Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Další šance - 11. kapitola

08.07.2010 (18:00) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5531×

„Chceš poznat další výhodu upírů?“ zeptal se s úsměvem.

Prudce jsem přikývla hlavou a on se zasmál. V tu ránu jsem kolem sebe cítila prudký závan vzduchu a když ustal, stáli jsme oba dva v mém pokoji.

„Páni…“ vydechla jsem omámeně. „A tohle mělo znamenat co?“

Za uchem jsem zaslechla jeho tichounký smích. Neodpověděl. Pouze mě položil na postel a zachumlal až po krk do peřiny. Potom si lehl vedle mě a svými pevnými pažemi mě objal.

„Edwarde,“ povzdechla jsem si. „Takhle mě nesmíš napínat. Má psychika není v souladu s normálností, takže až se ti tady netrpělivostí složím, bude to tvá vina.“

„To, že jsi blázen, samozřejmě vím…“ řekl klidně a já jsem pozvedla obočí. „Který normální člověk by upírovi řekl, že ho miluje?“ zasmál se.

„Jenom já, samozřejmě,“ zakřenila jsem se a ulevilo se mi, že si o mně doopravdy nemyslí, že jsem mentálně postižená. „A teď už mě nenapínej. Umíš se přemisťovat, nebo co?“

Zasmál se ještě hlasitěji. „Ne, lásko.“ Při tom oslovení mě příjemně zahřálo u srdce. „Pouze jsi byla svědkem jednoho ukázkového běhu.“

Má ústa se otevřela do němého překvapení. „Běhu?“ Dostala jsem to ze sebe pouze násilím. Moje hlasivky totiž byly v transu.

Přikývl a já jsem nechápavě zavrtěla hlavou. „Dneska už mě asi nic nepřekvapí.“

„Asi ne…“ přisvědčil a prsty mi přejel po tváři. V břiše se mi při tom dotyku rozvlnilo snad milion motýlků, jenž svými křidélky neodbytně naráželi zevnitř o mou kůži. Byl to příjemný pocit. Nedokázala jsem vůbec uvěřit tomu, že mám takovéhle štěstí.

Něžně mě políbil do vlasů a já měla co dělat, abych se udržela při smyslech. „Ještě ode mě s křikem neutíkáš?“ zeptal se vesele.

„Edwarde!“ procedila jsem rázně mezi zuby. „Něco jsem ti snad řekla, pamatuješ?“ Vymotala jsem se z jeho objetí. Posadila jsem se vedle něj a chvíli jsem si ho měřila zlobným pohledem. Jak pořád dokola může pochybovat o mé lásce k němu? Vždyť já bych ho nedokázala opustit za žádnou cenu! Celý život bych se potom utápěla ve výčitkách a nebyla bych schopna ničeho dosáhnout. Fakt, že kvůli tomu, abych s ním mohla být, se musím stát něčím jiným, nadpřirozeným, mě sice krapánek znervózňoval, ale představa že s Edwardem můžu žít život, který nikdy neskončí, mě naplňovala šťastným a láskyplným pocitem.

Povzdechl si. „Ale kdyby sis to někdy přece jenom rozmyslela, prosím tě, slib mi, že se mi to nebudeš bát říct.“ Veselost z jeho hlasu se vytratila a už byl zase vážný.

„Doopravdy si myslíš, že jsem takový srab?“

Jeho levý koutek se maličko – malilinko – pozvedl do úsměvu. „Neříkám, že ty jsi srab. Jen si myslím, že ti někdy má sobeckost začne lézt krkem.“

„Sobeckost?“ zeptala jsem se nechápavě. „Nechceš mi tady doufám tvrdit, že ty – nejdokonalejší stvoření pod sluncem – by mohlo být sobec, viď že ne?“

Zavrtěl hlavou s bolestí v očích. „Jsem sobec, Bello. Větší než si vůbec dokážeš představit. Chci, abys byla se mnou. Chci tě milovat a miluji tě, chci s tebou zůstat na vždycky, chci, abys byla jedna z nás, i když moc dobře vím, že bych neměl… Neměl bych toužit po tom, abys byla jako my. Aby ses navždy vzdala svého dosavadního života. Abys už nikdy neměla šanci nechat rozrůst svou rodinu. Abys ztratila všechny, na kterých ti záleží…“

Položila jsem mu ukazováček na pusu. Zmlkl a podíval se mi do očí. Ty jeho byly plné bolesti a já jsem věděla, že má pravdu… Musela bych se vzdát Charlieho. A jestli mluvil pravdu v tom, že by se jednou z nich stala i Lilly, zůstal by úplně sám. Ta představa mě bolela. Ale ještě víc mé srdce drásal fakt, že kdybych se rozhodla zůstat s ním, ztratila bych Edwarda. A to prostě nešlo! Vím, že to bylo šílené. Znám ho teprve pár dní, ale vím, že k němu cítím něco víc, než je obyčejná láska. Protože ta má je mnohem větší. Neměla jsem to sice s čím srovnat, ale byla jsem si jistá, že tak moc, jako já miluju jeho, ještě nikdo nikdy nikoho nemiloval…

Sklonila jsem se k němu a lehce, váhavě jej políbila. Byl obezřetný. Otíral se mi o rty se vší něžností, ale cítila jsem jeho váhavost.

Odtáhla jsem se od něj. Zakázala svým slzám, aby prostoupily na povrch a pokusila jsem se o úsměv. „Já tě nechci ztratit. To já jsem tady sobec.“

„Ach, Bello…“ povzdechl si zmučeně. „Tobě abych se bál cokoliv říct. Všechno vždycky obrátíš proti sobě.“ S radostní jsem zkonstatovala, že už si mu v hlase opět pohrává laškovný podtón. Trochu mi to zvedlo náladu a můj úsměv už byl o něco upřímnější.

„To je zase můj šestý smysl,“ odvětila jsem lhostejně.

Zasmál se a zatlačil mě zpět do lehu. Pohodlně jsem si opřela hlavu o jeho hruď a nechala jeho prsty, aby mě hladily ve vlasech. Byla jsem ráda, že se atmosféra uvolnila. Vždyť na starosti bude čas později…

Celý dnešní den mi připadal nemožný. Jako sen, kterému nechcete uvěřit, že se vám doopravdy zdál. Dozvěděla jsem se tolik věcí, o kterých bych si jindy myslela, že jsou bláznivé. Jsem si jistá, že kdyby mi někdo ještě před tím, než jsme se odstěhovali sem do Forks, řekl, že tady potkám kluka, do kterého se zamiluju a potom zjistím, že celá jeho famílie jsou upíři, nejspíš bych mu začala hledat psychiatra.

Jenomže teď, v tuto chvíli, jsem si zase naopak nedokázala představit, že by se nic z toho nestalo. Že bych teď někde seděla, přemýšlela o vlastním životě, o Lilly, o Charliem a mučila bych se vzpomínkami. Vzpomínkami na dobu, kdy jsem trpěla v chladném sklepě…

V tu ránu se mi do mysli vkradla jiná vzpomínka. Vzpomínka na nemocnici a na pacienta, který byl se mnou na pokoji… To stačilo k tomu, aby mi po celém těle naskočila husí kůže a já jsem se nepříjemně zachvěla.

Edward si toho všiml a vyložil si to špatně. „Promiň,“ omlouval se a hned se ode mě trochu odtáhl. Na protest jsem zaskuhrala a přitáhla se k němu zpátky. Překvapeně mě sledoval. „Bello, bude ti ještě větší zima, než teď.“ Zněl jako… no, jako já, když poučuju Lilly.

„Ale mi není zima,“ protestovala jsem. A mluvila jsem pravdu. Bylo mi příjemně teploučko. Což měla zcela jistě na svědomí deka, do které mě před chvílí zafačoval.

„Ne?“ zeptal se opatrně.

Zavrtěla jsem hlavou. Najednou si povzdechl. Znovu mě pevně objal a přitáhl si můj obličej k jeho. „Trápí tě něco?“ zeptal se tiše a svými prsty mi zastrčil zbloudilý pramen vlasů za ucho.

Nechtěla jsem mu lhát. Ale ani jsem ho tím nechtěla zatěžovat. Věděla jsem, že hlas by mě prozradil, a tak jsem pouze zavrtěla hlavou.

Přitáhl si mě ještě blíž. Tak blízko, že mi jeho dech ovíval obličej a jeho vůně mě omamovala. „Nelži mi,“ zašeptal. Slyšela jsem v jeho hlase náznak bolesti a věděla jsem, že za to můžu já. Určitě si dělá starosti, že to je zase kvůli němu…

„Mám strach,“ špitla jsem tak tiše, že mě překvapilo, když to slyšel. Obličej se mu stáhl do bolestné grimasy.

„Promiň,“ řekl znovu a začal se ode mě odtahovat. Nemohla jsem si pomoct. Protočila jsem oči v sloup a za košili si ho zase přitáhla zpátky.

„Nic proti tobě, ale nemusíš být vždycky jenom ty původce mého strachu.“ Viděla jsem, že se mu ulevilo. Jeho koutky se malinko povytáhly do úsměvu a on se dobrovolně vrátil zpět do původní polohy. Se svým obličejem těsně u mého.

„Pověz mi, co tě trápí,“ zašeptal a jemně svými rty přejel přes mé čelo.

Sklopila jsem oči a nervně si skousla spodní ret.

„Ale jestli mi to nechceš říct, pochopím to,“ řekl na upřesnění.

Zavrtěla jsem hlavou. „Já… já ti to chci říct,“ řekla jsem.

„Doopravdy?“ zeptal se pochybovačně.

Zhluboka jsem se nadechla, jako bych doufala, že mi kyslík dodá odvahu. „Ano.“ Vyčkávavě se na mě díval a já jsem sebrala všechnu odvahu, která ještě nestihla vzít roha, a znovu jsem se nadechla. „Bojím se… o Lilly.“

„Lilly?“ zopakoval po mně a já jsem přikývla.

„Teda… přesněji řečeno, já se bojím jejího otce.“ Edwardovi se obličejem mihlo pochopení a já jsem na chvíli zmateně zamračila. Ale pak mi to došlo.

„Ty to stejně víš, že jo?“ zeptala jsem se. Omluvně se usmál a přejel mi dlaní po tváři.

„Poznal jsem ho. Tehdy, když tě…“ na chvíli se zamyslel, nejspíš na správným označením toho, co mi ten hulvát tehdy udělal. „Když tě zneužil,“ řekl nakonec, ale viděla jsem, jak mu v očích panuje zuřivost. „Tehdy jsem to skrz Aliciny vize viděl…“

Vytřeštila jsem oči zděšením. On to viděl? On byl svědkem nejhorší události mého života? On viděl jak… nechtěla jsem na to myslet. Vlastně to bylo zvláštní. Já sama jsem tehdy byla v bezvědomí a nepamatuju si nic z toho, co mi ten chlap… prováděl. Sice říkal, že Alice o tom měla vidění, to ano. Ale ani slovem se nezmínil, že by to viděl i on! Cítila jsem, jak se mi do očí tlačí slzy. Slzy studu a nepěkných vzpomínek zároveň.

Pevněji mě objal. „Omlouvám se, Bello. Ale přísahám ti, že ho k tobě ani k Lilly nepustím. Nemáš se čeho bát. Alice sleduje jeho rozhodnutí. Kdyby ho jen napadlo, že by po vás – nebo vlastně po tobě, protože o Lilly neví – mohl pátrat, my to budeme vědět včas a budeme mít dost času na to, ho zastavit.“ Zabořila jsem mu hlavu do košile a nechala slzy, aby mu jí zmáčely.

Konejšivě mě hladil po zádech. „Nemáš se čeho bát. Všechno bude v pořádku.“ Však mě taky netrápilo nic, co by se mohlo stát. Mě trápily vzpomínky! Ale copak jsem mu to mohla říct? Lepší bylo ho nechat v nevědomosti…

Pomalu jsem se začala uklidňovat. Slzy už se nevalily v takovém množství. Jen sem-tam se jedna z nich objevila.

Najednou Edwardova ruka na mých zádech ustrnula uprostřed pohybu. Zvedla jsem hlavu, abych mu mohla pohlédnout do očí. Zamyšleně zíral do zdi.

S narůstající nervozitou jsem sledovala jeho soustředěný výraz… Když v tom se jeho oči zaostřila zpět na mě. Pousmál se. „Charlie s Lilly už jsou u domu,“ řekl a jakoby na důkaz jeho slov jsem skrz pootevřené okno zvenku zaslechla Lillyin veselý smích, který mi jako vždy samovolně vykouzlil pousmání na tváři.

Edward mě šťastně pozoroval, a tak jsem raději sklopila hlavu.

Nahlas si povzdechl. „Za chvíli budu muset jít.“

Rychlostí blesku jsem hlavu vystřelila zpět nahoru a tváří se mi jistě mihlo zděšení, které jsem cítila uvnitř. Pohladil mě po tváři a povzbudivé se usmál.

„Večer za tebou zase přijdu,“ šeptnul a něžně mě políbil na rty. Srdce se mi okamžitě rozbušilo a on se samolibě usmál. Zato já jsem byla smutná. Do večera zbývalo ještě několik hodin. Nedokázala jsem si představit, že tak dlouhou dobu strávím bez něj. To bylo nemožné!

Domovní dveře se s klapnutím zavřely a k mně zespod zaslechly tlumené hlasy a smích.

Edward mě naposledy políbil. „Měla by ses ještě na chvíli prospat. Potřebuješ to,“ zašeptal a přejel palcem přes mé kruhy pod očima.

Na schodech jsem zaslechla rychlý dupot a vzápětí se dveře mého pokoje rozrazily. Lilly vběhla do pokoje. Neprojevila žádné překvapení nad tím, že ležíme s Edwardem v jedné posteli, a se smíchem skočila mezi nás. Zachumlala jsem ji k sobě do peřiny a dala jsem jí pusu do vlasů. Teď, když už Edward věděl pravdu, jsem před ním nemusela tajit nic ze své mateřské lásky.

„Venku je strašná zima,“ postěžovala si a otřásla se. Obličej se jí stáhnul do zamračeného kukuče. Působila legračně a my jsme se s Edwardem oba dva najednou zasmáli. Na chvíli se zatvářila trochu uraženě, ale potom se její očička opět rozjasnila a ona se zápalem začala vyprávět, co zažila.

„A představ si, Edwarde, že tam byli takoví malincí zajíčci. Tatínek říkal, že jsou to ještě miminka. Byli strašně roztomilí. Chtěla jsem si jednoho vzít domů, byli tam tak sami… Ale Táta mi to nedovolil.“ Najednou mi přišlo zvláštní, že Charliemu pořád říkala Táta. Budu si s ní i s Charliem muset promluvit o tom, že Edward už to ví.

„Bylo správně, žes je tam nechala, Lilly. Třeba by je potom maminka s tatínkem hledali, nemyslíš?“ zeptal se Edward a pohladil ji po tváři. Musela jsem se usmát. Uměl s ní mluvit tak přirozeně. Jakoby byl její opravdový otec…

Moment! Jak to o něm přemýšlíš?‘ křičel na mě jeden vnitřní hlas a já mu musela dát za pravdu. To, že m nevadí, že jsem sedmnáctiletá matka skoro čtyřletého dítěte ještě neznamená, že ho hned musím považovat za Lillyina otce. Možná někdy… v budoucnu… Ale rozhodně ne teď. Co by si o mně potom pomyslel?

„Ty už jdeš?“ zeptala se Lilly zklamaně, když se Edward začal zvedat. Jen silou vůle jsem se nezasmála. Její výraz byl úplně stejný, jako můj před chvílí.

„Neboj, zítra za tebou zase přijdu,“ uklidnil ji a uličnicky ji rozcuchal vlasy. Zdá se, že ji to ale moc neuklidnilo. Že by si ho doopravdy až tak oblíbila? „Můžeme třeba vyzkoušet tu stavebnici, o které jsi mi dneska povídala,“ řekl ještě s úsměvem.

Do jejích očí se opět vrátilo dětské nadšení. „Tak jo!“ souhlasila vesele. „Ale přijď včas!“ dodala přísně. „Ne, že přijdu ze školky a ty tady nebudeš!“

„Lilly!“ napomenula jsem ji výchovně. Přece jenom, to, co řekla, nebylo zrovna zdvořilé. Ale Edward se tomu jen zasmál.

„Neboj se. Budu tady a netrpělivě tě budu vyhlížet.“

„Slibuješ?“

„Slibuju.“ Na důkaz svých slov si spolu plácli roztaženou dlaní, až jsem se tomu musela pousmát. Edward se ze sedu postavil na nohy. Přešel k mojí straně postele, zamyšleně se podíval na Lilly a potom mi dal opatrnou pusu na čelo. „Miluji tě,“ zašeptal tak tiše, abych to slyšela jen já.

Potom mi ještě věnoval jeden ze svých odzbrojujících úsměvů, zamával Lilly na rozloučenou a pak už jsem viděla jenom, jak se za ním zaklaply dveře.

Tak co? Má po té pauze vůbec cenu pokračovat?

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Další šance - 11. kapitola: