Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Damon a Bella Salvatore 46. kapitola

16.08.2012 (20:15) • Deroo • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 3219×

Ráno jsem se probudila plná energie a dobré nálady. Zřejmě to bylo snem, který se mi v noci zdál. Zdálo se mi o zkoušení svatebních šatů. Už mám jasnou představu o tom, jak budu jako nevěsta vypadat.

„Bello, vstávej!“ křikl na mě Stefan z kuchyně. Moje tělo se vyhouplo z postele a vyrazilo do koupelny. Dneska jsem zvolila pouze přírodní look. Vlasy jsem nechala volně rozpuštěné a za make-up použila jenom řasenku. Oblékla jsem si mini kraťasy a obyčejné bílé tílko.

„Nestihneš se nasnídat,“ upozornil mě bratr.

„Už jdu.“ Když jsem přišla do kuchyně, připadalo mi to, jako za starých časů. Za časů, kdy se neřešily žádné vraždy a kdy tady nebyl Klaus – i když mi nevadil.

„Dobré ráno. Krev je?“ usmála jsem se.

„Na stole, ale šetři! Je jí málo!“ Sedla jsem si naproti Damona. Ten si mě měřil nevěřícím pohledem.

„Už se těšíš na sobotu?“ snažila jsem se zahnat trapné ticho.

„Celkem. To mi připomíná, že máš zavolat Eleně.“

„Ok.“ Dopila jsem poslední kapky krve.

„Jdeš?“ otočila jsem se na bratra, když jsem šla ke dveřím.

„Jedu později.“ Stefan si nás změřil pohledem.

„Děje se něco?“ Podíval se na Damona a na potom na mě.

„Proč by mělo?“ otázali jsme se jednohlasně.

„Atmosféra mezi vámi by se dala krájet,“ vysvětlil. S bratrem jsme se na sebe podívali.

„Všechno je v pořádku.“ Damon se k téhle mojí větě nepřidal. Naznačila jsem mu, že jestli kecne, kecnu taky.

***

 Na parkovišti jsem zaparkovala auto vedle Edwarda, který už na mě čekal.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho a na uvítanou políbila.

„Ahoj. Dneska ti to sluší, takhle upravená bys měla chodit častěji.“ Vzal jeden můj pramínek a natočil si ho na prst. Tohle dělával pokaždé, když jsem měla vlasy v původní podobě. Poděkovala jsem mu za kompliment, a jelikož první hodina byla matika, vyrazili jsme spolu do třídy.

„Tohle jsem dlouho nezažila,“ řekla jsem mu, když jsme stáli u mojí skříňky.

„Co myslíš?“

„Takový normální den. Den bez toho, abych musela něco řešit, nebo aby mě něco trápilo.“ Potřebné učebnice jsem si dala do kabelky, na jejímž dnu ležel mobil. Vzpomněla jsem si na Elenu.

„Musím zavolat Eleně. Kolik je hodin?“

„Času dost. Jdu napřed. Vím, že to bude na déle,“ zasmál se. Dal mi pusu na čelo a pak odešel do učebny. Chvíli jsem se dívala ještě na jeho záda a obdivovala jeho krásná, široká ramena a dokonalý zadek. Nebyla jsem jediná. Po mém příteli koukalo více dívek, ovšem každá věděla, že chodí se mnou. Proto se o nic nepokusily – nebylo by to pro ně dobré. Když mi zmizel z dohledu, vytočila jsem číslo na jeho sestru.

„Eleno, jsi vzhůru?“

„Ahoj, Bells. Ano, začala jsem pracovat na nové písničce.“ Elena byla textařka a její písně už nazpívalo tisíce známých lidí.

„Tak co potřebuješ?“ Nebyla to žádná důležitá věc. Tedy podle mě. Elena mě poprosila o to, abych jí pomohla vybrat ty správné šaty na ples, kam jde jako doprovod Damona. Můj bratr se postaral o to, aby jeho miláček mohl jít s ním, aniž by musela být ze školy.

Hovor jsem ukončila současně se zazvoněním na začátek hodiny. Ohlédla jsem se, jestli je na chodbě ještě někdo jiný než já, a když jsem viděla, že není, nadpřirozenou rychlostí jsem se rozběhla na hodinu matiky. Kolem mě jen šustily papíry z nástěnek. Zastavil mě hlas vycházející ode dveří vedlejší učebny.

„Já jsem to viděl. Znova jdeš pozdě? A to není ani historie!“ Hlas patřil Rileymu. Jak je to dlouho, co jsem s ním naposledy mluvila? Připadalo mi to jako rok, ale myslím, že to budou tak tři týdny.

„Zdržel mě telefonát. A teď mě ještě zdržuješ ty!!!“ Podívala jsem se na něho a otevřela dveře do třídy.

„Paní Salvatore, máte zpoždění. To už je tento rok po čtvrté.“ Nakláněl se učitel k zápisníku.

„Prosím,“ zastavila jsem ho, „odpusťte mi to. Víckrát se to nestane.“ Hlas jsem měla klidný, ne podlézavý. Zahlédla jsem pohled Edwarda. Poznal, že jsem použila nátlak. Určitě slyšel i rozhovor, který se odehrál na chodbě.

„Dobře, posaďte se,“ vybídl mě. Sedla jsem si vedle mého přítele a pohledy, které mě sledovaly a které překvapeně zíraly nad mým prominutím, jsem ignorovala.

„To se nedělá,“ pokáral mě Edward. Já jsem se jen ušklíbla. Pořád je ve mně ta stará Bella, jež dosáhla vždy toho, co chtěla. Učitel pokračoval v látce a já zapisujíc si poznámky poslouchala i Edwardovy rady.

***

Po třetí hodině si mě ředitelka pozvala do kanceláře. První, co mi proběhlo hlavou, bylo to, že nátlak nepomohl a já mám průšvih.

„Prosím, posaďte se, slečno Salvatore,“ ukázala na židli u svého stolu.

„Musím ještě něco ohlásit.“ Přesedla si k mikrofonu a pustila signál pro hlášení.

„Drazí studenti, maturanti si vyprosili třídenní volno pro chystání plesu. Proto vám sděluji, že od zítřejšího dne až po ples vyhlašuji ředitelské volno. Děkuji za pozornost.“ Wow! Tak dlouhé volno? Tak v tom je někde háček. A myslím, že ten háček vznikl u čtvrťáka jménem Damon.

„Provedla jsem něco?“ zeptala jsem se, když si sedla zpět na své místo. Zakroutila hlavou.

„Jdete i tento rok na maturitní ples?“ začala.

„Ne. Můj přítel letos nezapadá do čtvrtého ročníku.“

„A nezapomněla jste na něco?! I tento rok se noviny neobejdou bez vašeho příspěvku. Takže si vezmete svého přítele, pana Cullena, a na ples půjdete. Budete na seznamu hostů. Nashledanou!“ Nedala mi šanci nic říct, proto jsem odešla z kanceláře bez námitek. Na můj článek v novinách jsem úplně zapomněla. Přidávám ho tam od prvního ročníku, co jsem vyhrála slohovou soutěž. V tomhle okamžiku bych měla skákat radostí, že jdu na maturitní ples i letos. Ale můj pocit o tom, že to nebude jako předešlé roky, se stupňoval. Nevím, co se tam stane. Ale určitě ne nic dobrého. Měla jsem volnou hodinu, proto jsem zamířila na dvorek školy. Ve dveřích jsem potkala Alici.

„Ahoj, dlouho jsme se neviděly. Dneska u nás ve tři. Viděla jsem, že půjdete s Edwardem na ples, mám pro tebe ty správné šaty,“ mrkla na mě.

„Ale já už jsem domluvená s Elenou na nákupech. Taky potřebuje šaty.“ Snažila jsem se vyvléknout z toho zmatku ohledně šatů – doma jich mám dost.

„Ne, špatně jsi to pochopila. Elena chce, abys jí pomohla vybrat šaty doma. Tak ve tři u nás,“ zamávala mi. Ale já ji zastavila.

„Alice?“ Podívala se na mě.

„Viděla jsi ještě něco ohledně toho plesu?“ Moje otázka ji překvapila a já se nedivím.

„Ne. Jen tebe a Edwarda, jak tančíte. Proč? Měla bych?“ Mám jí říct o svém pocitu? Nebo mám radši pomlčet? Rozhodla jsem se pro to druhé.

„Ale ne,“ zamávala jsem na ni.

 Na školním dvoře byl klid. Až na jednu skupinku na lavičce v rohu tady nikdo nebyl. V dálce jsem však zahlédla postavu. Když jsem více zaostřila svůj zrak, poznala jsem svého strýce Klause.

„Už zase? Začíná to být divné!“ řekla jsem si pro sebe a pomalým krokem šla k němu.

„Drahá Bella,“ usmál se.

„Co tady hledáš? Damon sem může kdykoliv přijít, stejně jako já.“ Upravila jsem si tašku a rozhlédla se, jestli tady přece můj bratr někde není.

„Byl jsem na… ehm… jídle.“ Přejel si prsty po koutkách úst, kde mu zbyla trocha krve. Udiveně jsem na něho zírala.

„Tys někoho zabil? Pro hlad?!“ Uslyšela jsem ze školy zvonek. Pár spolužáků se už hrnulo ven. Klaus se na mě ještě usmál a pak zmizel. Žádný student si nevšiml záhadného zmizení člověka, který si semnou vykládat. To je jedině dobře.

„Co tady děláš?“ Za zády se mi objevil Damon. Netuším, jestli viděl moji společnost, ale nechtěla jsem riskovat, že bych mu řekla něco, po čem by mu to došlo. Otočila jsem se na něho.

„Cítím problém.“

 ***

Když jsem vyšla ze školy, Alice už na mě čekala v autě. Ukázala na místo spolujezdce, ale já zakroutila hlavou a šla ke svému autu. Jelikož měl Edward, Jasper a i Riley delší vyučování než my, byly jsme doma první.

„Konečně jste dorazily. Rozhoduji se už půlhodiny.“ Vyšly jsme schody do horního patra. A pak ještě do jednoho. Myslela jsem, že zde je jen půda s harampádím, ale zmýlila jsem se. Elena měla tohle patra jen a jen pro sebe. Když jsem pobývala u Cullenů, tak jsem byla jen ve společenských místnostech anebo u Edwarda v pokoji. Elena otevřela dveře a mně se hned vyskytl pohled na krásnou ložnici. Místnost nebyla moc veliká, ale majitelka tady má určitě vše, co potřebuje. Kombinace fialové a bílé barvy mě uklidňovala. Elena tady má zařízený i malý koutek, kde si může se svými přáteli sednout a popovídat si.

„Wow.“ To bylo jediné slovo, na které jsem se zmohla.

„Víš, proč Elena nepotřebuje do centra na nové šaty?“ zeptala se mě Alice. Elena postoupila k dalším dveřím.

„Proto.“ A otevřela je. Další wow. Šatna a jenom se samými šaty. První, na co mi spadl zrak, byly věšáky, na kterých byly fakt staré korzety – ale i tak byly krásné.

„19. století?“ Podívala jsem se na vysokou brunetku vedle mě.

„Nic nevyhazuji.“ Přešla k šatům, jedny sundala a přidržela si je k tělu.

„Ale tohle není to, co teď hledáme.“ A vrátila je zpět. Postoupila o kousek dál a zastavila se u sekce s názvem 21. století. Udiveně jsem koukala, že to má seřazené podle století, ale stoletá upírka vás může překvapit s čímkoliv.

 „Elena má zařízený dovoz všech nových šatů, od slavných návrhářů. Proto málokdy chodí nakupovat šaty,“ sdělila mi Alice, když jsme šly za Elenou.

„První mi padly do oka tyhle.“ Vytáhla překrásnou róbu v tmavě hnědém odstínu.

„Ty jsou takové moc mohutné. Ne moc veselé,“ řekla jsem svůj názor.

„V roce 2002 jsi je měla na udávání cen v Chicagu,“ připomněla jí Alice.

„A právě proto jsou moje oblíbené.“ Šaty položila na křeslo a ukázala na další. Tyhle byly v krémovém odstínu bez ramínek a s širokou sukní po kolena.

„Pokud chceš ladit s Bonnie, tak si je vezmi!“

„To je ta čarodějka?“ zeptala se a já přikývla. Ihned je vrátila na své místo.

„Poslední, které se mi nejvíc líbí.“ Tentokrát to byly šaty s ramínky a trochu míň přepychové. Ale co bylo hlavní, byly modré.

„Jednoznačně tyhle! Budeš se k bráchovi hodit.“ Odešla do „kabinky“, a když z ní vyšla, vzpomněla jsem si na Popelku. Šaty jí perfektně padly. Zvýrazňovaly její štíhlý pas a rozparek na konci jí odhaloval krásně štíhlé nohy. Podívala se do zrcadla a usmála se na sebe.

„Alice, ty šaty jsou úplně vzadu. Před chvílí došly.“ Předpokládala jsem, že je řeč o šatech pro mě.

„Damon z tebe bude unešený,“ pověděla jsem Eleně, mezitím co Alice odešla.

„Tak toto je pro tebe,“ pošoupla mě do kabinky. V kabince jsem otevřela víko od krabice a spatřila jsem nádherné fialové šaty. Byly bez ramínek s ozdobnou kyticí těsně pod prsy. Na jedné straně byla nakrčený živůtek a celý perfektní efekt doplňoval lehký šátek. V okamžiku, kdy jsem si je oblékla a spatřila se, jsem věděla, jaký budu mít účes. Odhrnula jsem závěs a podívala jsem se na holky.

„Trefily jste se.“ Radostně zatleskaly.

„Souhlasím.“ Ve dveřích se objevil Riley.

Přiznejte se! Kdo se dostal až na úplný konec? Pokud jste se sem dostali, zanechejte prosím aspoň smajlíka. Jestli vás kapitola nudila a myslíte si, že jsem se ztratila v ději, tak se mýlíte! Taková pohodová kapitola byla záměr před koncem, který se nám blíží. Děkuju aspoň za těch pár komentářů, co se tady objevují. Ale vím, že povídku čte více lidí, takže prosím i je o komentář. :-)

Autor: Deroo, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Damon a Bella Salvatore 46. kapitola: