Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dark memories - 6. Trawling

13.10.2009 (14:15) • Kayla • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 756×

Běžela jsem lesem. Tak strašně osvobozující pocit jsem nečekala. Rychlost, síla, hbitost, to všechno teď bylo výhodou mého nového života. Bylo by to fajn, kdyby se za mnou neplížil jako duch Jesse. Od té doby co jsme opustili dům, nepromluvil ani slovo. Nestěžovala jsem si, vážně. Ale po té hádce ve sklepení jsem ani nic jiného nečekala. Když na to teď vzpomínám, tak to bylo vlastně ohromně vtipné.

„Proč s ní mám jít já?“ znechucený pohled mým směrem.

„Protože vy dva jste si padli nejvíc do oka, nemám pravdu? A protože jsem to řekl.“

Teď opravdu stálo za to vidět Jesseho obličej. Vypadal jako malé dítě, kterému maminka zakázala jít si hrát si na hřiště s  ostatními dětmi. Takže, když ti tři odešli, my dva se tam propalovali nenávistnými pohledy. Říkám my dva, protože teď když jsem měla zaručeno, že mě nikdo nezabije ani neublíží mi jiným způsobem, cítila jsme se přeci jenom trochu jistěji. A  takové neškodné vraždění pohledem, jsem si prostě nemohla odpustit. Nakonec to mlčení protrhl on, když mě schmatl za ruku a táhl mě tou vlhkou, kamennou chodbou dál. Na konci ní byly dveře z tmavého, sukovitého dřeva s mosaznou klikou. Otevřel je a táhl mě další dlouhou chodbou obloženou ze stejného dřeva jako byly ty dveře. Nebyla tu žádná okna, osvětlení tu zajišťovali pouze svíčky. Ne, nedělám si srandu, byly tu svícny s takovými starými žlutými svíčkami jejichž vosk kapal na vyleštěnou podlahu. Tak, teď tu už chybí jenom pavučiny, nějaká ta pěkná rakev a sídlo hraběte Drákuly jak vyšité i když na druhou stranu jsou to upíři že? Co bych taky chtěla. Na konci chodby byly  další dveře, za nimi točité schodiště a po tom jsme vystoupali do takové opět malé chodbičky s dveřmi. Nevím co jsem čekala za nimi, možná nějakou místnost, která bude vypadat jako někde na hradě, ale ne  tohle. Luxusně zařízená hala, stěny v krémových barvách a strop obložený světlým dřevem. Bílá kožená sedací souprava a obrovská plazmová televize s domácím kinem. Jo nesmím zapomenout na ten krásný bílý, huňatý koberec. Všechno bylo perfektní a dokonale čisté. Až moc, jako by tu nikdo nežil. Nestačila jsem se, ale moc rozhlížet, protože můj společník mě táhnul dál. Měla jsme toho akorát tak dost.

„Můžeš mě laskavě pustit, umím chodit sama.“

„Fajn, ale dělej nemám na tebe celý den.“ a  pustil mě, no plus pro něj. Ale teda nechápu co upír může mít asi tak na práci, že nemá čas. Prošli jsme ještě kuchyní (tady vážně nechápu účel, ale asi by bylo divné, mít takový dům bez kuchyně) a pak prosklenými dveřmi na zahradu. Zhluboka jsem se nadechla, zaškrábalo mě sice v krku, ale to mi v tuhle chvíli nevadilo, byla jsem volná (skoro). Na zahradě měli bazén. Upíři a bazén. Nevím jak jsem se musela tvářit, ale asi to stálo za to, protože ten Jesse se začal smát.

„Máme tu občas lidské návštěvy, takže se to hodí a není nad to si zaplavat.“ A pořád se pochichtával

„Takže ty si nepamatuješ nic že?“ ověřoval si.

„Už jsem to říkala.“ začínali mě s tím otravovat.

„Takže asi bys teď chtěla vědět něco o tobě a co se s tebou stalo. Takže jsi upír a-“

„Jo to vím-“

„Nepřerušuj mě ano?“

„Ale-“

Zvedl výhružně ruku. A já jsem mlčela, co mi taky jiného zbývalo že?

„Takže to v rychlosti shrnu. Jsi rychlá, silná, nestárneš, nemusíš spát, nikdy se neunavíš a musíš pít krev.

„To jako, že budu muset zabíjet lidi?“

„Ne my žijeme odlišným způsobem než většina našeho druhu, živíme se pouze zvířecí krví. Můžeš to taky zkusit, ale chce to pořádné sebeovládání a sebezapírání. Zvířecí krev ti nebude chutnat, nikdy tě pořádně nezasytí, ale stačí k tomu abys odolala. Tedy většinou.“dodal po chvíli.

„Teď jdeme na lov. Divím se že ses ještě nepokusila zdrhnout.“ zamyslel se.

„No uvažovala jsem o tom.“ přiznala jsem se

„Tak o tom ani nepřemýšlej, sama to nemáš šanci venku zvládnout a jestli se staneš příliš neovladatelná, zabijou tě. Edmund ti sice dává na výběr, ale je to stylem " přidej se k nám nebo zemřeš".“

Asi to znělo divně, ale musela jsem zeptat. „Proč mě nemáš rád? Chci říct, co ti na mě vadí?“Podíval se na mě jakoby se rozhodoval co mi na to odpovědět.

„Víš někteří upíři mají schopnosti nad rámec toho co už umíme a já vidím jaký člověk, upír nebo kdokoliv je chápeš? Jenomže u tebe nic. Jsem zvyklý se na někoho jenom podívat a prakticky ho znám líp než on sám sebe. Navíc ty jsi novorozená. Budeš nezvladatelná nejmíň ještě rok a pak pár desetiletí než se úplně zdokonalíš v sebeovládání. Taky je v nás už v domě víc než dost. Navíc až se to dozví Volturiovi nebudou mít radost že se naše už tak početná skupina rozrůstá. Budou nás brát jako hrozbu a pak nás všechny zničí. Takže už chápeš proč zrovna neskáču metr vysoko když u nás zůstáváš?“

„Asi jo. Ale můžu odejít nemusím tu s vámi být a dělat vám problémy, jak ty říkáš.“ ohradila jsme se.

„Poslouchala jsi mě dobře. Jsi novorozená, něco jako naprosto nezvladatelný živel. Někdo tě musí kontrolovat a nést za tebe zodpovědnost, bohužel pro mě jsem to já, tak mi to nestěžuj jo?“

„Tak dobře.“ a tím naše debata byla u konce.

Mé bloumání přerušila vůně. Byla odporně nahořklá, ale aspoň to bylo „něco“ k pití. Vystoupila jsem ze křoví, přede mnou se rozprostírala mýtina a na ní se páslo stádo jelenů a laní. Nevěděli o mně. Vítr foukal směrem k nim, takže mě neucítili a byla jsem příliš potichu na to aby mě mohli slyšet. V tu ránu už u mě stál Jesse. Jak jinak. Podívala jsem se na něj, jenom přikývl na znamení souhlasu. To se dělo dál bylo neskutečné, nečekala jsem, že všechno pro mě bude tak přirozené, jako přeskočit mýtinku dvěmi velkými skoky a zakousnout se největšímu jelenovi do krku. Ta odporná tekutina co se mi vlévala do krku, vážně nebyla dobrá, ale v tuhle chvíli jsem brala všechno, takže jsem se donutila polknout. Jesse zatím skolil další dva kusy. Vypadal při tom jako panter, který si jde pro svou kořist. To co mě naštvalo bylo, že nebylo vůbec špinavý, ale já jsem byla od krve úplně všude. Podíval se na mě. Ani ho nepřekvapil můj vzhled, nespíš už viděl spoustu novorozených. Pomalými kroky šel ke mně.

„No napoprvé to nebylo vůbec špatné.“

„Děláš si srandu. Podívej se jak vypadám.“ vyjela jsem na něj a trošku i vrčela, vůbec nevím kde se to ve mně bralo. Možná jsem začala chápat jeho mrzutost vůči mě. Byla jsem problémová. Něco o co se teď musel starat. A já nechtěla být přítěž. Byl to nejspíš ještě nějaký zažitý zvyk z mého lidství, ale zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila. Asi to nebyl nejlepší nápad, který jsem mohla udělat, ale nedošlo mi to. Ucítila jsem vůni, byla sice taky hořká, ale ne až tak moc, rozhodně lepší než to jsem pila před chvílí. Bez vhání jsem se rozběhla za ní. Byla jsem rychlejší než Jesse. Moje chodidla se téměř nedotýkaly lesní půdy. Vím jenom, že se mě snažil Jesse dohnat. Volal na mě, ale já nerozuměla jeho slovům. Před očima se mi utvořila rudá clona. Teď jsem byla lovec a chtěla jsem dostat svou kořist, za každou cenu. Byla to horská puma. Chtěla jsem zaútočit, napít se té krve, která měla chutnat líp než krev pitomého býložravce, ale ze západu zafoukal vítr a já se otočila. Když jsem pronásledovala pumu – která už mi mezitím utekla samozřejmě – nevšimla jsem si jak daleko jsem se dostala. Blíž k městu, blíž k mé přirozené potravě. Mohla jsem v dáli cítit slabý odvar té úžasné vůně. Stačilo by jít jen o kousek blíž a ochutnat, jen jednou.  Byla jsem upír nebo snad ne? Mám se živit lidskou krví a ne tou hloupou zvířecí náhražkou. Ale pak jsem si vzpomněla na Jesse, na to, že bude mít problémy, když se rozhodnu pro jiný způsob života, na to, že jsem pro něj přítěž, že ho tím stáhnu ke dnu a to jsem nechtěla. Chtěla jsem jim dokázat, že to zvládnu být jako oni, že se nenapiju lidské krve. Musela jsem se rozhodnout rychle. Pokud to budu dál prodlužovat bude to čím dál nesnesitelnější a já bych brzy neodolala tomu pokušení, které se mi tu nabízí. Zadržela jsem dech a utíkala od tohoto místa, hluboko do lesa. Mohla jsem cítit všechno - šepot peří, které si ptáci upravovali v korunách stromů, jejich třepetavý tlukot srdce, listí javoru drhnoucí o sebe, sotva patrný dupot mravenců, pochodujících za sebou v dlouhé řadě nahoru po kmenu nejbližšího stromu, zurčení vody v řece a taky běh. Nevšimla jsem si Jesse do té doby než, když mi s poutal ruce zády a výhružně zavrčel. Nebála jsem se, stále jsem se ještě vzpamatovávala z toho zážitku před chvílí. Byla jsem podivně otupělá.

Když Jesse zjistil, že ode mě nehrozí žádný útok pustil mě. Stále ale zůstával sotva půl metru ode mě, kdybych si to rozmyslela.

Otočila jsem se k němu čelem a viděla jeho rozšířené zorničky, jak mě bedlivě pozorují.

„Co si to udělala?!“

„Stopovala jsem pumu, její krev pro mě byla lákavější než těch jelenů a pak jsem na najednou byla u toho města…Je mi to moc líto.“ zašeptala jsem.

„To nemyslím. Jak jsi dokázala odejít? Měla ses rozběhnout do města a začít lovit. To já se ti musím omluvit, měl jsem dávat větší pozor, ale ty ses zdála tak neuvěřitelně klidná a i teď jsi. Nikdy jsem nic podobného předtím neviděl. Ty jsi vyjímečná.“ řekl obdivně.

„Tak to si nemyslím, ale je hezké slyšet to zrovna od tebe…Pořád jsem žíznivá.“ Svěřila jsem se mu a zahanbeně sklopila hlavu.

„Vítej v našem světě.“ zasmál se. „A teď poběž ostatní jsou už určitě zvědaví na nového člena jejich rodinky.

Byla jsem ráda, že jsme se takhle rozhodla. Možná jsem teď získala nového přítele a taky novou rodinu, která mě s trochou štěstí přijme mezi sebe. Možná, že tohle je nová kapitola mého života. Byla to moje šance a já se ji nechystala promarnit. Šla jsme vstříc svému osudu ať už mě čeká cokoliv.

Autor: Kayla, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dark memories - 6. Trawling: