Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Další šance - 16. kapitola

13.08.2010 (09:15) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5056×

Ležela jsem na posteli. Lilly se mi v klidném spánku tiskla k boku. Uběhla sotva hodina a půl, co Edward, značně rozzuřený, vyzval vysmátého Emmetta ven, aby si tam spolu mohli vyříkat pár věcí.
V tu chvíli jsem měla docela strach, aby si něco navzájem neudělali. Jasně, věděla jsem, že je Edward silný, ale co když je Emmett silnější? Ty jeho svaly mě děsily. Ale hrají bicepsy, tricepsy a vůbec tohle všechno u upírů nějakou roli? Rozlišuje se u nich vůbec, kdo má větší sílu, nebo je to u všech vyrovnané?
Těžko posoudit…
No, ale na druhou stranu, dokáže tomu jejich kamennému tělu něco ublížit?
Ostatní členové Cullenovic rodiny se tak netvářili. Nepůsobili vůbec vyplašeně – jako já. Ale měli by, ne? Vždyť se dva členové jejich rodiny právě chystali ke rvačce. No, ale oni jen protáčeli panenky a tvářili se spíš otráveně.
Ale celá tahle akce měla ještě jeden konflikt. Napětí v obýváku samozřejmě neušlo nikomu – ani Lilly. A její dětská zvědavost se pochopitelně zajímala o to, co se to děje.
Emmett se na ni pouze zazubil a se slovy, že jdou s Edím na houby, protože teď je prý období křemenáčů, vyklusal za doprovodu jeho pobaveného smíchu ven ze dveří.
Když potom zmizel i Edward, Lilly jenom s nakrčeným nosánkem prohlásila, že ona tedy rozhodně žádné houby jíst nebude. Potom už se zase věnovala filmu, ale i tak jsem měla pochybnosti, že si ještě zítra na tohle všechno vzpomene, a když neuvidí v kuchyni na stole košík čerstvých křemenáčů, začne mít jisté podezření.
Povzdechla jsem si. Doopravdy už jsem paranoidní. Vždyť je to dítě, proboha! Z čeho by je asi tak mohla podezírat?
No z upírství asi těžko.
I když ta její fantazie občas…
A dost! 
V duchu jsem si zakázala jakékoliv podobné myšlenky. Raději jsem začínala střídavě hypnotizovat budík a dveře. 
Budík, protože jsem se snažila přimět ta malá, svítící čísélka k pohybu - ovšem neúspěšně. A dveře, protože jsem každou vteřinou doufala, že se konečně otevřou a já spatřím Edwarda. Ale ani tohle se mi moc nedařilo.
Uběhla další půlhodina a já už jsem doopravdy začínala mít pořádně nahnáno. Lilly za tu dobu změnila snad šest různých poloh. Teď se právě krčila do klubíčka na samém kraji postele. Ležela zády ke mně a dlouhé blonďaté vlasy jí ve vlnitých pramenech spadaly na polštář a matraci.
V tom mě něco zašimralo za krkem. 
Fredie! A do pr…! napadlo mě jako první a nebýt pohotové dlaně, která mi zakryla ústa, tak bych vypískla tak hlasitě, že by to vzbudilo snad i Charlieho s tetičkou někde v Kanadě. Takhle jsem se po první vteřině ztuhlé strachy uvolnila, protože on se konečně vrátil a jak se zdá, alespoň jednu ruku má v pořádku. 
Ale vzápětí mě popadla obrovská zuřivost. Prudce jsem otočila hlavu ke tlemícímu se Edwardovi a naštvaně jsem přivřela oči. „Co to mělo znamenat?“ 
„Copak máš na mysli, lásko?“ zeptal se jako největší neviňátko a při tom se vmáčknul na postel vedle mě. Automaticky jsem se posunula blíž k Lilly, aby měl víc místa, ale má naštvanost na něj vůbec nepolevila.
„Víš ty vůbec, jak jsem tady trnula strachy?“ šeptala jsem rozrušeně. „Máš štěstí, že jsem se z kousání nehtů vyléčila už dávno, jinak bych teď měla místo prstů jenom krvavé pahýly!“
„Ukaž.“ V klidu uchopil moji ruku do své a se zájmem si ji prohlížel. „Hm… vypadá to, že jsou v pořádku,“ pronesl zamyšleně, potom mi prsty objal svou dlaní a každý z nich zvlášť políbil.
Ze všech sil jsem se snažila potlačit ten hlásek, který přímo vřískal: Odpusť mu, odpusť mu, odpusť mu! A raději jsem pevně semknula rty.
„Takže…?“ vyhrkla jsem, když nic neříkal.
„Takže?“ zopakoval po mně nechápavě a já jsem protočila oči v sloup.
„Myslíš, že by ses mohl postavit, abych se ujistila, že nekulháš, nemáš jednu nohu kratší, neschází ti žádný důležitý orgán a že máš všechno na svém místě?“ Pozvedla jsem obočí a čekala, až tak učiní.
Ale odplatou mi byl pouze jeho šílený záchvat smíchu, který se kvůli Lilly pokoušel potlačovat, jak jen to šlo. Nakonec to ale nevydržel a přitiskl si na obličej malý polštář. Buď chtěl smích udusit v něm, anebo…
Aaah! Má snad něco s nosem a nechce, abych to viděla? Tak tohle teda ne! Odtrhla jsem ten bílý, naducaný čtvereček a mrskla s ním… no, ani nevím kam, to se zjistí ráno.
Cítila jsem na sobě jeho nechápavý pohled, ale dokonale jsem ho ignorovala. Přetočila jsem se na bok směrem k němu, opřela jsem se o loket a druhou rukou jsem začala přejíždět tam a zpátky přes linie jeho obličeje.
Nos se zdál v pořádku, čelo taky, rty… uhm… musela jsem polknout, abych v sobě potlačila ten pitomý pocit, který se na mě hrnul jako lavina. Do prkna! Pitomé dospívání!
Trošku pošetilá výmluva, ale aspoň něco, ne? Rozhodně lepší než si přiznat, že jsem dokonalý psychopat.
„Bells?“ zamumlal Edward přes můj prst, který jsem stále držela na tom samém místě – jeho dokonalých rtech, těch, co tak sladce chutnají, co…
A dost, Swanová! 
Edward mě uchopil za zápěstí a jemně ho stáhl. „Lásko, tys to s tou kontrolou myslela skutečně vážně?“ zeptal se nevěřícně.
„Aaah, jasně že jo! Copak si myslíš, že se jen tak vypaříš, na Emmetta přitom vrčíš jak pes na svoji kostičku, potom se po několika hodinách vrátíš a budeš dělat, jakoby se nic nestalo? Tak takhle by to nešlo!“ Dávala jsem si pozor, aby můj hlas zněl dost výhružně, ale ne tak hlasitě, aby vzbudil Lilly, která sebou ze spaní neklidně trhla.
„Ale no tak, zlatíčko. Já jsem naprosto v pořádku.“ Konejšivě mě pohladil prstem po tváři, která se pod jeho dotykem rozhořela.
„A Emmett přežil?“ zeptala jsem se tichoučce.
„Ano. Bohužel,“ zasmál se a mně se trochu ulevilo.
„A doopravdy ti nic neudělal? Žádné pohmožděniny?“
Zasmál se trochu hlasitěji. „To byl vtip, doufám!“
Zamračila jsem se. „Copak já vím, co může udělat naštvaný upír vychechtanému upírovi?“
„No pohmožděniny ne, ale doopravdy tě můžu ujistit, že jsme oba v pořádku. Chceš se přesvědčit?“ Sice jsem mu neviděla do obličeje, ale jeho oči se v měsíčním světle zvláštně zableskly. A jéje, ten má něco za lubem.
Lehoučce mě uchopil kolem pasu a přitáhl si mě tak, že jsem částečně ležela na něm. Chytil mou levou ruku za zápěstí a pomaloučku si ji přiložil na obličej. No to je teda originální, když jsem tohle dělala já pře chvílí. 
Začal si mými měkkými prsty přejíždět po obličeji, milimetr po milimetru. Přes jeho oči, nos, na ústa. Tam se na chvíli zastavil a vtiskl mi do dlaně horoucí polibek.
Když pak mou rukou pokračoval níž, docela mě to, no… hodně mě to překvapilo. Bylo mi docela trapně, když jsem cítila, jak mi mé srdce zběsile naráží do hrudi, a věděla jsem, že on to slyší. Bohužel! Někdy by bylo fajn, kdyby toho věděl míň než já.
Ale mou pozornost po vteřině naplno upoutal odhalený krk, po kterém se sunula má ruka. S Edwardovou pomocí se dostala až na jeho prsa. Až teď jsem si uvědomila, že nepřejíždím po látce, ale po dokonale hladké a mramorově tvrdé kůži. Ano, vždyť on měl naprosto rozepnutou košili. Ach můj Bože… to mi děláš schválně!
Potom mou ruku pustil, ale ta zrádkyně pokračovala níž. Jakoby ji Edward nabil energií a ona ji teď nutně dalšími pohyby potřebovala vybít.
Sledovala jsem tu její cestičku. Když se na chvíli zastavila u jeho pupíku a aniž bych si uvědomovala, co dělám, jsem objela ukazováčkem jeho dokonale vypracované svaly, Edward tiše vzdychnul.
Najednou jsem se ale vyděsila a celá jsem zčervenala. Vrátila jsem ruku zpět nahoru tak, abych ho mohla pevně obejmout kolem prsou a vtiskla jsem mu něžný polibek na rty.
Jeho paže se mi obmotaly kolem pasu a on mě jimi něžně přitáhl výš, abych mu ležela na hrudi. Jeho rty byly láskyplné a jeho polibky ve mně vyvolávaly tak nádherné a nepoznatelné pocity. Bylo to dokonalé, ale já jsem bůhvíproč pocítila strach v tom jakkoliv pokračovat.
Vím, že v přítomnosti spící Lilly by to nemohlo zajít až tak ehmm… daleko, ale i tak jsem náhle pocítila silnou nutkavost okamžitě přestat.
Odtáhla jsem se od něj, abych popadla dech, a cítila jsem, jak se mi do tváří hrne červeň. Položila jsem si hlavu na jeho rameno a oddechovala jsem hlasitěji než obvykle.
Tichounce se mi zasmál. „Promiň, musíš být unavená a tohle asi není nejpohodlnější.“ Přeopatrně mě chytil a položil těsně vedle sebe. Stulila jsem se mu do náručí a s odevzdaným povzdechem jsem se poddala naléhajícímu spánku.

„Vstávej!“ křičel nějaký odporně pisklavý hlas, který mi úplně zkazil celý sen. Zdálo se mi o… Byl tam pes, koťata a...
No bezva, už si to nepamatuju. Tohle na ránech tak miluju! V jedné vteřině sen vidím jasně a v té druhé mám naprosté okno.
„Hele nech to na mně, jo?“ ozval se někdo jiný. Tentokrát to bylo hrubší a ještě nepříjemnější. „Brýtro, Bells! Co bys řekla na malou ranní Frediho návštěvu?“
Prudce jsem otevřela oči a zorničky se mi stáhly do milimetrové velikosti. Vyděšeně jsem koukala kolem sebe. Kde, proč, jak…? Fredie… Aaah! Spatřila jsem nad sebou Emmettův vysmátý obličej a v tu chvíli jsem měla obrovskou chuť po něm něco mrsknout. Ale momentálně jsem si nedokázala představit, že bych se vůbec dokázala překulit z pravé strany na levou. Byla jsem jak… mátoha, a to doslova. Všechny moje končetiny byly hrozně těžké, hlava mi třeštila a pravou ruku jsem měla nejspíš přeleželou, protože mi celá brněla. A kruci! To bude den…
„Emmette, odpal!“ ozval se najednou hlas mého anděla. Mého spasitele. Aach, jak já ho miluju. Posadil se vedle mě na postel, chytil mě za tu ruku, ve které jsem neměla vůbec žádný cit, a s tím jeho nádherným úsměvem a očima plnýma lásky mě pohladil po vlasech.
„Jak pak ses vyspala, zlatíčko?“ zeptal se něžně. Konečně zvuk, který moje uši byly schopny vstřebat naprosto normálně.
„Uh… Skvěle,“ zachraptěla jsem a Emmett se od dveří uchichtl.
„Prosím tě, pojď!“ Alice ho popadla za ruku a tak, že to div nehraničilo s násilím, ho odtáhla pryč a zabouchla dveře.
Zvedla jsem se do sedu. „Kde je Lilly?“ zeptala jsem se zmateně, když jsem postřehla, že místo vedle mě už bylo prázdné a v pokoji kolem jsem ji nikde neviděla.
„Právě snídá. Rosalie ji za chvíli odveze do školky.“
Přikývla jsem a volnou rukou jsem si protřela ospalé oči.
„A, lásko?“ zeptal se Edward váhavě. Svým rozmazaným viděním jsem na něj pohlédla a vyčkávala, co z něj vypadne. „No, jsi si jistá, že jsi připravena jít dnes do školy?“
A jooo! Já věděla, že musím mít ještě dneska něco v plánu, když mě budí tak brzy.
„Carlisle ti klidně prodlouží omluvenku, jestli se na to necítíš,“ pokračoval dál.
Takže… škola nebo válení se doma? No, právě teď bych si nejspíš vybrala tu druhou možnost, ale věděla jsem, že asi tak za hodinku bych si začala nadávat, jak jsem pitomá, že stejně nemám co dělat a že ve škole bych se nenudila. A navíc tam budu s Edwardem.
„Jdu do školy,“ řekla jsem rozhodně.
„Víš to jistě?“ naléhal a zdálo se, jakoby mě snad nechtěl s sebou, nebo co. Pche…
Přikývla jsem a na důkaz toho jsem se začala zvedat. Postavila jsem se na nohy a okamžitě sebou zavrávorala, že nebýt Edwarda, nejspíš by se mé zuby seznámily s touto naleštěnou podlahou důvěrněji, než je třeba.
„Bello?“ zeptal se a pobaveně povytáhl obočí.
„No co? Takhle vypadá po ránu každý,“ odbyla jsem ho a pomalou chůzí jsem se vydala do koupelny. Do ruky se mi mezitím hrnula krev a brnělo to čím dál víc. Pitomý krevní oběh. Kterej vůl takovou blbost vymyslel?
Pustila jsem v umyvadle ledovou vodu a bez okolků pod ní rovnou strčila obličej.
Jééé, to bylo uvolňující. Konečně jsem cítila, jak se probouzím. Ale pak mi ten okamžik nějaké, mně důvěrně známé, chichotání od dveří celé zkazilo. Nasupeně jsem vypnula vodu, popadla ručník z věšáku a horlivě jsem do něj nechávala vsakovat všechnu tu vodu, co mi odkapávala z obličeje.
„Nedokážeš si představit, jak roztomile při tom vypadáš,“ zasmál se Edward. Zpod ručníku jsem na něj jedním okem vykoukla a poslala na něj vraždící blesky.
„Hele, já tebe v takových situacích nemám šanci sledovat, takže se mi nesměj. Já za to nemůžu!“ Pokrčila jsem rameny a pověsila ručník zpět na své místo.
„Ale vždyť já vím. To já si jen nemůžu pomoct,“ povzdychl si. Přešel koupelnou až ke mně, objal mě kolem pasu a vtiskl mi polibek na krk. „Miluju tě,“ vydechl tichounce.
Usmála jsem se a podívala se na nás do zrcadla. No jéje, to byl pohled. Anděl a zrůda. Asi nemusím říkat, čí roli jsem dostala já.
Ignorovala jsem jeho paže, které mě nejspíš odmítaly pustit, a začala jsem se normálně připravovat. Popadla jsem kartáč a v klídečku jsem si začala česat dlouhé a načechrané vlasy, které se mi díky tomu, že jsem je včera nevyfénovala, kroutily v drobných vlnkách do půli zad.
Když mě ani potom jeho ruce nepouštěly a jeho rty nepřestávaly dráždit můj krk, sáhla jsem po kartáčku a zubní pastě a s pocitem, že teď to bude trapas, jsem si začala čistit zuby.
S menšími obtížemi jsem si potom vypláchla pusu. Měla jsem pocit, že ke mně Edward snad přirostl! Ať jsem se hnula kamkoliv, nepouštěl mě, jenom se culil a šeptal mi lichotky. Že by něco proved a teď si připravoval půdičku?
Jak nejelegantněji to šlo, jsem vyplivla doušek vody, napřímila jsem se – s tím klíštětem stále u sebe – a podezřívavě jsem se skrz zrcadlo zadívala do jeho obličeje. No… pocit viny jsem tam neviděla, ale s lupou možná…
Bože můj, mně dneska hrabe.
Povzdychla jsem si a zkřížila jsem si ruce na prsou. Po pár vteřinách jsem přešlápla z nohy na nohu, a když ani to nezabralo, protočila jsem oči v sloup. „Edwarde!“ 
„Hm…“ zamumlal a přejel svými rty na mou tvář. No hurá, alespoň nějaká změna polohy!
„Asi bych se měla převlíknout, víš? Myslím, že bych ve škole neudělala po tak dlouhé době dobrý dojem, kdybych tam přišla v tomhle.“ Při těch slovech jsem rukou mávla na hedvábné pyžamo, které se skládalo z kraťoučkých šortek a titěrného tílka.

Edward se zasmál. „A nechceš pomoct?“ zeptal se laškovně a já jsem dost viditelně zrudla. „Hm… tak asi ne,“ řekl si sám pro sebe, znovu se zasmál, naposledy mi dal pusu na líčko a potom mě pustil. 
Moment! Skutečně se mi to nezdálo? Já jsem volná?
Asi jo. Ve dveřích se ještě otočil a s povzbudivým úsměvem mi oznámil, že mi jde udělat snídani.
A já jsem se potom s hořícími tvářemi přesunula k posteli, kde jsem místo své tašky s oblečením našla cosi, co jsem viděla poprvé v životě. Už jsem se nadechovala, abych se zeptala, co to tady dělá, ale v tom se zespod ozval pisklavý hlásek Alice.
„Ani nezkoušej něco namítat!“
Povzdechla jsem si. Takovou švagrovou mi byl čert dlužnej…

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Další šance - 16. kapitola: