Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Další šance - 29. kapitola

30.10.2010 (16:30) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3440×

„Co se stalo?“ vypálila jsem bezmyšlenkovitě. Navzdory ztuhlé páteři jsem se vysoukala do sedu. Po celou tu dobu jsem spouštěla pohled z jeho očí. „Kde je Alice?“ Opět se mi na mysli vytanulo její hrozivé vrčení. Můj strach z ní, obavy o ni…

„Bello,“ promluvil tiše. Zvedl ruku a zakryl dlaní tu mou. Zmateně jsem střelila pohledem tam, ale hned jsem se zase vrátila zpět.

„Musíme ti něco říct.“ Až teď jsem nad Edwardem rozeznala Carlisleovu postavu. Mračil se, na první pohled vypadal znepokojeně.

„Kde je?“ zopakovala jsem znovu o něco zoufaleji. „Co se s ní stalo? Proč se chovala tak…“ nedořekla jsem.

„Je v pořádku, o ni neměj obavy,“ odpověděl Edward okamžitě, ale bůhvíproč jeho hlas nezněl ani z poloviny tak uklidňujícím tónem jako jindy. Bylo mi jasné, že něco nebylo v pořádku, ale moje chorá mysl za žádnou cenu nechtěla přijít na to co.

„Alice je v pořádku,“ opakovala jsem po něm zmateně. „Tak proč…“ Najednou jsem se odmlčela. Očima jsem bleskurychle střelila k mohutným hodinám na zdi. Bylo něco po půlnoci. Kam se ten čas poděl?

Ale ta otázka nebyla podstatná. Protože jsem si uvědomila něco mnohem důležitějšího. Lilly, Charlie… Zdálo se mi to, nebo se mi na chvíli skutečně zastavilo srdce? Mohlo nějak reagovat na ten šok v mysli? Skutečně jsou všechny orgány tak perfektně propojené?

„Ne…“ hlesla jsem, ale hlas se mi zadrhl. Před očima se mi bůhvíproč objevily staré záblesky. Smějící se Lilly, jak si hraje na pískovišti. Charlie s úsměvem na rtech nechápavě kroutíc hlavou nad mým experimentováním při večeři. Lilly a Charlie na mé narozeniny, jak na mě číhali pod schodama, a jakmile jsem sešla, skočili mi kolem krku za veselého, ale falešného, prozpěvování Hodně štěstí, zdraví, hodně štěstí zdraví…

„Prosím, řekni mi, že už jsou doma!“ zamumlala jsem zoufale a podívala se bezradně na Edwarda.

Ale on jen hrobově mlčel. Najednou jsem si nepřipadala vůbec jako mladá a vdávající se holka. Byla jsem stará, unavená a bezbranná… Z hrdla se mi vydral tichounký, ale o to zoufalejší vzlyk.

„Bello, tolik mě to mrzí.“ V tu samou chvíli mě pevně objal. V prvním okamžiku jsem ho chtěla odstrčit a začít na něj křičet, aby mě nechal, že se s tím musím vyrovnat sama. Ale nedokázala jsem to. Až teď jsem si uvědomovala, jak moc jeho přítomnost potřebuju. Jak je pro mě důležitá a jak mi dodává alespoň nepatrnou špetku klidu. „Nechápeme, proč to Alice neviděla. Možná za to může Lillyina přeměna nebo-“

„Přeměna?!“ skočila jsem mu do řeči. Zapřela jsem se o něj, abych se od něj mohla odtáhnout a pohlédnout mu do očí. „V upíra?“

Jeho výraz se změnil se smutného na nechápavý. „Ano,“ odpověděl tiše a díval se na mě, jako by si nebyl jistý mým duševním zdravím. „Nemělo se to stát teď. Když vás Alice kdysi viděla takové jako my, byla Lilly mnohem starší. Nevím, co způsobilo tenhle zvrat, ani Charlie se tehdy neměl stát jedním z nás, já to ne-“

„Počkej!“ překřikla jsem ho. Leknutím sebou trochu cuknul, ale snažil se nedávat najevo své překvapení z mého různorodého tónu. „Charlie?“ Nic nedávalo smysl. Jejich výrazy neseděly k jejich slovům. „Takže on bude žít?“

„Lásko, rozuměla jsi, co jsem ti říkal?“ ptal se starostlivě a přiložil mi volnou ruku na čelo. Naprosto jsem nechápala jeho reakce. Proč se tvářil tak zarmouceně? Copak on nebyl rád?

„Ano, povídal jsi, že se mění. To znamená, že budou naživu!“

„Ale Bello, to, že se z nich z obou stanou upíři, přece není žádná výhra.“

„Jak to, že ne?“ nechápala jsem. Když mi Edward prvně vyprávěl o tom všem, co Alice kdysi viděla, o tom, jak ze mě a Lilly budou upírky, jak budeme nesmrtelné, budeme žít s Cullenovými a tak dále, byla jsem moc šťastná, že budu moct být s Edwardem, smyslem mého života, navěky, ale vždycky mě bolestivě píchlo u srdce, když jsem pomyslela na Charlieho. Nechtěla jsem ho nechávat na tomhle světě samotného. Už maminka umřela, nechtěla jsem ho opouštět taky. Jenomže láska k Edwardovi mi nikdy nedovolovala myslet rozumně. Ale teď se všechno vyřešilo samo! Charlie bude taky jedním z nich, jedním z nás, budu s ním moct zůstat navěky! Tak proč se všichni tváří jako na pohřbu?

„Ty si skutečně myslíš, že to tak je lepší, viď?“ ozval se klidně Carlisle. Tvářil se nezaujatě, ale v očích jsem mu viděla ještě něco dalšího.

Mlčela jsem, což mu musela dávat jasnou odpověď.

Pousmál se. Tak nějak zvláštně vědoucně. „Chápu, jak to myslíš. Ale kromě radosti si musíš uvědomit taky spoustu dalších věcí.“

„Jakých věcí?“

„Charlieho nebudeš moct vidět přinejmenším půl roku.“

Vykulila jsem oči. Bylo to, jako by mě někdo prudce uhodil do srdce. „P-proč?“ ptala jsem se nechápavě a pohledem nechápavě těkala z jednoho na druhého.

„Na počátku nového života pro něj tvá krev bude důležitější než mateřská láska k tobě. Byl by schopný tě zabít. Bude nějakou dobu trvat, než si vypěstuje sebeovládání. Možná i těch šest měsíců bude málo.“

Dlouhou chvíli jsem nechápavě těkala pohledem z jednoho na druhého. Představa Charlieho s rudýma očima a vyceněnými zuby, jak se s krvelačnou touhou řítí směrem ke mně, mi naháněla pořádnou husí kůži… „Tak mě přeměňte taky,“ řekla jsem odhodlaně.

„Bello!“ Edward mě pevně stiskl za ruku. „Tohle se nestane!“ Na dlouhou vteřinu zavřel oči a vypadalo to, jako by přemlouval sám sebe ke klidu.

„Proč ne?“ vypálila jsem. „Víš moc dobře, že to tak jednou bude, Alice mě tak viděla, nemůžeš to změnit!“

„Nic není jisté,“ procedil naštvaně skrz zuby. Zamračila jsem se jako tisíc čertů.

„Jak to, že ne?“

Viděla jsem, jak se nadechoval k odpovědi, ale Carlisle ho předběhl. „Jelikož se Lilly proměnila dřív, kousl ji někdo jiný, nejspíš se to celé tak nějak… změnilo.“

Chtěli tím snad říct, že já upírkou nebudu? Jenom proto, že se nějaký můj „původní“ útočník rozmyslel?

Zavřela jsem oči a zakroutila hlavou.

„Bude to tak lepší,“ ozval se Edward konejšivě. „Uvidíš, že pro tebe lidský život bude jednodušší, že-“

„Že co?“ vykřikla jsem. „Že se budu dívat, jak ty, Lilly, Charlie a všichni ostatní jste stejně mladí, zatímco já budu každým dnem stárnout? Že jednou umřu, ale všichni, na kterých mi záleží, tady budou navěky? Nebo snad že budu muset s bolestí trpět toužebné pohledy mého otce i dcery, jak jim tmavnou oči, když pomyslí na moji krev?“ Nechápala jsem, co to do mě vjelo. Ale líbilo se mi to… Chtěla jsem, aby věděl, co pro mě znamená zůstat člověkem. Co pro mě znamená být jiná než on.

Odhodila jsem zmuchlanou deku, kterou jsem měla přehozenou přes sebe, a navzdory jeho pokusům udržet mě na místě jsem vyskočila na nohy. Původně jsem chtěla jít do našeho pokoje, ale tam by za mnou brzy přišel s těmi svými chytrými řečičky.

Ne, já jsem potřebovala být sama. A proto jsem se vydala rovnou ke dveřím. Ignorovala jsem volání svého jména, popadla jsem bundu a boty a co nejrychleji vypadla ven.

Chtěla jsem utéct co nejdál, vlastně jsem ani nevěděla proč, prostě jsem se těla aspoň na chvíli odpojit od toho všeho  zmatku ve svém životě. Na chvíli na všechno zapomenout, připadat si bezstarostně a volně… ale po pár minutách běhu ve vysokém sněhu jsem zakopla a o ztrouchnivělý pařez a s tlumeným výkřikem dopadla na tvrdou zem.

Na zmrzlé tváře mi vytryskly horké slzy bolesti, jak mi při dopadu nepříjemně luplo v pravém kotníku. Pokusila jsem se vstát, ale v to se bolest jenom znásobila a já jsem opět dopadla na zem.

No bezva, takže teď jsem bulící hysterka, která uvízla někde uprostřed lesa. No, Bello, tohle se ti povedlo…

Ale na druhou stranu… Edward se o mě bude strachovat. Je sice pravda, že mě může najít během pár vteřin, ale stejně jsem z toho měla škodolibý pocit.

Vážně už jsem nechápala vůbec nic…

O několik hodin dříve:

„No tak, Lilly.“ Charlie si dýchnul do promrzlých dlaní a utáhl si šálu kolem krku v beznadějné snaze se trochu zahřát. „Kdyby tady jednorožci skutečně žili, už bychom nějakého viděli.“

Malá jen zakroutila blonďatou hlavičkou, která byla napůl uvězněná v růžové čepičce. „Třeba ještě přijde,“ řekla s ohromnou nadějí v hlase.

Charlie si jen povzdechl a nechápavě zavrtěl hlavou. „Tak ještě pět minut, ano? Potom půjdeme domů.“

„No dobře,“ odpověděla smutně, ale zvědavé oči pořád upírala na zamrzlou studánku, která se několik metrů od nich třpytila v slabém měsíčním světle. Ještě pořád věřila, že tady přeci jenom ta zázračná stvoření uvidí. V té pohádce to přece bylo tak jednoduché…

Její zmatené myšlenky přerušilo zakřupání větvičky kousek od nich. Střelila pohledem k místu, odkud se zvuk ozval, tajně doufajíc, že se zářící kůň s rohem na hlavě konečně objevil, ale nespatřila vůbec nic.

S povzdechem oči přilepila zpátky na zamrzlou hladinu a vyčkávala. Oni se prostě musí objevit! Dlouhé minuty jen nedočkavě koukala na jedno a to samé místo, zatímco Charlie vedle ní se třásl zimou a co pár vteřin kontroloval hodinky. Když se ručička konečně posunula na očekávanou číslici, šťastně vydechl.

„Tak už pojď,“ řekl a chytil Lilly za ruku. Když na něj upřela smutná a ublížená štěněčí očka, spiklenecky na ni mrknul. „Můžeš přemluvit Emmetta a zajít sem zítra znovu.“ Sám se v duchu tomu návrhu usmíval. Svou vnučku znal totiž natolik dobře, aby věděl, že prostě bude chtít jít znovu. A představa, že tady bude mrznout někdo jiný než on, byla více než-li lákavá.

„Tak jo!“ Najednou její obličej zářil nadšením. Emmett byl její oblíbenec. Hned po Edwardovi samozřejmě. Ale třeba by mohla poprosit i jeho s maminkou… Takhle se jí to líbilo mnohem víc.

Zpoza stromu, kolem kterého zrovna procházeli, se ozvalo hlasité zašustění. Charlie se zastavil na místě a rozhlédl se kolem. To poslední, co by zrovna chtěl, bylo potkat tady nějakého divokého medvěda anebo něco podobného.

Ještě pár vteřin setrval v nehybné poloze, ale když se nic neozývalo znovu, dal se i s Lilly opět do kroku. Už chtěl domů… Nebylo sice ještě ani devět, ale byl už po dnešku unavený. Chápal sice, že se Bella chce věnovat hlavně svatbě a Edwardovi, po těch několika letech vyčerpávajícího starání se o Lilly a studia k tomu si zasloužila nějaký ten týden taky jenom pro sebe, ale mít celý den na krku to malé třeštiprdlo bylo opravdu… vyčerpávající.

„Dědo?“ přerušila ho z myšlenek Lilly. „Nepůjdeme zítra na houby?“

Usmál se pod vousy. Tohle pro ni bylo typické. Vždycky chtěla zažít co nejvíce dobrodružství. „V zimě houby nerostou, zlatíčko.“

„A proč ne?“ vyzvídala.

„No, protože půda je zamrzlá a-“ Najednou se zarazil uprostřed kroku. Přísahal by, že se před nimi něco pohnulo. Bylo to hrozně rychlé, vůbec nestihl zaznamenat, co to bylo. Nevědomky Lillyinu ruku stiskl pevněji, jako by se chtěl ujistit, že je s ním.

„A co, dědo?“ ptala se. Nechápala, proč najednou přestal povídat a zůstal stát na místě.

„Cože?“ zeptal se nepřítomně. Očima pořád pročesával okolí.

„No proč je ta půda zamrzlá…“ V tu chvíli se to objevilo znovu. A mnohem blíž než předtím. Nemohl sám sobě lhát, že ho to neznepokojilo. Najednou všude kolem cítil hrozné napětí a nebezpečí. Z čistého momentálního popudu si Lilly přitáhl blíž k sobě a dlouhými kroky se vydal směrem k chatě.

„Au! Dědo, počkej.“ Jak Lilly táhl za ruku, nutil ji jít mnohem rychleji, než její malé nožky byly schopné, a proto zakopaly téměř o všechno, co se jim připletlo do cesty.

„Musíme jít, Lilly. Už je pozdě,“ řekl napjatě a opět se rozhlédl kolem. Několik metrů od nich se opět objevila ta šmouha. Nevěděl o žádném zvířeti, které by se mohlo pohybovat tak rychle. Ale i když na nadpřirozeno nevěřil, věděl, že tohle bezpečí znamenat nebude. Sklonil se k Lilly, vzal ji do rukou a ignorujíc její zmatené otázky dlouhými kroky kráčel pryč.

Už viděl mezery mezi stromy, které znamenaly konec lesa. S úlevou ještě přidal do kroku, ale v tu samou chvíli se předním zčistajasna objevila mohutná postava. Zadusil překvapený výkřik a zarazil se na místě. Impulzivně si Lilly přitiskl blíž k tělu a ruce zatnul do pěstí.

A pak už jenom viděl, jak se měsíční světlo odrazilo od karmínově rudých očí, a hned nato Lilly hlasitě vykřikla…

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Další šance - 29. kapitola: