Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Další šance - 23. kapitola

15.09.2010 (11:30) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4100×

Ráno mě probudilo zvláštní šimrání na tváři. No, ne tak docela šimrání. Ono to chvilkami bylo celkem nepříjemně ostré. Takhle mě Edward ještě nikdy nebudil, tak co to…?

Otevřela jsem prudce oči. A najednou jsem měla jasno. Koutek oka jsem viděla něco malého, černého a chlupatého.

„Edwarde, já tě…“

„Copak, lásko?“ ozvalo se pobaveně vedle mě. Prudce jsem to malé a otravné škvrně odlepila z mého obličeje, který mu nejspíš strašně chutnal, když mi ho skoro celý olízal, a zvedla jsem se do sedu. Edward ležel v polosedě vedle mě, na tváři úsměv a v očích jiskřičky.

Zamračila jsem se. „Takže tys tady byl, zatímco on si z mého obličeje udělal misku s mlíkem, a stejně jsi ho nezastavil?“ vypálila jsem dotčeně. Takováhle probuzení si líbit nenechám. Kde jsou ty jeho něžné polibky?

„Víš, musím přiznat, že jsem žárlil – přeci jenom tě technicky vzato líbal -, ale ten tvůj znechucený výraz skutečně stál za chvilku sebeobětování.“

Měla jsem chuť po něm něco hodit. Ale lampička by se rozbila a malého Edwarda bych tak nejspíš přizabila. Nakonec jsem se vzmohla jen na povzdech na znamení toho, že se vzdávám. „Proč mi tohle děláš?“ zakňourala jsem a opět se položila do lehu. Přitulila jsem se k němu. Jeho paže mě pevně objaly a ve vlasech jsem ucítila jeho rty. „Jestli nechceš, bylo to naposled,“ slíbil.

„Nechci,“ potvrdila jsem mu a zamračila se nad vzpomínkou na drsný jazýček toho škvrněte. „Za jak dlouho musíme do školy?“ zeptala jsem se, abych změnila téma. Sice jsem se mohla podívat na budík, ale to bych se musela celá otočit a vymanit se tak z jeho pevného objetí, což se mi ani náhodou nechtělo.

„Normálně bychom jeli za dvě a půl hodiny, ale škola je dneska a nejspíš i zítra ještě zavřená,“ odpověděl klidně.

Ale já se zděsila. Dvě a půl hodiny? Takže je… rychle jsem v duchu počítala… půl… šesté? No to si ze mě ten prcek dělá srandu! Vražedným pohledem jsem shlédla k mým a Edwardovým nohám, kde si právě pohrával s lemem peřiny a tvářil se nanejvýš nevinně, a stejně jako před chvílí po velkém Edwardovi jsem měla chuť po něm něčím mrštit. Tentokrát by se o něj ta lampička nerozbila…

„Nad čím tak přemýšlíš?“ vytrhl mě Edward ze zamyšlení.

„Nad ničím,“ vyhrkla jsem rychle a trochu se zastyděla nad svými pošetilými myšlenkami. Pane Bože… já chtěla ublížit bezbrannému koťátku. Jsem sadista.

Edward si povzdechl. „Měla bys ještě spát.“

„Pozdě. Už znovu neusnu.“ Znovu jsem vyčítavě koukla na černou kuličku. Potom jsem oči zvedla k Edwardovi. „Jak to, že jsi v noci přišel tak pozdě?“ zeptala jsem se a zatvářila se ublíženě.

Těšila jsem se, že budu  tak jako vždycky usínat po jeho boku, ale on se prostě neukázal. A i když teoreticky jeden Edward vrněl těsně vedle mojí hlavy, jako uspokojení jsem to rozhodně brát nemohla.

„Promiň. Řešili jsme doma menší… dilema,“ řekl a hlas se mu u poslední slova divně zatřásl.

Zaujatě jsem zvedla hlavu v tom nejhorším očekávání, ale on se pouze snažil zadržovat smích. „Co se stalo?“

„Ale… Carlisle zničil gauč, Esme vyhrožovala útulkem, vykucháním, vysátím, až to skončilo u… ehm – kastrace. Víš, náš Carlisle zrovna v ten okamžik dorazil z práce a zpočátku nevěděl, o co jde, takže si to vzal trošku - no… osobně. Zvlášť tu poslední část.“ Tiše se zachechtal a já jsem se neubránila zrudnutí tváří, když mi došlo, jak to myslel.

„Ale neboj, nakonec k ničemu nedošlo,“ řekl rychle Edward, když jsem dlouhou dobu mlčela.

„Jo… ehm… to je dobře,“ vysoukala jsem ze sebe trochu roztrpčeně.

Chvíli bylo hrobové ticho, které jen občas narušil mrňous Edward zavrčením na peřinu, než Edward zase promluvil. „Chtěla bys dneska dělat něco speciálního, když máme volno?“

„Asi ne.“ Přitulila jsem k němu hlavu ještě víc a spokojeně jsem zamumlala: „Úplně mi postačí celý den ležet v posteli, pokud tady zůstaneš se mnou.“

„Věř mi, že bych ti tvé přání vřele rád splnil, ale vzhledem k tomu, že Charlie bude v práci, Lilly ve školce a tvoje teta jako jediná doma, obávám se, že moc chytré řešení to nebude,“ zasmál se a já se zasmušila.

„No jo… tak co navrhuješ ty?“ zamumlala jsem. Rozhodně se mi nechtělo vylézat z vyhřáté peřinky, ale když jsem si představila v jednom kuse otravující tetku, tak bych okamžitě vystřelila pryč třeba oknem.

„No… Esme dneska chce dneska vzít všechny koťata někam do Olympie k veterináři –“

„Do Olympie?“ přerušila jsem ho. Proč by jezdila tak daleko? V Port Angeles snad je veterinářů dost, ne?

Jako by mi Edward četl otázky z hlavy, odpověděl. „V Port Angeles jsou tři kliniky. Jedna zkrachovala, druhá má dovolenou a třetí doktora, kterému se nedá věřit ani nos mezi očima.“ Usmál se na mě. „Alice chtěla volna využít k obnovení šatníku, takže bere i Rose. U nás bude jen Emmett s Jasperem, takže pokud ti to nevadí, moje postel ti k celodennímu lenošení vřele otvírá náruč.“

Spokojeně jsem se zavrtěla. „Hm… vyřiď jí, že její nabídky velice ráda využiju.“ Stačila jen představa nadýchané peřiny, měkoučkých matrací a Edwarda vedle sebe… Hm… to jsou přímo lázně!

„Takže v kolik se mám pro tebe oficiálně stavit?“ ptal se dál a prsty si pohrával s mými vlasy.

„Co nejdřív. Hned potom, co vezme Charlie Lilly do školky.“

„Budu tady,“ zamumlal spokojeně. Usmála jsem se. Bylo mi tak skvěle. Tomuhle se říká ta pravá ranní pohodička. Teda když vynechám toho prďolu, který se právě dobyl pod peřinu a začal útočit na moje prsty na nohou.

Když se jeho drápky poprvé setkaly s mou kůží, vylekaně jsem vypískla a automaticky jsem si kolena přitáhla k hrudi, čímž jsem Edwarda zjevně vyvedla z míry.

Ležel na předních packách, zadní nohy natažené, čímž zadeček elegantně nechal vysoko ve vzduchu. Ocas měl vztyčený vzhůru, uši vytočené do stran a očima nechápavě těkal kolem sebe, jak se snažil zjistit, kam se poděla ta peřina, kterou měl ještě před chvílí nad sebou.

Edward se vedle mě zasmál. „Jsi roztomilá, když se mračíš.“

Ignorovala jsem to a raději ostřížím zrakem sledovala malou černou kouli, která se pomalu vzpamatovávala a chystala se k dalšímu úderu.

Avšak teď už jsem takové štěstí neměla. Moje reflexy byly samozřejmě hrozně pomalé na to, aby ho mohly zastavit. Takže jsem jenom otupěle vnímala, jak po mně běží, dokud mi neskočil po hlavě, kterou jsem sice v posledním okamžiku stihla obličejem zabořit Edwardovi do hrudi, ale stejně, pocit, že mám ve vlasech kočku, která podle hlasitého mlaskání nejspíš začala žužlat moje vlasy, dvakrát příjemný nebyl.

Počkala jsem vteřinu, dvě, tři… nic se neměnilo. „Ehm… Edwarde? Mohl bys ho ze mě… sundat?“ zaúpěla jsem mu do košile.

Uchichtl se. „Myslela jsi mě nebo jeho?“

Potlačila jsem nutkání protočit oči v sloup, a snažila se, si zachovat chladnou hlavu. „Jeho.“

„V tom případě…“ Zátěž najednou zmizela a já jsem se konečně mohla v klidu otočit. Edward vrněl v Edwardově ruce – Bože, to znělo děsně, budu muset kotěti vymyslet nějakou přezdívku – a žužlal jeho palec.

Napadlo mě, jestli si na jeho kamenné kůži třeba nemůže polámat ty titěrné zoubky, ale pak jsem si škodolibě pomyslela, že je mi to vlastně úplně jedno. Pro mě za mě, ať si třeba přilepí jazyk na mucholapku.

„Má hlad,“ vytrhl mě Edward z přemýšlení o odplatě a já jsem se pomalu podívala jeho směrem.

Po chvíli otráveného dívání se na něj jsem si povzdechla. „No tak mi ho dej, zajdu s ním dolů.“

Značně nedobrovolně jsem se od něj odtáhla. Vychutnala jsem si poslední vteřinu v tom pohodlí, a pak jsem bohužel konečně vstala.

Když jsem se napřímila, nepříjemně mě bodlo v zádech. Snažila jsem se protáhnout, doufajíc, že to tak přejde, ale výsledek byl spíš opačný.

„Děje se něco?“ Až teď jsem si uvědomila Edwardův pohled upřený na mně.

„Ne… to přejde,“ mávla jsem nad tím rukou a natáhla se k němu pro… Edíka.

„Nemám tam zajít?“ nabízel se, ale já jsem jen zavrtěla hlavou.

„Ještě by tě někdo viděl. A věř mi, že tetinu přednášku na téma ‚Tvůj přítel po ránu v našem domě‘ skutečně poslouchat nechci.“

Pobaveně se zazubil. „To asi ne.“

Tak vidíš,“ culila jsem se. Popadla jsem Edwarda a už jsem si to – trošku kulhavě – šinula ke dveřím.

***

„No tak. Jsi chlap, ne? Tak to vypij,“ přemlouvala jsem to ťululum už nejmíň podesáté. „Není to nic složitého. Prostě tam zaboříš čumák a piješ.“

Nejspíš mi nerozuměl, ale poslechl mě. Váhavě sklonil hlavu až k misce s nějakým speciálním mlékem, co mi zabalila Esme. Chtělo se mi jásat.

Jenomže ten zrádce, jakmile se jeho princovský nosánek dotknul bílé tekutiny, rychle od mlíka uskočil a zatřepal hlavou, aby ho ze sebe dostal.

Povzdechla jsem si. Co teď? Jak se zdá, doteď na takovéhle stravování nebyl zvyklý. Podle jeho drobného tělíčka jsem usuzovala, že byl doteď nejspíš závislý na maminčiných ehm… cecíkách.

Takže ho mám jako krmit z lahve?

Zamračila jsem se. To, jak si musel vždycky prosadit svou, se mi ani náhodou nelíbilo. Byla jsem rozhodnutá tady nad ním sedět tak dlouho, dokud to prostě nevypije.

Uběhla asi minuta a já už jsem se musela fakt přemáhat. Stejně jako včera nasadil svojí nejsilnější zbraň. Ublížené mňoukání.

A já jsem samozřejmě opět podlehla. Naštvaně jsem se začala prohrabovat v tašce od Esme, dokud jsem tu malou láhev se speciálním gumovým uzávěrem nenašla. Přelila jsem mlíko z misky do lahve, přičemž jsem taktně zaprasila půlku kuchyňské linky, protože ono to prostě muselo téct vedle. Dost naštvaná sama na sebe jsem pak Edwarda chytla do rukou jako malé mimino, a stejně tak jsem mu láhev strčila do pusy.

A pak už se ozývalo jen jeho spokojené mlaskání… Vyčuránek jeden.

***

Užívala jsem si naprostou pohodičku. Malí jmenovci mužského osazenstva Cullenovic rodiny byli s Esme na cestě do Olympie, ti velcí šli všichni kromě Edwarda lovit. Zjednodušeně řečeno byli všichni někde v tahu, jen já a Edward jsme se spokojeně rozvalovali na gauči a dívali se na nějaký film, co zrovna dávali, ale stejně jsme z něho nic neměli. Jednak proto, že se tam asi pět minut po tom, co jsme ho zapnuli, začaly objevovat závěrečné titulky, a jednak proto, že pokud jsem byla v blízkosti Edwarda, nic jiného beztak neexistovalo.

„Jestli sis to ještě pořád nerozmyslela, postel na tebe pořád čeká,“ zasmál se mi u ucha. Byl fakt, že jsem byla unavená. Navíc mě ty záda začínaly bolet čím dál víc. Hlavně v kříži a za krkem.

Fakt jsem si někdy připadala jako stoletá babička…

„Tak to ji nemůžu nechat čekat.“

Zívla jsem. S Edwardem na krku jsem se dneska moc nevyspala. Byl to takový ten spánek, co se v jednom kuse budíte, i když vůbec nevíte o světě, ale dvě vteřiny nato už jste zase v limbu.

No, ale když se vám tohle stane tak dvacetkrát za noc, dokáže to pokazit náladu na celý den.

Chystala jsem se vstát, ale sotva jsem stačila pohnout nohou o milimetr, už jsem byla ve vzduchu a jediné, co mě jistilo, byly Edwardovy paže.

„Nikdy mě ta tvoje pohotovost nepřestane udivovat,“ zavrtěla jsem nechápavě hlavou.

Usmál se. „Vždy k službám, milostpaní.“

Zasmála jsem se a pak už se jen nechala nadlidskou rychlostí odnést do pokoje. Položil mě rovnou na postel a automaticky zaujal místo vedle mě.

Dřív, než jsem se k němu přitulila, jsem natáhla ruce za hlavu a zkusila se protáhnout ještě vleže. Matně jsem si vzpomínala, že mi právě tohle kdysi pomáhalo ze všeho nejvíc.

Ale dnes ne. Měla jsem chuť zaúpět. Na tohle jsem nebyla zvyklá.

„Ono tě to nepřešlo, co?“ ozval se Edward vedle mě.

„Jasně že jo,“ vyhrkla jsem až příliš rychle. A ten vševěd mě samozřejmě jako vždy prokoukl. „Jenom jsem v noci asi špatně ležela,“ uklidňovala jsem ho. „Nic to není, neboj.“ Ještě tak, aby mě poslal za Carlislem jen kvůli tomu, že mě pobolívají záda. To tak… Ale musela jsem usoudit, že schopný by toho byl.

„Spíš ses přeležela. Byla jsi bez pohnutí v té samé poloze od doby, co jsem přišel, až do rána,“ chmuřil se.

„Bude to v pohodě,“ povzdechla jsem si a objala jsem ho kolem hrudi. „Chci být dneska jenom s tebou, tak do toho nepleť mojí lidskost, jo?“ zaprosila jsem.

Odpovědi se mi nedostávalo, což bylo u něj samo sebou dost zvláštní. Váhavě jsem na něj zpod řas koukla.

Jeho výraz mě překvapil. Nebyl zasmušilý ani naštvaný ani nic podobného. Spíš naopak. Tvářil se tak nějak… spiklenecky.

„Tak co máš v plánu?“ zaúpěla jsem.

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Další šance - 23. kapitola: