Tak, vypadá to, že se vám prolog mé povídky líbil, tak vám sem dávám 1. a 2. kapitolu. Pište komentáře.
09.04.2009 (20:27) • puphu • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1620×
1.kapitola-Nejspíš můj nový domov
Dvanácté odbití. Plno lidí to nevnímá, ten rychlí běh času, v téhle hodině pravděpodobně většina už spí. Pokládají to za samozřejmost, ale neuvědomují si jak je čas cenný. Den uběhne jako voda, přijde jim, že je jeden jako druhý, ale přitom je každý jedinečný a už nikdy se nebude moct vrátit. Ale to si nikdo neuvědomuje, jen já. Velice toho lituji, toho že jsem si toho nevážila, té jedinečnosti každého dnu. Jenže teď tu sedím, a pravděpodobně ještě dlouho budu a přemýšlím o tom.
Ze začátku jsem počítala každé odbití hodin, ale nevydržela jsem dlouho a u čísla 10 jsem už nepočítala, což znamená, že jsem tu nejmíň 10 hodin. Měla jsem strašný hlad a žížeň. Vodu jsme tu sice měla, ale byla v nějaké misce co vypadala jako pro psi, strašně páchla a byla na ní i misce plíseň. Od té doby co jsem se probudila, jsem nic nejedla ani nepila-radši bych umřela žízní něž se napít z té misky.
Bylo to tu strašné. Jediné co jsem vnímala byl odporný zápach, občasné tiché cupitání malých nožiček a tmu, tu strašně děsivou a ničivou tmu. Neviděla jsme si ani na vlastní ruku.
Když jsem se snažila nahlédnout do své budoucnosti, a občas se mi to povedlo, viděla jsem jen tmu. To snad nemám budoucnost? Nebo jak je to možné? Nejspíš je moje budoucnost tohle. Tma a nejistota. Hlad a žížeň. Strach a obavy.
To že pomalu zapomínat. Možná tu strávím měsíce možná roky a možná taky celý život. A za ten čas, co tu budu sedět, se mi začnou ztrácet vzpomínky a celkově paměť a mysl. Zapomenu kdo jsem, kdo jsou moje rodiče, co nebo koho mám ráda, proč tu jsem a kdo mi to udělal. A to mě děsilo nejvíce- že zapomenu.
Vzali mi skoro všechno a po času i to poslední co mi zbude. Ale snad to tak nebude. Pokud mi brzo nepřinesou jídlo a čerstvou vodu, brzo umřu, s vědomím, že si vše pamatuji a odnáším sebou. Skoro jsem se na smrt těšila, vidina budoucnosti tady mě velice děsila a odpuzovala. Z myšlenek mě vytrhlo velmi blízké přeběhnutí krysy. Kdybych neměla tak sucho v krku, vykřikla bych. Nesnáším krysy.
Mohla bych.......kdybych v sobě našla dostatek odvahy a energie....Cože tohle mě snad nemohlo ani napadnout. K tomu bych se nikdy nesnížila, to snad raději umřu. Jíst krysu, fuj.
Uslyšela jsem pravidelné dopady těžkých bot na kamenné chodbě. Vzplála ve mně jiskřička naděje, třeba jdou ke mně, třeba mě jdou pustit nebo alespoň mi něco nesou k jídlu. V zámku zachrastil klíč. Dveře se pomalu otevřeli a dovnitř vstoupili tři muži.
2.kapitola-Risk nebo zisk
Chvíli trvalo než někdo promluvil. Oni si prohlíželi mě a já je. Pravděpodobně bych stejně nepromluvila, kvůli spalujícímu suchu v krku.
Zkoumala jsem je pohledem, kousek po kousku, abych zjistila co od nich mohu očekávat.
Ten úplně na pravé straně, byl největší a nejsvalnatější. Měřil aspoň dva metru a vážil metrák. Nejspíš tu pracoval jako žalářník, nebo něco takového, protože to vypadalo, že se ani nechystá promluvit. Měl na sobě špinavou košili, tak špinavou, že nebyla k rozeznání její původní barva, a černé kalhoty. Vlasy měl mastné, černé a dlouhé svázané do culíku.
Muž uprostřed se tvářil nejvíce mile a chápavě, ale přesto vážně. Mohlo mu být něco kolem čtyřiceti. Měl světle hnědé vlasy s nádechem šedé. Oblíknut byl do bílé košile s vestou a vázankou a tmavě hnědých kalhot.
Třetí, muž na levé straně, se tvářil jako by znal nějaké tajemství, měl hlavu lehce na stranu a široce se usmíval, i když mě to nepřišlo zrovna na tuhle chvíli vhodné. Měl blonďaté vlasy, na vysoké postavě se pod černou košilí a černými kalhotami rýsovali svaly. Byl celkem hezký, ale měla jsem z něj nepříjemný pocit.
Pravděpodobně to byla jenom minutka, ale mě to připadalo jako staletí.
Krátké ticho přerušilo důrazné zakašlání: ,,Ehm, ehm."
Podívala jsem se odkud zvuk pochází a mé oči se střetli s očima hnědého pána. Hnědého, protože neznám jejich jména a tak jim budu říkat podle barvy jejich vlasů.
Žalářník, černý muž, ke mně přistoupil. Až teď jsem si uvědomila, že drží džbán vody. Pomalu ke mně zvedl ruku. Voda ode mě teď byla pár centimetrů. Dychtivě jsem se na ni podívala. Sotva jsem se držela, abych po ní neskočila a nezačala ji do sebe lít. Věděla jsem, že je to jen otázka času, než to udělám. Měla jsem strašlivou žížeň. Mám dvě možnosti: za prvé budu dělat, že se nechci napít a nebo druhá možnost, že se po tom vrhnu. Ale co když je také shnilá a udělám ze sebe blázna? Nebo taky ne. Možná mají vážně dobré úmysly.
Snažila jsem se nahlédnout do budoucnosti, abych zjistila proč tu jsou a jak se mám zachovat, ale nešlo mi to. Sakra, zrovna když to potřebuji tak to nejde.
Budu to muset risknout. Risk je zisk. Někdy.
Autor: puphu, v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Dar vidění budoucnosti-1. a 2. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!