Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Další šance - 10. kapitola

23.04.2010 (14:15) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5790×

„Nejsme lidé…“ zašeptal.

„Cože?“ vypálila jsem nechápavě. Snad mi nechce říct, že jsou zvířata.

Možná někdy vypadám na to, že jsem blbá, ale ne tak moc, abych nerozeznala opici od člověka, to teda ne!

„Jak to myslíš?“ zeptala jsem se napjatě.

„My jsme upíři,“ řekl, otevřel oči a já jsem vyděšeně zalapala po dechu. Jako na důkaz totiž jeho zorničky začaly černat…

„Co to tady povídáš?“ řekla jsem rozklepaným hlasem. Nechtěla jsem tomu věřit a namlouvala jsem si, že si pouze pořídil nějaké kontaktní čočky, které umí měnit barvu, a teď si ze mě dělá legraci…

„Já jsem to věděl,“ zamumlal. Sklonil hlavu a bolestně jí zavrtěl v němém ne.

„Edwarde, snad si nemyslíš, že bych tomuhle doopravdy uvěřila, že ne?“ řekla jsem už pevnějším hlasem a hypnotizovala jsem jeho děsivé, sklopené oči, aby se na mě podívaly.

Podařilo se. Jeho pohled byl upřímný a plný zármutku.

Němě jsem zavrtěla hlavou, byla jsem jako omámená. „Ale vždyť upíři neexistují. Jsou jen výplodem lidské fantazie…“

Jeho skálopevný výraz mi dával jasnou odpověď, že tahle moje domněnka není pravda…

Pane Bože! On to myslel vážně!

On není člověk! Není, jako my ostatní... To proto je celá jejich rodina tak krásná a jsou si všichni podobní, i když doopravdy nejsou příbuzní… A ti muži v mém snu… Byli skuteční? Proč měli rudé oči místo těchto zlatých?

Otázky se mi v hlavě hemžily šílenou rychlostí…

Ale to, co mě udivilo nejvíc, bylo něco úplně jiného. Kromě prvního překvapení jsem k Edwardovi necítila žádný strach, i když bych zajisté měla…

„A jak to funguje?“ vyhrkla jsem a připadala si přitom jako blázen.

„Bello, právě jsem ti řekl, že jsem stvůra z hororových filmů, která z lidí vysává život a ty se mě zeptáš pouze na to, jak to funguje? Vždyť bys právě měla zoufale ječet a utíkat ode mě co nejdál!“

Vzpurně jsem zavrtěla hlavou. „Nemyslím si, že jsi nebezpečný. Kdybys doopravdy zabíjel lidi, zabil by jsi už dávno i mě a noviny by byly plné titulků – záhadná vražda – a tak podobně.“

Povzdechl si. „Máš pravdu… Ne snad, že bych tě někdy dokázal zabít…" Zamračil se. "Ale já i moje rodina lidem naopak pomáháme. Nechceme jim připravit krutý osud, protože si to nikdo z nich nezaslouží…“

„A jak to teda funguje?“ zopakovala jsem znovu tu otázku. Sama jsem si nebyla jistá, co tím vlastně myslím, ale cítila jsem potřebu vědět o něm víc.

„Živíme se krví zvířat… Ale to ještě neznamená, že lidské krvi snadno odoláváme. Jsou v nás zakořeněny upírské instinkty, které nás k ní táhnou… Není snadné před tou krví obstát, ale snažíme se ze všech sil…“ mluvil pomalu a obezřetně sledoval můj obličej.

Já nevím, co to do mě vjelo, ale místo hrůzy a strachu jsem cítila pouze znásobující se lásku… Asi jsem sebevrah.

Je to dobře nebo špatně? Co bych měla teď udělat? Říct mu, co k němu cítím nebo ho nechat jít?

Ale dokázala bych ho opustit? Dokázala bych žít bez něj?

Odpověď byla jednoznačná… Ne, ne, ne! Nedokázala…

Neuvědomovala jsem si, co dělám. Moje podvědomí jednalo za mě. „Miluji tě,“ zašeptala jsem tiše.

Edward se na mě díval dost nedůvěřivým pohledem.

„Bello… nemusíš projevovat žádný soucit, já-“

Prudce jsem přitiskla své rty na jeho, abych ho umlčela.

Prý soucit… pche! Copak si neuvědomuje, jakou lásku k němu cítím? Že bez něj nedokážu být ani minutu?

Dravě jsem okupovala jeho rty a on mi polibky váhavě oplácel, dokud se neodtáhl, protože mi začal docházet kyslík.

Opřela jsem si hlavu o jeho čelo a stále jsem dýchala zrychleně.

„Pamatuj si, Edwarde, že mě se jen tak nezbavíš.“

Díval se mi do očí a jeho váhavý pohled se postupně měnil ve šťastný a… a taky zamilovaný! Můj vnitřní hlas se začal radovat a kdyby mohl, nejspíš by tančil oslavný taneček.

Tolik štěstí mě v životě ještě nepotkalo… Když v tom jsem si vzpomněla na těch pár set otázek, které jsem mu chtěla položit…

„Povíš mi něco?“ zeptala jsem se tiše.

„Tobě všechno.“ Jeho pohled byl nyní tak něžný, že se tomu ani nedalo uvěřit.

„Když jsi předtím říkal, že jsi o Lilly věděl ještě dřív než se narodila… Jak jsi to myslel?“

Obličejem mu proběhlo pochopení. Váhavě si skousnul spodní ret – a musím uznat, že i když to bylo u mužů dost nezvyklé, on přitom vypadal neodolatelně.

„Víš… o upírech jsem ti neřekl ještě spoustu věcí…“

„Umíte snad předpovídat budoucnost?“ uchechtla jsem se a myslela jsem to spíš jako žert, takže když přikývl, překvapeně jsem na něj vytřeštila oči.

„Jak?“

„No… ne všichni. To pouze Alice…“

Nechápavě jsem zvedla levé obočí a tím jsem ho pobídla k tomu, aby pokračoval.

„Někteří z nás mají to štěstí, že jim z lidského života zůstane nějaký – řekl bych šestý smysl – a při přeměně se znásobí…“

„Ty nějaký máš?“ přerušila jsem ho.

Přikývl. „Umím číst myšlenky.“ Jeho oči stále rentgenovaly mé výrazy. Takže když jsem zbledla, vyložil si to špatně. „Bello!“

Opatrně mi zatřásl ramenem, protože jsem nejspíš byla v menším transu.

„Ne… řekni mi, že tohle není pravda!“ řekla jsem prosebně.

Uchichtl se mému tónu. „Je to pravda…“

„Ne…“ zakňučela jsem. Tohle je ale trapas! Nejraději bych teď hlavou začala bušit třeba do stolu, jen abych si vyklepala všechny myšlenky z hlavy…

Určitě musel slyšet, co jsem si o něm celou tu dobu myslela… Á! Ne… Prosím! Ať to není pravda! Prosím, prosím, prosím!

„Ale tobě je číst nedokážu…“ zamumlal ještě a zamyšleně se zamračil.

Aah! Mé prosby byly poprvé za celou věčnost vyslyšeny! Díky, ty tam nahoře. Ať už jsi kdokoliv!

„Nelžeš?“ zeptala jsem se ještě opatrně.

„Tobě bych lhát nemohl,“ řekl a jeho očí opět vzplály obrovskou láskou.

Samou vděčností, radostí, milovaností a nevím čím vším ještě, jsem mu šťastně obmotala ruce kolem krku a co nejvíce jsem se na něj přitiskla.

Opatrně mě objal a něžně si mě přivinul ještě pevněji k sobě. Tohle byla naprosto dokonalá chvilka, ale já jsem na něj měla ještě další otázky a sami už budeme pouze malou chvíli, takže toho musím využít.

„Řekni mi víc o tom Aliciném šestém smyslu,“ poprosila jsem ho a stále jsem napůl ležela na něm.

„Nevím, co všechno bych ti měl říct…“ zamyslel se. „Když změníš rozhodnutí, změní se i budoucnost. Takhle to prostě funguje.“

„A když mě tehdy viděla… Proč viděla zrovna mě? To takhle vidí všechny lidi na světě? Ale to by přece nešlo… Nebo ano?“ položila jsem mu další zmatenou otázku.

„Ne, nevidí všechny… Tebe viděla, protože později měla vize i o Lilly, o vašem stěhování sem a o…“ najednou zmlkl, jakoby prozradil příliš. Sklopil hlavu a nechtěl se mi podívat do očí.

„O čem?“

Bylo ticho. Jediným zvukem byly staré hodiny nad stolem, které pravidelně odtikávaly ubíhající vteřiny.

„Edwarde,“ zvedla jsem se z něj a začala jsem hypnotizovat jeho sklopený pohled. „Řekni mi to!“ prosila jsem naléhavěji.

„Nejspíš bys to měla vědět…“ zamumlal si spíš pro sebe a potom se na mě konečně váhavě podíval. „Ale nejdřív ti chci říct, že ještě pořád není pozdě. Pořád ještě můžeš změnit rozhodnutí a odejít odsud i s Lilly pryč.“

Nechápala jsem to. Mluvil o tom, jakoby mě čekala přinejmenším smrt.

„Co se děje?“ zeptala jsem se naléhavě. Takhle mě nesmí napínat!

„Alice viděla tebe i Lilly jako jedny z nás…“ řekl a stále obezřetně sledoval můj výraz, který na chvíli ztuhl.

Ale potom se rozjasnil. „Takže já i Lilly budeme jako ty?“ zeptala jsem se a nadšení z mého hlasu přímo čišelo.

„Neuvědomuješ si, co říkáš…“ zavrtěl bolestně hlavou. „Tohle není život, jaký by sis představovala, Bello. Tohle jsou muka! Nikdy už nebudeš moct mít děti. Nikdy už se nebudeš měnit. Zůstaneš navěky sedmnáctiletá!“

Moment! O slovíčku ‚navždy‘ se zatím nezmínil, takže se nemohl divit tomu, že jsem na něj teď nechápavě valila oči.

„Jak to myslíš?“ ptala jsem se.

Zaváhal. „No… upíři jsou nesmrtelní…“

„A kolik ti je?“ ptala jsem se s obdivem.

„Vyděsí tě to.“

„Řekla bych, že dneska už mě nic nepřekvapí.“

Prozíravě sledoval můj obličej, aby zjistil, jestli to doopravdy myslím vážně. Nejspíš došel k závěru, že ano, protože velice opatrně odpověděl. „Upírem jsem se stal v roce 1918.“

No… čekala jsem větší jobovku. Snad dva až tři tisíce; tudíž mě tahle odpověď nezaskočila tolik, jak se obával.

„A mají upíři nějaké další výhody?“ zeptala jsem se a on se na mě nevěřícně díval.

„Uvědomuješ si, že jsi dnes líbala stoletého dědulu?“ zeptal se pobaveně.

„Na svůj věk nevypadáš,“ pokrčila jsem lhostejně rameny a jenom jsem se zakřenila.

Uchichtl se. „To nejspíš ne…“

„Takže co dál? Radši mi to řekni všechno najednou. Ať to mám za sebou.“

„Nevím, co by jsi chtěla vědět.“

„Všechno, samozřejmě!“ usmála jsem se.

„Dobře tedy,“ zhluboka si povzdechl. „Naše kůže je tvrdá a ledová. Určitě už sis toho někdy všimla.“

Měl pravdu. Několikrát už jsem nad tím přemýšlela. Přikývla jsem a pobídla jsem ho, aby pokračoval.

„Jsme silnější než lidé…“

„Silnější?“ pozvedla jsem zvědavě obočí. „Jak moc?“

Tajemně se usmál. „Dalo by se říct, že jednou rukou uzvedneme náklaďák…“

Moje oči se samovolně vyvalily z důlků a on se uchichtl. „Už máš strach?“

Vzpurně jsem zavrtěla hlavou, což vyvolalo jeho další smích.

„No tak! Kdyby tohle na tebe před sto lety někdo vybalil, tvářil by ses stejně.“

Najednou jeho obličej posmutněl.

„Co se stalo? Řekla jsem něco špatně?“ ptala jsem se starostlivě.

Zavrtěl hlavou. „Ne… pouze, že kdyby mi to někdo před sto lety řekl, nejspíš bych se tvářil stejně, to ano. Ovšem… Já bych tehdy nevěděl, že mám určený stejný osud…“

Vypadal tak žalostně. Nedokázala jsem se na tohle dívat.

„Edwarde…“ zašeptala jsem. Natáhla jsem ruku k němu a svou dlaň přiložila na jeho ledový a božsky krásný obličej.

Pod mým dotekem jakoby trochu roztál. „Kdykoliv si to ještě můžeš rozmyslet, Bello. Stačí, když se rozhodneš, že nechceš strávit svou budoucnost se mnou, odstěhuješ se a můžeš žít poklidný život. Budeš moct mít děti a vnoučata a-“

„Ne!“ přerušila jsem ho rázně. Budoucnost bez něj? Copak se zbláznil? Jako bych já bez něj dokázala existovat! „Nemluv hlouposti, Edwarde!“

„Hlouposti?!“ řekl a vypadal téměř rozzuřeně. „Tohle není ledajaké rozhodnutí, Bello! Tady si nevybíráš, jestli pojedeš na dovolenou na Bahamy nebo na Krétu; tady jde o tvůj život!“

„Jestli nechceš, abych byla s tebou, neměl jsi mi o tom vůbec říkat!“

V tom jeho výraz zjemněl a najednou jsem v něm objevila oddaná láska. „Já tě miluju, Bello, a vždycky tě milovat budu. A právě proto nechci, aby jste ty i Lilly musely mít tak krutý osud a byly oddané pouze na krev. Nikdy se nesmět ukazovat na slunci před lidmi. Nikdy nemít jistotu, že někoho nepřipravíš o život! Jsem naprostý sobec, když chci, abys byla se mnou.“

„Moment, moment, moment!“ přerušila jsem ho, protože jsem v jeho vyprávění postřehla další novinku, o které se mi zatím nezmínil. „Slunce?“

Okamžitě pochopil. „Neboj, slunce nás nespálí,“ uklidnil mě. „Ale kdyby nás lidi viděli, domysleli by si, že jsme jiní.“

„Jiní? Jak?“ Moje zvědavost stále rostla.

„Jestli se mě po dnešku nebudeš bát - nebo se ještě dnes neodstěhuješ pryč - někdy ti to ukážu,“ mrknul na mě.

„To si piš, že mi to ukážeš!“ řekla jsem a pohodlněji jsem se na něm usadila.

Když v tom se mi začal zadrhávat v průduškách vzduch a já jsem se začala dusit přívaly kašle. Pitomý zápal plic!

„Měla by jsi odpočívat,“ řekl přísně a pak mu laškovně zajiskřilo v očích.

„Chceš poznat další výhodu upírů?“ zeptal se s úsměvem.

Prudce jsem přikývla hlavou a on se zasmál. V tu ránu jsem kolem sebe cítila prudký závan vzduchu a když ustal, stáli jsme oba dva v mém pokoji.

„Páni…“ vydechla jsem omámeně.

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Další šance - 10. kapitola: