Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Další šance - 26. kapitola

02.10.2010 (12:30) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3933×

Všechno ubíhalo hrozně rychle. Před Vánocemi mi to tak vždycky připadalo, ale letos to bylo ještě šílenější. Sotva jsem přišla ze školy, už mě někdo někam tahal. Alice s Rosalií na nákupy, Charlie do města, Lilly do hračkářství, protože nevěděla, o co si napsat Santovi, Emmett s Jasperem zase chtěli, abych s nimi jela do horolezeckého centra – no jo, chtěli mít zase možnost si utahovat z mé nešikovnosti -, pak přišla Esme, jestli se nechci jet podívat do Seattlu na mezinárodní výstavu koček. A pak ještě tohle a tamto… Zkrátka, než jsem se nedála, bylo dvacátého čtvrtého prosince. Lilly byla už od rána jako na trní. Chvilku neposeděla, v jednom kuse poskakovala tam a zpátky, žvatlala, že už chce večer, a potom se ptala, jestli jí Santa donese dárky, i když rozbila vázu od tetičky. Na což jsem ji samozřejmě odpověděla, že to vadit nebude. Spíš jsem si oddychla, když jsem se toho kýčovitého kusu keramiky zbavila.

„Jste už hotové?“ zavolal Charlie zvenku. Naposledy jsem zkontrolovala, jestli máme všechno, a pak už jsem jen s úsměvem chytila Lilly za ruku a za doprovodu jejího veselého žvatlání jsem se s ní rozběhla k autu.

Teprve předevčírem na mě Charlie vybalil, že se s Carlislem dohodli na společně strávených svátcích. Celkem mě to překvapilo. Už jsem si totiž připravovala monology, jak Charlieho přimět, aby u nás mohl být aspoň Edward. Ale, jelikož měl Charlie s Carlislem mnohem bližší pracovní lomeno přátelský vztah, než jsem se domnívala, dohodli se, že všichni odjedeme společně na nějakou chatu, kterou Cullenovi vlastnili.

Zrovna jsem Lilly zapínala pás na sedačce, když před naším domem zaparkovalo luxusní černé auto. Z místa řidiče vzápětí vystoupil Carlisle s širokým úsměvem na rtech.

„Tak co? Můžeme?“ ptal se zvesela. Buď byl skutečně dobrý herec, anebo ho vánoční svátky ani po tři sta letech existence neomrzely.

Charlie si hlasitě povzdychl. „Být sám na dvě ženské v baráku, to bych ti nepřál.“

„Hej!“ Dloubla jsem do něj loktem, protože jsem právě kolem něho procházela, a pak jsem se smíchem zapadla na sedadlo spolujezdce.

„Ale jak vidíš, nejspíš už si sbalily všechno, takže můžeme,“ zachechtal se. S Carlislem si ještě v rychlosti probrali, kudy pojedou, a pak už jen nasedl za volant a mohlo se vyjet.

***

„Páni!“ vydechla jsem užasle. Čekala jsem cokoliv, ale tohle rozhodně ne. Edward vedle mě položil dvě objemné tašky, a pak se s úsměvem postavil za mě.

„Na co tak zíráš?“ ptal se pobaveně. Rychle jsem zaklapla pusu, která se nejspíš maličko poddala gravitační síle, a rychle se otočila k němu.

Sice mi činilo jisté problémy přestat se dívat na tu nádheru kolem, ale dokázala jsem to. „Je tu krásně,“ povzdechla jsem si a spokojeně nasála do plic tu směsici všech typických vánočních aroma.

„To jsem rád.“ Vlepil mi pusu na líčko a já jsem se zatetelila štěstím. Tohle byla ta pravá vánoční pohodička, o které jsem vždycky snila.

„Charlie, tak ráda vás vidím!“ Esme se zjevila v jedněch ze dveří. Ona spolu Alicí a Rosalií tady byly už od včerejška. Prý, aby se všechno stihlo připravit. A taky s sebou vezly všechna koťata a veškeré dárky, aby je Lilly neviděla.

Díky nim tady teď bylo teploučko, no, možná až trochu moc, neboť mi v hrubém svetru začínalo být pěkné vedro. Z kuchyně se linula lahodná vůně jídla, a jelikož jsem postřehla zástěru kolem Esmeina pasu, usoudila jsem, že si skutečně na štědrovečerní hostině dává záležet.

„To je dost, že jste tady!“ vypískl vedle mě sopránový hlásek a v další vteřině mi Alice přistála kolem krku. Ani jsem ji neviděla přicházet… „Probíhala cesta bez problémů?“ Mezitím se ode mě odlepila, Lilly pocuchala ve vlasech a s nataženou rukou zamířila k Charliemu.

„Jistě, cesty jsou dneska úplně vylidněné,“ řekl klidně Carlisle, a potom Esme šťastně objal kolem pasu. „Všichni jsou dnes zalezlí doma.“

Jo, to byla pravda. A i já jsem byla ráda, že jsme po dlouhé cestě konečně dorazili na místo. Na krásné místo, opravila jsem se rychle.

„No tak se pojďte ubytovat, večeře bude za hodinku hotová.“ Esme spráskla ruce, až mi tím gestem připomněla mou babičku, a my jsme ji bez protestů poslechli.

Lilly s malým batůžkem vyběhla dřevěné schody nejrychleji. Alice se smíchem cupitala za ní a shora už jsem slyšela Rosalií, jak ji vítá.

Natáhla jsem se pro svou tašku, ale než jsem to stihla, už byla v rukou toho zrádce vedle mě, který se až nějak přehnaně zubil. Rozhodla jsem se to neřešit a raději si užívat toho, že se nemusím s těmi kily oblečení tahat do schodů.

Edward volnou ruku zamotal do té mé. Vlastní bágl měl na zádech a já jsem znovu musela žasnout nad jeho odolností. Tohle někdo strčit mně, asi se skácím pod tím nátlakem k zemi.

Zatáhl mě za ruku, a pak už jsme společně vyšli do druhého patra. Vešli jsme do úzké chodbičky. Stěny kromě několika dveří zdobily také obrazy. Od lesní zvěře, čemuž jsem se musela uchichtnout, až po panorama krajiny a zátiší květin, ovoce a zeleniny.

Carlisle šel za námi s Charliem v patách. Tázavě jsem se na ně otočila, aby mi ukázali, kde budeme až do Silvestra spávat.

„Charlie, tady.“ Rosalie vykoukla ze dveří na konci chodby a obdařila nás jedním ze svých zářivých úsměvů. Charlie mě s tichým funěním obešel, no holt už nebyl nejmladší. Chtěla jsem vykročit za ním, ale studená ruka si mě přitáhla zpět k sobě. Už jsem se nadechovala k otázce, ale Alice mě předběhla.

„Bello, vy jste s Edwardem tady.“ Zase jsem nějak prošvihla její příchod. No, teď každopádně ukazovala na dveře, u kterých jsme zrovna stáli.

S rozpaky jsem se otočila směrem k Charliemu. Nebyla jsem si jistá, jestli mému vztahu s Edwardem věří natolik, aby nás nechal v pokoji samotné. Přes noc… Ale když jsem na něj nervózně koukla, jen na mě šibalsky mrkl, a pak zmizel v místnosti.

Cítila jsem, jak se mi krev nahrnula do tváří. Tohle… nebylo typické. S Charliem jsme se nikdy takhle… nechovali. Tohle bude zajímavý týden.

„Tak pojď.“ Edward mě znovu zatáhl za ruku a já jsem, stále trošku mimo, poslušně cupitala za ním.

Ovšem, když jsme vstoupili do pokoje a on rozsvítil světlo, dokázala jsem jen zírat. „To je tak… nádherné,“ vydechla jsem zasněně. Místnost nebyla velká, spíš naopak. Stěny byly vymalovány do světle oranžové a šikmý strop byl prokládaný světlým dřevem. Napravo byly jedny dveře, byly trošku pootevřené a přes škvírku jsem viděla kousek umyvadla, takže nejspíš koupelna.

Mou pozornost však ze všeho nejvíc upoutala postel. Ani ta nebyla zrovna obrovská. Vlastně byla nejspíš menší než manželská, ale zase širší než normální. Na ní byla bílá přikrývka, která už na pohled působila velmi nadýchaně. Ale co se mi líbilo úplně nejvíc, bylo velké střešní okno nad ní. Vždycky jsem si přála usínat s výhledem na nebe…

„Takže se ti tu líbí?“ vyrušil mě Edward ze snění.

„To byla blbá otázka,“ konstatovala jsem. „Je to dokonalé!“ Konečně jsem se pohnula z místa. Dveře se za mnou zaklaply a já jsem se s úžasem prošla kolem. Podlaha tu byla z tmavého dřeva, trošku vrzala a uprostřed ležel huňatý koberec.

„To jsem rád. Chtěli jsme, abyste si tady svátky užili.“

S úsměvem jsem se otočila k němu. Bágly mezitím složil k dřevěné skříni, a tak měl ruce prázdné. Bez váhání jsem mu padla do náruče a šťastně si povzdechla. „Krásnější Vánoce jsem ještě nezažila.“

„Ale vždyť teprve začínají,“ zachichotal se.

„Já vím, ale stejně to budou ty nejlepší. Žádné jsem totiž ještě nezažila s tebou.“ Zvedla jsem hlavu a setkala se s jeho láskyplným pohledem. Rty se mi samovolně vytáhly do malého úsměvu.

Sehnul se ke mně a něžně, jako bych snad byla porcelánová panenka, mě políbil. Usmála jsem se ještě víc a chvíli mu polibek opětovala. Užívala jsem si tu dokonalou souhru našich rtů… dokud se neodtáhl.

S povzdechem jsem se vrátila na zem. Jak myšlenkami, tak tělem, stála jsem totiž vysoce nebezpečně na špičkách.

„Asi bychom se měli začít oblíkat, jinak sem pravděpodobně vtrhne Alice.“ Omluvně se usmál a pohladil mě po rozpálené tváři.

S povzdechem jsem se vymotala z jeho paží a došla až k tašce, ve které jsem se začala přehrabovat.

Jelikož jsem měla možnost si do tašky zabalit jen opravdu malé množství vlastních věcí, ostatní nahradily nové, některé kousky jsem naprosto nepoznávala. Jako například krajkové podprsenky, které jsem náhodou vytáhla, a vzápětí jsem zrudla, neboť mi došlo, že Edwardovo náhlé chichotání za mnou jiný důvod mít nemůže.

Já to malé škvrně s černými vlasy jednou uškrtím. Když je to taková vědma, to neviděla, jak se cítím trapně? Hm… asi ne. Anebo jo a udělala mi to naschvál.

„Edwarde?“ začala jsem.

„Ano?“

„Já jen…“ kousla jsem se do rtu. „Co si myslí Charlie o tom, že jsme zabrali celý pokoj jenom pro sebe?“

Nejspíš pochopil mou narážku. Hlasitě se zachechtal. „Lásko, to on s tím nápadem přišel. Když mu Carlisle říkal o naší chatě, hned se ptal, jestli je tady dost místa pro všechny, a potom se nenápadně zeptal, jestli by s Esme byli proti, kdybychom my dva byli spolu.“

Tak to jsem nečekala. „To jako fakt?“ ujišťovala jsem se.

„Záleží mu na tobě víc, něž si myslíš. Už dávno tě nemá za tu malou culíkatou holčičku. Pro něj už jsi dospělá žena, která vede zodpovědný vztah se svým přítelem. A věří, že my dva bychom samozřejmě nedělali nic neuváženého.“ U poslední věty mě objal kolem pasu a lehoučce mě políbil za ucho.

Celá jsem se zachvěla blažeností, ale než by to mohlo zajít dál, spatřila jsem v tašce kus látky, kvůli kterému jsem ji celou prohrabala.

Vymotala jsem se z Edwardových rukou a uvědomujíc si jeho pohled v zádech, jsem vešla do koupelny a zavřela za sebou dveře. Když jsem se ujistila, že jsem se trošku uklidnila, začala jsem se rychle převlíkat. Potom jsem si rozčesala vlasy, aby mi v přirozeně jemných lokýnkách spadaly podél zad až skoro k pasu. Na líčení jsme se s Alicí dohodly už doma. Ona mě nebude do ničeho nutit a já budu nejšťastnější osoba pod sluncem.

Naposledy jsem na sebe koukla do zrcadla, vrhla sama na sebe povzbuzující úsměv, a pak se pomaličku vrátila do pokoje.

Edward stál zády ke mně, ale jakmile pode mnou stará prkna tichounce zavrzala, bleskově se otočil. Jeho rty se pomalu roztahovaly do úsměvu. „Jsi překrásná,“ zašeptal a třemi kroky přešel místnost až ke mně.

„Taky ti to sluší. Jako vždycky,“ podotkla jsem vesele.

I když jsem ještě před chvilinkou chtěla Alici zabít, teď jsem ji měla chuť pochválit. Moje ramínkové šaty, které končily kousek nad koleny, byly v úplně stejné barvě jako Edwardova košile. V tajemně modré.

„Musím jít za Lilly,“ řekla jsem trošku smutně. Ne snad, že bych za ní nechtěla jít, ale spíš se mi momentálně nechtělo opouštět Edwarda, zrovna v tuhle chvíli…

Ale jelikož jsem neměla moc na výběr, chytila jsem ho za ruku a spěšně ho vtáhla na chodbu. Bylo tam docela rušno. Skoro do všech pokojů bylo otevřeno, ozývaly se z nich hlasy, smích, napomínání, ale i veselé štěbetání.

Zamířila jsem až ke konci, ale když jsem chtěla vejít do pokoje Charlieho a Lilly, ve dveřích do mě naboural Jasper.

„Jejda, promiň,“ vyhrkl okamžitě, omluvně se usmál, a jako pravý gentleman mě nechal projít jako první. A i když Edward už dáma nebyl, prošel taky.

Zatajila jsem dech. Naskytl se mi naprosto úchvatný pohled. Lilly seděla na posteli, na sobě měla krásné bílé šatičky, vlasy měla spletené do dlouhých copánků a dokonce jí Rosalie zrovna nazouvala lesklé botky.

Povzdechla jsem si. Zase jsem přišla pozdě.

Náladu i sebevědomí, že mě má Lilly ještě pořád za svou maminku, mi zvedlo, že když mě spatřila mezi dveřmi, rozradostněně vyskočila na nohy a rozběhla se ke mně.

„Mamíí, ty máš šaty jako princezna!“ vypískla a skočila mi do náruče. Nebyla jsem tak silná jako většina obyvatel zdejší chaty, takže pokud jsme vzali v potaz ještě mou rovnováhu, tak jsem při nárazu jejího tělíčka zavrávorala a nebýt pohotového Edwarda, nejspíš bychom obě letěly k zemi.

„To ty jsi tady dneska princezna,“ oponovala jsem a vlepila jí pusu na líčko.

„Fakt?“ ujišťovala se s jiskřičkami v očích.

„Samozřejmě,“ potvrdila jsem.

„A má Santa princezny radši?“ ptala se dál, ale my jsme se s Edwardem jenom zasmáli.

„Santa má rád všechny děti stejně,“ řekl Edward, a potom se pro ni natáhl. Ochotně se mu pověsila kolem krku a on ji lehoučce přidržoval v rukou.

„Tak co, mládeži? Můžeme?“ vešel k nám Charlie z koupelny. I on měl na sobě slušivou košili, ve které jsem zcela jistě poznala Alicin styl.

S úsměvem jsem přikývla, a pak už jsme všichni za poklidného hovoru sešli až dolů do jídelny.

Ale tam na nás čekal hotový šok…

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Další šance - 26. kapitola: