Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dark memories - 8. Familiarized

10.03.2010 (17:15) • Kayla • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 717×

Společně jsme se tedy vydali za ostatními členy téhle velmi zvláštní rodiny. Cassidy stále něco drmolila, ale já ji nedokázala vnímat. Myslela jsem na Petera. Na to říkal dole ve sklepení. Na Jesse, když vyslovil že mé sebeovládání je na novorozeného upíra až překvapivě silné. Ale především mou hlavu plnily představy toho jak mě tahle rodina přijme.

Procházeli jsme halou obloženou dřevem, která spojovala jižní část domu a zimní zahradu s halou. Zabočili jsme doprava a pak Cassidy zaklepala na masivní dřevěné dveře. Chtěla otevřít, ale než to udělala ještě dodala: „Tohle je něco jako naše konferenční místnost, když potřebujeme něco projednat, tak se na Edmundům příkaz všichni shromáždí tady.“

Pak Cass otevřela dveře.

První čeho jsem si všimla že místnost byla obrovská a luxusně zařízená jako i zbytek domu. Tihle upíři byli rozhodně při penězích. Po stranách tu byly knihy v policích které dosahovaly až ke stropu. Knihy ale také ležely v úhledných hromádkách na zemi. V pravém rohu místnosti bylo schodiště které vedlo do dalšího patra, kde se nacházely dveře do další místnosti. Tohle byl ten první pohled, to co jsem zaznamenala ve své super-rychlé mysli během jedné sekundy soustředěného pozorování. Ano, byla by to vážně překrásná místnost nebýt upírů strategicky rozmístěných po kolem mě, připravených zachytit jen nepatrný náznak útoku na jejich pána. Stáli po stranách jako nádherné sochy, které někdo vytesal z mramoru. Nehýbali se, jenom zírali – na mě. Dohromady jsem napočítala sedm upírů včetně Cassidy. V čele místnosti byl Edmund, který seděl v koženém křesle a četl si z nějaké knihy, která byla převázána  kůží. Za ním stála nádherná upírka s temně zrzavými vlasy upravenými na temeni hlavy do drdolu. Měla velmi elegantní oblečení a její ruce se dotýkaly ramen Edmunda. Výraz byl oproštěn jakéhokoli citu, dívala se do prázdna a mě jakoby ani nevnímala. Po pravé straně stála upírka v moderním oblečení s dlouhými černými kudrnatými vlasy a zkoumavě mě pozorovala. Vedle ní stál Simon, ale teď se na mě nedíval už tak přívětivě a lehce pobaveně jako ve sklepení, ale ostražitě a očekávajíc  z mé strany nějaký útok. Dokonce jeho tělo bylo mírně na točené směrem k té černovlasé upírce, aby ji případně přede mnou chránil. Po levé straně pak stála překrásná upírka menší vzrůstu s nádherně dlouhými čokoládovými vlasy, které se v pase mírně vlnily. Její pohled byl, ale žárlivý a přímo nepřátelský. Ještě jednoho jsem si všimla Peter tady nebyl. Nevím proč, ale znepokojilo mě to.

A nakonec Jesse ani jsem nezaznamenala kdy k nám přistoupil a objal mírně napjatou Cassidy kolem pasu a něco jí zašeptal do ucha. Mezitím se Edmund postavil a všichni jakoby se nahrnuli víc k němu, aby ho chránili. Ale naopak Jesse s Cassidy se postavili vedle mě, každý ze jedné strany, vyjadřující, že jsou na mé straně. I když kdyby došlo k boji, tak pět proti třem, když navíc já se určitě za plnohodnotného soupeře ani považovat nemůžu, no nemusím být Einstein, abych věděla jak by to dopadlo.

Ale z Edmundova klidného obličeje nevycházela ani známka po možném boji. Byl poklidný jako vždy. Přeběhl rychlím pohledem naši trojku a mírně se usmál.

„Vidím, že už jsi si našla přátele. To mě velmi těší. Pověz jak si se měla na lově. Žádné problémy?“ s touhle otázkou se už, ale otočil na Jesse.

„Ne žádné, dokonce se až neuvěřitelně dobře umí ovládat.“

„No samozřejmě, ona je přece tak úžasná a skvělá, nemám pravdu?“ ozval se chladný hlas té krásné malé upírky.

„Uklidni se Veronico, drahá. Není žádný důvod pro ten žárlivý tón.“ pokáral ji jako rodič své milované dítě.

„Já nežárlím.“ odsekla.¨

„Ovšemže ne.“ doplnil ji Edmund.

Choval se k ní velmi hezky a přívětivě, bez ohledu na to řekla nebo co si myslela. A to mě vedlo k přemýšlení nad tím jestli by se choval takhle i k ostatním. Něco mi říkalo, že ne.

„Měli by jsme ji zabít, nepatří k nám, je to jenom červ, který nám narušil náš život.“

„O tom už jsme mluvili a moje stanovisko se nezmění, pokud se ti nelíbí měla bys raději odejít.“ Jeho hlas už nabral vážnější podtón, ale ještě se nezlobil, ještě ne. Zajímalo by mě kde je hranice a proč mě svými slovy brání. Má to co dočinění s tím co říkal Peter ve vězení a kde vůbec je? Mám se na to ptát? A není v tomhle případě lepší odpověď neznát a držet se zpátky? Mám na sebe upozornit?

Tyhle otázky mi bzučeli hlavou jako otravný hmyz a já věděla, že se ho nezbavím dokud nedostanu odpovědi. Mezitím Veronica přetínala Edmunda vražedným pohledem až nakonec odsekla. „Fajn odcházím.“ a když procházela kolem mě tak sykla:

„Doufám, že shniješ v pekle.“ s tím práskla dveřmi a byla pryč. Radost by bylo malé přirovnání jak jsem se v té chvíli cítila.

„Omlouvám se za ni, časem to pochopí.“ řekl Edmund smířlivě, ale myslím, že sám tomu doopravdy nevěřil.

„Takže abychom přešli věci, myslím, že všechno základní už ti Jesse řekl. Hlavní pravidlo - žádné zabíjení. Nerad bych tě musel odstranit. Tohle je zbytek rodiny. Simona“ ukázal napravo „už znáš. Vedle něj jeho žena Teresa.“ Ta se na mě usmála, ale byl to úsměv neupřímný a křečovitý.

„Tohle je moje žena Helen a ty dva šašky vede sebe znáš taky.“ A Cass na něj vyplázla jazyk.

„S Veronicou se taky znáš a věřím, že se to opravdu dá do pořádku. Jen si na sebe musíte zvyknout.“

„No tak to máš opravdu velkou víru, s Nic nepohne nikdo a nic když ona sama nechce.“

„Cassidy“ nadechoval se Edmund. Ale ona jen pokrčila rameny "jakože já nic".

„No tak to by snad bylo všechno a-“

„Nejdůležitějšího člena rodiny ani nepředstavíš.“ Ozval se sametový hlas ze zadu a k nám přišel nádherný upír s černými vlasy, ale jeho oči byly krvavě rudé. Ale nebylo to jenom očima, celým jeho vystupováním se lišil od ostatních upírů v místnosti. Byl zvláštní a taky atmosféra v místnosti rapidně zhoustla. Edmund, ale zůstával stále stejně klidný jakoby vůbec o nic nešlo.

„Thomasi, jak jsi se sem dostal?“

„Otevřené okno.“ odpověděl Edmundovi. Thomas mezitím přistoupil blíž ke mně, vzal pramínek mých vlasů mezi prsty a zastrčil mi je za ucho. Chtěla jsem ucuknout, ale nešlo to. Byla jsem úplně ztuhlá a neschopná pohybu. Bylo to jako neviditelná mlha oplétající se kolem mě. Také jsem cítila to stejné nepříjemné mravenčení, jako tomu bylo u Petera. Bylo to jako bodavé jehličky na mé kůži a pomalu mě to dovádělo k šílenství. Ale nebylo to jenom tohle. Najednou jsem měla silný pocit, že se mu musím poklonit a splnit jakékoli přání. Bránila jsem se, ale moje vnitřní síla pomalu a jistě opadávala. Než jsem se, ale mohla ztratit v těch hlubokých a nebezpečných očích, tak to ustalo. Mohla jsem se nadechnou a konečně i pohnout. Byla jsem svobodná.

„Jeden by řekl, že si Chris dá pokoj po tom nepěkném incidentu s Anylay, ale to on ne přivedl si další.“ pronesl Thomas zamyšleně

„Nevím o čem to mluvíš.“ Edmundova odpověď byla opatrná, nechtěl to rozebírat přede mnou.

„Neříkej, že tě Peter neinformoval.“

„Ne tohle si nechal pro sebe.“

„Zvláštní“ pronesl Thomas po chvíli „ale stejně myslím, že s ní nebude taková zábava jako s Lay. Je slabá. Pochybuji, že vůbec přežije. Navíc když chudinka ztratila paměť.“ ty  poslední slova pronesl dost pochybovačně.“

„To už by stačilo, promluvíme si o tom v mé kanceláři.“

„Dobře.“ Přiblížil se ke mně a opět mě naplnil ten stav otupělosti a naprosté bezmoci. Pohladil mě jemně po tváři.

„Ještě se uvidíme.“ a s těmito slovy ladně odkráčel z místnosti.

„Jesse, Cassidy vy můžete odejít.“ Řekl Edmund. Myslím, že chtěli něco namítnout, ale nakonec si to rozmysleli. Cassidy jen na mě hodila omluvný pohled a spolu s Jessem jako víla vytančila z místnosti.

„Helen, Tereso, mohli byste jít za Veronicou a trochu ji uklidnit, myslím, že tohle špatně snáší.

„Dobře.“ odpověděla Teresa. Naopak ta krásná zrzavá upírka vedle ní na sobě nedala znát žádnou emoci, jen vyprovodila Teresu z místnosti.

„A ty Simone mohl bys prosím tě zavolat ke mně do kanceláře Salviena, potřebuji s ním nutně mluvit.

„Ale to od tebe Edmunde vůbec není hezké, žes nás tak všechny a vyšachoval ze hry a teď si chceš tuhle krásnou mladou dámu nechat pro sebe.“ mrkl přitom na mě.

„Prostě běž.“ odvětil Edmund chladně.

„Jak si přeje naše výsost.“ A přitom vysekl ukázkovou poklonu a odešel z místnosti. Zůstala jsem s Edmundem sama a neměla jsem z toho nejlepší pocit.

„Tak pojď, potřebuji s tebou ještě něco probrat.“ a pobídl směrem ke schodišti.

~*~

Seděla jsem v Edmundově kanceláři už bezmála deset minut a moje zaujetí bylo na bodu mrazu. Nebylo to jenom touhle místností, která i když byla obložena velmi drahým a vzácným dřevem, vybavena těmi nejkrásnějšími poklady - pro které by muzeum historie zabíjelo - působila depresivně a jediné nad čím jsem přemýšlela bylo, jestli když vyskočím z okna - které se nacházelo vedle starého obrazu nějakého muže sedícím na koni - tak to bude příliš nevychované. Edmund si moje náhlé zaujetí musel vyložit špatně, protože po dlouhém řečnění prakticky o ničem nadhodil:

„To je Rudolf Habsburský, originál samozřejmě. Získal jsem ho na cestách po Evropě. Ach, ano 13. století, nezpochybnitelný rozvoj umění. V knihovně mám obraz i jeho manželky Elišky Rejčky pokud by ses chtěla podívat.“

„Počkat 13. století? Vy jste žil jste ve 13. století?!“

„Ale no tak, přece mi nebudeš vykat a ano zažil jsem 13. století, ale pamatuji mnohem, mnohem víc. Chtěla bys slyšet můj příběh, nikomu jsem ho nikdy neprozradil, ale myslím, že už je načase.“ usmál se na mě. Nevím co ho potěšilo, nejspíš to musel být můj výraz, který ukazoval, jak moc jsem v tu chvíli byla nedočkavá.

„Takže, narodil jsem se někdy kolem roku sto po Kristu, Traianus zrovna nastupoval jako císař a Řím se těšil neobvyklé slávy. Neměl jsem jméno, ale to u lidí jako jsem byl já bylo běžné. Byl jsem otrok. Moje matka byla obyčejná děvka a bůh ví kdo byl můj otec. Pro tehdejší společnost jsem neznamenal zhola nic. A přesto jsem toužil poznávat, cestoval učit se filozofii, latině, cizím jazykům. Ale neuměl jsem číst ani psát. Dokonce moje vyjadřování bylo tehdy velmi omezené. Ale jako otrok jsem se neměl na tu dobu a poměry zas tak špatně. Sloužil jsem velmi bohaté rodině, z nichž pán domu byl vlivným poslancem v senátu. Nevím co se tehdy stalo, o politiku jsem se nezajímal a ani jsem ji moc nerozuměl – přišla mi zbytečná, ale jednoho večera vtrhli do dvora vládní vojáci a pozabíjeli celou rodinu, která mě vlastnila, vyrabovali a zapálili dům a mě spolu s ostatními otroky prodali. I když se mi vzpomínky na mé lidství rozcházejí, dodneška si živě pamatuji, že jsem neměl větší hodnotu než okrasné ptactvo nebo drahé kožešiny. Prodali mě jako gladiátora do arény, tehdy velmi oblíbená zábava měšťanstva, ale i chudých lidí. Chléb a hry – to bylo motto tehdejší doby. Cvičili mě, ale nebyl jsem zdárný bojovník. Místo tréninku jsem kradl dokumenty o prodeji a úmrtí otroků a snažil se je přečíst. A tehdy jsem ho spatřil poprvé. Díval se na mě ze stínu lesa a upíral na mě své krvavě rudé oči. Jeho pokožka byla nelidsky bledá.

Ale na přemýšlení nad neznámým jsem neměl příliš času, blížil se státní svátek a s ním spojené i velkolepé hry, ve kterých jsem já i ostatní otroci musel předstoupit, abych pobavil císaře, který se vrátil z  úspěšné bitvy. Už tehdy jsem věděl, že nepřežiju. Z onoho osudného dne si moc nepamatuju a ani nechci, vím jenom, že jsem dostal smrtelnou ránu soupeřem jako první. Jak říkám, nebyl jsem zdatným bojovníkem, ironií je, že ten kdo mi tu ránu zasadil stále žije a je mým nejlepším přítelem.

Ano, tehdy jsem Salviena ještě neznal, věděl jsem jenom, že je to voják, který dezertoval a že je z nás nejlepší. Měl všechny předpoklady se vykoupit z otroctví, ale čekal ho jiný osud. Ale zpátky ke mně. Vím, že rána byla smrtelná, ale přesto jsem umíral pomalu a se vší bolestí, která smrt doprovázela. Nevěděl jsem, že mě čeká daleko horší bolest. Dál to nebudu nijak rozebírat myslím, že si sama dokážeš představit co se dělo a nechci ti zbytečně připomínat tu bolest, kterou sis musela projít.

Když jsem se tedy po těch dlouhých hodinách mučení, které se zdály jako peklo probral, všechno bylo tak nádherné, bylo mi lehce, žádná bolest – tedy až na tu žízeň, ale především svoboda byla to co mě nyní naplňovalo. Netušil jsem jak moc jsem se o té svobodě mýlil.

Proměnil nás Aro Volturi, byl námi zaujat a stali jsme se první stráží jeho rodiny, kterou tvořil se svými bratry a manželkami. A čas plynul, ani si nedokážeš představit, jak rychle. A ubíhaly roky, desetiletí, staletí. Spoustu se toho změnilo - postavení rodu Volturi v upíří společnosti, doba, její zvyky, kultura - a já se začínal pomalu a jistě tímto životem nudit. Najednou nebylo nic co by mě zaujalo, nic co bych se mohl naučit. Všechno jsem už znal a viděl. I tohle byl jeden z mých mnoha omylů. Když k nám poprvé přišel zlatovlasý upír, který prohlašoval, že nikdy za svého života neokusil lidskou krev nevěřil jsem tomu. Ale stejně jako ostatní z tehdy už rozrostlé rodiny jsem se mu vysmíval. Jeho ideálům o rodině, o tom že můžeme žít v míru  lidmi aniž by nás odhalili. Když odešel, dost jsem přemýšlel a nakonec jsem se rozhodl, že to zkusím taky. Přizpůsobit se tomuto životu nebylo lehké, ale zvládl jsem to – odjakživa jsem byl tvrdohlavý. Ale najít rodinu, která by se mnou sdílela podobné myšlení, to už bylo těžší.

Nakonec se mi, ale poštěstilo, dva bratři, čerstvě přeměnění, divocí, neovladatelní – nikdy mi nechtěli říct jak se jim to stalo. Moje myšlenky je zpočátku nenadchly, ale já byl vytrvalý, sledoval jsem je, promlouval  k nim a po pěti letech usilovného přemlouvání se rozhodly to se mnou zkusit.

Vystupovali jsme tedy jako rodina - já a oba dva moji synové. Zpočátku mě obcházeli a podváděli, ale časem si vytvořili, respekt jak ke mně, tak k tomuto novému životu. Byla to moje rodina a byl jsem šťastný. Něco, ale chybělo, co to, ale bylo jsem se měl dozvědět až za pár let.

Tehdy jsme žili ve Wisconsinu v městečku Wasau.

Poklidné městečko, ani ne tisíc obyvatel, ale nám to vyhovovalo. Měli jsme dům na konci města a blízko lesa – hlavně kvůli potravě. Já jsem pracoval jako soukromý právník a své syny jsem taky občas vzal do města, což se neobešlo bez zástupu dívek na rohu každé ulice.

Jednoho večera, však někdo úmyslně zapálil zdejší nemocnici. Bylo to jako hořící peklo, nebylo úniku. Našel jsem ji těžce popálenou a umírající a věděl jsem, že ji musím zachránit. Víš Helen je to nejlepší co mě v životě potkalo a tak se naše rodina rozrostla o dalšího člena. Brzy nás navštívil i Salvien, ale náš způsob života nikdy nepřijal. Ještě se občas někdy zastaví, jako třeba teď, ale nebývá tu nadlouho. Má hodně práce, opravdu hodně.

Časem si Chris přivedl Anylay. Oh, bože jak jsme všichni byli tehdy okouzleni její krásou a výjimečností.

Dále se k nám připojili Jesse s Cassidy. Jesse byl proměněn v upířích válkách jako jeden z novorozených vojáků a Cassidy našel umírající když spadla ze skály. Nevím proč, ale nevěřím jim, ani jednomu.

Uběhla další spousta let a já se ocitl ve 20. století. V krvavém století, ve kterém jsem spoustu věcí nechápal a spoustě  myšlenek nerozuměl. Přišla 1. světová válka. Následovala druhá a já stále pracoval jako právník pokaždé v jiném městě a pokaždé s jinou identitou.

Stalo se to v Newberry v Michiganu, měl jsem tam prosperující právnickou kancelář a velmi milou a snaživou sekretářku. Ta dívka byla neuvěřitelná, ztratila rodiče a i přesto se dokázala tak úžasně vypracovat. Obdivoval jsem její houževnatost.

Nikdo nečekal útok němců na budovu, ani já ne. Bylo tam spousta mrtvých. Mě se jak jinak samozřejmě nic nestalo, ale Teresu zavalil stropní trám a nebylo ji pomoci. Věděl jsem, že ať pro nic udělám cokoli, tak zemře. Její zranění byla rozsáhlá. Nepodařilo by se mi ji do nemocnice dopravit včas a i tak by pravděpodobně zemřela.

Musel jsem se rozhodnout okamžitě. Bylo mi jí příliš líto, líto jejích snů, jejího mladého života a tak jsem se zachoval sobecky a přeměnil ji. Ale ani jednu vteřinu svého života jsem nelitoval. Teresa sice měla ze začátku problémy s naším stylem života, ale pomáhali jsme ji a ona to nakonec zvládla. Hlavně díky Anylay. Oh, ano byly to opravdu velké kamarádky.

Než zemřela.“ tady se odmlčel, a podíval se na mě jakoby přemýšlel kolik mi toho může prozradit

„Ta tragédie byla strašná, ani se mi to o tom nechce mluvit. Chris byl zničený, Peter rozzuřený a Teresa se psychicky zhroutila. Moje rodina se mi rozpadala před očima.

O pár let později kdy smutek pomaličku opadával si Teresa vyrazila do hor na lov. Simon byl vždycky dobrodružná povaha i za svého lidství. Vyhledával nebezpečí a vlny adrenalinu a to se mu stalo osudným. Lezl po skalách a zřítil se. To Teresa ho zachránila. Někdy si, ale říkám jestli by nebylo lepší nechat ho být. Leze mi neuvěřitelně na nervy. A v neposlední řadě Veronica. Je to jenom pouhých deset let co se k nám připojila. Ubohé dítě. Tehdy jsem byl kvůli případu obhajoby v Paříži. Tam jsem potkal jejího otce. Byl to neskutečně talentovaný právník, ale přece jenom proti mým letům plných zkušeností neměl šanci. Právník byl výjimečný a úspěšný, ale tam kde se jeho schopnosti objevovaly v podobě mistra obhajoby a znalce práva, tam selhávali jako rodiče. Jeho dcera byla rozmazlené dítě, které ve svém mladém věku experimentovalo s kokainem a tvrdým alkoholem. Její matka byla významná módní návrhářka a na dceru kladla nátlak. Chtěla z ní mít modelku. Nezajímalo ji, že spíše než o luxusní látky a o to co zrovna letí se její milovaná holčička zajímá o to, kde sehnat ty nejlepší drogy a omamné látky.

Peníze nebyly problém měla jich dostatek. Často jsem tohle Heroldovi zazlíval, ale on jen pokaždé mávl rukou a prohlásil, že se holka srovná.

To že se zmýlil byla otázka několika týdnů kdy se Veronica předávkovala a byla převezena do nemocnice. Její stav byl vážný. Možná by měla ještě šanci to přežít a začít odznova, ale její tělo bylo díky matčině přísné dietě až příliš slabé. Tehdy jsem si myslel, že jsem ji pomohl. Pořád si opakuju, že jsem ji pomohl, ale někdy si přemýšlím, jestli smrt by pro ni nebyla vysvobozením z tohohle pro ni krutého světa.

Tak to je naše rodina. Rodina do které teď budeš patřit i ty.“odmlčel se. Já, ale přemýšlela nad něčím jiným. Jednoho člena rodiny nezmínil. A zrovna toho který mě zajímal nejvíc.

„A Damon?“

„Pokud nebudeš chodit do podkroví, tak bude vše v pořádku a žádám tě nedělej to, nemuselo by to pro tebe dopadnout dobře.“ Vůbec jsem nechápala co tím myslí. Další moje otázka byla směřována na toho, kdo za tohle mohl.

„Kde je Peter?“

„Dáváš mi samé těžké otázky, ale dobře tedy Peter je mrtvý. Porušil pravidla. Tohle se stane každému kdo nerespektuje naše zákony.“

„Ale byl to tvůj syn, jak si ho mohl zabít?!“ Tohle jsem nechápala. Říkal, jak moc pro něj znamenal a teď ho jen tak zabije? To mi na něj nesedělo.

„Brzy poznáš, že tenhle svět se neohlíží na pouta v rodině, nýbrž na zákony.“

„Bezcitné.“sykla jsem. Byla jsem naštvaná. To Peter mi mohl něco o tom tajemství říct a teď je mrtvý? Nevěřila jsem Edmundovi. Ani jediné slovo.

„O tom si promluvíme za pár let, věřím, že tvůj názor na bezcitnost se změní.“ Zkoumavě se na mě podíval. „Ano určitě se změní, o tom nepochybuju. A teď prosím odejdi mám ještě spoustu práce.“

~*~

Dívka s mahagonovými vlasy opouštěla místnost. Míchalo se v ní tolik různých pocitů. Ale především zmatek. Nebyla jako ostatní, ale to nevěděla. Tehdy ještě nechápala, že ztratí příliš mnoho, než aby stálo za to tenhle život žít.

Chodbou neprocházel, ani člověk ani upír, ale démon. Démon s andělským obličejem. Nevěděla, že všechny emoci v sobě bude muset pohřbít a že pro ni neexistuje žádná náprava. Žádná lítost.

Autor: Kayla, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dark memories - 8. Familiarized: