Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dark memories - 5. Discovered

11.10.2009 (14:45) • Kayla • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 762×

Chyť mě, jako když padám

Řekni, že jsi tady a všechno je to za námi

Mluvím do vzduchu

Nikdo tu není a já padám sama do sebe

Tahle pravda mě přivádí k šílenství

Nikdo tu není. Naprosto nikdo. Zůstala jsem sama. A on to slíbil. Slíbil že se vrátí, ale neudělal to.

Nevím jak dlouho tu už sedím schoulená do klubíčka. Příšerná bolest v krku. Ta žízeň, kterou nemůžu utišit.

Cítím se tak slabá, doufám že zemřu a nebo že aspoň usnu. Upadnu do toho sladkého nevědomí od toho všeho. Tahle špinavá kobka mě už přivádí k šílenství.

Od té doby co odešel ten blonďatý anděl uběhly dlouhé minuty, pak hodiny a nakonec dny, po které jsem doufala, že se pro mě vrátí nebo že se mnou bude zase mluvit. Dala bych cokoliv za to aby se vrátil nebo abych mohla aspoň umřít.

Strašně jsem byla zvědavá jak to vypadá venku za mojí celou. Chtěla bych vidět slunce. Vím že existuje, ale nedokážu si ho vybavit, vlastně si nedokážu vybavit naprosto nic. Ani vlastní jméno.

Ne že bych se nezkoušela dostat z tohohle vězení, ale všechny mé pokusy, jako vypáčit mříže nebo se prohrabat skončili poněkud neslavně jestli se to dá takhle říct. Potom jsem se dostala do stavu apatie, všechno mi bylo najednou jedno - kde jsem, proč tu jsem a že tu určitě nepatřím, nebo ano? Nebyla jsem si jistá už naprosto ničím. Tenhle bezbolestný stav se mi zdál nejlepší. Škoda, že se brzy potom zase přihlásila žízeň. Teď jsem byla upír. Aspoň tak to říkal ten kluk, ale já mu věřila. Všechno tomu nasvědčovalo. Ta žízeň, zbystřené smysly, moje kůže, nesmírná rychlost a pružnost, kterou jsem aspoň disponovala než jsem takhle zeslábla. Potřebovala jsem krev. Zdálo se to strašné a příčilo se to i mému svědomí, ale klidně bych někoho zabila jen abych uspokojila své potřeby.

Slyším kroky. Že by se pro mě vrátil a slitoval se. Bože prosím ať se nemílím. Ať mě pustí. Přibližuje se…

Ze stínu se vynoří postava je to však, ale úplně nikdo jiný než moje předešlá návštěva. Tenhle kluk nebo spíš muž měla bych říct. Popis kluka se a něj moc nehodí. Vypadá starší, ale o nic méně krásnější než ten co tu byl minule. I když je absolutní tma můj zlepšený zrak může vidět delší špinavě blond vlasy, bledý obličej a ty nádherné zlaté oči, které mi někoho připomínají. Pod košilí se mu rýsuje vypracovaná hruď. Je vážně moc pěkný.

Super, takže i když jsem na pokraji psychického i fyzického zhroucení přemýšlím, jak je moje „návštěva“ nádherná. A tohle všechno můj mozek dokázal zpracovat ani né za půl sekundy.

Ale on ze mě nemá radost. Propaluje mě nenávistným pohledem, Kdyby pohled mohl zabíjet tak už tu rozhodně nejsem. To by taky nebylo nakonec špatné. Přikrčila jsem se ještě víc ke zdi a stáhla do svého klubíčka.

„To snad není pravda! Co tu pohledáváš?!“ vyštěkl na mě.

Chtěla jsem mu odpovědět, že tu nejsem dobrovolně, ale moje odvaha - pokud jsem nějakou vůbec někdy měla - mě dočista opustila. Bála jsem se ho a to hodně. Na krku i na paži měl spoustu jizev jakoby od kousnutí. Nemusela jsem dvakrát přemýšlet, aby mi v hlavě začalo blikat výstražné světlo POZOR NEBEZPEČNÝ. Ještě víc jsem se přitiskla ke zdi. Nejradši bych s ní splynula.

Když zjistil, že mu asi neodpovím, něco si pro sebe zamručel cizím jazykem. Že by španělština? A odešel. Prostě jen tak si klidně odkráčel. A přitom pořádně práskl dveřmi, které museli být na konci chodby kde jsem už nedohlédla.

Tohle musel být někdo z té jejich rodiny, kterou zmiňoval ten upír minule: … moji rodinu jistě zajímá kde jsem a nebylo by pěkné kdyby se o našem malém tajemství dozvěděli.“
„Oni neví, že tu jsem?“
„Ne a kdyby ano, tak tě zabijí, takže není zrovna nejlepší nápad jim o tobě říkat.“

Výborně stačila jsem ani ne za minutu naštvat nějakého člena té jejich podivné rodiny a to jsem neřekla ani popel. Jde to tu čím dál tím líp.

Ale v duchu jsem se musela nevesele zasmát. Nechtěla jsem snad zemřít? Utéct od toho utrpení tady? Jo, to chtěla, ale myslím, že se mi nebude zrovna moc zamlouvat způsob jak to ukončí. Bude to bolet a co bude pak?

Ale proč mě nezabil, měl přeci možnost už když tu byl, já bych se rozhodně nezvládla v tomhle stavu bránit. Možná to šel říct někomu dalšímu z jejich rodiny. Možná jich za chvíli přijde víc. Jestli jsem předtím měla strach nebylo to vůbec nic proti tomu jak jsem se cítila teď.

Víc než kdy jindy jsem teď nechtěla mít pravdu, ale bohužel jako jedno z mých mnoha přání se ani tohle nesplnilo. Opět jsem slyšela kroky a už rozhodně nebyli jenom jedny. Už jsem taky slyšela hlasy jak se spolu dohadovaly.

„Jak to myslíš Jesse, jaká holka ve vězení? Nedal jsem žádný příkaz k uvěznění.“ to byl nějaký hluboký hlas, který jsem nepoznávala, ale už teď ve mně vzbuzoval respekt.

„Víš aspoň jméno?“ zeptal se ho opět ten hlas.

„Ne, nic neřekla.“ tohle byl hlas toho co mě tu vraždil pohledem.

„To se dá snadno napravit“ další hlas

„Nech toho Salviene. Ty bys pořád jenom někoho mučil. Užívej si života, bav se trochu.“ opět další neznámí.

„Ale já se tím bavím přece.“ odpověděl temně Salvien.

Cože oni mě budou mučit? Takže žádné rychlé zabití se konat nebude? Roztřásla jsem se. Tohle bylo zlé, moc zlé.

Už zbývalo jen posledních pár metrů a budou tady. Takže podle mého odhadu byli čtyři. Nějaká šance, že bych je mohla zabít a pak odsud utéct? Velmi nepravděpodobné. Zkusit je přesvědčit, že nejsem nebezpečná a ať mě pustí? Ještě menší šance na úspěch. Požádat je, aby mě rychle a bezbolestně zabili? Jo, to by šlo. Aspoň doufám.

Už byli tady. Ano můj odhad byl správný. Byli čtyři, všichni muži. Stáli přede mnou a měřili si mě pohledy. Toho úplně z kraje jsem už znala. To byl ten, který zbytek upozornil na moji přítomnost tady. Propaloval mě pohledem. Ještě nenávistnějším než předtím.

Ten vedle něj měl světle hnědé vlasy a zase ty zlaté oči. Díval se na mě s úsměvem.

Co mu proboha přišlo vtipné?! Že mě tu budou mučit?

Další byl na rozdíl od ostatních mírně ve předu. On to tu vede problesklo mi hlavou. Nějak mi to prostě vyplynulo z jeho vystupování a z jeho tváře. To jemu musel patřit ten autoritativní hlas. On se na mě díval zkoumavě. Jak jsem si všimla všechno oblečení na něm bylo černé. I jeho vlasy měli tuto barvu. Jen jeho oči byli nádherně zlatavé, dokonce měli ještě světlejší odstín než oči jeho zbývajících společníků.

Tohle ale znamenalo, že už vím kdo je ten poslední muž, Ten který stál nejvíc ve stínu že na něj nebylo skoro vůbec vidět. To byl Salvien. Ten který mě bude mučit. Ten, který mě zabije.

Promluvil ten co na mě působil jako jejich vůdce.

„Jak se jmenuješ?“

„Já nevím“ nevím proč, ale měla jsem pocit že mu musím odpovědět.

Jeho pohled byl najednou nevěřícný. Nakonec to, ale srovnal zpět do chladné masky.

„Jesse dokážeš o ní něco říct?“ zeptal se ho, ale jakoby už odpověď čekal. Já jsem vůbec nechápala co by měl jako o mě říct, ale ptát jsem se radši nechtěla. Můj cíl byl nerozčilovat je víc než to je nutné.

„ Ne Edmunde, vůbec nic, jako kdyby přede mnou nikdo nebyl.“

„ Myslel jsem si to, já ji taky nedokážu přinutit.“

Teď už jsem nechápala, nic. Jsou to snad nějací cvoci co mě tu drží jako pokusného králíka? Nebo vážně mají nějaké schopnosti, které na mě ovšem neúčinkují?

„Takže“ promluvil zase ten Edmund „možná bys nám mohla o sobě něco říct. Třeba to, jak jsi se sem dostala.“

Zhluboka jsem se nadechla a chystala se odpovědět. Třeba, když mu řeknu, že za to, že tu jsem nemůžu, nechá mě jít. Pokud mi, ale uvěří.

„ Já vůbec nevím. Nic jsi nepamatuju. Jenom tu bolest, která spalovala mé tělo. Nedalo se to vydržet. Bylo to jak kdyby mi do každé buňky kapali kyselinu, ale tisíckrát horší. Křičela jsem, ale nikdo nepřicházel. A pak jsem se probrala. Netlouklo mi srdce. Myslela jsem si, že musím být mrtvá, ale ten kluk řík-

„Počkat“ přerušil mě hluboký hlas jejich vůdce. „Kluk?“

„Ano, on říkal, že si zasloužím být uvězněná.“ Samozřejmě tohle nebyla tak úplně pravda. On ode mě chtěl informace, ale nechtěla jsem je na něco takového upozorňovat. Zjistí, že něco vím – tedy podle toho kluka bych něco měla vědět – a budou to ze mě chtít dostat.

„Jak vypadal?“ zeptal se znovu tentokrát vypadal hodně naštvaně. To bylo divné. Ale ještě divnější bylo, že jeho společníci začali projevovat zájem o to co říkám. Ten blonďák se na mě díval čím dál nenávistnějším pohledem. Říkala jsem si, že se ani už jinak tvářit neumí. Nevím co ho na mě tak štvalo buď to, že na mě nemůže použít tu schopnost nebo co to vlastně má a nebo že mi prostě nevěří. Když jsem se tak na něj koukala muselo to být obojí. Ale zdálo se jako by v tom bylo ještě něco víc. Jen jsem nemohla přijít na to co.

Ten hnědovlasý co se na mě předtím tak usmíval se teď díval lítostivě. Že by moje vypravění u něho vyvolalo nějaké emoce? Možná. A možná byl jenom dobrý herec.

A konečně ten poslední, Salvien, tak se jmenoval se mi zadíval přímo do očí. Nedalo se to vydržet, jeho oči byly na rozdíl od ostatních černé jako uhel. Nedalo se v nich nic přečíst, ale on jakoby viděl až na dno mé duše. Rychle jsem uhla pohledem a snažila jsem se si ho lépe prohlédnout. Jeho pleť opět nezvykle bledá, ale tentokrát s olivovým nádechem na mě působila poněkud divně. Radši ani nepřemýšlím nad těmi jizvami, kterých bylo na jeho obličeji nespočet. A to nejenom od těch kousnutí ale také jako by ho něco pořezalo.

Z mého přemýšlení, mě vyrušilo až hlasité odkašlání Edmunda.

„Mohl bych prosím – to prosím řekl dost jízlivě- dostat odpověď na svoji otázku?“

Ano, on chtěl vědět jak ten kluk vypadal. Nevím proč, ale nechtěla jsem ho přivést do problému i když on nejspíš může za mé uvěznění. Ale Edmund nevypadal jako člověk, pro kterého je NE odpověď. Řekla jsem tedy stručný popis.

Blonďatý, bledá pleť, zlaté oči…

„To stačí“ zase mě přerušil, začínalo mě to pěkně štvát.

„Peter“ to se ozval ten blonďák. „On už se úplně zbláznil“ dodal vzápětí, ale opatrně. Nejspíš nechtěl naštvat svého pána. Tak to jsme měli společné.

„Ano, ale proč?“ zase se na mě podíval jako kdybych já snad věděla odpověď. No možná trochu připustila jsem v mysli, ale to mu vykládat nebudu.

„Je snad jedno proč, ne?“ blonďák se zase zapojil to diskuze a to velmi živě. „Zabijeme ji.“

Ztuhla jsem. Tak a je to tady. Zabijí mě a já jim v tom nijak nezabráním

„Ne“ zněl rozhodný hlas Edmunda. „Přidá se k naší rodině pokud ovšem bude chtít“ Dělá si srandu? Jen jak budu mít příležitost zdrhám a už se nikdy tomuto baráku hrůzy nepřiblížím.

„Super“ zavýskl ten hnědovlasý. „Další kočka do domu. Nějak nás zásobuješ pěknýma holkama Edmunde.“

„Pokud vím, tak jsi ženatý Simone, takže drž své nadšení na uzdě ano? Nevím jestli by se Terese tvá slova líbila.“

Simon - jak jsem se dozvěděla - jen něco neurčitého zamručel.

„Ty jsi ale už určitě žíznivá že?“ obrátil Edmund na mě svou pozornost.

„Ano strašně to pálí, chytila jsem za krk a dotčeně na se na něj podívala.“ Připomněl tu palčivou bolest a sucho v krku. Byla jsem úplně vyprahlá.

„Takže ty Jesse s ní půjdeš okamžitě na lov. Salviene ty se prosímtě postarej o Petera ano?“ otočil se na něj. Zřejmě očekával námitky. Žádné nebyly. Salvien jen stroze přikývl a odešel. „A ty Simone se vrať nahoru do domu, uklidni ostatní a řekni, že nám ode dneška přibude další člen. Souhlasíš že ano?“ otočil se na mě.

„Já...“

„Výborně. Takže tě vítám v novém životě.“ a s cvaknutím odemkl zámek u mříží.

Autor: Kayla, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dark memories - 5. Discovered: