Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Další šance - 6. kapitola

10.04.2010 (07:00) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5300×

A přesně v tu chvíli jsem strnula hrůzou. Ten obličej jsem totiž moc dobře znala!

Jeho světlé blonďaté vlasy měl rozházené kolem hlavy a své velké, zelené oči upíral zmateně na mě. To byl on. To byl otec mé dcery!

Najednou jeho obličejem projelo pochopení, ale to bylo hned následováno zděšením. Přístroje, na kterých byl napojený, začaly zběsile pípat.

Stiskla jsem tlačítko na zdi a dál jsem na něj vyděšeně zírala, stejně tak, jako on na mě. V tom do pokoje vtrhla sestra. Přejela nás pohledem a zkonstatovala, že pomoct nejspíš potřebuje on.

Stoupla si k němu tak, že mi zatarasila výhled… A já jsem za to vlastně byla vděčná… Nechtěla jsem se na něj dál dívat. Stačilo, že mé srdce teď sprintovalo třikrát rychleji… Jediné, co jsem si teď přála bylo dostat se hned teď domů!

Co když tady někdy přijde Lilly a on ji pozná? Co bude dělat? A jak se zachová Lilly až uvidí někoho, kdo jí je ohromně podobný?

Ačkoliv jsem si to moc přála, tak odpověď jsem si poskytnout nedokázala.

Vypravěč

Bella vysílala němé modlitby a doufala, že je nahoře někdo, kdo je vyslyší… A taky že ano… Sice to nebyl nikdo v nebi - dokonce ani v pekle. Vyslyšel ji někdo, kdo se nacházel pouze pár kilometrů od ní…

Alice seděla na gauči a česala Lillyiny překrásné vlásky. Najednou však strnula uprostřed pohybu, protože její mysl se zničehonic ocitla někde úplně jinde.

Bella vyděšeně zírá do zelených očí, které jí pohled vystrašeně oplácí…

V tom se do obýváku přiřítil Edward. Byl rozrušený. Pohyboval se o něco rychleji, než si v přítomnosti Lilly mohl dovolit. Ale Lilly si ho nevšimla, vyděšeně se totiž koukala na tetu Alici, která seděla nehybně jako kámen a rozhodně se neměla k tomu se pohnout.

Protože i Edward s Alicí ho poznali…

„Edwarde?!“ vypískla vyděšeně Lilly, když ho postřehla vedle sebe. „Co se Alici stalo?“

„Nic, zlatíčko,“ konejšil ji, ale v jeho hlase bylo cítit napětí…

Alice se najednou probrala z transu. Významně se podívala na Edwarda a v myšlenkách mu poslala nový plán…

Edward němě přikývl. Rozloučil se s Lilly. O necelou minutu později už měl nohu přitisknutou na pedálu svého volva a nechystal se jí sundat. Měl jasný cíl - nemocnici.

Dorazil na parkoviště. V rozrušení zaparkoval přes dvě parkovací místa a co největší lidskou rychlostí se vydal ke dveřím k pokoji, odkud se ozývaly myšlenky jeho otce.

Rozladěně zaklepal na dveře a strčil hlavu dovnitř.

Přerušil Carlislea zrovna uprostřed jeho řeči a významně se na něj podíval.

Carlisle pochopil. Tento naléhavý pohled moc dobře znal, ale dnes byl ještě naléhavější. Omluvil se tedy svému pacientovi a spěchal za svým synem.

V myšlenkách mu posílal jedinou otázku... Co se stalo?

„Musíš Bellu okamžitě propustit domů.“ Edwardův hlas zněl nekompromisně a Carlisle se na něj díval s miliony otazníků v očích.

Zrovna procházeli po chodbě, na niž už doopravdy bylo postavených pár lůžek na kolečkách, kvůli nedostatku místa na pokojích.

„Víš vůbec, koho jste Belle přidělili na pokoj?“ zeptal se podrážděně.

Michael Stern, zlomená žebra, poranění levé nohy… pomyslel si Carlisle zmateně.

„Tohle nemyslím! Ten… je to Lillyin otec!“ šeptal rozzuřeně.

Carlisleových obličejem se okamžitě mihlo pochopení.

„Dobře, stejně už jsem měl v plánu ji zítra poslat domů…“ pokýval hlavou a oba zapadli do své pracovny, kolem které zrovna procházeli.

Přichystal potřebné dokumenty o propuštění do domácí péče. S rukou plnou papírů došel za Charliem, který právě na ambulanci zašíval rozbitou hlavu nějaké dívence.

„Charlie?“ oslovil ho tiše a jmenovaný zvedl hlavu.

„Rád tě vidím, Carlisle,“ řekl, unavený po dlouhé noční službě. „Co tě sem přivádí?“

„Jde o Bellu.“

Charlie zpozorněl. Pohyb jeho ruky ustal a on se vyděšeně podíval na Carlislea. Stalo se jí snad něco? Zhoršil se její stav?

Carlisle, jenž porozuměl jeho výrazu začal rychle vysvětlovat, aby ho vyvedl z omylu.

„Ne, ne, ne, Charlie. Naopak. Rád už bych jí propustil. Teplota klesla a její celkový stav je vynikající. Myslím, že by v této ehm… prostorové situaci bylo nejlepší, kdyby se doléčila doma. Do školy bych ji ale zatím neposílal. Ať si ještě tak týden poleží…“

„Jasně… Máš pravdu… Ale já se odtud dostanu až v jedenáct… Počká to do té doby?“

„No, vlastně by ji mohl odvést Edward, je zrovna u mě v pracovně.“

„Carlisle, nemůžeme přeci tvou rodinu pořád takhle otrav-,“ začal Charlie.

„No tak Charlie,“ přerušil ho Carlisle. „O tomhle už nechci ani slyšet. Moje žena byla z hlídání Lilly nadšená – stejně jako moje děti. A když se to tak vezme… Myslím, že ani Edwardovi nebude Bellina společnost nepříjemná,“ uculil se.

Charlie pochopil a uvolněně se zasmál. „Kdybych ti to všechno mohl nějak vynahradit, tak mi dej okamžitě vědět. Ani nevíš, jak moc jsem vám zavázán.“

„O tomhle vůbec nemůže být řeč. Já i moje rodina to děláme rádi.“ Usmál se a položil papíry na stůl. „Tohle je potvrzení o propuštění. Jenom to podškrábni. Já už se musím vrátit zpět do služby. Tak se měj!“ zavolal a už napůl zmizel ve dveřích.

„Ještě jednou díky!“ zavolal rychle Charlie, než zmizel úplně. Obsah papírů jen zběžně přelítl očima, daroval tam svůj autogram a potom se s odlehčenou náladou vrátil zase k rozbité hlavě malé dívky.

Edward

Postával jsem v Carlisleově pracovně a v jeho myšlenkách poslouchal rozhovor, který vedl s Charliem. Když se zmínil, že mi prý Bellina přítomnost nebude nepříjemná, musel jsem se pousmát. Měl pravdu. Spíš jsem se nemohl dočkat, až budu zase s ní…

Našel jsem myšlenky otce a pozorně jsem se zaposlouchal…

Carlisle nyní přecházel po nemocničních chodbách. Zastavil u velkých bílých dveří. Jako zdvořilý muž zaklepal a potom vešel dovnitř. Nejprve se podíval na onoho muže, který po další dávce prášků na spaní klidně oddechoval a potom přejel pohledem k Belle - ta už ale tak klidná nebyla…

Povzbudivě se na ni usmál.

„Mám pro tebe dobrou zprávu, Bello!“ usmál se. Bella na něj obrátila obličej pln očekávání, které se jí v zápětí splnilo, protože jí Carlisle oznámil o jejím propuštění.

Její tvář zaplavila obrovská úleva a viditelně si oddychla.

A to byl signál pro mě. Opustil jsem pracovnu. Na chodbě byl frmol. Hemžilo se tady spousty doktorů, sestřiček, pacientů… Až jsem mezi tím houfem obličejů rozpoznal ten Carlisleův. Sestřičky po něm pokukovaly a nenápadně si odhalovaly své poprsí… Kdyby jen věděly, že se právě snaží sbalit třísetletého dědulu…

Procházel jsem kolem něj. V myšlenkách mi poslal jediné. Pospěš si, on se za chvíli probudí…

A tak jsem ho poslechl a přidal jsem do kroku. Když jsem se nacházel naproti velkým dveřím, nervózně jsem zaklepal a vzápětí pomalu vešel.

U mého dávno mrtvého srdce se rozlil takový zvláštní hřejivý pocit, jakmile se na mě Bella usmála. V jejích očích byly veselé jiskřičky. Nemohl jsem jinak, než se na ni usmát taky. Její srdce začalo tancovat ve zběsilém rytmu a mi to dělalo moc dobře!

„Tak co? Připravená jet domů?“ zeptal jsem se a přešel jsem až k její posteli.

„Jasně, jen si sbalím posledních pár věcí,“ řekla a ukázala na batoh, který držela v ruce a dávala si do něj učebnice. Postřehl jsem, že už na sobě nemá pyžamo, nýbrž světlé džíny a modré tričko. Slušelo jí to. Vypadala, no – prostě sexy.

Narvala do batohu poslední knihu, hrkla zipem a chtěla si ho přehodit přes rameno. Ale to jsem já nemohl dopustit.

„Hele, hele. Co si jako myslíš, že děláš?“

„No…“ tvářila se nechápavě. „Jdu domů?“

Koutky se mi povytáhly do úsměvu. „Měl jsem na mysli ten batoh,“ protočil jsem oči a popadl jsem ho sám. Potom jsem se ještě sehnul pro malou cestovní tašku, která ležela na zemi. Bella už otvírala pusu na protest, ale já jsem ji zarazil- a to dosti zvláštním způsobem. Vlastně nevím, co mě to popadlo, nechápal jsem, co dělám! Bylo to jako reflex, samozřejmost… Jednoduše jsem ucpal její rty svými. Vlastně jsem jí chtěl dát jen rychlou pusu, ale když jsem se jí dotkl, mým tělem projel silný, elektrický výboj.

Její srdce se ještě zrychlilo, že jsem se začal obávat o její zdraví.

Stále jsem byl nablízku jejímu obličeji. Opírali jsme se čely a naše nosy se špičkami dotýkaly. Díval jsem se do jejích krásných očí. Propaloval jsem jí pohledem. Tahle chvíle byla tak kouzelná… Nedokázal jsem si představit, že by jeden z nás byl ochoten ji přerušit.

Pomalu a velmi opatrně jsem začal sklánět své rty zpět k těm jejím. Toužil jsem se jich dotýkat. Byly tak jemné, tak… bezbranné.

Už nás dělily pouhé milimetry. Cítil jsem na tváři její sladký, zrychlený dech. Když v tom se z vedlejší postele ozvalo zasípání…

Tak jsem se nechal omámit její přítomností, že jsem úplně zapomněl na fakt, že tady nejsme sami.

Ten zloduch se probral…

Bella se ode mě zahanbeně odtáhla a její tvář zaplavila roztomilá červeň.

„Asi bychom měli jít,“ řekl jsem a velmi, velmi váhavě jsem uchopil její ruku do té své. Chvíli se na naše propletené prsty zamyšleně dívala a já jsem se neskutečně bál, že se odtáhne…

Ale její obličej prozářil jemný, zato upřímný úsměv. Ze srdce mi spadlo snad tucet obrovských balvanů. Povzbudivě jsem jí stiskl ruku a vedl jsem ji na chodbu, než se pan neznámý probere ze sedativ úplně.

Zatočili jsme za roh. Proti nám zrovna kráčel Charlie. Jeho pohled sklouzl k našim propleteným prstům a i on se pousmál. Nebyl takový, jako většina ostatních otců, kteří se bojí o své dcery. On si myslel jediné.

Jen tě prosím Bože, ať je ta holka byla konečně šťastná…

„Bello, přijedu domů po jedenácté,“ řekl nahlas, když došel až k nám. „Do té doby - prosím tě - lež a moc se nenamáhej. A opovaž se začít uklízet!“ v hlavě mu proběhla vzpomínka na nepořádek, který nechal v obýváku, v jídelně, v předsíni… Zahanbeně se zaculil.

„Nebojte se pane, já ji do té doby pohlídám,“ vložil jsem se do toho.

„Jakýpak pane, říkej mi Charlie. A jestli na ni dáš pozor, to bych ti byl doopravdy vděčný. Ona je někdy hotový uragán, jak jde o úklid,“ zasmál se.

„Ehm-ehm!“ upozornila Bella na skutečnost, že i ona se účastní tohoto rozhovoru a že se jí nejspíš nelíbí, že se chováme, jako by tu nebyla.

„No tak se mějte, děti. A žádné vylomeniny,“ zazubil se, potom pokýval hlavou na rozloučenou a vrátil se zpět ke svojí práci.

„Tak pohlídáš, jo?“ zeptala se Bella, jakmile zašel Charlie za roh.

„Samozřejmě.“ Sladce jsem se usmál. Její tep se začal zrychlovat a zjevně jí dělalo problémy, dělat, že je na mě pořád naštvaná. Nakonec to vzdala a nechala se odvést k autu.

Cesta k domu probíhala mlčky. Když jsme zastavili před jejich malou vilou, pomohl jsem Belle vystoupit a ruku v ruce jsme došli až ke dveřím. Bella se sehnula a vyndala z pod rohožky klíč. Vzápětí zašramotil v zámku.

Vešli jsme dovnitř. Bella si odložila bundu. Rozhlédla se kolem a vyděšeně vytřeštila oči…

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Další šance - 6. kapitola: