Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Další šance - 19. kapitola

bel ami


Další šance - 19. kapitolaTakže bojí se? Nebojí se? Dozvíme se konečně, co si ta tetka o Edwardovi myslí nebo ne? Hm... nechte se překvapit.

„Bojíš se mě,“ zašeptal najednou.
Překvapeně jsem sebou cukla. Nebyla to otázka, ale těžké konstatování, a já jsem nevěděla, jak na to zareagovat. Tak jsem prostě jen zběsile zavrtěla hlavou.
„Nechci, abys mi lhala,“ zašeptal Edward zlomeně.
„Edwarde, já-“ Ale nenechal mě domluvit.
„Bello, je to pochopitelné. Ale měla jsi mi to říct. Mně skutečně…“ Na chvíli se odmlčel a zhluboka nabral dech do plic. „… nevadí, že ses rozhodla pro život beze mě. Sám jsem ti to radil. Je to rozumné a já tě chápu. Pro tebe i Lilly to tak bude lepší.“
Ohromeně jsem otevřela pusu. Jak si mohl vyvodit tak hloupé vysvětlení? Copak jsem se opravdu chovala až tak?
To nemůže být pravda. Ne, ne, ne.
„Edwarde,“ vydechla jsem. „Já jsem se přeci nerozhodla pro život bez tebe. Vždyť to víš.“ Můj hlas zněl hrozně zoufale i mým uším, natožpak jeho.
„Tehdy ne, ale své rozhodnutí jsi mohla z-“
„Ne!“ Vykřikla jsem to hlasitěji, než jsem zamýšlela a proto jsem se hned ztišila, abych nikoho nevzbudila. O tetinu návštěvu jsem teď skutečně nestála. „Nezměnila jsem své rozhodnutí, Edwarde. Jen jsi to… špatně pochopil.“ Odvrátila jsem od něj hlavu, aby mi neviděl do očí. Nechtěla jsem mu přiznávat fakt, že se prostě bojím... pohlavního styku.
„Bello.“ Trochu se vytáhl do sedu. Jeho paže mě pustily, ale já jsem měla své ruce kolem něj obmotané pevně, takže jsem se posunula s ním. Mlčela jsem, a proto to ticho opět prolomil Edward.
„Co jsem pochopil špatně? Děje se něco? Bells, pochop mě. Hrozně mě frustruje, když ti nedokážu číst myšlenky. V posledních dnech se chováš hrozně opatrně, jakoby ses mě snad bála, jako-“ Opět na chvíli zmlkl a já jsem z něj cítila tu zoufalost, se kterou to říkal. Další slova zašeptal hrozně tiše, ale zaslechla jsem je a ony mě hrozně ranily. „Jako bys mě snad přestala milovat a měla strach mi to povědět.“
Do očí se mi nalily slzy a rozmazaly mi tak pohled. Zesílila jsem stisk ještě víc, i když jsem si nebyla jistá, jestli to cítí.
„Nepřestala jsem tě milovat, Edwarde. A nikdy nepřestanu.“ Chtěla jsem, aby mi uvěřil. Vůbec jsem netušila, že spěje k těmto závěrům. Nijak mě neupozornil, že by se něco měnilo. Tak proč tak najednou?
„Nelži, Bello,“ povzdechl si zlomeně.
A to mě bůhvíproč rozzuřilo. Prudce jsem se zvedla a zahleděla jsem se na něj s žhnoucími blesky v očích. On se stále tvářil stejně smutně. U srdce mě něco ostrého píchlo, ale teď jsem se to snažila ignorovat.
„Proč tohle říkáš, Edwarde?“ vyhrkla jsem naštvaně a propalovala ho pohledem.
„Protože to je pravda, vše tomu nasvědčuje.“ 
„Co tomu nasvědčuje? Protože já tady nic takového nevidím!“ 
Povzdechl si a zadíval se do země. „Chováš se jinak,“ zkonstatoval. „A já už prostě nedokážu věřit tomu, že tvá láska vydržela dál. Kdykoliv tě políbím, kdykoliv se tě dotknu, okamžitě znervózníš a odtáhneš se. Je… je v tom někdo jiný?“
Vytřeštila jsem na něj oči a moje slzy začaly stékat po tvářích směrem dolů. Bezmocně jsem zavrtěla hlavou. Tohle jsem nechtěla. Jak mu to mám vysvětlit? Strach z toho, že mě opustí, mi zaslepoval celou mysl a já nebyla schopna normálně uvažovat. Měl pravdu. Ale pouze v jedné části. Ta druhá byla sprostá a krutá lež.
„Jsem v tom jenom já a ty.“
Nevěřil mi a jeho smutek v očích mě mučil. „Jestli už mě nechceš, já odejdu. Nechci, aby ses mi to bála říct. Slibuju, že ti nikdy nic neudělám.“
Pohnul se, aby se mohl zvednout, ale v tom ve mně vybuchla druhá vlna vzteku, smutku, zármutku a šílené lásky zároveň. Popadla jsem ho za ruku, a i když jsem neměla sílu k tomu ho zadržet, on se na okamžik zastavil.
Zadíval se mi do očí.
„Ano, máš pravdu!“ vybuchla jsem, ale tiše. Pouze tak, jak to okolnosti dovolovaly. „Já mám strach, Edwarde!“
Oči se mu zaleskly další bolestí, kterou se marně snažil skrývat.
„Ale nemám strach z tebe, ty pako!“ Vím, že to nebylo zrovna zdvořilé, ale prostě jsem si nemohla pomoct. „Mám strach ze sebe, jasné? Pouze ze sebe. Ty v tom nehraješ žádnou roli.“
„Tohle je ta největší hloupost, jakou jsem kdy slyšel!“ utrousil suše a já jsem si všimla, že i jeho hlas ztrácí na klidu a nabírá naštvaný podtón.
„Tohle není blbost, ale prostý fakt!“
„Jak by ses mohla bát sama sebe, Bello?! Jen se mě snažíš nezraňovat, ale to je ti k ničemu, víš?“ Přivřel oči do úzké štěrbiny a začal mě propalovat zlostným pohledem. Ale nezastrašil mě.
„Proč tomu nechceš věřit?“
„Proč ty tomu nechceš věřit?“
„Protože ti to neumím vysvětlit, jasné? Nevím, jak ti mám popsat to, co doopravdy cítím! Ten strach, který se vždycky nečekaně objeví, a já se prostě neumím zachovat jinak, než tím, že se to snažím zarazit.“ Na okamžik jsem se odmlčela a otřela si hřbetem ruky mokré tváře. „Když jsi říkal, žes viděl, co se mi stalo, myslela bych si, že mě pochopíš,“ zašeptala jsem zlomeně.
Krapet vytřeštil oči. Zíral na mě a já jsem ho ignorovala. Zvedla jsem se z postele a aniž bych se na něj znovu otočila, schoulila jsem se do křesla, které bylo zády k němu. Přitáhla jsem si kolena k bradě a pevně jsem si objala nohy.
Začala jsem se kolíbat dopředu a dozadu a v mysli se mi vytasila vzpomínka na nejhorší období mého života. Na to, jak jsem seděla zavřená v prochladlé, smrduté místnosti, kde jsem právě tohle dělala každý den. Snažila jsem se tak uklidnit, ale ani tehdy ani dnes se mi to nepovedlo.
Nevěděla jsem, jak dlouhá doba uběhla, ani to, zda je Edward ještě stále tady, nebo už dávno odešel. I přes odpornou bodavou bolest jsem si namlouvala, že je mi to úplně jedno. Že on je ten, kdo mi nevěří, kdo mě nechápe. Že on je ten špatný.
Vnímala jsem jen rytmus svého těla. Dopředu, dozadu. Dopředu, dozadu. Tam a zpátky a pořád dokola…
Až jsem najednou na rameni ucítila jeho dlaň. Byla jsem rozhodnuta si ho nevšímat. Pokračovala jsem ve své činnosti v marném domnění, že mě nechá a odejde.
Ale on si přisedl na opěrku a pevně mě objal.

A já jsem se nebránila jsem, i když jsem původně chtěla křičet, řvát, klidně probudit celý barák, škubat sebou a odehnat ho od sebe jakýmkoliv způsobem. 
Místo toho jsem se rozvzlykala ještě víc. Zabořila jsem mu obličej do klína a on si mě pevně přitáhl k sobě.
„Byl jsem pitomec,“ zašeptal. „Pochopím, když mi nebudeš chtít odpustit.“
„Nech toho!“ vzlykla jsem. „Už žádné další nesmyslné rozhovory o nesmyslném opouštění, odpouštění ani ničem podobném.“
Přímo jsem cítila, jak se smutně usmál. Vískal mě ve vlasech a já se pod jeho dotyky pomalu uklidňovala. Všechny pocity opouštěly mé tělo, až zůstal jenom jediný. Jediný a nejsilnější.
A když po několika minutách vyschly i slzné kanálky, narovnala jsem se a zadívala se na jeho tísnivý výraz.
„Můžeš mě vyslechnout?“ zašeptal v otázce.
„A co mi chceš říct?“ Popotáhla jsem a trochu se posunula, aby se mi sedělo pohodlněji. V očekávání toho nejhoršího jsem se mu dívala do tmavých očí, ve kterých se odrážel pouze odraz malé svítící lampičky.
„Vlastně nevím, kde bych měl začít…“ Odmlčel se zahleděl se na mě s novým výrazem. Byla to obrovská směsice mnoha pocitů, ze kterých jsem jen hrstku z nich dokázala identifikovat. Soucit, bolest, vcítění, provinilost, zuřivost, láska a… další a další láska.
„Vím, že to, co ti řeknu, tě bude bolet.“ Strnula jsem a na okamžik přestala dýchat. „Ale já skutečně viděl tu noc, kdy… kdy ti to udělal.“ Na chvíli jsem zavřela oči, abych se uklidnila, a potom jsem se zhluboka nadechla. „A nejen to,“ pokračoval Edward a jeho slova mě na okamžik zmátla. Znovu jsem se na něj pátravě zahleděla a čekala, co nakonec poví. Povzdechl si a promnul si rukou kořen nosu. Trápily ho snad nějaké vzpomínky? „Když ta vize tenkrát přišla, bylo to asi hodinu před tím, než se to skutečně stalo. Ten… co tě přepadl… se rozhodl až na poslední chvíli, že by tě mohl…“ Znovu se odmlčel. Ani to nemusel dokončovat. Oba dva jsme totiž věděli, co má na mysli. „S Alicí jsme byli zrovna na lovu. Tehdy jsme žili na Aljašce. Oba dva jsme se něčemu hrozně smáli, ale pak… pak jsem to uviděl. Nebylo to celé v kuse, jako film. Byly to okamžiky, bylo to zrychlené a promítnuté během několika vteřin. Tehdy mě popadla zuřivost a odhodlání. Byl jsem rozhodnut tě zachránit a toho muže přinejmenším zavraždit.“ Otřásla jsem se. Ačkoliv Edward šeptal, jeho výraz byl tak tvrdý, že to bylo snad horší, než kdyby křičel. „Ale já jsem to nestihl. I když jsem byl upír, byl jsem hrozně pomalý na to, abych to zarazil.
Nenáviděl jsem se. Ani si nedokážeš představit jak. Nebylo to tak, jak jsme ti řekli. Další vize nepřicházely samy, to já jsem Alici donutil, aby tě nadále sledovala. Viděla Lilly, tebe, Charlieho, spoustu zážitků, které jste společně prožili. A pak vás najednou viděla s námi ve Forks. I když jsem se o tebe hodně zajímal, zprvu mě to zděsilo. Děsil jsem se lásky k tobě, kterou už jsem tehdy cítil, ale nehodlal jsem si ji připustit.

I když ona viděla právě nás dva. Mě a tebe. Ve vroucném obětí, vášnivém polibku, při procházce v lese a při…“ Najednou zmlkl a zahleděl se do zdi.
Zatrnulo mi. Při čem nás viděla? V mysli se mi vybavil celkem jasný obrázek toho, co to asi mohlo být, a zalil mě studený pot. Nevěděla jsem zcela jistě, jestli to bylo strachem, touhou, nebo obojím, ale nervózně jsem si promnula prsty. „Při čem?“ zeptala jsem se slabým hláskem, který samou vyděšeností vyskočil o oktávu výš.
Edward si bezmocně povzdechl. „To teď není podstatné.“
„Při čem, Edwarde?“ Přidala jsem na naléhavosti, ale můj hlas se třásl.
„Když to řeknu, slíbíš mi, že si z toho nebudeš vyvozovat žádné závěry a že to nebudeš brát jako definitivní fakt? Nezapomínej, že její vize se mění… A to poměrně často.“
„Tak už to řekni.“
„Ještě jsi mi to neslíbila.“
Zhluboka jsem se nadechla. „Slibuju, ale už mluv.“
Edward na chvíli zavřel oči a po pár vteřinách je otevřel. Nedíval se však na mě. Jakoby snad měl strach… „Alice nás dva viděla u stát u oltáře.“
A bylo to. Srdce vynechalo jeden úder, ale hned vzápětí se rozběhlo snad pětinásobným tempem. V rekordní rychlosti mi naráželo zevnitř do žeber a já jsem se ze všech možných i nemožných sil snažila vzpamatovat.
Oltář. Pochybuju, že by nás Alice viděla u zpovědi, takže to znamená jediné…

Svatba. Takže já se vdám? Za Edwarda? Kdy? Budu už upírkou? A co Lilly?
„Bells,“ zašeptal a lehce mi zatřásl ramenem. Nejspíš si všiml mých vytřeštěných očí. Rychle jsem se zkusila zpacifikovat, ale pocit překvapení a úžasu mi to nedovoloval.
„Ksakru,“ zaklel si Edward pro sebe a zatřásl se mnou o něco víc než předtím. „Bells, skutečně to nemusíš brát vážně, byla to vzdálená budoucnost. Pravděpodobnost, že se to skutečně stane, je jedna ku desíti. No tak…“
Podívala jsem se na něj. V očích zoufalství stejně jako on. Hlasitě jsem polkla. 
Kdybych nebyla abstinent, nejspíš bych si dala panáka. Nebo rovnou flašku vodky. Protože tohle, tato situace, si to přímo žádalo.
Nabrala jsem vzduch do plic a odvážila jsem se na něj podívat. „Takže my budeme manželé,“ zkonstatovala jsem tak trochu užasle.
„Jedině za předpokladu, že se pro to rozhodneš.“ Váhavě volil slova a sledoval mě ostřížím zrakem, jakoby se bál, že snad každou chvílí omdlím.
Znovu jsem polkla. Co bych teď měla říct, aby to nevyznělo odmítavě ani trapně? Já ho přeci nechci odmítnout. Jen to na mě bylo hrozně moc brzo. 
Nakonec jsem se k němu prostě přitulila. Jelikož seděl výš než já, ruce jsem mu pevně semkla kolem břicha a hlavu mu položila z boku na úroveň nejnižších žeber.
Váhavě mě jednou rukou objal. Připadalo mi to jako ty první dny našeho seznámení. Váhavost byla úplně všude. Nevěděli jsme, co si v téhle situaci můžeme k tomu druhému dovolit. A mně se to nelíbilo… Chtěla jsem zpátky ty bezstarostné chvilky veselého smíchu a zamilovaných pohledů. Motýlích polibků a něžných doteků… A při tom jsem se právě tohohle bála.
Nevyznala jsem se sama v sobě a to mě děsilo. Vždycky jsem věděla, že jsem divná, ale tohle skutečně bylo nenormální.
„Miluju tě, Bello,“ zašeptal Edward. „A nechci, aby sis myslela něco jiného. Nechci, abys měla strach se mi svěřit se svým strachem a obavami. Kdybys mi o tom řekla včas, nemuseli jsme polibky nikdy nechat zajít dál, než bylo vhodné. A mohli jsme si odpustit tohle to šílenství.“ Na konci se pousmál. „Tady a teď ti právoplatně slibuju, že už nikdy nedovolím, aby ses v mé přítomnosti něčeho bála.“
Ta slova byla krásná. Každá dívka by o nich snila. Ale uvědomovala jsem si, že já jsem je slyšet nechtěla. Ty chvíle, kdy jsem se nechávala ovládat vášní, kdy mi v břiše poletovali stovky motýlků, kteří se pomaličku přesouvali níž a níž, se mi líbí. Milovala jsem ty okamžiky, protože jsou s Edwardem…
„Miluju tě,“ zašeptala jsem. „Nechci, abys už o tom někdy pochyboval. A proto ti to chci dokázat tím nejpevnějším činem.“
Nečekala jsem, než něco řekne. Zvedla jsem se na kolena, aby můj obličej byl přesně ve výši toho jeho. Přitiskla jsem se na jeho překvapené rty a nenechala mu prostor k protestům.
Byla jsem rozhodnuta. Nechtěla jsem žít minulostí. Proč se jí zabývat, když tady byla mnohem hezčí přítomnost a budoucnost? 
Věděla jsem, co jsem chtěla. Edwarda a nic a nikoho jiného. A neuvědomovala si to jen má mysl, moje tělo to vědělo už dávno, ale až teď jsem mu dovolila, aby to pocítilo naplno. A ono si to užívalo.
Zabořila jsem Edwardovi ruce do vlasů. Nohy jsem přesunula tak, abych mu seděla na klíně, a přitiskla jsem se na něj celou horní částí svého těla. 
Do polibku se ještě stále naplno nezapojil. Byl přespříliš překvapen mou ukvapenou reakcí. 
Najednou mě pevně objal rukama a přitiskl k sobě. Mezi našimi těly nebyl žádný prostor. Jednou rukou opatrně odtáhl můj obličej od jeho a já jsem se přerývaně nadechla.
„Bells, já ti věřím. Nemusíš mi to dokazovat, když vím, že se musíš kvůli tomu přemáhat,“ zašeptal a pohladil mě po tváři.
„Ale já se nepřemáhám,“ vydechla jsem omámeně a znovu ho líbla na rty. „Já tě chci.“ Sama jsem nevěděla, kde se to ve mně najednou všechno vzalo, a byla jsem víc než zmatená. Políbila jsem ho s veškerou vášní a věděla jsem, že takovému náporu prostě nemohl odolat. Musel to cítit. Stejně jako já…
Koutky se mi vytáhly do malého úsměvu, když se neodtáhl a naopak mi začal polibky žhavě oplácet. Tak dravě, že to mé lidské tělo málem ani nestíhalo zpracovávat.
Rukama jsem mu přejížděla přes silná ramena, paže, hruď, a zároveň jsem jeho dotyky cítila na sobě. Na svých zádech, nohou, bříšku a ve vlasech.
Jako z dálky jsem zaslechla jeho tichounký sten.
A potom najednou stál na nohou a mě držel v náručí. Očima černýma jako uhel mě propaloval. Moje srdce bušilo hlasitě, že i já jsem jej slyšela, a mé tváře hořely rudou barvou.
„Tohle nemůžeme,“ špitl.
„Proč?“ vydechla jsem a znovu ho políbila. Pak jsem se odtáhla a zadívala se mu do očí.
Trochu se pousmál, ale touhu skrýt nedokázal. „Důvodů je hned několik… Začneme tím, že tvoje tetička si jde právě do kuchyně pro něco k pití.“
Vyděšeně jsem pohlédla ke dveřím, jako by se snad měly každým okamžikem otevřít a já na prahu měla spatřit tetku v županu, bačkorách a noční košili.
„Ale ani kdybychom byli někde sami, neměl bych to dopustit.“
Zamračila jsem se a vrátila se pohledem k němu. Proč to musel kazit teď, když už jsem se konečně rozhodla a pocítila ten úžasný pocit, kdy si připadám jako v ráji a nechci nikdy přestat? Nebo jsem na něj snad nepůsobila tak silně, jako on na mě?
Pohladil mě po tváři. „Je to nebezpečné.“



« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Další šance - 19. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!