Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dark memories - 7. New

11.11.2009 (15:45) • Kayla • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 675×

Když jsme běželi zpátky k domu, nedalo mi to a zeptala jsem se na otázku, která mě hodně zajímala.
„Jesse?“
„Hmm?“ měl takový zamyšlený výraz. O čem asi přemýšlí?
„Kolik vás je?“
„To zaleží na tom jak to bereš.“ odpověděl. Ano Jesse bude nejspíš ten typ ze kterého budu muset mámit každou větu zvlášť. Odpovědí mu musel být můj zmatený výraz.
„Máme jakoby stálé členy rodiny, pak takové kteří se sem tam objeví, aby se vědělo, že jsou ještě na živu a pak je tu Thomas.“ ty poslední slova zasyčel nenávistně. Sečteno a podtrženo 11 upírů včetně mě plus jeden člověk. Ale abys to lépe pochopila, tak základ rodiny tvoří Edmund, to on nás vede.“
„Všimla jsem si.“ Jesse se zasmál.
„Ano on je někdy trošku arogantní a sebestředný, ale jinak je fajn. Víš jsem mu fakt vděčný, že mi dal šanci, že ji dal i ostatním když si to někteří nezaslouží.“ zase se mu do hlasu vkradl ten zlobný podtón, ale hned na to pokračoval.
„Pak je tu Helen jeho žena, víš ona moc nemluví, aspoň teda ne na mě. Nevím, možná, že je stále v šoku, že se z ní stala upírka i když po sto letech by jeden řekl, že si zvykne.“usmála jsem se. S Jessem byla sranda. Byl to takový typ pohodového člověka, který miluje svou rodinu. Do které doufám budu taky brzo patřit.
„Pak se tu někdy objeví Chris, ale to jen zřídka. Dál Peter – to je Chrisův bratr, poslední dobou je tu až příliš často na můj vkus. On je šílený, ale to jsi asi poznala sama.“ nevesele se ušklíbl. „Samozřejmě já a moje manželka Cassidy. Simon s Teresou, Nica a Thomas, který k nám přišel z teplých krajů Evropy. Dřív pobýval u Volturiových, ale ti ho vykopli. Ani se jim nedivím. Doufám, že Edmund dostane rozum a taky mu brzy řekneme sbohem. Pak je tu Salvien, opět jenom občas, ne že bych si stěžoval. A abych nezapomněl ještě Daemon, ale ten se nás straní. Ale nedivím se mu, je to člověk víš. Nechápu co si Edmund myslí. Toho tu  skladujeme jako potravu na horší časy? Nejhorší na tom je, že on ví pravdu a jestli se to dozví Volturiovi tak nás rozmáznou dřív než stačíme říct vůbec svoji obhajobu. On je celou dobu zavřený v podkroví. Chodí tam za ním jenom Helen a občas Edmund. Já jsem s ním mluvil jenom jednou a podle mě je to cvok, možná nějaký vyznávač okultistických kroužků, co já vím. Ale vždycky jednou, někdy i víckrát do měsíce prostě jen tak zmizí. Já jen doufám, že nepořádá nějaké čajové dýchánky, na kterých vypráví, že žije s rodinou upířích vegetariánů. Kdyby bylo po mém, je zněj mrtvola už dávno.“
Tak takhle dlouhý proslov jsem od Jesse nečekala. Ten Damon mě zajímal. Člověk a přesto žije s upíry. Divné.

Po chvíli začalo lesem prosvítat lesem světlo a zelená byla čím dál světlejší až se vyloupl nádherný moderně stavěný bílý dům. Zastavila jsem se. Přece jenom jdu do jámy lvové. Připadala jsem si najednou bezbranná a mé nervy byly tenké jako nitky. Bála jsem se. Co na mě řeknou. Co když se jim nebudu líbit a zavrhnou mě. I když jsem chtěla předtím odejít najednou jsem si uvědomila, že nemám kam.

„Tak jsme tady.“ řekl Jesse. Podle výrazu na mé tváři, usoudil, že asi budu potřebovat uklidnit.
„Neboj, budou tě mít rádi. No většina určitě.“ Fajn takže slova útěchy nebudou zřejmě jeho parketa.
„Tak jdem na to.“ Snažila jsem se tvářit jako krotitel divokých šelem, ale uvnitř mě bylo vystrašené kotě.

Před domem se mihla postava se zrzavými vlasy. Z necelou desetinu vteřiny byla u nás.

http://www.imagebam.com/image/a856b945644373

Vypadala jako anděl, ne takovým způsobem jako Peter, Jesse nebo ostatní upíři , které jsem potkala. Ona byla prostě výjimečná. Nic jiného se na ni nedalo říct. Její dlouhé zrzavé vlasy jí spadali do půli zad, kde se jemně vlnili. Oči barvy tekutého zlata upírala přátelsky na mě. Pak mě objala. Nečekala jsem to a trošku se přikrčila, ale ona mi nechtěla ublížit. Po chvíli jsem jí její obětí opětovala. Přerušilo nás až odkašlání.

„Já jsem tvůj přítel, takže neměla bys spíš obejmout mě? Říct, že jsem ti strašně chyběl?“ Zeptal se Jesse naoko ublíženým tónem.
„Tebe vidím pořád, ale ona je úžasná, bude úžasná. Budeme nejlepší kamarádky.“ Náhle jsem dostala silný pocit Deja´vu. Připadalo mi jakoby se tohle už stalo, kdysi hodně dávno v mé minulosti, která je obalená neprostupnou temnotou, přes kterou se nemůžu dostat. Ten anděl co promluvil měl nádherný hlas, jako tóny toho nejlíbeznějšího hudebního nástroje.
„Ty to víš?“ zeptal se překvapeně Jesse.
„Samozřejmě, že ano. Neměla bych?“ zeptala se zmateně ta dívka.
„Ne já jenom, že jsem to nečekal. Edmund ani já na ni nemůžeme použít svoji schopnost.“
„Já nemám schopnost, prostě jen vím.“
„Jasně, jasně.“ řekl rychle Jesse a dal ruce v obraném gestu aby rychle změnil téma. Nejspíš kvůli tomu už proběhlo hodně hádek.
„Jsem Cassidy.“ Řekla to jakoby očekávala, že i já prozradím své jméno, ale já nemohla, nešlo to. Ať jsem se snažila sebevíc bylo to jako zeď, blok který nepřekousnu i když se budu snažit. Bylo velmi těžké vzpomenout si na něco co pro mě vlastně teoreticky neexistovalo. Nedokázala jsem si představit svůj život, předtím. Jakoby jsem se teď narodila. Možná jsem měla rodinu, která mě milovala, přátelé na kterých mi záleželo, ale teď to bylo jedno. Všechno bylo jiné. Já jsem se změnila a věděla jsem, že už to nepůjde nikdy vrátit.
Cassidy se na mě smutně podívala.
„Ty nechceš být moje kamarádka?“ vypadala jako opuštěné štěňátko. Chtěla jsem, jí to vysvětlit, ale Jesse mě předběhl.
„Ona ztratila paměť víš. Vůbec nic se nepamatuje.“
„To je mi moc líto.“ řekla a stiskla mi povzbudivě ruce. „Určitě si časem vzpomeneš.“ Řekla to jakoby to bylo nad slunce jasné. Nebyla jako ti co tohle řeknou a nemyslí to vážně. Všechno co mi před chvíli sdělila přímo přetékalo upřímností. Ona byla na mě opravdu strašně hodná a milá, takže usuzuju, že zásoba milých lidí pro dnešek už došla. Jak jsem to věděla? Snad instinkt. Ale víceméně pravdivý.

Potom co mě odvedli do domu a následně do pokoje Cassidy, jak mi později sdělili, jsem musela podstoupit tzv. Cassidyinu zkrášlující proceduru, jak jsem to v duchu pojmenovala. A já začala pochybovat jestli ta holka je vážně moje kamarádka nebo jenom potřebuje "živou panenku". Hned jak jsme vešli do pokoje, který byl vymalován v pastelových odstínech zelené a žluté a nádherně prosvětlený, poslala mě Cassey do koupelny. Tohle jsme uvítala. Chtěla jsem ze sebe dostat všechnu to špínu a krev. Také by se mi hodilo nové oblečení.

Bylo opravdu uvolňující nechat na sebe dopadat teplé proudy vody. Ta se pode mnou zbarvovala do červena a mě najednou připadalo jakoby ta odporně rudá ke mně už navždy patřila. Tehdy jsem ještě nevěděla jakou jsem měla pravdu.
Když jsem se vysušila a oblékla si čisté oblečení, které někdo nechal na malé bílé skřínce v rohu koupelny vešla jsem zpátky do pokoje, kde byla už jenom Cassidy. Ležela na nádherné posteli s nebesy komíhala ve vzduchu nohama a četla nějaký zahraniční módní časopis. I z téhle dálky jsem dokázala zřetelně přečíst písmenka. Když mě zaregistrovala protočila oči v sloup.
„No konečně, myslela jsem, že v té sprše strávíš zbytek věčnosti a nevím jak by Edmund skousl ty účty za vodu. Koukala jsem se na ni trochu zděšeně. Vážně jsem tam byla tak dlouho?
„Je mi to líto.“ špitla jsem. Cassidy opět protočila oči zvedla se z postele, časopis odhodila někde do rohu místnosti a pobídla mě.
„Sedni si.“ a ukázala na křeslo před zrcadlem, které bylo zakryto hedvábnou látkou. Všude kolem něj byly poličky, které přímo přetékaly všemožnými kosmetickými přípravky. Chtěla jsem tu látku sundat a podívat jak vypadám. Věděla jsem jenom, že mám dlouhé hnědé vlasy a moje pokožka je nepřirozeně bledá. To mi nestačilo, ale Cassidy mi nekompromisně chytila ruku.
„Až potom. Bude se ti to líbit. Nic a Teresa na tebe budou žárlit. Vlastně to už dělají teď.“ zasmála se.
„Možná konečně pochopí, že se svět netočí jenom kolem nich.“
Najednou se ozval pronikavý hlas prosycený přízvukem ě neznámého jazyka.
„TO NEMYSLÍTE VÁŽNĚ!!!“
„A možná taky ne.“ dodala zamyšleně Cassidy.

Celou tu dobu co mě Cassidy zkrášlovala což zahrnovalo naštěstí jen úpravu vlasů jsem přemýšlela o svém životě jaká jsem byla, kdo jsem byla. Ten upír co mě uvěznil řekl že jsme špatní, ale koho tím myslel? Peter to sice neřekl přímo, ale vypadalo to jako bych já zabíjela lidi. Proč? Tohle slovo a k tomu spoustu otazníků mě dokázali zaměstnat než Cassidy zvolala to spásné slovo.
„Hotovo.“
„Můžu se už podívat?“ nic na to neřekla jenom stáhla hedvábnou látku ze zrcadla. A první co mě napadlo bylo slovo nádherná. Ano taková jsem byla krásná, možná krásnější než Cassidy. Ale i když jsme obě měli sněhově bílou pokožku, ostré rysy, něco nás přeci odlišovalo. Naše oči. Zatímco u všech upírů, které jsem zatím potkala, převládal zlatý odstín, ty moje přímo vyzařovali krvavě rudou barvu. Jako by se ta Peterova slova jenom potvrzovala. Tohle moje zděšení jenom přivolalo proud otázek.
„Cassidy kdo jsem? Kde jste mě našli? A co ty oči?!“ bylo vidět, že jsem ji mou změnou nálady vyděsila.
„Klid ty oči, brzy změní barvu, pokud tedy budeš dodržovat striktně náš jídelníček. Ale nečekala jsem to, nevěděla jsem, že se budeš ptát. To je zvláštní. Nevím, kde tě Peter našel, můžeš být odkudkoliv.“ pak jsem si vzpomněla na slovo, které přede mnou v té cele zmínil.
„Meridian, víš kde to je?“
„No jeden je ve státě Mississippi a druhý v Idahu. Idah je pravděpodobnější, je to blíž. Tak odtud pocházíš? Vzpomněla sis? Já pocházím z Californie. Žila jsem ve městě Eureka. Slunce, moře, bylo tam nádherně.“ Podívala se z okna a nejednou byla úplně duchem nepřítomná. Když se vzpamatovala, smutně se usmála.
„Tady si moc sluníčka neužiješ. Jenom déšť, mraky, chlad.“ Bylo mi jí líto, nejspíš ji chyběl její lidský život, chyběl by mě, kdybych věděla jaké to je být člověk? Taky jsem žila u moře nebo se proháněla po travnatých pláních? K čertu proč si jenom na nic nevzpomínám?
„Nevím, nevzpomínám si.“ Ale já to zjistím slíbila jsem si v duchu. Zjistím odpovědi na své otázky. Kdo jsem, jestli někomu chybím, jestli mám rodinu, kde jsem předtím žila než se stala ta nehoda. Nehoda.
„Cassidy už vím co se mi stalo, měla jsem autonehodu!“
„Takže si vzpomínáš?“ zeptala se smutně.
„To je špatně?“
„Ne, jenom když si vzpomeneš asi se ti bude hůř vyrovnávat s tím kdo jsi. Tím jsem si už teď jistá.“ a položila mi svoje ruce konejšivě kolem ramen. Setřásla jsem je.
„Ne ty to nechápeš musím si vzpomenout, musím vědět kdo jsem.“
„Asi máš pravdu.“ rezignovala. Její obličej stále andělský se zdál být ztrhaný, ale jako mávnutím kouzelného proutku vytvořila široký úsměv a prohlásila.
„Pojď musíme tě představit ostatním.“
„Můžu ještě jednu otázku?“
„Jasně ptej se.“ Řekla to bezstarostně, ale já na ni poznala, že je napjatá a nervózní z toho co mě vypadne.
„No, jak jsi věděla, kde ta města přesně leží?“ viditelně se uvolnila. A pak se zasmála.
„Yale, obor geografie a dějiny Ameriky. A taky jsem měla v Idahu, v malém městečku Grangeville tetu a často jsme jezdili do přírody a podívat se do okolních měst. Byla jsem i v Meridianu.“ Její oči se staly na chvíli úplně skelné, vypadalo to, že opět vzpomíná. Když se vzpamatovala tak se usmála.
„A teď už pojď, všichni se na tebe těší.“ vzala mě za ruku a táhla mě ven z pokoje.

Autor: Kayla, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dark memories - 7. New: