Bella s Lilly jedou ke Cullenovým. Co se večer stane?
17.07.2010 (13:00) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5194×
„Příjemnou cestu, tati,“ popřála jsem Charliemu a pevně jsem ho objala.
„No tak, Bells. Nebuď jak malá,“ zasmál se a já jsem se začervenala. Měl pravdu. Takhle pevně jsem se ho držela vždy jako malé dítě, které má zlé sny. Musela jsem se pousmát nad tou vzpomínkou, jak se mi zdálo, že mám ve skříni strašidlo a nechtěla jsem kvůli tomu Charlieho celou noc pustit.
Odtáhla jsem se od něj a s úšklebkem jsem řekla: „Pozdravuj tetičku.“
Povzdechl si. „Víš, že jí mám rád asi tak stejně jako ty. Ale jsme její jediní příbuzní, je naší povinností jí pomoct, když to potřebuje.“
„No jo. Vždyť já vím,“ řekla jsem honem. Otočila jsem se ke stříbrnému volvu na příjezdové cestě. Alice, která s ním přijela, právě usazovala Lilly do sedačky. Zajímalo by mě, kde k ní tak rychle přišla… Edward právě zavíral kufr, do kterého naskládal našich pár věcí (slunce se naštěstí někdy kolem poledne opět schovalo za velký baldachýn mraků, tak se nemuseli bát, že by je něco prozradilo), a já jsem usoudila, že už bude nejvyšší čas jít.
Postavila jsem se na špičky, abych mohla dát Charliemu poslední, rychlou pusu na tvář, a potom už jsem s rychlým „Měj se!“ uháněla do auta.
Když jsme vyjížděli, všimla jsem si Charlieho pobaveného výrazu a musela jsem se usmát. Byl strašně legrační, když se takhle tlemil. V těchto chvílích mi nepřipadal ani tak jako můj otec, ale spíš jako starší bratr, který má ze mě legraci.
„Tak co, Bello?“ promluvila na mě najednou Alice. Odvrátila jsem pohled od okýnka a pohlédla jsem do zpětného zrcátka, ve kterém se na mě její oči ďábelsky usmívaly.
„Ehm… Coby?“ zeptala jsem se zmateně.
Její zvonkovitý smích se rozezněl autem a já jsem pocítila malinký osten závisti. „Jestli bys jela, přece.“
„Kam?“ Prošvihla jsem něco?
„No přece do té Olympie. Za chvíli budou prázdniny a nějaké oblečení by se ti hodilo, nemyslíš?“
„Eh… Já nevím, Alice…“ snažila jsem se z toho vykroutit. Nákupy by možná nebyly až tak hrozné. Ale nákupy s Alicí už jo. Rosalie mi vykládala, co všechno to obnáší, a upřímně řečeno, dělalo se mi mdlo už jen při té představě.
„No ták, bude to zábava, uvidíš.“ Nasadila štěněčí pohled a já jsem cítila, jak pomaloučku roztávám. To mi ti Cullenovi dělají naschvál.
„Tak uvidíme,“ řekla jsem rezignovaně. Alice po mně hodila rošťáckým pohledem. Ale potom jsem zahlédla, jak její oči skelnatí. Vypadala jako v transu. Chtěla jsem se zeptat, co se děje, ale najednou se ozval Edwardův smích. Alice se zase vrátila do předchozího stavu a do zrcátka se na mě zazubila.
„Takže příští pondělí,“ řekla. Už jsem se nadechovala, abych mohla řádně protestovat, ale potom mi došlo, že to asi stejně nebude mít cenu.
S povzdechem jsem si opřela hlavu o zadní sedadlo a snažila jsem se s ním splynout. Ale asi se mi moc nedařilo.
Alice si s povznešeným tónem začala povídat s Lilly. Plánovaly, co spolu v následujících dnech podnikneme. Lilly si ze všeho nejvíce chtěla hrát s Emmettem. Zajímalo by mě, co s ní ten blbeček zase prováděl. Jestli ji učí nějaké vylomeniny, tak ať si mě nepřeje.
Nebylo těžké si představit, jak jí Emmett vykládá, co by měla dělat ‚jen tak pro legraci‘, nebo jak jí říká spoustu hloupostí a věcí, na které je ještě malá.
Po nedlouhé cestě, během které jsem byla zahloubaná do svých myšlenek, jsme se octli na nějaké lesní cestě. Všude kolem to vypadalo pustě a zarostle. Jsem si jistá, že kdybych tady někdy jela sama v noci, asi bych byla rozklepaná strachy. Co se týče takovýchto věcí, jsem hrozný strašpytel. Už jako malá holka jsem se strašně bála tmy. I když je to trapné přiznat, ještě v necelých dvanácti letech jsem se v noci bála jít sama na záchod. Mívala jsem noční můry, ve kterých byly tmavé postavy, jejichž rudé oči v té černotě jako jediné svítily. V noci jsem se budívala celá zpocená a bála jsem se rozhlédnout kolem. Chudák Charlie mě potom pokaždé musel utěšovat a často dokonce zůstat až do rána se mnou v pokoji.
Teď se za to stydím, ale když si vzpomenu na ty stísněné pocity, které se u mě objevily vždy, když jsem v noci vytřeštila oči do tmy následkem ošklivého snu, zase se ve mně všechno svírá a ošklivé vzpomínky se vrací…
Zaklepala jsem hlavou, abych to všechno vytěsnila z mysli. Naštěstí se mi to podařilo, protože jsme právě dorazili k ohromné, bílé vile a všechna má pozornost se zaměřila na ni. Vypadal spíš jako menší palác. Nechtělo se mi uvěřit, že tady může žít normální rodina. Tedy, vím, že nejsou až tak normální, ale i tak… Tohle byla zkrátka nádhera.
Vila měla dvě patra. To spodní bylo zářivě bílé barvy, to vrchní bylo obloženo tmavým dřevem a bylo trochu vychýlené z pravidelné linie. Jak bych to popsala… Jako by jste měli dvě kostky stavebnice a dali je na sebe, akorát, že by jste tu vrchní malinko natočili o pár stupňů do strany. Nebylo to moc, ale tak, aby to působilo tím správným elegantním dojmem.
Na horní západní straně jsem trochu zkresleně viděla dokonalý odraz lesa, což znamená, že musela být celá skleněná. Když jsem trochu natočila hlavu, postřehla jsem, že i ta spodní je na tom stejně.
Najednou se dveře auta u mého místa otevřely. Edward se usmíval přímo božským úsměvem a díval se na mě. Rychle jsem přestala zírat na dům a raději jsem se zaměřila na něj. V jedné ruce držel mou malou cestovní tašku a druhou ruku natahoval ke mně, tak jsem neváhala a přijala ji. Jeho studené prsty se zapletly do těch mých a společně jsme se vydali k domu.
Lilly s Alicí už byly skoro u verandy, když v tom z domu vypadl Emmett s širokým úsměvem na tváři a ďábelskými jiskřičkami v očích. On něco plánuje, bylo první, co mi prolétlo hlavou.
Chytil Lilly do rukou a za doprovodu jejího rozkošného smíchu se s ní zatočil dokola. Když ji postavil na zem, se šibalským úsměvem se rozběhl klusem ke mně a mně to v tu chvíli došlo.
Ne, to neudělá… stihla jsem si pomyslet těsně před tím, než to udělal. Jak ironické…
Popadl mě do rukou stejně jako Lilly a zatočil mě dokola tak lehce, jako bych vážila stejně jak ona a ne něco kolem padesáti kilo. Jediný rozdíl byl v tom, že já jsem se nesmála, jen jsem vypískla tónem o vysoké frekvenci. Točení mi nedělalo zrovna nejlíp.
„No tak, Emmette!“ ozval se zničehonic přísně od domu líbezný ženský hlas. „Nedělej hlouposti, ať se u nás Belle něco nestane. Co by si potom o nás Charlie pomyslel?“ Její hlas doprovodil další ze série zvonkovitých smíchů.
Emmett mě tedy postavil na zem. Moje nohy to ovšem nestihly dost rychle postřehnout a kolena se mi okamžitě podlomila. Nebýt Edwarda, který mě včas s uchichtnutím zachytil, nejspíš bych se důvěrně seznámila s tou, jistě velmi drahou, dlažbou na příjezdové cestě.
Podívala jsem se k vchodovým dveřím. Stála tam přívětivě se usmívající žena s karamelovými vlasy, které jí sahaly zhruba po lopatky a u konečků tvořily roztomilé vlnky. V bledém, srdcovitém a hlavně andělsky krásném obličeji se na mě přátelsky dívaly dvě do hněda zbarvené oči.
Půvabnou chůzí se rozešla směrem ke mně. Cestou stihla Lilly pohladit po vláscích, a potom došla až k nám. Emmett stál asi metr od nás a nedočkavě se díval z jednoho na druhého. Nechápala jsem, co tím sleduje.
„Jsem tak ráda, že tě konečně poznávám, Bello,“ řekla procítěně. Všimla jsem si jejího rychlého, tázavého pohledu na Edwarda. Potom ke mně opatrně přikročila a na chvíli mě přidržela ve svém obětí, které jsem jí moc ráda opětovala. Byla jsem ráda, že ke mně necítí žádný odpor nebo něco takového.
Pochytila jsem, že i z ní sálá velmi příjemná vůně, která mi na malý okamžik stoupla do hlavy.
Když se odtáhla, s úsměvem se mi zadívala do obličeje. „Já jsem Esme a prosím tě, tykej mi, jsem adoptivní matka tady těch raubířů, ale to už asi víš.“ Při těch slovech se natáhla na špičky a dala Emmettovi výchovný pohlavek, až jsem se tomu musela zasmát. „Doufám, že ti nijak neznepříjemnili život,“ dodala a zadívala se na Emmetta na chvíli výhružným pohledem.
„Proč se díváš a mlátíš jenom mě?“ zeptal se dotčeně. Tentokrát se hlasitě zasmál Edward.
Esme se na Emmetta andělsky usmála. „Protože Jasper není doma,“ řekla triumfálně. Emmett protočil oči v sloup a raději se rychle vypařil. Esme se za ním jen chvíli kroutila hlavou a potom se otočila zpátky k nám.
Uchopila mě kolem ramen a vydala se se mnou do domu. „Doufám, že se ti u nás bude líbit, tak, jako Lilly posledně. Připravila jsem pro vás nahoře pokoj, tak se pojď podívat.“
Edward se loudal za námi. Nejspíš nás chtěl nechat, abychom si popovídaly, nebo co já vím…
Když jsme vešli do obrovského obýváku, na chvíli se mi zadrhl dech. Uvnitř ta vila byla snad ještě hezčí než zvenčí. Interiér byl sladěný do světlých barev. Převážně tady byla bílá, ale často se mísila se světle béžovou a doplňky byly většinou černé. Zem pokrývaly naleštěné parkety, až jsem měla strach, abych po nich se svou šikovností neuklouzla.
Všude kolem bylo vidět, že si žijí v blahobytu. Kam jsem se podívala, byla drahá elektronika, obrazy, vázy, sošky… Zkrátka naprostá dokonalost.
Když mě vedla po točitém schodišti do druhého patra, ohromeně jsem se rozhlížela kolem. „Máte doopravdy krásný dům, paní Culle- ehm… Esme,“ opravila jsem se rychle, když se na mě podívala přísným pohledem. Potom se na mě znovu usmála.
„Jsem ráda, že se ti líbí,“ řekla.
„To jste navrhovala sama?“ zeptala jsem se s upřímnou zvědavostí.
„Tak zaprvé, tykej mi," zasmála se. „A ano, mám ráda práci s designem. Občas lidem navrhuji domy, ale to doopravdy jen zřídkakdy. Nejvíc mě baví, když můžu něco dělat pro mou rodinu. Když tady potom všichni žijeme a užíváme si to… to mi dělá největší radost.“
Mezitím jsme došli přes dlouhou chodbu až k širokým dveřím se zlatou klikou. Z pokoje jsem zaslechla známé hlasy, což znamenalo, že Lilly s Alicí už tam nejspíš jsou.
…
„Ne!“ protestovala Lilly se smíchem. „Ta malá princezna nemohla odjet do Anglie za tetičkou. Ona musela zůstat s maminkou a tatínkem doma, aby na ně dávala pozor.“
Leželi jsme v obrovské posteli. Já, Edward a Lilly opět mezi námi. Doteď Edward vyprávěl dlouhou pohádku o malé princezně, která se kupodivu jmenovala Lilly, a o její mamince s tatínkem, kteří kralovali zemi. No a jakpak si myslíte, že se jmenovali? No přece Bella a Edward, jak jinak taky, že? Když postavy si vybírala Lilly…
„Tak si to dopověz sama,“ zasmál se Edward a mrsknul po ní malým polštářkem.
Lilly se zazubila a vesele pokračovala. „Malá Lilly za tetičkou nechtěla odjet. Ona totiž na ni byla zlá. Říkala jí Lillian a nutila ji dělat všechny princezničkovské hlouposti. Jako je vyšívání, jízda na koni v dámském sedle a vzorné chování ve společnosti.“ Je jasné, odkud Lilly brala inspiraci. Tohle totiž byla naše teta Christine v pohádkovém podání. „Zůstala tedy s maminkou a tatínkem v jejich malém království, které měla moc a moc ráda, a chtěla s nimi zůstat až navěky a nikdy neumřít. Každý večer tohle přání šeptala ke hvězdám, když ji jednou někdo vyslyšel. Když slavila princezna své čtvrté narozeniny, přišla na její narozeninovou oslavu dobrá víla, která uměla dělat zázraky. Svou kouzelnou hůlkou mávla, pronesla tajné zaklínadlo a v ten samý okamžik se všichni, princezna, maminka i tatínek, stali nesmrtelnými. A jelikož nikdy nemohli umřít, stejně mladí tam žijí dodnes,“ dokončila vesele příběh a podívala se po nás.
Edward seděl ztuhle a já jsem nejspíš byla jeho věrnou kopií. To, co řekla… vždyť ona právě zasadila realitu do obyčejné pohádky a ani o tom netušila!
Hypnotizovala jsem Edwardovy sklopené oči a chtěla jsem je přimět, aby se na mě podívaly.
„Co se děje?“ zeptala se Lilly zmateně a trochu se zamračila.
Edward se na ni rychle usmál a zachumlal ji až po bradu do přikrývky. „Nic. Ale už bys měla spát, je pozdě. A řekl bych, že ta pohádka tě spíš probudila, než uspala,“ zasmál se, ale ne moc upřímně. Slyšela jsem to napětí, které z něj vycházelo, ale Lilly si zřejmě ničeho nevšimla.
„Ale že ta pohádka skončila krásně?“ zeptala se.
„To víš, že jo.“ Edward ji pohladil po tváři a potom se na ni ještě jednou usmál. „Ale zítra musíš vstávat do školky, tak bys neměla zaspat.“
Lilly se zašklebila, ale nekladla žádný odpor. „Tak dobrou noc,“ řekla těsně před tím, než se pohodlněji zavrtala do postele a zavřela oči.
V tu samou chvíli po mě Edward střelil zkoumavým pohledem. Určitě se chtěl dozvědět, co se mi honí hlavou. Určitě chtěl vědět, jestli jsem v té pohádce taky zaslechla dvojsmysl. A v mých očí musel vidět jasnou odpověď. Ano… ano zaslechla.
Měla jsem teď tolik věcí na přemýšlení. Vím, že to byla jen pohádka, ale co když to myslela vážně? Děti jako ona většinou svá tajná přání říkají právě v pohádkách. Co když Lilly doopravdy chce být nesmrtelná?
Vím, že je ode mě hloupé takto uvažovat. Vždyť tady nemluvím o nějakém vílím kouzlu, ale o přeměně v upíra… To by Lilly určitě nechtěla. Nebo chtěla teď, ale jak by čas plynul, nejspíš by toho litovala…
Proč tady je pouze možnost teď nebo nikdy? Proč tady není střední cesta, která by říkala - já teď a Lilly za pár let, až bude větší? Vím, jak to znělo zvláštně, jenomže to bylo oprávněné. Dnes odpoledne jsem si totiž uvědomila důležitou věc. Edward už nestárne, ale já ano. Kdybych s ním doopravdy chtěla být navždy, chci s ním být v téhle mladé podobě. Nechci být vedle něj jako třicetiletá žena, kterou by považovali za jeho adoptivní matku.
Jenomže jsem taky nechtěla nechat Lilly navždy čtyřletou. Nenáviděla by mě za to.
Věděla jsem, že jedna alternativní možnost tady je, ale já jsem si ji zkrátka nechtěla za žádnou cenu připustit… Ne, já prostě Edwarda opustit nedokážu…
…
„Pššt, ať ji nevzbudíš,“ zaslechla jsem v polospánku Emmettův tichý šepot. Cože? Proč slyším jeho hlas?
Zatřepotala jsem očními víčky a chvíli jsem si přivykala na ostré denní světlo. Porozhlédla jsem se kolem a po prvním zmatení mi došlo, že vlastně nejsem doma, ale u Cullenových. Dále mi začaly trochu zpomaleně docházet i ostatní informace. Jsou upíři, já o nich vím, nejspíš budu jedna z nich… Ale Lilly neví o ničem.
Překulila jsem se na druhou stranu a zahlédla jsem komickou scénku před sebou. Musela jsem se uchichtnout.
Lilly seděla na opěrce gauče. Emmett klečel před ní, přes rameno měl přehozený její růžový batůžek a ze všech sil se snažil na její houpající se nožky navléknout bílé botky.
Po tom, co jsem se zasmála, jsem překvapeně sledovala, co to má Lilly na sobě. Jsem si jistá, že tohle není z jejího šatníku. Tedy, alespoň já jsem jí to nikdy nekupovala.
Byly to tmavě růžové šatičky, které jí končily těsně nad koleny a rukávy měla k loktům. Na nohou měla obyčejné hnědé punčochy, ale na nich ještě měla běloskvoucí legíny, které narozdíl od šatů končily pod koleny. Ještě jednou jsem se zmatně podívala na ty boty. Byly to dětské balerínky, ozdobené spoustou malých, blyštivých kamínků.
Lillyiny vlásky byly učesané do dvou roztomilých copánků, které ji sahaly skoro do půlky zad. Na pravé straně měla ještě ozdobnou sponečku s bílou mašličkou a v uších měla náušničky s motýlky stejné barvy.
Nechápavě jsem zavrtěla hlavou. Alice… Tak ona už ve třech letech mou dceru převychovává do způsobilé podoby. No dobře, uznávám, že tohle znělo trošku tvrdě. Přesnější by bylo, kdybych řekla, že se do ní snaží vtlouct smysl pro sladění barev a pro držení se věcí, které jsou módní.
No, vlastně můžu být ráda, že na ní nenavlékla džínovou minisukni, děrované punčocháče a neobula boty na deseticentimetrovém podpatku.
Emmett se otočil mým směrem a postřehl, že už jsem vzhůru. „Jé, promiň, nechtěli jsme tě vzbudit. Klidně můžeš dál spát; o Lilly už se holky postaraly, jak vidíš,“ uculil se, „a já ji teď mám s Jasperem odvést do školky.“
„Vy dva?“ zeptala jsem se překvapeně. Můj hlas zněl trošku ochraptěle, ale co se dalo dělat.
Emmett se zasmál. „No, my jsme si to tak trošku vydupali.“ Zmateně jsem se na něj podívala a on začal vysvětlovat. „Ony holky, a dokonce i Edward, si ji strašně přivlastňují. Chtěli jsme se prostě taky trochu angažovat, no…“
Zasmála jsem se taky. Řekl to takovým roztomile uraženým tónem. Neměla jsem pochybnosti, že by se Lilly v jejich přítomnosti mohlo stát. Oni sice, ruku na srdce, byli doopravdy blázni, ale věděla jsem, že se v nich skrývá doopravdická starostlivost a v jistých ohledech i láska.
„Taky jí můžeme zkusit pomoct vyřešit ten problém s chlapci, nemyslíš? Jen počkej, tomu Mikovi bude stačit jediný pohled na nás dva a hned jí dá pokoj.“ Ďábelsky se usmál a mi se v tu chvíli chtělo smát ještě víc.
Potom se jeho pohled stočil na hodiny a on se zatvářil zděšeně. „Máme nejvyšší čas. Jaspere!“ zakřičel do domu. Jmenovaný se po chvíli objevil ve dveřích a poťouchlým úsměvem Emmetta sledoval. Tomu se mezitím podařilo nazout Lilly i druhou botu. Popadl její, jistě nový, bílý kabátek, chytil ji za ruku a vedl ke dveřím.
Lilly se na mě ještě stihla otočit s úsměvem a slovy: „Buď hodná a poslouchej Esme!“
Zmizela za dveřmi, ale pochichtávající se Emmett ještě chvíli zůstal na prahu. „Tak se tu měj. A… Bello?“ zeptal se a já jsem se na něj tázavě podívala. „Poslouchej Esme!“ dodal, šibalsky na mě mrknul a pak už se na místě jeho obličeje objevilo pouze bílé dřevo obrovských dveří.
No počkej, chlapečku, pomyslela jsem si, však ty ještě uvidíš…
« Předchozí díl Následující díl »
Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Další šance - 13. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!