Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Další šance - 15. kapitola

23.07.2010 (12:00) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5427×

Lov… Kdyby mi někdo tenhle pojem řekl před pár dny, vybavil by se mi myslivec ve špatně padnoucím zeleném oblečku, s pérem za kloboukem a puškou v ruce. Nebo možná princ na vysokém koni, jak na něm v nějaké pohádce uhání lesem, přes rameno přehozené šípy a v ruce pozlacený luk.

Ale po dnešním vyprávění mi naskočí husí kůže, protože si představím Edwarda, jak se svou nadpřirozenou rychlostí vrhá s vyceněnými zuby na nebohou pumu.

Trvalo mu asi tak hodinu, než mi to všechno popsal a vysvětlil, jak jsou nebezpeční. Podezírám ho, že mě chtěl vyděsit, ale to se hošánek spletl. Je sice pravda, že to není zrovna pěkná představa, ale mi to nevadilo. Prostě to byl Edward a lov byla podle všeho jeho přirozenost.

No dobře – skoro přirozenost. Kdyby se totiž choval přirozeně, nebyla bych už já, Lilly, Charlie a další půlka Forks naživu. Vysvětlil mi taky, že pravidelné ehm… krmení zvířecí krví… jim dodává sílu a posiluje jejich sebeovládání vůči lidské krvi. Bylo to na mě sice trochu složité, ale co se dá dělat. Už prý nebyl na lovu několik týdnů, takže ho Carlisle musel z domu přímo vystrkat, protože on se ode mě nechtěl vzdálit ani na krok. Jak roztomilý byl…

No jo… A tam právě teď Edward byl. Na lovu… Jak zvláštně to zní.

Ovšem z mého rozjímaní nad významy nepodstatných slov mě vyrušila Lilly, která se právě s křikem vřítila do pokoje. V šatičkách i botách, ve kterých byla ve školce, mi skočila na postel a aniž by se mi snažila cokoliv vysvětlit – nebo se mě uráčila pozdravit – se začala schovávat pod peřinu.

„Lilly?“ promluvila jsem nechápavě do jejího uširvoucího pištění. Nezdálo se, že by mě slyšela a měla v plánu se odpovědět. Proto jsem obrátila svůj nechápavý pohled k pootevřeným dveřím, ve kterých se právě zjevil Emmett s děsivým úsměvem na rtech a cukajícími koutky. Za ním šel Jasper, který se svůj smích nesnažil nijak skrývat a – s prominutím – řehnil se na celé kolo.

„Tak jo… Co je?“ zeptala jsem se a přísně si je změřila pohledem. Lilly zmlkla a opatrně vystrčila hlavu zpod peřiny. Pohladila jsem ji po vlasech a jednou rukou jsem ji objala kolem ramen. Tvářila se docela vyděšeně a já jsem začínala mít poměrně velké starosti. Dozvěděla se nějak o tom, čím Cullenovi doopravdy jsou, a teď se jich bojí? Ale to by se přece ti dva blbečci ve dveřích tak netlemili, nebo ano?

Emmett udělal jeden velký krok vpřed a Lilly se automaticky přikrčila. Co má tohle krucinál znamenat?

„No tak, Lilly. Přece by ses nebála,“ promluvil Emmett a tvářil se přitom tak nějak… spiklenecky?

„Okamžitě toho pavouka spláchni do záchodu, jinak už s tebou nikdy ze školky nepojedu!“ vykřikla Lilly a znovu si rychle natáhla přikrývku přes hlavu.

Úleva mnou projela téměř okamžitě. Nic neví. Pouze se bojí pav-… Ježišikristé! Pavouk?!

Podívala jsem se na Emmetta. Dlaně měl přiložené u sebe a tvarovaly společně takovou malou kuličku... To ne…

„Emmette Cullene!“ Snažila jsem se znít přísně, ale panika mi do hlasu samozřejmě prosákla.

„Ano, Belli?“ optal se sladkým hláskem a pořád se ke mně přibližoval.

Ani jsem si neuvědomila, že se při každém jeho kroku přikrčuju a pevněji svírám lem peřiny. „Ještě jeden krok a nepřej si mě,“ řekla jsem, ale místo plánovaného výhružného tónu, mi hlas přeskakoval strachy. No co? Já ty malý potvory k smrti nenávidím!

„Ale, ale, ale… Pšece by šeš nám nebála,“ zašišlal s přiblblým úsměvem na rtech. Už byl ode mě sotva metr. Natáhl ruce ke mně a pomalu odklápěl jednu dlaň.

Těsně předtím, než jsem se s jekotem schovala pod peřinu – stejně jako Lilly -, jsem si stihla všimnout poměrně velkého, černého, chlupatého tělíčka, které se na Emmettově bílé ruce prostě nedalo přehlédnout.

„No Bell, ty jsi ale nezdvořák, víš? Já jsem ti přišel Fredieho slušně představit a ty takhle.“ Dokázala jsem si představit, jak teď pro dramatičtější atmosféru nechápavě vrtí hlavou, ale nehodlala jsem se vzdát svého bezpečného úkrytu, abych se přesvědčila o tom, zda-li je to fakt.

„Dobře,“ řekl po chvíli, kdy jsem na jeho slova nijak nereagovala. „Uděláme to po mém. No tak pojď, Fredie, seznam se se svou novou paničkou…“

Ne, ne, ne! Co chce udělat? Jestli to na mě chce položit, tak… Zhluboka jsem se nadechla. To by neudělal. Snažila jsem se o tom přesvědčit samu sebe, ale vůbec se mi to nedařilo.

Ucítila jsem na peřině, někde v okolí mého břicha, jistý tlak. Cítila jsem, jak se peřiny něco dotklo, ale nehodlala jsem přemýšlet o tom, co by to mohlo být.

Zvědavost mě ale nakonec přemohla. Přeopatrně jsem jedním okem vykoukla ven a zděšeně jsem se zadívala na bílé povlečení peřiny, na kterém se skýtalo něco, co tam rozhodně být nemělo.

Šmarjá! On je snad ještě větší, než jsem si myslela. Kdybych ho já vzala do ruky, měla bych ho přes celou dlaň! Postřehla jsem, že na osmi odporně chlupatých nohách se jeho černá barva v pravidelných proužcích mísí s tmavě hnědou. Ježiškote, co to domů přitáhl za exota?!

Ať to bylo cokoliv, začalo to svými rychlými kroky postupovat blíž k mé hlavě.

Hlasitě jsem zaječela a okamžitě jsem svůj obličej schovala zpět pod bezpečnou tenkou přikrývku. Myslela jsem na jediné. Ať to dá pryč, ať to dá pryč…

Přes svůj jekot jsem ani neslyšela Emmettovo chichotání, ale nepochybovala jsem o tom, že ho doopravdy ze sebe vydává.

Ale tohle zvláštní spektrum spojených hlasů, Jasperova smíchu, mého jekotu, Emmettova chichtání, najednou vyrušilo něco úplně jiného.

„Emmette!“ zahřměl domem rázný hlas plný autority. Je možné, že mohl patřit Carlisleovi? Možná ano, ale…

Než jsem stihla své úvahy dokončit, uslyšela jsem mohutné dunění schodů a v příštím okamžiku už Carlisleův hlas, který se ozýval ode dveří. „Ty jsi se pomátl?“ Slyšela jsem v jeho tónu překvapení míšené se zuřivostí. „Víš ty vůbec, co tohle je?!“

Ucítila jsem na peřině další dotyk, ze kterého jsem usoudila, že tu odpornost ze mě někdo sundal. Znovu jsem opatrně vykoukla ven. Tentokrát mi ze srdce spadl ohromný balvan, protože Fredieho už jsem viděla v bezpečí Carlisleových rukou.

„Tohle je sklípkan, Emmette! Dokážeš si vůbec představit, co by Belle nebo Lilly mohlo způsobit jeho kousnutí? Ty jsi doopravdy tuplované pako!“ Potom se otočil a Jaspera, který se stále uculoval. „A ty se moc netlem, pro tebe to platí taky. A alou ke mně do pracovny, oba dva!“ zahřměl.

Pomyslela jsem si, že Carlisle musí mít v téhle rodině opravdu velký respekt, protože Emmett i Jasper najednou ztichli a se sklopenou hlavou se vydali pryč.

S úlevným výdechem jsem se svalila do polštářů.

„Bello, Lilly, doopravdy mě to mrzí,“ omlouval se Carlisle. Jeho rozzuřený tón vystřídala kajícnost a v očích jsem viděla, že je mu to doopravdy líto.

„To je v pořádku, Carlisle.“ Pohled mi opět neposlušně sklouznul k Frediemu a já jsem hlasitě polkla. „Ale jestli můžu o něco poprosit, rychle to odnes z mého dosahu.“

…

Jasper hned po rozhovoru s Carlislem někam odjel. Tvářil se přitom dost zahanbeně a já jsem měla sto chutí se mu začít smát. Měl na tváři takový ten neviňátkovský výraz, jaký nasazují malé děti, když něco provedou.

Přesně takhle se tvářila Lilly, když před rokem tropila skopičiny a rozbila přitom jednu starožitnou vázu.

Zato Emmett se rozvalil u televize a tvářil se, jako by se nic nestalo. Což o to, protože tohle mi nevadilo. Spíš mě těšilo, že mi toho pavouka neomílá pořád dokola.

Už jenom při té vzpomínce na tu odpornou chlupatou věc jsem se otřásla. Brr! Pavouci jsou to jediné, co v životě doopravdy nesnáším. No, možná bych k tomu přihodila ještě pórek a petržel, ale pavouci se stejně pořád drží na prvním místě.

„Bello, kde je Edward?“ zeptala se zničehonic Lilly. Seděly jsme na posteli v pokoji pro hosty. Alice s Rosalií tu byly s námi, takže mi před nimi Lilly nemohla říkat mami. Já jsem věděla, že ony pravdu stejně už několik let ví a bylo celkem trapné, že jsem jim to ještě neřekla oficiálně. Ale budu to muset nejprve probrat s Charliem, abych věděla, zda-li by souhlasil...

Měli jsme kolem sebe rozprostřené spousty bloků na malování a kam jste se jenom podívali, tam ležely barevné pastelky.

„Eh… no…“ Nevěděla jsem, co bych jí měla odpovědět. O lovu bych jí asi říkat neměla. Ale Rose mě naštěstí zachránila.

„Jel si něco zařídit do města, ale neboj, za chvíli už bude zpátky.“ Usmála se na ni a dál se věnovala svému papíru, na kterém se pomalu, ale jistě, začínal rýsovat nádherný běžící kůň. Záviděla jsem jí ten talent, taky jsem si vždycky přála umět tak dokonale kreslit, ale sudičky mi to nadání do vínku nejspíš nepřidělily.

Popřemýšlela jsem o jejích slovech, že bude brzy zpátky. Ačkoliv byly určeny Lilly, mně udělaly ohromnou radost. Těšila jsem se, až se otevřou dveře do pokoje a já v nich spatřím ten jeho dokonalý úsměv.

Ach jo… Jsem nepoučitelná.

Lilly si povzdechla a vrátila se zpátky k malování. Na jejím papíře pomalu začínaly být znatelné obrysy nějakých tří postav. Napravo stála nejvyšší, nalevo o něco nižší a uprostřed byla nejmenší. Podle čar, které naznačovaly ruce, jsem poznala, že se nejspíš budou všichni držet. Ještě ani jedna z nich neměla obličeje, takže jsem zatím nevěděla, o koho se jedná.

V pozadí Lilly namalovala velké, usmívající se sluníčko, modrou oblohu a vysoký strom, na kterém něco rostlo – nejspíš jablíčka, podle červené barvy.

Pohledem jsem sklouzla k mému výtvoru. Původně to měla být kytice, ale spíš mi to připomínalo různobarevný smeták. Stejně jako Lilly jsem si povzdechla a pokračovala jsem v tomhle beznadějném čmárání…

Mohlo uběhnout možná tak dvacet minut, když se Lilly najednou zvedla, i s papírem odběhla ke svému batůžku a potom ho začala cpát dovnitř.

„Co to děláš?“ zeptala jsem se a nechápavě si měřila její počínání.

Pokrčila rameny. „Domaluju to zítra ve školce.“ Zahrkla zip a potom se rozběhla zpátky k posteli. Rosalie i Alice už měly své obrázky také hotové a Lilly je začala komentovat samými chvalnými dovětky.
„Pojď se umýt, Lilly, jsi celá špinavá,“ poukázala Rose na Lillyiny ruce, které byly jasným úkazem toho, co může na dětské kůži způsobit prášek z barevných pastelek.

Lilly nakrčila nosík, ale bez řečí se s Rosalií vydala do koupelny. Jakmile se za nimi zaklaply dveře, začala jsem pomalu uklízet ten nepořádek kolem. Alice mi pomáhala a každou chvíli se na mě podívala takovým tím jejím ďáblíkovským úsměvem.

Po pár minutách už mi to začalo být nepříjemné. Povzdechla jsem si. „Tak co se děje?“

Její úsměv se rozšířil. „Hádej, co ti dneska poví Carlisle,“ řekla a šibalsky na mě mrkla.

Nechápavě jsem se na ni podívala. Co by mi zrovna Carlisle mohl chtít?

Alice jen protočila panenky nad mou nechápavostí a dala se do vysvětlování. „Zítra už můžeš jít do školy.“ Aha… a to má být nějaká senzace? „A víš, co to znamená?“ pokračovala a nedočkavost z jejího hlasu přímo čišela.

„Co?“

„Že když už můžeš do školy, můžeš taky na nákupy. Takže jsem pro to, abychom jely už v pátek, abys mohla Lilly vybrat něco k narozeninám. Co bys řekla oslavě v neděli?“

„Alice,“ řekla jsem a snažila jsem se o ležérní tón. „Chtěla jsem s oslavou počkat na Charlieho…“

Jen jakoby nic mávla rukou. „Ten ti zítra zavolá, že se vrátí už v sobotu. Všechno to do sebe perfektně zapadne. Původně jsem jí chtěla uspořádat párty s dětmi ze školky, ale Edward říkal, že si Lilly přeje, aby mohla narozeniny oslavit pouze s tebou, Charliem a s námi…“ A už mlela a mlela a já jsem jen příležitostně kývla nebo zavrtěla hlavou. Usoudila jsem totiž, že protesty by stejně k ničemu nebyly.

Ona je prostě vědma…

…

Seděli jsme s Lilly, Emmettem a Rosalií u televize. Zrovna dávali nějakou dětskou komedii. Lilly měla oči přišpendlené k obrazovce a nejevila žádné známky toho, že by vnímala cokoliv kolem sebe. Střed vesmíru pro ni byl momentálně malý, černý poník na obrazovce.

Alice měla pravdu. Carlisle mi před chvílí oznámil, že už je můj stav dobrý na to, abych mohla do školy. Jindy by mi udělalo obrovskou radost, že už nemusím celý den jen polehávat, ale při představě nákupů s Alicí… No, raději bych zůstala doma pod peřinou

Z kuchyně jsem slyšela tlumený hovor Carlislea s Esme. Alice s Jasperem byli u sebe v ložnici a něco nejspíš probírali.

Musela jsem se v duchu uchichtnout pojmu probírali, když jsem si představila, co tam asi dělali. Ale byla jsem vděčná aspoň za to, že jsou potichu a pro jistotu se zamkli.

No jo, Jasper se po tom incidentu s Frediem vypařil, a když se vrátil, překypoval přebytečnou energií…

Pohled mi nedobrovolně sklouzl k improvizovanému terárku, jenž postavil Carlisle na skříňku pod okno, prý do té doby, než najde vhodné místo, kde by tenhle zvláštní exemplář, který Emmett prý našel v garáži, poslat.

Ze skleněné nádoby se na mě dívalo osm obrovských očí a já jsem se otřásla. Fuj!

Rychle jsem svou pozornost obrátila zpět k televizi. Film se nacházel asi v půlce. Malá holčička právě s pláčem utíkala z domova. No to je teda pro Lilly skvělý příklad, pomyslela jsem si.

Na chvíli jsem se nechala vtáhnout do děje. Uběhlo asi patnáct minut, když mě najednou zezadu objaly studené paže a něco ledového se mi přitisklo do vlasů.

Zmateně jsem zvedla hlavu a konečně jsem spatřila to, po čem jsem skoro celé odpoledne toužila. Edward se nakláněl přes opěrku pohovky a na tváři měl zářivý úsměv.

Ani jsem neslyšela žádný zvuk, který by mě na jeho příchod upozornil, žádné cvaknutí dveří, kroky, nic… Ale bylo mi to jedno. Hlavní bylo, že už byl konečně taky.

Pohladil mě po tváři a já jsem mu do dlaně zabořila hlavu. Bylo to hrozně příjemné.

Nenápadně jsem si ho prohlížela. Zajímalo by mě, jestli se při lovu nějak… já nevím, jak to říct. Neporanil? To je asi blbost, ale kdoví. Vzpomněla jsem si na jeden dokument, který jsem kdysi viděla. Byl o šelmách a jejich způsobech útoku. Vypadalo to doopravdy zákeřně a mně se nechtělo věřit, že by takhle rozdivočené zvíře mohl Edward přeprat. Ať už měl jakékoliv zbraně.

Dokonce jsem si všimla, že jeho oblečení vypadá úplně stejně, jako když odcházel. Žádné trhliny ani špína. Vypadal prostě stejně andělsky jako předtím.

„Á, hrdličky se cukrují,“ uchichtl se Emmett. Já, Edward a dokonce i Rosalie jsme po něm vrhli vražedný pohled a on se raději stáhnul. Obrátil se zpět k televizi a dělal, jakoby se nic nestalo.

Edward se podíval zpět na mě. Usmál se, dal mi rychlý polibek a potom se usadil vedle mě. Pažemi mě objal a já jsem se vděčně opřela o jeho hruď.

Jeho oči se najednou zatoulaly k Frediemu a zatvářil se zmateně.

„Co tohle tady dělá?“ Na chvíli se zatvářil soustředěně. Periferním viděním jsem viděla, jak Emmett zadržuje smích. Potom se Edwardovy oči opět zaostřily a on se zatvářil přímo vražedně. Dokonce i já bych se ho v tu chvíli bála. A v ten samý okamžik jeho sametový hlas, teď zbarvený do rozzuřeného odstínu, zahřměl celým domem. „Emmette!!!“

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Další šance - 15. kapitola: