Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Další šance - 18. kapitola

Všechno bylo připravené, Charlie dorazil před pár dny a s sebou si přivezl – ačkoliv dost nedobrovolně - hotové šílenství. Tetičku… Věřte mi, že takhle otravnou babu ještě svět neviděl. Jakmile překročila práh našeho domu, už to začalo.

„A to máte ten barák takhle malý?“

„No Isabello, to tady vůbec neuklízíš?“

„Lillian, pomoz přece dědečkovi vybalit ten nákup.“

„Božínku, Isabello, co to máš s vlasy? Když jsi je nosila spletené, vypadaly stokrát lépe.“

„Ale Lillian, teď není vhodná doba na malování, nevidíš, že tvoje matka chystá večeři?“

„Charlie, co v té práci proboha tak dlouho děláš? Tvoje matička v nebi vidí, jak málo se staráš o rodinu.“

„A Isabello, přichystej mi šálek kávy.“

„A Isabello, kdo jsou ti Cullenovi, o kterých Lillian v jednom kuse mluví?“

„A kdo je ten Edward? Nechceš mi doufám tvrdit, že ses s někým zapletla? Jedno děcko ti nestačí? Tohle za našich dob teda rozhodně nebývalo.“

„Charlie, copak ty jí to toleruješ? Copak tě vůbec nezajímá, co je zač?“

„Středoškolák? No to přece nemůžeš myslet vážně.“

„Pro tebe by se hodil někdo starší, zodpovědnější. Paní Corneyová u nás ve večerce má šestadvacetiletého synovce. No to ti je partie. Právník, tudíž má vysoký příjem. A on je ti tak milý…“

„No počkej! A co kdybys potom jela domů se mnou, abych vás mohla seznámit. Ten by se ti určitě líbil…“

A moje nervy byly v pr… v čudu. Když jsme tetičce oznámili, že má Lilly narozeniny, tak jako každý rok překvapeně zvolala – „No a to mi to někdo nemohl říct?!“

Takhle už to chodí od jejího prvního roku života. Tetka se pokaždé tváří nanejvýš ublíženě, že jí to nikdo neoznámil, jakoby si to snad nemohla zaznačit do kalendáře, ve kterém mívá snad úplně všechno. Od narozenin mě a Charlieho až po výročí smrti Elvise Presleyho.

No, ale když se potom teta dozvěděla o plánované oslavě, nikoho se neptala a všechno vzala do svých rukou. Chudák Alice, bohužel ji neviděla přicházet, protože poctit nás svou návštěvou a přijet s Charliem se rozhodla až na poslední chvíli, a to už Alice Charlieho příjezd nesledovala. A tak se z jejího plánování oslavy stalo jen smutné přihlížení tetičciným činům.

Zpočátku se jemně snažila s tetičkou spřátelit, ale to stejně k ničemu nevedlo. Takže výsledek byl takový, že jsem teď stála v elegantních sametových šatech na prahu domu, vlasy byly spleteny do francouzského copu, který mi spadal do půlky zad, na obličeji nebylo ani stopy po nějaké kosmetice – což mi jako jediné snad ani nevadilo, protože jsem ji skoro nikdy nepoužívala. Ale zase na slavnosti jsem se občas i ráda přikrášlila… No, ale to je jedno.

To hlavní, co mě štvalo a mrzelo nejvíc, že Lilly byla smutná. Teta ji navlíkla do odporných šatů s volánky a malou mašlí u pasu, vlasy spletla za bolestného škubání a tahání do dlouhých copánků - takže celkově vypadala jako panenka. Ale to dnes nejspíš nebyl kompliment, protože na jejím obličeji byl zasmušilý výraz.

Držela mě pevně za ruku a já jsem ji povzbudivě hladila ve vlasech. Charlie postával asi metr od nás, na tváři snad ještě mrzutější výraz než my dvě dohromady. Měl na sobě slavnostní košili, ale jako jediný se tetce postavil a vzal si na sebe pohodlné džíny.

Jak já mu záviděla… To já musela balancovat na vysokých lodičkách, abych prý působila starší, jako opravdová matka a ne jako zbouchnutá puberťačka.

A to je další věc, která se změnila. Když jednou večer teta brzy usnula, sebrala jsem všechnu odvahu a zavedla rozhovor s Charliem na ono citlivé téma – Cullenovi, Edward a já jsem matka.

Zprvu se zdál krapet překvapený, ale potom se vesele zazubil a prohlásil, že něco takového ode mě stejně čekal, a že je jenom dobře, když jsem jim řekla pravdu, protože by nebylo fér je vodit za nos, když údajně chodím s jejich synem.

No, já jim to sice oficiálně ještě neřekla, ale oni to stejně už věděli. Takže jsem to potom jenom večer u mě v pokoji oznámila Edwardovi, který byl na jedné ze svých tajných návštěv, a on to předal dál. Sice to nebylo tak úplně poctivé, ale hodlala jsem si s nimi v budoucnu o tom promluvit z očí do očí, aby si nemysleli, že je nějak zastrkávám do pozadí.

No, a teď jsme stáli před domem – s tetkou po boku – a vyhlíželi jsme auta Cullenových, které jsme si s Lilly prostě vydupali – a dokonce i Charlie se nás zastal, i když teta byla zásadně proti, aby se narušovala rodinná oslava někým cizím.

Ach ano… Jak ráda bych ji uškrtila.

Konečně jsme za zatáčkou spatřili Carlisleův rodinný vůz a hned za ním se držel Emmettův Jeep. Radostí jsem div neposkočila, ale zároveň se mi začalo z nervozity dělat tak trochu… špatně.

Bála jsem se, aby je tetička nějak neodradila – což by jí ani v nejmenším nedělalo problém. Mohla jsem jen doufat, že je Edwardova láska ke mně tak silná, aby přestála i tuto těžkou a zásadní zkoušku.

Auta zaparkovala na krajnici a všichni se pomalu začali hrnout ven. Moje oči se okamžitě přilepily na Edwarda, který vyskočil z Jeepu ze sedadla spolujezdce a jakmile spatřil můj pohled, zářivě se na mě usmál.

Váhavě jsem jedním okem pohlédla na tetičku, která na něj i na ostatní zírala jako opařená. No ano… vždyť my jí neřekli, že jsou Edward i ostatní adoptovaní. Což ji muselo zaručeně dojít, protože mladičká Esme s Carlislem právě vystoupili taky.

Všimla jsem si, že skoro každý drží v rukou zabalený balíček. Jen Emmett s Edwardem měli ruce prázdné.

Postřehla jsem, že už se Lilly tváří o něco veseleji. Vytrhla se mi a rozběhla se k ostatním. Edward pohotově zareagoval, napřáhl náruč a Lilly mu do ní rozradostněně skočila. Slyšela jsem jejich smích a mně samotné se chtělo smát s nimi.

Edward došel s Lilly na rukou až k nám, nejprve mi dal něžnou pusu na líčko a potom se otočil k tetě, která ho propalovala svýma rentgenovýma očima.

Odkašlala jsem si. „Teti, tohle je Edward Cullen. Edwarde, tohle je-“

„Christine Swanová,“ předběhla mě a chladně k němu natáhla ruku. Mezitím už došli i ostatní a představování a potřásání rukou přišlo nanovo.

Děkovala jsem všem Bohům za to, že se Emmett pro jednou rozhodl vypustit své vtípky a choval se jako mladý, zdvořilý muž. Začínala jsem mít podezření, že ho něčím nadopovali.

Když jsme se po všech těch zdvořilostech konečně posunuli do obýváku, vyzdobený naprosto dle mého nevkusu, jeden z kamenů mi spadl ze srdce, protože první etapu máme za sebou.

…

Venku už se setmělo, i když byly teprve čtyři hodiny odpoledne. Oslava zatím probíhala celkem v klidu – až na chudáka Jaspera, kterého si tetička snad jako jediného oblíbila, a teď toho nebožtíka už dvě hodiny nepřetržitě zpovídala.

Se soucitem v očích jsem sledovala, jak Jasper sedí poraženecky na gauči, pohled už dávno raději upřený do země, a jak na oko ochotně odpovídá na všechny otázky.

„A co škola? Máš dobré známky?“

„A máš nějakou dívku?“ Myslím, že udělal dobře, když Alici zamlčel a pouze odpověděl, že se schází s jednou svou spolužačkou. Nechci raději vidět to divadlo, co by teta předvedla, kdyby jí došlo, že nevlastní sourozenci provozují v jednom domě techtle-mechtle.

„A co tvoje plány do budoucna?“

„Budeš doktor po tatínkovi?“

A tak dále, a tak dále. Budu se muset Jasperovi ještě omluvit.

Lilly seděla u Edwarda na klíně a hrála si s novými hračkami. Od Carlislea a Esme dostala panenku, která vydávala různé zvuky, skoro jako opravdové mimino – pláč, smích, mama, tata, a kdovíco ještě. K tomu ještě dostala kočárek, který se ovšem ještě nacházel v krabici a Charlie jí slíbil, že jí ho složí až zítra večer.

Od Rosalie s Emmettem dostala obřího plyšového medvěda, kterého schovávali v autě až do poslední chvíle. A když říkám obrovského, tak to myslím doslova. On byl totiž větší než Lilly. No to by mě teda zajímalo, kam ho dáme… K tomu ještě od Rosalie zvlášť dostala malou vílu v podobě barbie postavičky. Byla skutečně pěkná. Dokonce měla i pohybujíc se křídla.

Alice samozřejmě nezklamala a nakoupila Lilly oblečení. Měla jsem podezření, že snad vykoupila celé dětské oddělení. To byly trička, kalhoty, boty, šatičky, sukně, kabátky… No jéje. Jasper jí donesl nějakou dětskou hru, kterou jsme ještě nestihli řádně prozkoumat, ale nejspíš to bylo něco jako domácí doktor pro malé děti.

Ale z dárku od Edwarda měla největší radost. Stejně jako medvěda totiž z auta vytáhl dětský malířský stojan, ke kterému jí nakoupil i nové vodové barvy, tempery, voskovky, pastelky, štětce - a já ani nevím co všechno.

Já s Charliem jsme se s pexesem, šperkovničkou, malými plyšáčky a povlečením na postel s kočičkou mohli jít bodnout.

Nezatajím, že jsem na Cullenovy byla malilinko naštvaná, ale nevydrželo mi to dlouho. To ani nešlo. Edward mě celou dobu držel za ruku, každou chvilku se mi zamilovaně podíval do očí a já jsem mu ty pohledy samozřejmě stejnou měrou oplácela.

Občas jsem načapala Charlieho, jak nás poťouchle pozoruje, ale potom vždycky odvrátil hlavu a snažil se zadržet smích.

A jednou jsem dokonce přistihla i tetičku. Ta se ovšem nesmála. Propalovala Edwarda div ne vražedným pohledem a mě celou zamrazilo. Nechápala jsem to. Vůbec… Proč se jí Edward nezamlouvá? A jak se vůbec může komukoliv nezamlouvat. To je přece naprostá kravina. Edward je… Edward. Prostě Edward, ten nádherný, milý, láskyplný, přátelský, ochotný, obětavý, veselý, vtipný a úctyhodný kluk, kterého si okamžitě oblíbí každý.

A to, že je tetka první výjimkou, se mi rozhodně nezamlouvalo.

Těšila jsem se, až nastane večer a já budu s Edwardem zase sama. Toužila jsem totiž vědět, co se jí momentálně honí hlavou. A on mi na to odpověď poskytne, ať se mu to líbí, nebo ne.

Jen tak mimochodem jsem koukla na něj. Lilly mu stále seděla na klíně, na kolenou měla položený blok, Edward držel její ruku a jejich společnými tahy se na tom bílém kousku začalo něco rýsovat.

Jo, překecat ho bude hračka.

Natáhla jsem se pro sklenku s vodou a trochu jsem usrkla. Potom můj zájem upoutal Emmett. Seděli s Rosalie na druhém, o dost menším, gauči naproti nám, oba dva měli na klíně talířky s jídlem, kterého tetka připravila jak pro celou armádu, a oba dva si poslušně, ačkoliv velice pomalým tempem, strkali jednohubky do úst.

Zírala jsem na to ohromeně a měla jsem co dělat, abych pusu udržela zavřenou. To bylo… neobvyklé. A šílené. A nenormální.

Pane Bože. Jim muselo na Lilly záležet skutečně hodně, když se takhle přemáhali. Úplně mě to dojalo. Najednou jsem si připadala hrozně… naplněná? Nebyla to přesná definice toho, co jsem cítila, ale kdyby řekla šťastná, nebylo by to o nic přesnější.

Uvědomila jsem si totiž, jaké mám štěstí. Štěstí, že jsem na ně narazila. Tahle ta prazvláštní upíří rodina mi poskytovala snad úplně všechno. Přátele, lásku, druhé rodiče, oporu… A nejkrásnější na tom bylo, že to bylo skutečné. Oni si na nic nehráli – tedy, přede mnou. Jejich city byly upřímné.

Najednou jsem si připadala stejně jako v době, kdy jsem čekala Lilly. Šíleně přecitlivělá. Měla jsem co dělat, aby mi oči nezvlhly slzami.

To by nebylo zrovna společenské. Posunula jsem se na gauči ještě blíž k Edwardovi, položila si mu hlavu na rameno a nepřítomně jsem se zaposlouchala do rozhovoru ostatních.

…

Vedle mě se ozvala hlasitá rána a já jsem leknutím povyskočila skoro metr vysoko. Otočila jsem se, abych uviděla, co se děje.

Úlevou jsem vydechla. „Edwarde, co blbneš?“ zeptala jsem se šeptem a přitom se posunula na posteli ke kraji, abych mu udělala místo.

„Promiň.“ Zatvářil se kajícně. „Když já jsem si toho vysavače nevšiml.“

Zvědavě jsem zvedla obočí. Mezitím už Edward ulehl vedle mě a já jsem se mu přitiskla na hruď. „Ty báchorky si nech pro někoho, kdo neví o tvé upíří osobnosti.“

Edward se zachichotal a naše těla se trošku roztřásla. „Když on se ani upír nedokáže plně soustředit, když je před ním někdo tak krásný jako ty, a ještě navíc v takovém… ehmm… nádherném pyžamu.“ Trochu se zajíkl a já jsem pohotově zrudla. Jenomže já za to pyžamo nemůžu, všechno ostatní jsem večer naházela do pračky a tohle jediné mi zbylo.

Dala mi ho Alice, když jsem byla u nich, a potom mě donutila si ho vzít s sebou i domů.

Byl to titěrný nátělník a kraťásky – teda alespoň je tak nazývala Alice, mně připadaly spíš jako o něco delší kalhotky.

Zkrátka, byla to naprostá sametová šílenost, kterou bych si na sebe za normálních okolností nevzala ani náhodou.

Edward mi dal pusu do vlasů. „Jsi unavená?“ zašeptal a přetáhl přese mě peřinu, která částečně spadla i na něj. Naše těla se stále celá dotýkala, a já jsem si to uvědomovala víc, než by mělo být normální.

Nahnul se k mým rtům a něžně je ochutnal. Tiše vydechl a potom se na mě vrhl o něco vášnivěji. V první chvíli jsem se nedokázala bránit ani pořádně myslet, a tak jsem mu polibky stejně oplácela. Ale potom jsem se odtáhla a hryzla jsem se do rtu.

„Asi jo,“ zašeptala jsem neurčitě. Opět mě přepadla ta tíživá nervozita. Ale dnes byla ještě silnější. Byli jsme sami, Lilly už neležela vedle nás a okolní atmosféra byla přímo nabitá romantikou a vášnivostí.

A já jsem měla strach.

Edward mě pohladil po tváři. Cítila jsem na sobě jeho pohled a na malý okamžik jsem se odvážila k tomu, abych na něj pohlédla. Překvapil mě jeho výraz. Byl až přehnaně ustaraný. Obočí měl zamyšleně stažené k sobě a na čele měl starostlivou vrásku.

„Bojíš se mě,“ zašeptal najednou.