Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Další Cullenová - 10. Epilog - Aljaška

24.07.2010 (12:15) • elsaelli • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1984×

(pohled Emmetta)

Já už to tady dál trpět nebudu. Proč se mnou Rosalie odmítá mluvit? Proč nechce slyšet pravdu? Dokonce i Alice se na mě dívá skrz prsty a Jasper si myslí, že jsem mu lhal. Promiň Esmé, promiň Carlisle, ale kdo to tu má k sakru snášet?!

***

O pět minut později - po rozloučení s Carlislem a Esmé, na ostatní jsem se vykašlal - už jsem si to štrádoval přes zahradu a skrz houští pořád hlouběji a hlouběji do lesa. Vzal jsem si jen svůj mobil, a ještě Stelin - nachala si ho doma, co kdybych ji potkal. Neměl jsem ani zdání co budu dělat, teď jsem chtěl jen co nejdál od toho zmatku. Jak jsem nad tím vším tak přemýšlel, zjistil jsem, že začínám pomalu ale jistě opětovat Rosaliiny nynější city - upřímnou nenávist.

Nikdy jsem nepatřil k té rozvážné a moudré části lidstva - vlastně jsem nepatřil k lidstvu - a tak mi rozhodnutí netrvalo dlouho. Mírně jsem promyslel všechny pro a proti, ale lední medvídci všechna mínus spolehlivě vymazali. Směr Aljaška!

(pohled Stely)

Ráchala jsem si nohy v průzračném potůčku a uslyšela jsem za sebou něčí kroky. Jindy by se nejspíš projevil můj pud sebezáchovy, ale teď mi to bylo jedno. Poslední dobou mi bylo všechno tak nějak jedno.

„Mohl bych s tebou mluvit?" zepal se mě ostrým tónem, až mi přejel mráz po zádech.

„Proč?" vydechla jsem docela překvapeně.

„Pravda, proč bych se namáhal," odsekl kousavě. „Přišel jsem ti jenom říct sbohem."

Přestávala jsem chápat. Neslyšel snad v Emmettových myšlenkách celou pravdu? Nevěřil mu stejně jako Rosalie? A neviděl to snad všechno teď v mé hlavě? Vztekle jsem vyskočila a otočila se k němu čelem.

„Snad taky nevěříš všem těm hloupým žvástům o mně a Emmettovi?!" zvyšovala jsem hlas.

„Vážně jsou to jen žvásty?" optal se mě ledovým hlasem.

„Neviděls to v Emmettových myšlenkách? Nevidíš to v mých?" ječela jsem.

„Nebudu vám lézt do hlavy. Před chvílí jsem byl na lovu, a rád bych, aby ve mně něco z toho zbylo!" Připadalo mi, že všem kolem mne kromě Emmetta a Esmé dočista přeskočilo.

„Ani Esmé nevěříš?"

„Ještě jsem nebyl doma."

„Cože? Tak jak to víš?"

„Potkal jsem čirou náhodou Rose. A ještě větší náhodou esemesku, která ale evidentně nebyla pro mě." Co to plácá?

„A mohla bych ji vidět?"

„Jistěže ne. Nestačilo ti, když jsi ji psala?"

„Ale já jsem žádnou esemesku nepsala! Mobil mám doma!"

„Nemám rád lži. Měj se," ukončil rázně náš rozhovor a v setině sekundy byl pryč. Sesunula jsem se k zemi. Byla jsem naivní, když jsem si myslela, že se všechno vyřeší.

***

Po dvou měsících mrtvého bloumání po lesích a zvažování všech možností, mi zbyly jen dvě. Mohla bych jít do Volterry a požádat Ara, jestli by mě nepřijal do gardy. Myslím, že bych se mu mohla hodit. A nebo bych se vrátila na místo, kde jsem žila prvních deset let svého druhého života. Ale kdybych se přidala k Volturiům, musela bych nepochybně pít lidskou krev, a to se mi opravdu nechtělo. Rozhodnutí mi nedalo moc práce. Vydala jsem se na Aljašku.

O pět let později:

(pohled Esmé)

Zůstala jsem doma jen s Carlislem. Alice donutila Jaspera, aby s ní šel nakupovat a Edward byl s Rosalií na jeho louce. Přišlo mi to od nich dost nefér. Ale já jsem byla v téhle domácnosti jediná, kdo znal pravdu. Carlisle už dávno řekl, že se tím zabývat nehodlá, a mně nikdo nevěřil, takže jsem se do toho taky nemotala. Rozhodla jsem se využít skoro prázdného domu, zvedla jsem telefon a vytočila Stelino číslo. Hned po prvním zazvonění se ozval její hlas.

„Ahoj Esmé!"

„Ahoj zlato, jak se máš? Dlouho jsme se neslyšely..."

„Mám se fajn, je tu vážně krásně. Málo lidí, hodně zvířat," uchechtla se.

„Co Emmett?" optala jsem se na jejího přítele a mého syna. Neměla jsem jim za zlé, že se dali dohromady. Měla jsem podezření, že Rosalie se později pravdu dozvěděla, ale Edward jí podle jejích slov vyhovoval víc než Emmett. Taková už prostě Rose byla.

„Je vedle mě, chceš s ním mluvit?"

„Ráda." Slyšela jsem jak si předali mobil a potom se ozval Emmettův hlas.

„Ahoj mami! Mám se skvěle. Co ty a Carlisle?"

„Taky se máme dobře, ale stýská se nám po vás."

„Tak to nám nejspíš budete muset přijet na svatbu!" řekl radostně. Tak to je novina. Ale když budou šťastni, tak proč ne.

„Vážně? Kdy?"

„Za týden," odpověděl nedočkavě.

„Dobře, budeme se moc těšit! Tak se zatím mějte."

„Vy taky," ozvali se oba.

„Carlisle?" zavolala jsem do domu. „Pojedeme na Aljašku!"