oči byli bystré a zvědavé. Výšku měl podobnou jako já.

„Co se to stalo?“ vydám ze sebe zmateně. Moje paměť nějak protestovala…

„Amy! Už jsem měla strach. Tohle je Dean Traves. To on tě našel a odnesl sem. Jak ti je?“

„No… Jsem trochu zmatená. Co se stalo?“ Dean se dal do vyprávění.

„Šel jsem ke svému autu. Kdež jsem uviděl na chodníku pár metrů od mě ležet knihu. Chtěl jsem ji zvednout. Ale jakmile jsem došel k rohu, uviděl jsem tebe. Ležela jsi na zemi a nehýbala se. Rychle ti zkontroluji tep a dech. Zjištění, že žiješ mě uklidnilo. Snažím se ti podepřít hlavu, když najednou vyskočíš na nohy a oženeš se rukou. Celkem se leknu. Rychle si stoupnu protože vidím, že se nějak motáš. Akorát včas tě chytnu. Vypadala si zmateně a vyděšeně. Zkusil jsem se tě zeptat jak se cítíš. Když si nereagovala, prohlédl jsem pozorně tvůj obličej. Oči ti tikali sem tam. Radši jsem ti sbalil věci a vzal svoje. Znova si omdlela a já tě odnesl sem. Za chvíli přišla tvoje sestra.“ Páni. Netušila jsem, že fangelfky mohou omdlít… jen doufám, že tamto byla halucinace. Protože jestli ne, máme velký problém.

„Deane moc ti děkuju. Kdybys tam nepřišel, bůh ví co se mohlo stát. Alex? Nemůžeme už jet domů? Necítím se tu moc dobře…“ Alex se na mě starostlivě podívala.

„Sestři? Můžete prohlédnout moji sestru? Chceme jet už domů.“ Sestřička mě rychle prohlédla.

„Myslím, že budete v pořádku slečno. Dneska se moc nevysilujte a snažte se mít u sebe neustále nějakou společnost. Můžete jít.“ Kývnu. Alex mi vezme batoh. Dean jde s námi.

„Nashledanou.“ Řekneme všichni tři společně. Normálně bych se zasmála, ale teď, pořád se mi klepali ruce. Nakonec jsme už byli na parkovišti. Dean nás zastavil.

„Holky mám pro vás návrh. Amy v tomhle stavu nemůže jet na motorce. Já mám auto. Co kdybys jela první, a já s Amy za tebou?“ To byl celkem dobrý nápad. S mojí klepavkou bych se sotva udržela.

„Ty by si to pro nás vážně udělal?“ Zeptala se překvapeně sestra.

„Měli bychom si pomáhat ne? A navíc, podívej se jak se klepe. V tomhle stavu by se neudržela.“ On si toho všimnul? Má vážně bystré oči. Alex se na mě podívala.

„Děkujeme. Pojedu první a ty jeď za mnou ano?“přikývl a vedl mě přes parkoviště k svému autu. Alex zatím startovala a nasazovala si helmu. Dean měl menší dodávku. Zelenou.

„Moje auto je teď v servisu takže mi teta půjčila svoje.“posadím se místo spolujezdce. Přitom se rozhlížím po parkovišti. Pořád mám strach, že je tu on. Rozjedeme se za Alex.

„Proč jsi omdlela? Vypadala si strachy bez sebe.“ Zeptá se mě opatrně Dean. Na co se mám vymluvit? Asi by bylo nelepší mu neříkat nic…

„Já už ani nevím. Nepamatuju se. Ale ať to bylo cokoliv, nejspíš to byla jen halucinace.“ Nevěřil mi. To jsem poznala hned. Ale asi pochopil, že mu to opravdu nechci říct. Domů dorazíme na pátou a mamka nás už vyhlíží u dveří. Bodej by ne. Škola nám skočila před hodinou a půl. Dean se s námi rozloučil a pak jel domů.

„Holky! Kde jste byli? Začínala jsem mít o vás strach. Amy stalo se ti něco?“zeptá se hned jak vidí můj výraz. Alex jí dá signál, aby se mě neptala.

„Já… nemůžu o tom mluvit.“ Zašeptám jakmile vstoupím do domu. Rozeběhnu se do svého pokoje. Copak jsem jim to mohla říct? Alex by to vyděsilo. Radši té pravdě budu čelit sama. Musím nějak změnit budoucnost. Tohle se stát prostě nesmí!

Autor: bella13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Darovaný život... - 11.kapitolka: