Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Další Cullenová? Anebo ne? - 2. kapitola

30.08.2013 (17:45) • ValentinaVolturri • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1383×

2.kapitola - Valentinin příběh

+ tady je písnička, kterou si zpíváme na táboře, a na kterou jsem si při psaní téhle kapitoly vzpomněla...

Znovu jsem si povzdechla a začala jsem vyprávět: „Psal se rok 800, a já vyrůstala ve staré Anglii. Moje matka byla ke mně i mým dvěma sourozencům zlá. Bila nás za každou maličkost a nikdy k nám neprojevila mateřskou lásku. Jak já jsem záviděla ostatním dětem, když jsem viděla jak se s maminkou smějí, jak je hladí po vlasech. Tolik jsem si přála mít taky takovou maminku, jenže jsem jí neměla," povzdechla jsem si. Kdybych teď mohla brečet, brečela bych. Jenže jsem musela dopovědět svůj příběh. Měli právo znát pravdu.

„Můj táta byl něco jako starosta v naší malé vesnici. Ale ani on proti matce nic nezmohl, byla to hrozná žena. Moje matka byla bylinkářka. Jeden by to neřekl, ale pomáhala lidem. Ona byla na ostatní hodná, ale k vlastní rodině se chovala jak nejhůř mohla. Měla tři děti - mě a mé dva sourozence. Byli jsme trojčata, která nenáviděla vlastní matka. Nenáviděla nás celá vesnice. Nikdy jsme neměli žádné kamarády. Byli jsme prostě jen hloupé děti bylinkářky. Byla jsem o pár minut starší než můj bratr a ještě o víc než moje sestra. Vždycky jsem je chránila, ačkoli se o sebe dokázali postarat stejně jako já. Chránila jsem je a oni chránili mě. Měli jsme opravdový silný sourozenecký vztah. A to se matce nelíbilo, chtěla nás od sebe oddělit za každou cenu. Nepovedlo se jí to." Rozhlédla jsem se po dychtivých tvářích plných pochopení a smutku. Dala jsem se znovu do vyprávění.

„Jednou k matce přišli rodiče dítěte, které bylo nemocné. Mělo rýmu - tehdy to bylo něco vážného. Moje matka se tam hned vydala, ale dítěti se stav zhoršil a doktor už mu nedával naději. Jenže ona ho svými bylinkami zachránila. Bylo živé a zdravé, ale lidi si říkali, jak mohla dokázat něco takového pomocí bylinek. Řekli, že je čarodějnice a dali jí upálit. Přestože jsme to já ani sourozenci neřekli, ulevilo se nám, že se jí zbavíme. Že už nás nebude mlátit. Bylo nám tehdy okolo patnácti a zbytek života jsme si vykreslovali až příliš růžově.

Další dva roky proběhly velice hrozným způsobem. Každý nás označoval za ďáblovi děti. Aby taky ne, když naši matku upálili za čarodějnictví. Otec si nás moc nevšímal, byli jsme pro něj jako někdo, kdo mu nestojí ani za pohled. Nevěřil, že jsme jeho. Myslel si, že ho matka s někým podvedla - přece nemohl mít děti s čarodějnicí.

Pak lidem došla trpělivost a obvinili nás. Proč? Lidem, kteří na nás byli zlí, se vždycky stalo něco špatného. Ale za to jsme přece nemohli, tedy ne tak úplně, ale to je něco jiného, o tom teď nemluvím.

Každého z nás dali do jiné cely, abychom ani poslední den nemohli být spolu. Slyšela jsem hlasitý pláč své sestry i tiché vzlyky bratra. Pak bylo ticho.

Schoulená do klubíčka jsem se snažila ze všech sil udržet slzy v očích, ale snaha byla marná. Po tvářích mi stékala jedna slza za druhou a tvořily si světlé cestičky po mé ušpiněné tváři. Byla noc. A já v tiché tmě nedokázala strachem ani na chvíli usnout. Nevím, jak dlouho jsem tam takhle byla, ale pak se na chodbě ozvaly kroky.

Někdo došel k mé cele a s chrastěním ji odemykal. Slyšela jsem, že otevírají i cely mých sourozenců. Slyšela jsem jejich tiché prosby a výsměch těch mužů. Jak já ty muže nenáviděla.

Dveře mé cely ten někdo skřípavě otevřel a těžkými kroky zamířil k místu, kde jsem byla opřená o zeď. Ruce jsem si tiskla k pokrčeným kolenům. Nezvedla jsem hlavu. Neprosila jsem ho, aby mě nechal být. Neprosila jsem ho, ať mi tolik nedrtí ruku, za kterou mě táhl. Jen jsem tiše klopýtala za ním.

Nevnímala jsem výkřiky lidí na mou adresu. Nevnímala jsem, jak po mě někdo občas hodil shnilé rajče. Nevnímala jsem nic a nikoho. Teprve když muž zastavil a mě donutil taky stát, tak jsem zvedla hlavu a podívala jsem se na tři vedle sebe postavené hranice. Tiše jsem litovala, že nás raději neoběsí. Takhle budeme trpět až do posledního okamžiku. Až do posledního okamžiku se budeme smažit v ohni...

Byla jsem tak zamyšlená, že jsem si ani nevšimla, že už mě přivazují k hranici. Moji sourozenci byli přivázaní po mé pravé i levé straně. Chtěla jsem jim říct něco, co by jim dodalo odvahu, ale neměla jsem ponětí, co by to mohlo být. Vždyť ani já teď nemám žádnou odvahu, tak co mám říct?

Blížili se k nám tři pochodně. Dostala jsem strach jako nikdy a snažila jsme se vyprostit. Marně. Vzdala jsem svou snahu a už jen čekala na smrt. Pak jsem ho uviděla.

Stál v dálce, celý zahalený v cestovním plášti. Pamatovala jsem si ho. Častokrát byl tady ve vesnici a jen se procházel. Častokrát to vypadalo, že mě pronásleduje. A teď tu stál s dalšími muži po boku. Každý měl cestovní plášť v jiném odstínu černé nebo červené barvy.

Najednou se moje hranice trochu otřásla a já viděla, jak mi zarazili pochodeň pod nohy. Nejdřív to byl malý plamínek, který byl postupně větší a větší. Cítila jsem žár. Plamen přeskočil na mé šaty a já zaječela, jak mi spálil nohy. Slyšela jsem smích lidí i jekot sourozenců, který mi drásal srdce. Slyšela jsem syčení ohně, který mi škvařil kůži a pálil maso. Bylo to neuvěřitelně bolestivé, nedokážete si představit jak.

A pak jsem najednou nebyla na hranici, ale v náručí toho cizince a viděla jsem jen vysoko šlehající plameny.

Ten upír mě zachránil. Moje sourozence zachránili ti ostatní. Svoje vzpomínky na upalování jsem si potom zapsala do deníku, abych nikdy nezapomněla, co je to pravá bolest, a co je to lidská zaslepenost," dokončila jsem svůj příběh.

Všichni byli doslova pocitově zabraní do mého příběhu, takže teď plně prožívali jeho hrůzu. Esmé tiše vzlykala a Carlisle ji držel v náručí. Jasper měl zmučený výraz od svých, a hlavně cizích pocitů, Alice mu jemně hladila vlasy. Ani ostatní na tom nebyli o moc líp. Vyjadřovali mi slova lítosti a já se na ně jen povzbudivě usmívala.

Nikdo nepoznal, že jsem neřekla všechno, že jsem nezmiňovala jména. Nikdo?

„Valentino, tvoji sourozenci jsou Alec a Jane, že ano?" řekl do lítostivých slov zbytku rodiny Edward.

V místnosti zavládlo tíživé ticho, které prořízlo jen moje tiché ano.

Tak, a další díl je hotový. Doufám (zase :D), že se vám povídka alespoň trošku líbila a necháte komentář.               

Jinak moc děkuju těm, kteří komentovali první kapitolu, protože mi zvedli náladu a donutili mě co nejrychleji napsat další díl. :D

V.V.

Autor: ValentinaVolturri (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Další Cullenová? Anebo ne? - 2. kapitola: