Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Další Cullenová? Anebo ne? - 1. kapitola

26.08.2013 (20:30) • ValentinaVolturri • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1633×

1. kapitola - pohled Valentina

Jmenuju se Valentina Cullenová, ano, slyšíte dobře, Cullenová. Žiju s nimi už třicet let, ale svůj příběh jsem jim neřekla, protože vím, že by mě odsoudili. Jsem tu šťastná jako nikde jinde, protože jsem mohla začít s čistým štítem, nikdo o mně nic nevěděl a já jim to říkat nemusela! Nikdo mi tu nic nepřikazuje. A přesto mi můj předchozí život chybí. Byla jsem zamilovaná, vlastně pořád jsem. Ale nic nemůže být pořád pohádka, jednou to přijít muselo, pohádali jsme se. Byla to strašná hádka, ani už nevím, kvůli čemu vznikla. Vyčetli jsme si snad každou sebemenší chybu, co jsme kdy udělali. Byla to nejhorší hádka v mém životě. Usmířili bychom se, kdybych nebyla tak tvrdohlavá. Jenže jsem tvrdohlavá byla, a i když se se mnou usmířit chtěl, tak jsem se nenechala ukolébat do klidu. Dobře si pamatuju, co mi řekl, když jsem odcházela: „Budu čekat, klidně tisíc let, až se rozhodneš, s kým chceš strávit věčnost. Jsem si jistý, že to budu já!" Tehdy jsem jen zavrčela a zrychlila krok, dnes bych se zasmála a skočila mu kolem krku, vždycky měl velké sebevědomí. A proč se tedy nevrátím? Jsem na to moc hrdá a taky se bojím, co tam najdu. Co když mě přece jen podvádí? A tím jsem se dostala do slepé uličky.

  „Tino! Jedeme do školy!" křičel na mě Emmett.

„Vždyť už jdu!" zakřičela jsem zpátky. My jsme sice křičet nemuseli, ale byla to tak větší sranda. Vzala jsem si oblečení: černé kraťásky, bílý top a černou mikinu a k tomu černé conversky. Přes rameno jsem si dala tašku a vyrazila jsem k autu.

  Jdeme dnes do školy poprvé, protože jsme se právě přistěhovali. To zase budou pohledy.

Zajela jsem autem na kraj parkoviště, vedle mých adoptivních sourozenců. Vystoupili jsme z aut a všechny pohledy směřovaly na nás. Emmett se na všechny strany usmál, až šly holky do kolen, a pak chytil Rosalie a políbil ji. Pohledy dívek okolo se hned změnily na zklamané a hned potom na vražedné. Ale co, už jsme si zvykli.

 Došli jsme si vyzvednout rozvrh a papíry na podepsání. První hodinu jsem měla italštinu, kterou jsem si vybrala jako další jazyk. Měli ji se mnou ještě Alice a Edward. Když už mluvím o Edwardovi, tak on samozřejmě taky neví nic o minulosti. Normálně by si to přečetl v mé hlavě, ale já mám prý v myšlenkách jen oheň. Samozřejmě to neznamená, že mi hoří v hlavě, ale že mou hlavu chrání imaginární oheň. Má to co dělat s mou schopností, ale jaká schopnost to je, to je moje věc. Edwardovi jsem řekla přesně to samé a on se v tom díkybohu nešťoural.

 Vešli jsme do třídy a já s Alicí jsme si sedly do poslední lavice a Edward před nás. Ještě nezvonilo, a proto se otočil k nám, abychom si mohli povídat. „Budeme muset na nákupy. Potřebujeme koupit spoustu věcí! Oblečení, nábytek, šperky boty..." začala Alice vyjmenovávat s nadšeným výrazem. Ani nevím, jestli mám nákupy ráda. Za ty roky jsem si k nim vypěstovala veselý přístup, ačkoliv dřív jsem je ráda neměla. Usmála jsem se na Alici a ona mi úsměv oplatila a vyjmenovávala, do kterých obchodů půjdeme. Edward to oproti mně tak nadšeně nebral, ostatně nikdo z rodiny nechodil rád nakupovat s Alicí, kromě mě. Najednou zazvonilo, a tím byl Alicin výklad o obchodech a zboží v nich přerušen. Edward se s radostí otočil zrovna ve chvíli, kdy do třídy vcházel profesor. Dali jsme mu papíry, které podepsal a potom nás vyzval, ať se představíme - samosebou italsky.

  Jídelna, ve které žáci střední školy ve Forks obědvali, byla velmi velká a na tenhle zapadákov dost hezká. Koupili jsme si jídlo jako všichni ostatní, i když jsme ho nejedli. Sedli jsme si do nejvzdálenějšího koutu jídelny a začali jsme probírat náš první den v nové škole. Byli jsme uprostřed hovoru, když se ozvalo...                                                  

 „Promiňte! Jmenuju se Jessica Stanleyová a chtěla jsem se zeptat, jestli by Edward s Valentinou nešli sedět k našemu stolu, protože by se s vámi dvěma chtěla spousta lidí z naší party seznámit!" řekla a mrkala přitom na Edwarda, který nebyl schopný slova, jak se před ním ta holka nakrucovala. „Možná jindy, teď radši zůstaneme sedět tady!" řekla jsem, zadržujíc smích, protože Edward vypadal, že každou chvíli omdlí - kdyby mohl. „No, každopádně nabídka stále platí, takže kdybyste si to rozmysleli..." řekla mírně naštvaným tónem, otočila se na patě a odkráčela pryč. To už se Emmett začal smát a my ostatní (kromě Edwarda) s ním. „Proč za ní nejdeš, Edíku? Skvěle byste se doplňovali, oba jste panovační, sebestřední a - Aúúú!!!" Dál už se Emmett nedostal, protože mu Edward věnoval kopanec do nohy. Emmett hledal podporu u Rose, ale ta mu řekla: „Zasloužil sis to!" a on se zatvářil jak spráskaný pes. Tomu už jsme se my ostatní museli znovu smát a Emmett se po chvíli přidal taky.

 Oběd se naštěstí neukázal jako jediná radostná věc, která se tento den stala. Měli jsme hodinu dějepisu - já, Jasper, Edward a Rosalie. Probírali jsme dějiny jednoho města v Anglii. O historických místech tam nepadlo ani slovo, spíš o upalování za čarodějnictví.

 „Takové jako vy  tam v tu dobu taky upalovali. Klidně i mladší. Hlavně kolem let 800 a 850. Zajímalo by mě, jak si vy představujete upalování, a proto mi každý napíšete slohovou práci, kde někoho odsoudili za čarodějnictví. Je mi jedno, kdo to bude, ale chci, aby to bylo z pohledu odsouzeného," dokončil profesor a třídou se rozeznělo zvonění. Tak to bude ještě legrace. Moji sourozenci ale asi můj názor nesdíleli, protože se tvářili otráveně. Nekomentovala jsem to.

 Tohle byla naše poslední hodina, takže jsem šla rovnou na parkoviště, kde jsem nasedla do svého miláčka a jela k našemu domu. Vešla jsem dovnitř, kde už seděl Emmett a koukal na baseball. Esmé seděla v kuchyni a dělala náčrty domů. „Ahoj, Esmé!" pozravila jsem ji.

„Ahoj, Tino! Jak bylo ve škole?" zeptala se mě.

„Nic moc," řekla jsem ledabyle, „Akorát nám učitel na dějepis zadal slohovku, takže ji asi půjdu napsat," dořekla jsem a odešla nahoru. Hned jsem si zalezla do svého pokoje, který jsem Esmé pomáhala zařídit, aby byl podle mých představ. Měl taky krásnou koupelnu, která nebyla největší, ale byla přesně podle mých představ. Lehla jsem si do postele se sešitem a tužkou v ruce a začala jsem psát slohovku na dějepis. Věděla jsem, že moje bude nejlepší, protože já jsem to sama prožila. Těsně před mou přeměnou mě chtěli upálit, prý jsem totiž čarodějnice. To on mě tehdy zachránil, ale udělal to tak, že si toho nikdo nevšiml, sama nevím, jak si někdo mohl nevšimnout, že jsem zmizela z ohně, ale on to říkal. Usmála jsem se při vzpomínce, kdy jsem ho poprvé uviděla. Bála jsem se ho. Věděla jsem, že je to upír... Ale kdybych měla vysvětlovat proč, tak by to byla dlouhá historie.

  Už mě trochu pálilo v krku, a tak jsem se rozhodla, že si zajdu na lov. Vyskočila jsem oknem, protože se mi vůbec nechtělo procházet celým domem. Běžela jsem velkou rychlostí. Běhám strašně ráda. Ucítila jsem nasládlý pach, který je podobný lidskému. Puma. Nechala jsem převládnout lovecký instinkt. Běžela jsem po pachu a pak jsem ji zahlédla. Byla u jezírka a právě pila. Vůbec si nevšimla, že ji pozoruju. Přikrčila jsem se a napjala se ke skoku. Skočila jsem na ní a povalila ji na zem. Bránila se, ale neměla šanci. Já jsem byla silnější, rychlejší i chytřejší. Zakousla jsem se jí do krku a ucítila teplou krev ve svých ústech. Když jsem dopila, tak jsem ji zahrabala pod jeden vysoký strom a vydala jsem se zpátky domů.

  Situace, která doma byla, mě značně překvapila. U stolu seděli Jasper, Edward, Rosalie a Emmett a všichni kromě Emmetta něco psali s dost naštvanými výrazy. Emmett měl oproti tomu výraz znuděný. „Jé, ahoj, Tino! Nechceš si se mnou zahrát nějakou videohru?" ptal se mě hned Emmett s rozzářeným výrazem. Ignorovala jsem jeho otázku a místo toho jsem se zeptala: „Co to píšete?" a ti tři se na mě obrátili s mučednickým výrazem. „Píšeme tu slohovku, kterou nám zadal dějepisář. Je to strašný, jak mám vědět, jak bych se cítila, kdyby mě upalovali? Měla bys začít, je to pěkná makačka!" odpověděla Rose na mou otázku. Kývla jsem a s úsměvěm se vydala nahoru pro papír a tužku, které jsem tam nechala, když jsem chtěla začít psát. Ty úvahy mě k tomu psaní nějak nepustili. Došla jsem ještě k poličce a vzala jsem si svůj deník, který jsem začala psát po přeměně. Ten pocit, když mě upalovali, mi zůstal v paměti vyrytý nejvíce, proto tam mám o tom hodně napsáno. Sešla jsem dolů a sedla si se svými věcmi k ostatním. Otevřela jsem deník a začala jsem z něj opisovat své pocit při upalování. Ostatní na mě koukali jako spadlí z višně. To už jsem to nevydržela. „Co je?" zeptala jsem se mírně podrážděným tónem.

„Ty si to opisuješ z... deníku?" ptal se Edward překvapeně. A sakra! Já zapomněla, že nevědí, že mě upálili.

 Radši jsem odsekla: „Jo. Když tě to zajímá, tak jo, opisuju si to z deníku." Teď už na mě koukali s bradou u podlahy. Dlouho bylo ticho.

 „Tebe upálili?" prolomil ticho Edward.

„Skoro. Kdyby mě upálili úplně, tak tu teď nejsem!" řekla jsem mu s úšklebkem. Všichni na mě koukali a já si povzdechla. Ze svého pokoje se přiřítila Alice a sedla si na gauč. Dívala se na mě pozornýma očima. Za chvíli seděl Edward vedle ní. Ostatní to nepochopili. Najednou se ozvalo auto na příjezdové cestě a Carlisle přijel. Esmé sešla dolů a v ruce držela knihu, kterou vzápětí odložila na stůl a šla se přivítat s Carlislem. Za chvíli stála celá rodina v obýváku. Věděli, že se něco bude dít. Znovu jsem si povzdechla a prolomila ticho: „Je na čase, abyste se dozvěděli můj příběh..."

Ahoj! Doufám, že se vám moje povídka zalíbila a počkáte si na další díly, a pokud ne, tak prosím napište do komentu proč. Je to moje první kapitolová povídka, a tak nečekám, že bude dokonalá, ale budu ráda, když necháte alespoň malý komentík o svém názoru na ni. Děkuju.

ValentinaVolturri

Autor: ValentinaVolturri (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Další Cullenová? Anebo ne? - 1. kapitola: