Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dar vidění budoucnosti

08.04.2009 (19:01) • puphu • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3464×

Prolog

Už jsem si zvykla nato, že to přichází v tu nejméně hodnou chvíli. Pokaždé když se to nehodí se projeví můj zvláštní dar. Nevím proč to tak je, nejspíš díky zákonu schválnosti. Jako zrovna teď.
Měla jsme celý život před sebou a tak možnost naučit se ovládat moji zvláštní dovednost. Někdy mi přijde, že je to požehnání, někdy prokletí. Jsou chvíle kdy bych se toho s chutí zbavila, ale většinou stejně dojdu k závěru, že mám vlastně štěstí a musím se s tím naučit žít a ovládat to. Už jsem pomalu rozeznávala budoucnost, která se stane brzy, ta byla jasnější a barevnější, a pak tu co se stane za dlouho nebo se ještě změní, pak to bylo jakoby v mlze. O tom co umím jsem věděla dostatečně dlouho, abych už věděla, že se to může měnit nebo alespoň pozměnit. Jako když mi bylo 7. Hrozně moc jsem chtěla dostat takovou panenku, jakou měla moje kamarádka. Viděla jsem, že takovou nedostanu a už jsme se s tím smířila, když v tom, den před mými narozeniny jsem měla další vidění. Panenku jsem nakonec dostala. Rodiče mi řekli, že mi chtěli koupit něco jiného, ale když viděli jak moc ji chci tak si to rozmysleli.
Divoce jsem zatřepala hlavou, abych se plně vzbudila z otupělosti poslední vize. Bylo to pošetilé, mohla jsem se otočit a alespoň se pokusit utéct. Nemyslím, že by to bylo zbabělí. Nejsme přehnaně hrdá, nebo něco takového, dokázala bych se otočit a potupně utéct. Věděla jsem přece, že budoucnost se mění na rozhodnutí. Mohla bych ji změnit. Ale byla jsem si jistá, že je to můj osud, má budoucnost. Musím tomu čelit. Jsem dost silná abych to zvládal, alespoň myslím. Postavím se tomu čelem a hlavu ponesu hrdě zvednutou. I kdyby mě to stálo kdo ví co. Na kolena mě nedostanou, já to zvládnu. I když jsme se snažila všemocně přesvědčit a zvýšit si odvahu co nejvíc to půjde, pocítila jsem jemné dotyky strachu. Pomalu mě obaloval do svých síti, dopadal na mě jeho temný stín a cítila jsme jeho krutý a zlý úsměv. Snažila jsem se proti tomu bojovat. Jenže kdo dokáže bojovat dlouho proti strachu? Je to jen otázka času, kdy se i těm nejsilnějším a nejodvážnějším pod tou tíhou podlomí kolena.
Nemůžu to vydržet, záleží jak dlouho to vydržím a jestli budu bojovat.
Ozvalo se rázné, netrpělivé zaklepání na dveře. Pevným hlasem, stálo mě to mnoho úsilí aby tak zněl, jsme zavolala jedinou větu: ,,Dále."
Proč se namáhat, abych se zvedla a došla ke dveřím? Sílu budu pravděpodobně potřebovat, tak proč jí zbytečně plýtvat?
Dveře se prudce otevřeli dokořán. Dovnitř stoupilo pět silných mužů. Mezi nimi i ten jemuž jsem plně věřila, jedinému na celém světě. Měla jsem ho tolik ráda, měl mou plnou důvěru. Jen jemu jsem řekla svoje tajemství. Ten člověk tu teď stál. Zradil mě. Za pár bezvýznamných dolarů zničil naše přátelství a pouto mezi námi. Ani si nepomatuji kdy jsem se tvářila tak vážně a cítila takovou bolest, tak spalující a řezající.
Zvedla jsem nenávistný, chladný pohled a podívala se do očí zrádce.
Snažila jsem se promluvit co nejklidněji, jako by to byla běžná návštěva kamaráda a ne zrádce. ,,Mohu vám nějak pomoci?" Chladně jsem se usmála.
Se zářivým úsměvem, který mě dřív tak okouzloval mi odpověděl: ,,Víš proč jsem tady." Chladně pokynul rukou směrem ke mně, muži se o krok přiblížili.
,,Měla bych to vědět? Nepomatuji se, že bys mi říkal, že přijdeš a ještě k tomu s přáteli?" mrazivým hlasem jsem odvětila.
,,Nic jsem ti neříkal, protože jsme čekal, že to budeš vědět." Nevině mi odpověděl.
,,Jak bych to mohla vědět když jsi mi to neříkal?" Snažila jsem se aby můj hlas zněl netečně, ale byla jsem si jistá, že slyším jak se mi klepe strachy.
,,No ve vizi přece." Zasmál se.
,,Ve vizi? V jaké vizi?" Mělo to znít jako smích, ale znělo to spíše jako zoufalé vykřiknutí.
Hlasitě se zasmál smíchem, co se zabodl do srdce jako nůž. Byla to oslňující bolest.
,,Přišel jsem si pro tebe. Není s tebou něco v pořádku a já ti chci pomoct." Zasmál se jako by řekl ten nejlepší vtip. Zbylí muži, zcela bez výrazu, se pomalím krokem přibližovali stále blíže ke mně. Ta doba mi přišla jako věčnost.
Když přišli ke mně a silně mě sevřeli rukama, zmohla jsem se na nepatrný odpor. Stiskla jsem oči k sobě abych se uklidnila co nejvíc to půjde.
,,Nato nemáš právo," zašeptala jsem, můj hlas vyzněl na prázdno.
,,Zajímá to někoho jiného než tebe?" Škodolibě se pousmál.
Jak bylo vidět měl očividně dobrou náladu. Pomyslela jsem si ironicky.
Poslední co jsem slyšela byl jeho krutý smích.

Autor: puphu, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dar vidění budoucnosti: