Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Další šance - 27. kapitola

16.10.2010 (09:15) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3783×

Už je to tak. Esme se prostě musela zbláznit. Jiné vysvětlení není. Řekněte mi, která normální, myslící osoba by byla schopná připravit na vánoční večeři jídla tolik, že by ho bylo dost pro celou armádu a ještě by zbylo pro jejich nepřátele?

Odpověď zní – žádná.

Přes celý stůl široký asi dva metry a dlouhý dvakrát tolik bylo rozprostřeno jen jídlo, jídlo, pití a jídlo. Obrovský krocan s nádivkou trůnil uprostřed, kolem něj bylo snad… ani spočítat jsem to nemohla… no, zkrátka všechny možné, přílohy a omáčky a spoustu dalších věcí, které jsem ani neuměla pojmenovat.

Všichni se pomaloučku usazovali. Viděla jsem, jak Lilly nedočkavě poskakuje na vysoké židli a malýma očkama těká k nenormálně obřímu stromu, který stál v rohu pokoje.

Charlie něco rozebíral s Carlislem, Jasper něco šeptal Alici do ucha a ta se přitrouble chichotala a Rosalie s Esme se snažily Emmettovi nenápadně posunky naznačit, aby se na to jídlo tak nešklebil. A že se doopravdy tvářil jak kakabus.

„No tak pojď.“ Edward mě zatáhl za ruku. Na tváři si mu pohrával přitroublý úsměv a já jsem ze všeho nejvíc chtěla vědět, co se mu asi honí hlavou.

Ale místo toho, abych se ho na něco ptala (protože by mi stejně neodpověděl), poslušně jsem se jím nechala dovést až k dvěma prázdným židlím, které tu čekaly jen a jen na nás.

Carlisle se postavil, zdvihl skleničku a koncem nože na ni lehce poklepal, aby na sebe upoutal pozornost. Pronesl krátký, avšak krásný a výstižný proslov na počest těchto Vánoc, potom jsme si všichni přiťukli a dali se do jídla.
A teď přicházela část, na kterou jsem se těšila nejvíc. Upíry v „akci“, jak jsem pojídání lidské stravy nazývala, jsem ještě neviděla, a tak se nikdo nemohl divit, že jsem byla zvědavá, jestli budou skutečně jíst, anebo tohle všechno skončí někde… v květináči?

Esme zrovna dávala na talíř Emmettovi. No, nešetřila. Porce to byla jak pro… no, pro pořádného chlapa, jakým by Emmett ve hře na lidi měl být. Chudáček, určitě teď bude litovat, že má takové svaly.

Napadlo mě, jestli už někdy takovouhle akci pořádali. Nemyslela jsem přímo Vánoce, ale nechtělo se mi moc věřit, že by dobrovolně jedli jídlo častěji než jednou za století… ne, to byla blbost.

Když už jsme měli všichni plné talíře, za pomalého uždibování výborného masa jsem po očku koukala z jednoho na druhého. Esme s Carlislem byli asi nejpůsobivější. Házeli to do sebe skoro stejně rychle jako Charlie. Na Jasperovi s Alicí a Rosalií byla taky vidět snaha, ale Emmett s Edwardem jen přehazovali vidličkou jídlo z místa na místo a tvářili se, jako by tu vůbec nebyli. Musela jsem zadržovat smích.

Ale světě, div se! Asi tak po půl hodině veselého hovoru většina jídla z té obří kupy uprostřed stolu zmizela – a já ani Charlie jsme na tom neměli podíl ani tak z poloviny. Nikomu pak nebylo divné, že na spoustu talířích zůstaly zbytky. Znovu jsem se v duchu uchichtla. Měli to dobře promyšlené. Jsem zvědavá, jak potom poděkují těm, co to do sebe skutečně nacpali.

„Mami, kdy už přijde Santa?“ zeptala se Lilly nedočkavě. V zelených očích jí poskakovaly nedočkavé jiskřičky. Přesně takové, jako měla loni, i předloni, i předtím… a i tehdy kladla po večeři ty samé otázky.

„Až v noci, zlatíčko,“ odpověděla jsem, a když se jí na čele vytvořila nespokojená vráska, přitáhla jsem si ji k sobě. „Santa přece vždycky chodí v noci, vzpomínáš? Aby ho nikdo neviděl ani neslyšel, a on tak mohl stihnout rozdat dárečky všem hodným dětem ve všech zemích.“

Chvíli mi oplácela pohled a pak se jí z úst začaly chrlit další a další otázky. „Ale co když nás tady nenajde? Jak by se dozvěděl, že nejsme doma?“

„Santa přece ví všechno.“ Byl to Edward, kdo odpověděl. Opět mluvil tím svým přesvědčivým, ale zato hravým a veselým tónem, který Lilly vždycky dokázal zbavit všech pochybností. Taky bych to chtěla umět…

„Takže na nás nezapomene?“ ujišťovala a pohledem těkala z jednoho na druhého.

„To víš že ne,“ řekla jsem s klidem a na tváři se mi vykouzlil malý úsměv. „Na tu nejhodnější holčičku by přece zapomenout nemohl, ne?“

„No to by nemohl,“ přisvědčil Edward a pohladil ji po vlasech. „Nechceš se dívat na pohádky?“ zavedl taktně téma jinam. Lillyina očka se v tu chvíli rozzářila a pak už jsme jen všichni vesele odcházeli do obýváku, vstříc všem těm kravinám, co na Štědrý večer dávají.

***

„Neblbni, je to pěkná pohádka,“ přesvědčoval mě Edward se smíchem.

„Ale pěkně deprimující!“ namítala jsem paličatě. „Tak si to vezmi. Jsou Vánoce a oni si klidně budou vysílat film, ve kterém je hlavní hrdina nenávidí.“

„Lásko,“ zasmál se a přisedl se vedle mě na postel. Jeho paže se mi okamžitě obmotaly kolem pasu a přisunuly k sobě tak blízko, že měl ústa těsně u mého ucha. „Ale ono podstatou filmu bylo, jak Grinch postupně přicházel na to, že Vánoce jsou nejkrásnějším svátkem v roce.“

Zamračila jsem se a celá se zachvěla, když mi začal krk zasypávat motýlími polibky. „To sice ano, ale pořád tam ještě byly ty scény, jak všem kradl dárky a chtěl je zničit. Nebo jak vyhodil toho psa ven do sněhu! Jak se na tohle můžou dívat malé děti? Vždyť je to musí děsit!“ namítala jsem napůl hystericky a napůl úplně mimo z jeho sladkého dechu.

Nejspíš jsem ho opět pobavila, protože se mi zasmál do kůže.

„Můžu tě ujistit, že Lilly tohle nepřišlo děsivé, ale pouze vtipné.“

„Ještě lepší,“ zabrblala jsem. „Z mé dcery vyrůstá sadista.“

„Ale no tak, Bells, zlato. Nic takového se neděje. A přestaň se tím trápit.“ Ledovými prsty mi přejel po ramenou a ochablých pažích. Těmito prostými pohyby mě dokázal na sto procent odvrátit od myšlenek na všechno kromě jeho samého. „Jsme sami…“ Polibky začal u mého ucha a pomaloučku si můj obličej otáčel k sobě, až konečně spojil naše rty v jedny. Spokojeně jsem vzdychla.

„Jak to děláš?“ zamumlala jsem v polibku.

„Co?“ usmál se a opřel si čelo o mé.

„Pokaždé mě naprosto vykolejíš,“ postěžovala jsem si, ale jako už tolikrát, odpovědí mi byl pouze jeho smích.

„Kdybys jen věděla, jak vykolejuješ ty mě…“ Už jsem chtěla něco namítat, ale položil mi prst na rty. Na pár vteřin se zatvářil soustředěně, ale potom se jeho rty pomaloučku vytáhly do šťastného úsměvu.

„Vše vychází líp, než bychom si mohli přát,“ zamumlal tichounce. Už jsem se nadechovala k otázce, co se tak úžasného děje, ale než jsem stihla cokoliv vyslovit, stál na opačném konci pokoje a něco hledal ve skříni.

„Edwarde, proč…“ Ale nedořekla jsem. Ozvalo se zaklepání na dveře a po Edwardově vyzvání sem nakoukla Charlieho hlava. Tvářil se nervózně, ale pak se porozhlédl kolem a jeho výraz se uklidnil.

„Promiňte, že ruším.“ Opět trošku zrozpačitěl. „Ale ještě není tak pozdě a Lilly se vůbec nechce spát, tak Esme navrhla, abychom se s ní šli projít ven, chápete – pořádně ji utahat, aby zítra spala co nejdéle.“ Zasmál se.

Chtělo se mi brečet (ne doslova). Tak jsem se těšila, až budu s Edwardem v noci sama a teď…

„Já jsem po dnešku celkem utahaný,“ ozval se Edward a zvedl se od skříně. Nevím jak to udělal, ale jeho oči vážně vypadaly tak nějak ztrhaně. Ach… byl to skvělý herec.

„Taky se mi chce hrozně spát, procházku už bych asi nezvládla,“ zapojila jsem se do hry, i když mi připadalo, že mou lež prostě musí prokouknout. Ve skutečnosti jsem totiž div neposkakovala přebytečnou energií a… taky nedočkavostí.

„No, tak my vás nebudeme rušit. Zatím se tu mějte.“ Charlie se podivně zazubil, až jsem strnula hrůzou, že prostě musí vědět, co se mi honí hlavou za myšlenky, pak si utáhl šálu a zmizel na chodbě.

Jakmile se za ním dveře zavřely, Edward seděl opět na posteli a stahoval si mě do náruče.

„Jestli jsi chtěla jít, ještě klidně můžeme,“ zašeptal a položil si hlavu na mé rameno.

„Ale já jsem nechtěla,“ ujistila jsem ho. Chtěla jsem být s tebou…“

„Ani nevíš, jak moc jsem rád.“ Polibkem opět vyhledal má ústa a já už jsem se jen nechávala láskou a vášní unášet pryč z reality do ráje, kde neexistoval nikdo kromě nás dvou…

***

„Mamíí!“ Něco tvrdě dopadlo na mé nohy a já jsem z polospánku něco zamumlala. Sama jsem nevěděla co. „Santa tu v noci byl! Já ho viděla. A pod stromečkem je obrovská hromada dárečků!“ Znovu se mi na nohou něco těžkého pohnulo. „Edwarde! Nespi!“

„Já nespím,“ zamumlal další hlas, ale i když jsem věděla, že jelikož to u jeho majitele není možné, zněl přesně jako můj, když mě někdo vzbudí uprostřed noci. Ospale, chraptivě a otráveně.

„Lilly!“ ozvalo se přísně pološeptem z druhého konce pokoje. Charlie? „Říkal jsem ti, abys je nebudila.“ Donutil mě pootevřít oči a trochu nadzvednout hlavu, abych na něj viděla – i když dosti rozmazaně. Stál ve dveřích, ve  tváři celý červený. Připadalo mi, že se tvářil omluvně, i když jsem ve svém malátném stavu nechápala proč, a pak se otočil zpět k Lilly. „No tak pojď. Umyjeme si zoubky, co říkáš? Ty dárečky ti neutečou. Nech maminku s Edwardem v klidu vstát.“

Lilly se zatvářila zklamaně, ale poslušně seskočila z postele zpět na zem a bosýma nohama doťapkala k Charliemu, který ji chytil za ruku, a když odcházeli, zavřel za sebou dveře.

Chvíli bylo v pokoji naprosté ticho a já jsem se pomalu opět ukládala ke spánku, ale pak se mi pod peřinou kolem pasu obmotaly ledové ruce a přisunuly si mě k sobě.

„Někdy mám vážně pocit, že tady myšlenky umí číst spíš Charlie. Tohle bylo o fous,“ zachichotal se mi do ucha. S vypjetím všech dosud neprobuzených sil jsem se otočila čelem k němu.

„Proč?“ zachraptěla jsem nechápavě a nechala se hladit lehoučkými doteky po tváři. Elektrizující výboje, co mi způsobovaly, mi hned začaly dodávat nový přísun energie.

Vykouzlil na rtech široký úsměv. „No, nevím jak ty, lásko, ale já bych asi nebyl zrovna nadšený, kdyby mě má vlastní dcera našla v posteli s přítelkyní a ani jeden z nás by na sobě neměl jediný kousek oblečení.“

Zděšeně jsem vytřeštila oči. Huňatá peřina, do které jsme byli zamotáni až po krk, bylo to jediné, co halilo mou nahotu před Lilly a… do pytle – před mým vlastním otcem!

Cítila jsem, jak mi horkost zbarvuje tváře do stydlivé červené. Stačila pouze představa, že by nás Charlie našel, jak… Pane Bože!

„Ale no tak, nic se nestalo,“ uklidňoval mě najednou. „Kdyby Charlie nepřišel včas, nejspíš by to bylo horší, protože Lilly měla v plánu nás z té postele vytáhnout vlastními silami.“

No to mi pomohlo… Podle Charlieho pohledů mi najednou bylo jasné, že věděl, v jaké situaci se momentálně s Edwardem nacházíme, a nejradši bych se v tu chvíli propadla do země.

„Netrap se.“ Políbil mě na čelo. „Mimochodem – krásné nové ráno.“

Pousmála jsem se. „Tobě taky.“

„Už dlouho mi nebylo tak krásně,“ povzdechl si šťastně, na okamžik přivřel oči a zhluboka se nadechl. Pak se jeho rty roztáhly do ještě širšího úsměvu.

„Uniká mi něco?“ zeptala jsem se a snažila se ho provrtat rentgenovým pohledem.

Jen se zasmál. „Ne, jen zjišťuju, že je všechno jednodušší, než jsem si ještě kdysi myslel.“

„Jednodušší?“ opakovala jsem po něm jako takový ten papoušek, co se kupuje malým dětem.

„Jednou to pochopíš, ale teď bychom sebou měli hodit, jinak se Lilly zblázní nedočkavostí. Dívat se na tu kupu dárků a nevrhnout se na ni je pro ni skoro stejně těžké, jako pro mě odolávání tobě, když přede mnou ležíš takhle nahá a krásná…“

Zrudla jsem ještě víc.

„Ještě krásnější,“ povzdechl si. Ale když jsem popadla polštář a praštila ho jím přes hlavu, začal se chichotat a raději nás oba dva vytáhl z pelechu.

***

„Ehm… děkuju.“ Carlisle trošku si trošku vykolejeně prohlížel tričko, které zrovna rozbalil. Bylo celé černé, na něm Pat a Mat v jejich tradičním gestu a pod tím bylo velkým bílým písmem napsáno: A je to!

Nejen Emmettovi, od něhož bezpochyby dárek směřoval, pocukávaly koutky. I Charlie si kousal spodní ret, aby nepropukl v hurónský smích a vlastně všichni se pobaveně zubili. Stejně jako když jsem rozbalovala své tričko já. Bylo světle růžové, velké dost na to, abych se do něho vlezla dvakrát, a uprostřed bylo velké srdíčko, ve kterém byla blonďatá a usmívající se barbie.

Ostatní postupně nalezli v jednom z balíčků to samé, dokonce i Lilly dostala, ovšem ta jediná z něho byla nadšená, protože na něm byl roztomilý poník. Za veselého smíchu, radostných výkřiků a obrovských díků jsme postupně porozbalovali všechno a kolem nás už byly pouze kusy balícího papíru s vánočními motivy, stužky a kdovíco všechno. Jinak řečeno – kdekdo by si to tu možná spletl s menším smetištěm.

Už bylo skoro poledne a zrovna jsem se nadechovala, že Esme nabídnu svou pomoc – přece jenom se nehodilo, abych se tady jen tak flákala, taky jsem chtěla přiložit ruku k dílu, abych se necítila tak provinile, ale Edward najednou vstal.

„Pokud ještě můžu poprosit o vaši pozornost, rád bych Belle dal ještě jeden dárek.“

„Ale neměl ho přinést Santa?“ přerušila ho Lilly a nechápavě těkala obříma kukadlama na každého v místnosti.

„Santa sice nosí dárečky, ale já mám pro maminku něco, co jsem jí chtěl dát už delší dobu, a tenhle svátek se k téhle příležitosti skvěle hodí.“

Celá jsem se napjala v neblahém tušení něčeho netradičního. Ani jsem si neuvědomila, že jsem se v křesle napřímila, jako bych spolkla pravítko. Co to asi může být?

Myslí se mi honily stovky různých obrázků, ale žádný z nich se mi nezdál moc pravděpodobný. Ne na Edwarda…

Ale pak najednou poklekl na koleno a já jsem se jen vyděšeně nadechla. Cítila jsem na sobě všechny pohledy a to mi akorát dodávalo na nervozitě.

Na rtech vytvořil pokřivený úsměv. „Isabello Marie Swanová, až ty jsi mi ukázala, co je to žít, až s tebou jsem zjistil, jak je krásné být na tomhle světě. Bez tebe bych jen bloudil bezcílně sem a tam a neměl ponětí o tom, co je to láska. Protože právě to je cit, který jsi ve mně vzbudila. Vzala sis mé srdce a proto se tě teď ptám – vezmeš si ho napořád? Staneš se mou ženou a budeš ochotna se mnou vydržet po celou dobu našeho společného života?“

Srdce mi bušilo ostošest, v hlavě jsem měla úplně vymeteno. Co bych měla odpovědět? Vždyť to bylo šílené. Jak dlouho jsme se znali? Jenom čtyři měsíce? Skutečně tak málo? Vždyť mám pocit, jako by byl mou součástí už odjakživa…

„Co myslíš, Lilly?“ otočil se na druhou stranu pokoje, kde Lilly jen nechápavě koukala na výjev před sebou. Chudinka nejspíš vůbec nevěděla, že mě právě Edward požádal o ruku. Že si mě chce vzít, že chce, abych právoplatně patřila do jeho rodiny! „Přijala bys mě za svého tatínka?“

Na obličeji se jí pochopením rozlil úsměv a v očích jí  zajiskřilo. „Jóó!“ vypískla a nadšeně a div že se mu nevrhla kolem krku. (Charlie ji na klíně držel dost pevně.)

Musela jsem být hodně přecitlivělá, protože jsem měla na krajíčku.

A pak mi došlo, že vlastně všichni čekají jen na mou odpověď. Na to, jak jednou provždy změním celý svůj, jejich, Lillyin, ale i Charlieho život. Dost jasně jsem si uvědomovala, že pokud odpovím  kladně, pomyslně tím podepíšu smlouvu na mou i Lillyinu nesmrtelnost. Že pak už nebude cesty ven…

Usmála jsem se. Chvíli jsem si pohrála s myšlenkou, že bych je ještě chvíli potrápila, ale nakonec jsem to sama nevydržela.

„Ano…“ hlesla jsem. „Ano, vezmu si tě!“ Slzy přetekly přes hráz a já jsem se vymrštila vpřed, abych mu mohla padnout uvolněně kolem krku.

Pevně kolem mě obmotal silné a vypracované paže, zvedl se na nohy a zatočil se se mnou šťastně dokola.

„Miluji tě,“ šeptala jsem stejně tak šťastně, jako jsem se cítila.

„Věř, že já tebe víc,“ oplatil. V jeho hlase se odráželo tolik emocí až to nebylo možné. Pak už jsem si jen uvědomovala jeho rty, jak mě nedočkavě líbaly, a zpovzdálí jsem zaslechla radostný potlesk.

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Další šance - 27. kapitola: