Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Další šance - 7. kapitola

11.04.2010 (07:30) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5209×

Až teprve naše společná láska mi ukázala, co je v životě důležité. Teď vím, že štěstí je jen poloviční, když se o něj nemáš s kým dělit, a že smutek je dvojnásobný, když Ti z něj nemá kdo pomoci. S Tebou jsem poznal, co to znamená opravdu milovat a jaké to je, když je moje láska opětována...

William Shakespeare

Vešli jsme dovnitř. Bella si odložila bundu. Rozhlédla se kolem a vyděšeně vytřeštila oči…

Všude kolem byl šílený nepořádek. Po zemi se válely různorodé předměty a jen stěží se přes ně dalo přejít. Bella si dřepla a začala to okamžitě sbírat.

„Bello, tohle jsme si nedomluvili. Slíbil jsem tvému otci, že se o tebe postarám a taky ten slib hodlám splnit.“

„Ale-,“ chtěla něco namítat, ale to jsem jí nedovolil. Chytil jsem ji pod pažemi a vytáhnul jsem jí zpět na nohy.

„No ták,“ žadonila. „Přece tady nemůžu nechat takový bordel! Co si o nás asi pomyslíš, když tě tady čekalo takové uvítání?“

Uchichtl jsem se. Jednou rukou jsem jí podlomil kolena vzápětí jsem jí tou druhou chytil. Nečekala to a vyděšeně vypískla.

„Bello, věř tomu nebo ne, ale to, jak to tady vypadá je mi úplně jedno.“ Díval jsem se jí přitom do očí a ona nebyla schopna slova – prozatím.

Když jsem totiž vykročil směrem ke schodišti – s ní v náručí – začala okamžitě protestovat.

„Ty jsi doopravdy blázen! Vždyť mě neuneseš!“

„Pche… To mám brát jako urážku?“ rýpnul jsem si s úsměvem, ale ona se na mě dívala smrtelně vážně. Povzdychl jsem si. „Vždyť jsi lehká jako peříčko!“

Natočila hlavu na stranu a zvedla obočí. Tak jsem povzdychl ještě jednou a rozhodl jsem se jí dokázat, že to pro mě je doopravdy, jako bych nesl peříčko. Ale i tak! Její váhu jsem odhadoval tak na čtyřicet sedm kilo. Byla tak křehká a drobňoučká…

Vyhodil jsem ji do vzduchu a naprosto klidně jsem ji znovu chytil. Překvapeně se na mě dívala a já jsem jen pokrčil rameny. A bez dalších protestů jsem ji odnesl až do jejího pokoje.

Vešli jsme dovnitř a já jsem se začal ohromeně rozhlížet kolem. Měla ho doopravdy útulně zařízený a na rozdíl od ostatních místností – tady byl pořádek. Položili jsem ji na malou postel a pohladil jsem ji po tváři. Stále ještě měla lehce zvýšenou teplotu…

„Donesu ti čaj,“ zašeptal jsem a proti své vůli jsem odtrhnul pohled od jejích překrásných očí.

Sešel jsem do kuchyně a rozhlídnul se kolem. I tady se všude kolem válely různé věci. Nasál jsem vzduch. Pach jídla mě okamžitě udeřil a já jsem nakrčil nos. Fuj!

Po čichu jsem došel až ke skříňce, odkud se linula vůně trochu vábivější. Vytáhl jsem ovocný čaj, ze kterého vycházela vůně léta, když kolem vše zraje.

Postavil jsem vodu do konvice, chvíli jsem počkal, až se ohřeje a potom jsem do velkého hrnku ten čaj zalil. Netušil jsem, jak si to Bella ochucuje, a tak jsem na tác s hrnkem přidal ještě všechny možné sladidla a podobně a takhle obklopený jsem dorazil až za ní.

Ležela v posteli a už na sobě měla tepláky. Položil jsem tác na stolek vedle postele. Vzpomněl jsem si, že bych ji měl nejspíš změřit teplotu, a tak jsem se ještě vrátil do kuchyně, kde jsem předtím ve spletici objektů zahlédl teploměr.

Zase jsem se vrátil nahoru. Sedl jsem si na kraj její postele a podal jsem jí ho.

Tiše zasténala. „A já se těšila, že od toho doma budu mít pokoj!“

S hlubokým povzdechem si ho vzala a dala si ho pod paži. Jenomže, aby se tam dostala, musela si nejprve odhrnout jeden rukáv. Naskytl se mi pohled na její obnažené rameno a i když to byl tak malý kousek kůže, ve mně probouzel zvláštní pocity. Její kůže byla tak jemná, hedvábná… Musel jsem odvrátit pohled, abych z ní to oblečení nestrhal všechno a nezulíbal každičký kousek jejího těla…

Když si ho za chvíli vyndala a podívala se na něj, obličej se jí rozlil úsměvem. „37,9! To je jenom zvýšená, takže tady vůbec nemusím ležet.“ Už si odhrnovala deku z nohou a chystala se vstát, ale já jsem ji něžně zatlačil zpět do polštářů.

„No ták!“ prosila.

„37,9 je skoro třicet osm - a to už je teplota. Navíc se zotavuješ ze zápalu plic, takže žádné lítání po domě s vysavačem se konat nebude!“

Zamračila se a naštvaně si zkřížila ruce přes prsa. Ach můj Bože… Proč musí vypadat tak rozkošně v každé situaci?

Svoje sebeovládání už jsem dávno zahodil. Teď jsem měl v plánu dokončit to, co jsme načali v nemocnici. Velice pomalu jsem sehnul svůj obličej jen kousek nad její a tam jsem se zastavil. Dával jsem jí možnost si to ještě rozmyslet. Lehce pootevřela rty a její sladký dech ovál mou tvář.

Váhavě přiblížila obličej o centimetr blíž. A to byl signál pro mě. Zrušil jsem tu zbývající vzdálenost a propletl své rty s těmi jejími. Byly tak horké a křehké… Bál jsem se, abych je nijak nepoškodil… Náš polibek byl plný našich pocitů. Byl opatrný, protože byl náš první. Byl váhavý, protože jsme nevěděli, co si k tomu druhému smíme dovolit. A byl plný lásky… Lásky, která nás oba dva spalovala a která spojovala naše duše…

Byla to nádhera… Opatrně jsem jednu svou ruku přesunul na její tvář a začal jsem ji studovat svými dotyky. Přejížděl jsem od čela, až po lehké prohlubně jejích očí, horkých lící…

I její ruce prozkoumávaly mé tělo. Přejížděly mi po hrudi a pod jejími dotyky má kůže teplala - jestli to vůbec bylo možné.

Touha naše těla přitahovala k sobě, stejně silně, jako přitahuje gravitační síla těleso o hmotnosti několika tun… Ale pro nás dva žádná gravitační síla neexistovala. Náš zdroj přitažlivosti byl v těle, v duši toho druhého…

S Bellou bylo tak snadné zapomenout na skutečnost, že jsem upír. S ní jsem si připadal, jako bych byl stále člověk…

„Miluji tě,“ zašeptal jsem v malé pauze mezi našimi polibky. Najednou jsem však ucítil, jak Bella ztuhla. Ty seš ale blbec, Edwarde! Začal jsem si nadávat. Tohle je váš první polibek a ty už jí tady vyznáváš lásku! Ještě na to není připravená! Blbec, blbec, blbec! Kdyby byla poblíž nějaká zeď, právě bych do ní začal mlátit hlavou…

Ale pak se stalo něco nečekaného.

„Miluji tě, Edwarde,“ řekla a já byl v tu chvíli nejšťastnější bytost pod sluncem. Mísilo se ve mně tolik šťastných pocitů, že by ze mě Jasper měl dobrou náladu minimálně další století…

Hladově jsem si její rty přitáhl zpět a do tohohle polibku dal vše. Byl to tak opojný pocit, který ve mně vyvolával šílenou touhu…

I když byla nesnesitelná, nechtěl jsem to nechat zajít dál… Zatím!

Ale tohle byl náš první polibek a měl by zůstat – no, tak nějak posvátný. Navíc, myslím si, že by Bella měla nejprve vědět s kým, že se to chce… ehm… pomilovat…

V duchu jsem si povzdechl. Uvědomil jsem si, jak moc sobecký jsem byl… Správně jsem měl i s prvním polibkem počkat až do té doby… Jenomže jí prostě nešlo odolat!

Bella už sotva lapala po dechu a tak jsem stejně musel přestat. Odtáhl jsem se jen na vzdálenost několika centimetrů a stále jsem se díval do jejích očí. Byly překrásné a když jsem se do nich díval, připadal jsem si, jako kdybych byl trosečník, který právě zahlédl na moři loď. Prostě tak nějak bezpečně… Znělo to zvláštně, ale bylo to tak…

Bella můj pohled ochotně oplácela. Najednou však kolem mě obmotala paže a zabořila mi hlavu do hrudi. Byl jsem zaskočený její rychlou reakcí, ale okamžitě jsem ji objal a přitiskl jsem si ji k sobě blíž. Zhluboka jsem vdechl její vůni. Byla více než příjemná, vyburcovala v mém krku okamžitý oheň, ale bylo tak lehké jej ignorovat! Má láska a touha jej přepírala!

Šťastně jsem vydechl a daroval jí polibek do vlasů.

„Měla by jsi se zotavovat,“ zašeptal jsem k ní.

„Hm…“ zamručela nespokojeně. A vlastně i já jsem se tak cítil. Nechtělo se mi ji pustit z mého náručí… Ale ona se musela uzdravit. I když už ji propustili z nemocnice, její horečka byla stále vysoká a já jsem Charliemu slíbil, že na ni dohlédnu…

Posbíral jsem všechno své odhodlání a pomalu začal povolovat své sevření. Uložil jsem Bellu zpět do polštářů a pořádně jsem ji zavrtal do deky. Já sám jsem se usadil na kraji postele a chytil jsem její ruku do svých.

Přitom jsme jeden druhého sledovali zamilovaným pohledem.

Najednou se Bella posunula až na samý kraj postele a poklepala na čerstvě uvolněné místo vedle sebe. Neváhal jsem ani vteřinu. Usadil jsem se tam a jednu ruku obmotal kolem ní. Bella si uvolněně lehla na mou hruď.

Začal jsem jí broukat nějakou melodii. Já sám jsem ji neznal, prostě mě napadala jen tak zničehonic…

Bella se do ní spokojeně zaposlouchala a za chvíli uvolněně usnula…

Jasper:

Sledoval jsem Alici, jak si hraje s Lilly. Musel jsem si přiznat, že s dětmi to doopravdy moc dobře umí… Byla by z ní skvělá matka… Bodlo mě u srdce při pomyšlení, že tohle já ji nikdy nebudu smět dopřát…

Zrovna si s Lilly hrály s barbínama. Alice je v jednom kuse převlíkala z jedněch šatů do druhých a abych pravdu řekl, myslím si, že ji to baví víc, než by to dospělou osobu bavit mělo… Ale mně to nevadilo, právě proto jsem ji totiž miloval…

Po chvíli se k nim přiřítil i Emmett.

„Jé! Já chci taky!“ zvolal a už si k nim sedal. Alice se na něj podívala se zvědavě zvednutým obočím.

„To myslíš vážně?“ zeptala se ironicky.

„Samozřejmě! Nemáte tady někde nějakého volného kena nebo něco takového?“ ptal se a při tom z něj vyzařovaly emoce plné očekávání a opravdové dětské radosti…

Povzdechl jsem si. On byl doopravdy dítě…

Najednou se Alice zeširoka usmála.

„Kena sice nemáme… Ale když už jsi tak natěšený... tak na.“ Podala mu do ruky překrásnou barbie s dlouhými blonďatými vlasy až do pasu, která na sobě měla růžové šatičky a boty na vysokém podpatku.

Emmett se na ni podíval asi stejně vyjeveně, jako by zíral na párek v rohlíku s kečupem… Ale potom najednou pokrčil rameny a začal si hrát s nimi…

Seděli a smáli se tam takhle minimálně hodinu. Emmett byl rozhodně skvělá slečna Flemingová…

Najednou však Alice opět začala zírat do neznáma. Okamžitě jsem zaměřil celou svou pozornost pouze na ní a snažil jsem se vycítit její emoce… Nebyly vystrašené… pouze – otrávené?

To zase zrušili celoroční výprodej u Ralpha Laurena či co?

Podíval jsem se na Alici s jasným výrazem v očích - Co se děje? Mrkla na mě a tím mi dala jasně najevo, že mi to řekne později…

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Další šance - 7. kapitola: