Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dark memories - 2. Restless

12.09.2009 (14:15) • Kayla • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 656×

Zmateně jsem těkala očima po pokoji. Ten sen byl tak skutečný. Ten sen…

Nebylo to poprvé co se mi něco takového zdálo, už dřív jsem měla tyhle podivné sny. Nevím čím to mohlo být způsobené. Snad s tím stresem z nadcházející svatby, která mě popravdě trochu děsila. Ale teď jsem se soustředila na to co mně probudilo. Něco se rozbilo? Pozorně jsem se zaposlouchala do dění dole v kuchyni. Uslyšela jsem jak Charlie tiše nadával. I on byl dá se říct v určitém stresu z té svatby. Ne, že by moje rozhodnutí stát se vdanou paní vzal nějak moc špatně to ne, ale i tak v jeho myšlenkách nebylo příliš souhlasu. Naopak mně i Charlieho překvapila reakce mojí mámy. Renée jako by tohle všechno čekala a byla s tím smířená. Kdybych věděla s jakým klidem tohle všechno přijme určitě bych si ušetřila strach co na to řekne. Ani já jsem nebyla tímhle nějak nadšená. Ale svatba byla součástí spletitého kompromisu mé přeměny z bytosti smrtelné na nesmrtelnou. Ano dychtila jsem se stát upírem a být tak navěky s nejúžasnějším člověkem (nebo spíše upírem) v mém životě, s mým Edwardem.

Jen starost o mého otce co to dole v té kuchyni provádí mě přinutila vrátit se zpátky do reality.

Pomalu jsem vstala z postele a otevřela okno. Venku bylo nádherně teplo a slunečno a to tady v tomhle zapadlém a deštivém městečku bylo zcela vyjímkou.

Dnes mě tento fakt, ale nepotěšil, znamenal, že se dneska a i celý víkend neuvidím s Edwardem ani s nikým z jeho rodiny. Rozhodli se zajet si zalovit do vzdálenější rezervace, kde hlásili přemnožení divokých šelem. Edward mně tu sice nechtěl nechávat samotnou, já ho ale přesvědčila, že za jeden víkend se mi nemůže nic stát. To ho neuklidnilo, ale aspoň poslechl. Já zatím začínala svého rozhodnutí litovat, protože i když byl pryč jen pár hodin šíleně se mi po něm stýskalo. Ale nesmím být tak sobecká přece. Jeho duhovky začínali poslední dny nabírat hodně tmavou barvu a já nechtěla, aby v mé přítomnosti zbytečně trpěl. I když mi snad už stokrát řekl, že pomyšlení na mou ztrátu ho naprosto vyléčilo z touhy po mé krvi, tak jsem stejně věděla jaké úsilí musí vyložit, když se mě dotýká, líbá…STOP!

Musím okamžitě přestat s těmihle myšlenkami nebo se úplně zblázním. Pomalu jsem se vyhrabala z postele a oblékla si první věc která mi přišla pod ruku. Sešla jsem dolů a pohled který se mi naskytl mě vážně pobavil.

Charlie seděl na jedné z našich kuchyňských židlí vypadal nabručeně a potichu si mumlal nadávky.Na lince ležel neidentifikovatelný objekt ze kterého se stoupal šedý dým. Podle zápachu bych to hádala na pokus o přípravu smažených vajíček ale těžko říct co to mohlo doopravdy být. Bylo to vážně ve špatném stavu. Jen doufám, že táta bude mít dost rozumu a nebude mě to nutit jíst.

„Ahoj tati“ pozdravila jsem, „Copak to tu vyvádíš?“

„No co snažil jsem se připravit snídani, chtěl jsem abychom strávili ještě nějaký ten čas spolu když už mi brzy odejdeš.“

Při téhle větě se mi v krku utvořil knedlík. Svatba byla jen za dva týdny a  po přeměně už ho nejspíš nikdy neuvidím. Jednak budu naprosto nezvladatelná novorozená, ale i když bych se za pár let uklidnila co by řekl na můj nový podivný vzhled? A pravdu mu říct nesmím stáhlo by ho to do světa nebezpečí.

Žádný člověk totiž nesmí vědět o existenci upírů. I tohle byl taky jeden z důvodů tohoto všeho. Volturiovi silná královská rodina, která vládne všem upírům se jistě brzy půjde přesvědčit o tom zda jsem nebo nejsem člověk a proto si musíme pospíšit. Dokonce jsem několikrát žádala Edwarda aby mně přeměnil už dřív aby nečekal na tu hloupou svatbu. Copak si myslí, že od něj odejdu? To já jsem tady ta obyčejná, to on mě může každou chvíli bez vysvětlení opustit. Přitom pomyšlení se knedlík v krku zdvojnásobil.

„Bello posloucháš mě vůbec?“ Teprve teď jsem si uvědomila, že moje zamyšlení bylo asi trošku delší než jsem předpokládala.

„Promiň tati jenom jsem se trošku zamyslela“ řekla jsem omluvně. „Připravím něco k jídlu, na tuhle spáleninu se vážně nedá koukat. Když jsem procházela kolem Charlieho, tak zamumlal něco v tom smyslu „snaha se taky počítá“.

Charlie odešel krátce po sedmé. Byla sobota a ideální počasí na rybaření. Zřejmě si chtěl spravit nervy po včerejšku. Alice totiž přišla s údajnou „poslední“ zkouškou šatů na svatbu. Docela bych jí to věřila, kdyby to nebyla za tenhle týden už třetí poslední zkouška šatů. No a Charlieho to zahrnovalo taky. S tím, že smysl pro módu máme asi tak stejně velký, jsme se snažili (bohužel neúspěšně) Alici přesvědčit, že to není třeba. Fajn, zkuste odporovat Alici, zarazí vás dřív než stačíte vůbec něco namítnout. Jak si uvědomuju možná, že to má opravdu nějaké výhody, že si Cullenovi vyjeli na lov. Žádné zkoušení šatů. Aspoň pro tento víkend.

Hned s lepší náladou jsem vyšla po schodech zpátky do mého pokoje vzít si kabelku s peněženkou. Při přípravě záchranné snídaně jak by se to dneska dalo nazvat jsem zjistila akutní nedostatek potravin v lednici. Spíž na tom nebyla o moc líp. Tak jsem se rozhodla, že zajedu nakoupit.

V pokoji jsem si pročesala vlasy kartáčem, přehodila přes sebe kabelku a seběhla dolů. Netřeba asi dodávat, že při mé šikovnosti jsem si málem zlomila nohu. A to ten víkend jenom začíná.

Hned jak jsem vyšla ven mně zalila příjemná vlna tepla, která okamžitě zvedla moji náladu ještě na větší stupeň. Náklaďáček, který stál před domem mě ale poslední dobou nějak zlobil. Edward pořád říkal, že je to přirozené, je starý, má už svoje léta a dá se očekávat, že už dlouho nevydrží. Přitom mi nenápadně vnucoval nové auto. Odmítla jsem. Dokud náklaďáček ještě slouží není důvod kupovat auto nové.

Chtěla bych, aby se mi na něj radši někdo podíval, ale můj oblíbený mechanik je někde na půl cesty do Kanady a nemá se v plánu vrátit. Špatná nálada se mi vrátila. Věděla jsem samozřejmě, že za to můžu já. Jacob trpí, ale já už se rozhodla. A tím rozhodnutím ublížila Jakovi.Moc bych si přála to vyřešit jinou cestou, aby nemusel tolik trpět, ale nešlo to. Na nic jsem nepřišla. Jenom jsem doufala, že si taky brzy najde nějakou spřízněnou duši.

Měla jsem štěstí, náklaďáček nastartoval napoprvé. Namířila jsem si to rovnou do supermarketu, dokonce jsem jela rychleji než obvykle. Vážně jsem se nechtěla dívat na ty vývěsky s nápisem VIDĚLI JSTE TOHOTO CHLAPCE?. Tyhle letáky nebyli nápadem Jacobova otce. Byl to můj otec, Charlie, kdo vytisknul tyhle letáky a rozvěsil je všude po městě. A nejenom po Forks, ale také po Port Angeles, Sequim, Hoquiam, Aberdeen a v každém jiném městě na Olympijském poloostrově.

Každý pohled na ně mi způsoboval bolest, ale byla to zasloužená bolest. Navíc já i Billy jsme dobře věděli že tohoto chlapce nikdo neviděl.

Konečně jsem byla u supermarketu. Zdálo se, že to bude příjemné odreagování od těchto chmurných myšlenek na mého nejlepšího přítele.

Bylo toho opravdu dost k nakoupení takže jsem si ani nevšimla, že slunce vystřídaly šedé mraky a začal pofukovat silný vítr. Když jsem stála ve frontě u pokladny proťal nebe blesk a hned za ním ohlušující hrom až jsem sebou trhla. A v té chvíli když nebe nad městem osvítil záblesk se mi v hlavě přehrál zvláštní výjev:

„Bráško to je krása“ řeklo děvčátko, když se na černé obloze objevil další záblesk.

„Líbí se ti to?“ zeptal se starší chlapec s úsměvem

„Moc.“

„Pojď už spát je pozdě.“

„Ještě chvilku prosím“ udělala holčička psí oči, kterým bylo težko odolat.

„Tak dobře, ale opravdu už jenom chvíli, musíš pře…“

„Slečno, haló slečno slyšíte?“ volal na mě vzdáleně ženský hlas.

„Co prosím?“ zeptala jsem se přihlouple.

„Jste na řadě.“ odpovídala podrážděně starší paní. „Nebo tu snad chcete stát celý den?“

Začervenala jsem se a rychle vymýšlela omluvu pro tenhle výpadek mé pozornosti.

„ Jenom jsem se na chvíli zamyslela“ snažila jsem se aby to znělo přirozeně.

„Byla jste mimo tak půl minuty“ a teď se na mě pro změnu dívala jako na blázna. I ostatní lidé se začali otáčet, protože ta paní nebyla zrovna nejtišší. Zrudla jsem až po kořínky  vlasů. Rychle jsem zaplatila a mířila co nejrychleji z obchodu, abych na sebe neupoutala ještě víc pozornosti.

Venku lilo jako z konve dokonce, začali padat i kroupy. Skvělé, opravdu naprosto úžasné, pomyslela jsem si ironicky. Z tak krásného dne se stal horor. Nejdřív ten výstup u pokladen a pak tohle počasí. Ano zdálo se fascinující pokud jste ovšem stály bezpečně za oknem svého domova.

Normálně bych asi přečkala v obchodě než se to venku uklidní, protože v takovém počasí opravdu není moc dobré řídit, ale já tak strašně chtěla být pryč z tohohle obchodu. A ani to že je venku bouřka mě nemohlo zastavit.

Navíc někteří lidé se na mě stále dívali jako bych byla nějaký cvok. A oni měli vlastně pravdu kdo vidí tyhle divné výjevy?

Ano poslední dobou se mi zdáli sny, ale tohle bylo něco víc. V jednu chvíli jako bych úplně ztratila pojem o čase a místě a přenesla někam úplně jinam. Co tyhle divné představy znamenají? Proč vidívám ty divné věci a mám tak zvláštní a někdy děsivé sny? Neznám odpověď.

S těmihle úvahami a taškami naplněnými nakoupeným jídlem jsem vyšla do neustávajícího deště.

Autor: Kayla, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dark memories - 2. Restless: