Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Další šance - 24. kapitola

24.09.2010 (12:45) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4277×

Věnováno Vivčií, která mě na shrnutí svými přezdívkami a vyhrožováním skvěle pobavila. :D Jenom díky tobě je to tady tak brzo. ;)

„Tak co máš v plánu?“ zaúpěla jsem.

„Bello, proč vždycky hned ten útrpný tón?“ Nechápavě zavrtěl hlavou a hlasitě si povzdechl.

„Protože se tváříš divně,“ odpověděla jsem hned a vteřinu na to bych si nejraději střelila pár facek. „Teda ne divně,“ vysvětlovala jsem rychle. „Ale vždycky, když máš na tváři tenhle výraz a v očích se ti lesknou ty jiskřičky, míváš něco za lubem. Tak chci jenom vědět, co je to dneska.“

Pozvedl obočí a chvíli mě pozoroval. „Takže vždycky?“

„Jo…“ potvrdila jsem nervózně. Tahle situace byla velmi, ale skutečně velmi trapná.

Ale on se najednou zasmál. „Kdy naposled jsem se takhle tvářil?“ vypálil na mě otázku a já jsem se začervenala.

„Přece tehdy, jak jsi…“ Namáhala jsem obě mozkové hemisféry, ale ne a ne si vzpomenout, kdy naposled na mě něco takhle vybalil. Ale jistě jsem věděla, že přesně tenhle výraz už jsem u něj někdy viděla. „No dobře… nevím. Ale já si vzpomenu!“ upozornila jsem ho. „Jen nemám ty kolečka v hlavě tak rychlé jako ty.“

Znovu se zasmál. „Když myslíš…“

Hlasitě jsem si povzdechla. „Ale stejně jsi mi ještě neodpověděl.“

„A chceš znát odpověď?“

„Samozřejmě že jo.“ Trošku jsem se zamračila. Nevěděla jsem, jestli bych se měla bát nebo se těšit. Anebo obojí?

Pohnul se pode mnou. Trvalo mi asi dvě vteřiny, než mi došlo, že se chce zvednout. Začala jsem protestovat. „Nééé…“ Chytila jsem ho pevněji, ale jeho reakcí byl pouhý smích.

„Chci ti odpovědět, tak mě pusť.“ Chvíli jsem ještě zaváhala. Co když chce někam zdrhnout a mě tady nechá samotnou?

Ale hned na to jsem si v duchu vynadala, jak mě něco takového vůbec mohlo napadnout. Tohle by Edward přece nikdy neudělal.

Dost nedobrovolně jsem ho teda nechala, aby se zvedl do sedu. Jeho rty byly v maličkém úsměvu. Byla jsem čím dál nervóznější. Jak vážné to musí být, když u toho musí sedět?

Najednou natáhl ruce směrem ke mně a jemně mě začal na posteli otáčet.

„Edwarde, co to-“

„Odpovídám ti,“ přerušil mě klidně. Pomalu jsem asi začínala tušit, co se chystá udělat. Ale jistá jsem si nebyla. On mě totiž dokázal překvapit pokaždé.

Když už jsem pohodlně ležela na břiše, přikrývka mi ze zad pomaloučku zmizela. Vzápětí jsem jeho prsty ucítila u lemu trička, které pomaloučku vyhrnoval vzhůru.

Trochu mi zatrnulo, když se jeho ledové prsty letmo dotýkaly pokožky mých zad, v břiše se mi okamžitě objevily stovky motýlků, kteří se proti mé vůli rozlétavali do celého těla.

„Proč to…“ Dál jsem se nedostala. Zaprvé proto, že hlas jsem měla slabý a třásl se, ale zadruhé taky proto, že Edward mě opět nenechal domluvit.

„Protože masáž skrz oblečení nemá cenu.“

Já to věděla… Takže masáž. Trochu jem se zachvěla radostným očekáváním, ale neubránila jsem se ani nervozitě, která mezi námi visela jako neprodyšná opona.

Opatrně mě donutil nadzvednout ruce a tričko mi pomalu přetáhl přes hlavu. Slyšela jsem, jak lehce spadlo někde na postel, ale potom už jsem přestala cokoliv vnímat, protože se jeho chladné, tvrdé, ale přesto tak něžné prsty otřely o můj krk.

Poprvé to bylo spíš jako pohlazení. Jako by jen pomaličku zkoušel, jestli smí. Nijak jsem neprotestovala, pouze moje srdce na to reagovalo zběsilým tlukotem.

Potom už jsem jasně ucítila jeho prsty, jak v malých kroužcích začaly jezdit po ramenou a na páteři mezi lopatkami. Bylo to až neuvěřitelně příjemné, uklidňující a… a taky dost vzrušující, to jsem nemohla popřít.

V mysli se mi vytasila vzpomínka na večer v mém pokoji. Na naši malou hádku, vroucí polibky, horké doteky, ale taky Edwardova slova, že je to všechno moc nebezpečné.

Tak proč mi najednou připadalo, že změnil názor?

Něžnými dlaněmi pomaloučku sjížděl po páteři dolů a dolů – neuniklo mi, že na zapínání podprsenky se na vteřinku zastavil – a pokračoval až ke kříži. Skutečně jsem měla pocit, že musím každou chvíli vybuchnout…

Edward:

Masáž… jak nevinně to zní a přitom je to hotový smrťák. Ale na to jsem bohužel přišel až teď. Když jsem viděl, jak ji ty záda bolí, prostě jsem jí chtěl pomoct. Přečetl jsem toho dost, abych přesně věděl, jaké masážní metody zabírají.

Ale proč mi nedošlo, jaké to pro mě bude? Už když jsem jí sundával tričko, myslel jsem, že to prostě nemůžu vydržet. Ona byla jako droga. Ne, ona byla něco mnohem, mnohem horšího. Bylo to pro mě ještě těžší, než odolávat její krvi.

Když jsem prsty a dlaněmi začal dělat přesné pohyby, když jsem se jí přímo dotýkal, musel jsem si v duchu pořád a dokola opakovat, že nejsem dost silný na to, abych jí neublížil. Tedy, právě že jsem silný, až moc, ale nemám tak vypěstované sebeovládání, abych se dokázal krotit.

Znal jsem se moc dobře na to, abych tak mohl soudit. Kdykoliv jsem byl příliš rozrušený, nedokázal jsem sílu potlačovat. A kdybych byl s Bellou… bylo jasné, že bych kontrolu mohl naprosto jednoduše ztratit úplně. A to jsem nemohl dopustit.

Moje prsty na okamžik utkvěly na jediném kousku látky, který její záda ještě stále pokrýval. Stačil by jen tak jednoduchý pohyb a…

Rychle jsem se ovládl. Znovu jsem si začal připomínat všechny důvody, proč by to bylo špatně. Jenomže odvaha mě stejně pomaloučku opouštěla.

Na několik dlouhých minut jsem se začal soustředit pouze na hlasitý tlukot jejího srdce. Kdykoliv jsem se jí dotkl nějak intenzivněji, okamžitě se jeho tempo zvýšilo. A její mělký a nevyrovnaný dech mu dokonale přizvukoval.

Měl bych se stydět za to, že se mi myšlenka na to, jak ji znervózňuju, líbila. Ale nějak jsem se k tomu nemohl donutit. Dokázal jsem vnímat pouze samolibost, že patří jen a jen mně.

„Tak co?“ zeptal jsem se, ze všech sil se snažíc, aby můj hlas zněl klidně, neroztřepaně. Aby nezjistila, jak se právě teď skutečně cítím. „Lepší?“

„Uhm…“ souhlasila spokojeně. Ležela se zavřenýma očima, hlavu měla natočenou na stranu a do bledého obličeje jí zčásti spadaly vlasy. Najednou se na mě podívala. Rty se jí shovívavě vytáhly do malého úsměvu. Líčka měla roztomile červená a další krev se do nich nahrnula, jakmile se naše pohledy setkaly. „Myslím, že už je to dobré,“ řekla spěšně a nejistě se začala zvedat a rozhlížet se po svém tričku. Nemohla ho vidět, leželo totiž za mnou.

„Ještě jem neskončil,“ upozornil jsem ji s úsměvem a pomaloučku se ji snažil zatlačit zpět do předešlé polohy. Ale s ní to samozřejmě nebylo tak snadné.

„Skutečně je mi už dobře, nic mě nebolí,“ říkala rychle. Ale pohled už na mě ani jednou neupřela.

Tiše jsem se zasmál. „Ale mohlo by začít znovu. No tak, nebylo to tak hrozné, ne?“

Obličej se jí ještě o odstín ztmavil a ona jen zavrtěla hlavou.

„Tak vidíš.“ Pohladil jsem ji po tváři. Jenomže to byla osudová chyba. Už tak jsem musel vynakládat veškeré úsilí, abych se soustředil pouze na její tvář a téměř odhalené tělo, tělo Bohyně, nechal bez povšimnutí. Ale moje oči si v nepostřehnutelných chvilkách stejně dělaly, co chtěly.

A pak už jsem pouze dokázal vzpomínat na všechny krásně okamžiky, naše polibky… na ten večer, kdy jsem se vrátil domů a ona se obávala, jestli se mi něco nestalo. Když mi pak prsty přejížděla po hrudi… Moc dobře jsem si uvědomoval ty nádherné pocity, které jsem v těch chvílích objevoval. A taky jsem věděl, že jsem jen krůček od toho je pocítit znovu.

Ale rozum se mi opět postavil do cesty a já jsem mu byl velice vděčný.

Potom se mi v hlavě vybavila naše rozepře. Když konečně překonala svůj strach a chtěla mi dokázat, že mě miluje, tím největším činem. Tehdy už chybělo skutečně jen velmi málo a já bych podlehl, ale nestalo se tak. Bylo to správné, tak proč jsem najednou ucítil osten lítosti?

„Edwarde,“ vytrhl mě její rozechvělý hlas z přemýšlení. „Já… skutečně už je to dobré. Co kdybychom si pustili nějaký film?“ navrhovala, ale její hlas zájem postrádal. Byl nervózní svým způsobem rozklepaný.

Nejspíš bych měl říct ano. Měl bych jí být vděčný za tak chytré řešení situace. Ale mé druhé, to hříšnější já, mi to nedovolovalo.

„Já myslel, že chceš celý den jen lenošit,“ usmál jsem se.

„To ano, ale… tak mě napadlo, že…“ Byla tak rozkošná, když si nevěděla rady.

„Že co?“ naléhal jsem klidně.

„Že nic,“ povzdechla si nakonec. „Vlastně ani nevím, co jsem chtěla říct.“ Možná si to ani neuvědomila, ale jak trošku našpulila spodní ret, vypadala jako malé dítě, kterému rodiče nedovolili zmrzlinu v zimě.

Jenomže ona byla tak nádherná, že odolat už jsem prostě nedokázal. Jen jeden polibek, přikazoval jsem si v duchu.

Pomaličku a s rozhodností jsem naše rty otřel o sebe. Tak jemně, že se dotkly jen skutečně nepatrně, ale přesto způsobily Bellin zrychlený tep, mělký dech a taky elektřinu vibrující oběma našimi těly.

Ne, ne, ne, opakovala stále moje mysl, když se tělo začalo pomaloučku celé přesouvat až k tomu Bellinu. Bylo pro něj jako magnet. Tak silný, že jej prostě nešlo zastavit. Ale uvědomil jsem si, že já vlastně ani nechci zastavit.

Vydechla mi do úst její sladký dech a já si v tu chvíli připadal jako omámený. Dravě jsem ji políbil a ani jí nedal prostor k protestům. A možná ani protestovat nechtěla.

Tolik bych si přál vědět, na co právě teď myslí. Jestli cítí to samé mravenčení co já. Jestli právě touží po mé blízkosti tak, jako já po její.

Ještě několik dlouhých minut v pokoji bylo slyšet pouze tiché tření našich rtů o sebe a zrychlené dechy, které se vzájemně překrývaly. Ale potom se najednou odtáhla.

„Edwarde,“ vydechla mírně roztřeseně. Přesto se v jejím tónu jasně odrážela potlačovaná touha. Přesně ta, která ovládala i mě.

„Hmm…?“ odpověděl jsem pouze. Najednou jsem se od jejího těla nedokázal odpoutat, a když uvolnila své rty ze sevření, našel jsem si místo na jejím krku.

„To je… my… neměli bychom…“ zadrhávala se, ale nakonec svou marnou snahu něco říct vzdala.

Na malý okamžik jsem se s vypětím všech dostupných sil dokázal odtáhnout. „Máš pravdu, neměli.“ Význam slov si pomalinku dobýval cestu skrz mozkovou kúru až do mysli a spolu s rozumem už jsem si konečně dokázal uvědomit, jaké následky mohlo tohle všechno mít.

S trošku čistší hlavou, avšak se stále dost rozrušený, jsem se dokázal přimět k pohybu a trochu jsem se od ní odsunul. Ale ona mi najednou jednu ruku omotala kolem krku, tu druhou mi zamotala do vlasů a napůl odhalenou hrudí se na mě celá přitiskla.

„Ale je to nádherné,“ špitla a malinko se usmála. A pak už jsem jen dokázal vnímat její horké a dychtivé rty na svých, zvuk jejího srdce, které bylo na nejspíš na útěku, a nepotlačitelnou touhu, která si v mém těle prosazovala svou.

„Strašně tě miluju,“ mumlala v polibku.

„Já tebe mnohem, mnohem víc,“ povzdechl jsem si šťastně. Pod mým dechem se celá zachvěla, ale potom otevřela oči a vážně se zadívala do těch mých.

„Tak se tomu nebraň. Není to ni nic nebezpečného,“ šeptala přesvědčivě. Jak mohla vědět, jaké vnitřní boje zrovna zažívám? „Prosím…“

Bylo téměř nemožné jí na něco říct ne. Ale já musel. Oplácel jsem jÍ pohled, avšak dřív, než jsem jí stihl odpovědět, promluvila znovu.

Nevím, jestli znovu nějak vycítila, co se chystám udělat, nebo to prostě byla náhoda. Ale její další slova byla neuvěřitelná. „Jen to… zkusíme.“ Na okamžik sklopila pohled a smutně se usmála. „Připadám si skutečně hrozně, jako nějaká poběhlice, když na tebe takhle naléhám. Ale já… prostě si nemůžu pomoct. Ty to možná takhle necítíš, ale já když jsem s tebou, vůbec se nepoznávám. Jsem úplně omámená a…“ trošku zčervenala. „Jako ta nejhloupější a nejpitomější puberťačka dokážu myslet jen na to, jak asi vypadáš bez košile.“ Tváře jí zrudly ještě víc a já jsem jen žasnul.

Tohle bylo… šílené. A nádherné a skvělé a dokonalé, ale přesto bych se teď měl s úsměvem odtáhnout a říct, že to nejde.

Ale stejně bych to nedokázal. Na to jsem se, bohužel, znal moc dobře.

Usmál jsem se. Naprosto oddaně a láskyplně. Jednu ruku jsem pevněji obmotal kolem jejího pasu, abych naše – už teď dost blízká těla – k sobě ještě více přitiskl. Tou druhou ruku jsem ji pohladil po tváři. „Nejspíš teď budu znít jako naprostý zvrhlík a poruším všechno, co mě kdy moji rodiče učili. Ale já zase v jednom kuse musím odolávat touze ti rozepnout i ten poslední kousek oblečení, které na tobě zbývá.“

S dalším začervenáním se usmála. „Nelžeš?“

Jen jsem nechápavě zakroutil hlavou. „Jak bych mohl? Působíš na mě ještě hůř, než si vůbec dokážeš představit.“ Hlas jsem stále ztišoval a ztišoval, až se na konci proměnil v úplný šepot a i ten jsem nakonec utlumil v polibku…

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Další šance - 24. kapitola: