Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Daleko od Života 7. kapitola - Horší než noční můra

20.03.2011 (08:30) • SmoulaXX • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1186×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Horší než noční můra

Třesoucí rukou jsem obtáhla konturu a pak jsem vyšrafovala část postavy. Chvíli jsem dodělávala pozadí a pak jsem se podepsala a napsala datum. Bylo to trochu ušmudlané, ale nebylo to úplně nejhorší. Dávno jsem zapomněla, jak se to má správně malovat. Na kurzy uměleckého kreslení jsem chodila, když mi bylo čtrnáct. V době, kdy bylo všechno normální, já byla normální holka. Neexistovali vlkodlaci a příšery. Byla jen hrůzná matika a příšerně nudná italština.

A pak přišel zvrat, řekli mi, ne, oni mi ukázali, že všechno, co znám je lež. Že tenhle celý prohnilý svět je lež, pohádka pro lidi a ty obludné stvůry z béčkových filmů existují. Měla jsem jim tehdy říct něco jiného, než „Takže slintáš, Same? K tobě to sedí!“. Byla jsem nepředstavitelně hloupá a naivní. A taky jsem na to doplatila. Co jsem teď? Ani jedno plemeno, ani jeden druh a přesto oba dva. Jako by to úplně změnilo můj genetický kód a já najednou nebyla já.

Tužka mi upadla na zem a já se schoulila do klubíčka.

Bylo mi smutno, úzko a všechny orgány se mi svíraly, jako by byly ve svěráku. Žaludek se mi houpal a srdce se mi neklidně třepotalo v hrudi. Sedím tu už pomalu dva měsíce, ještě jsem nebyla venku. Bude to znít směšně, jsem skoro nezničitelná, ale pravdou je, že mám strach z toho, co bych tam viděla. Koho bych tam mohla potkat.

Bojím se.

Vjela jsem si rukama do vlasů a pevně je sevřela. Asi to vypadalo, jako bych si je chtěla rvát, ale ne, možná jsem si jen myslela, že když si pořádně zmáčknu hlavu, vzpomínky a myšlenky zmizí. Navždycky pryč v nedohlednu. A já budu moct konečně dýchat… Ale to jen sen. Vzala jsem obrázek a chtěla jsem ho zastrčit do spodního šuplíku u stolu, ale zastavila čísi snědá dlaň, která mě chytla za zápěstí, a papír v tu chvíli zmizel.

Nikdy mě nikdo nevyděsil tolik jako teď Philip, asi už přestávám slyšet anebo jsem tak nepozorná, že už ani neslyším, když mi někdo vchází do dveří.

„Ty jo, moc pěkný, Ell. Nevěděl jsem, že umíš malovat,“ mluvil nadšeně a prohlížel si tu patlaninu.

„Neumím,“ kuňkla jsem a sklopila oči. Pořád jsem nemohla uvěřit tomu, že se sem dostal, aniž bych o tom věděla. Nějak podivně mě to znepokojovalo. Cítila jsem, že jsem teď křehká, nemůžu se bránit a teď už ani nevím o tom, co se děje. Byla jsem mimo déle, než jsem si myslela.

Phil se na mě zamračil. „Přestaň být taková, Ell. Jindy bys mě stáhla z kůže! A bavila by ses u toho,“ zazubil se na mě. Nepříjemně jsem se ošila a znovu se pokoušela o to být neviditelná. Jenže, jak se zdálo, neúspěšně.

„Nech toho… co tu děláš?“ zašeptala jsem a vstala se židle, ale hned jak jsem se postavila na nohy, podlomily se mi a já málem upadla, naštěstí mě Philip chytil a nespokojeně si mě měřil. Vypadal zase o tolik starší, jakoby se měnil každý den. S hrůzou jsem si pomalu uvědomovala, že to tak skutečně je. On stárne, já zřejmě ne. Moje maminka, rodina a všichni lidé, které znám, zmizí jednoho dne úplně.

Úzkost, která se mě v tom okamžiku zmocnila, vzrostla. Phil mě ještě chvíli držel, ale pak mě usadil zpátky a šel k mé skříni. „Dneska je hezky, nemyslíš?“ optal se mě najednou a vylovil z útrob skříně džínovou bundu.

Koukla jsem na něj a chvíli ho pozorovala, jak přehazuje věci v mé skříni. „Proč to říkáš?“ zeptala jsem se nepřítomně. Vůbec mi nevadilo, že se mi hrabe ve věcech. Bylo to zvláštní, najednou jsem se na chvilku cítila zase jako já. Bohužel to nevydrželo déle, než pět vteřin a já si zase vzpomněla, co se stalo a kdo jsem.

Oči se mi zalily hořkými slzami, v nose mě začalo pálit a v krku se mi vzpříčil knedlík, ale i přesto jsem dokázala promluvit. „Viděl… jsi ho?“ zasípala jsem, ale v mém hlase byla znát potlačovaná bolest deroucí se na povrch.

Phil se zastavil a chvíli to vypadalo, že mi toho chce tolik říct, ale nakonec zavrtěl hlavou. „Neviděl,“ zalhal nakonec se zaťatými zuby. Bylo vidět, že lže, ale neměla jsem dost odvahy na to, a bych se ho zeptala, jaká je pravda. Sama jsem se bála toho, co bych mohla slyšet.

Najednou přišel Philip ke mně a nandal mi džínovou bundu. „Jdeme ven!“ zavelel neoblomně a energicky mě vzal za ruku a vypálil ze dveří. Mě za sebou vláček jako nějaký zmuchlaný, starý a nepotřebný hadr… tak nepotřebný, pomyslela jsem si smutně.

Dole jsme potkali mou matku. Neviděla jsem ji už delší dobu. Nebo to bylo včera? Nevzpomínám si, má krátkodobá paměť zmizela. Všechno, každý den, každé ráno, každá noční můra, se mi slilo dohromady. Vím jen, že jsem seděla v pokoji a topila se v moři slz.

Znovu jsem na ni zadívala, tentokrát pozorněji. Černé vlasy měla zase krátké a měla zastrčené za uši tak, jak to nosívala, když jsem byla dítě. Upřela na nás své hnědé, pichlavé oči. „Eleno,“ oslovila mě udiveně a pohledem sklouzla k Philipovi. „Někam jdete?“ Pořád zněla dost užasle, ale aspoň zavřela pusu.

„Jo, beru poustevnici na vzduch. Byla v ulitě moc dlouho,“ zazubil se a mám dojem, že si dal záležet na tom, aby vypadal věrohodně. I když, já vlastně neměla sebemenší tušení, kam jdeme.

„Dobře,“ zabručela máma a dál rovnala polici na chodbě. „Bavte se, děti,“ utrousila tiše a utřela prach. Studený čumák, to jí řekl Embry. Teď vím proč, vypadá to, že jsem jí úplně jedno. Díky za péči, mami.

„Vypadá to, že jí nezajímám,“ řekla jsem suše jen, co jsme vyšli před dům.

Phil na mě vykulil oči. „No ne, nějaká emoce od slečny Já nemluvím? Že by?“ pochechtával se. Zpražila jsem ho pohledem, bylo mi docela dobře. Pokud někde byla nějaká náplast, byl to Philip a nikdo jiný.

„Myslím to vážně, Philipe.“ Nevrčela jsem, pochybuji, že bych toho byla vůbec schopná, ale dala jsem důrazně najevo, aby se přestal hloupě smát.

„No, já taky, Ell. Řekni, kdy jsi byla naposledy naštvaná, udivená nebo se usmála?“ ušklíbl se. Bezstarostný tón jeho hlasu mě zarážel, ale nijak jsem to neokomentovala.

„Já,“ skutečně jsem se zamyslela, „nevím. Je to dlouho, pár týdnů možná…“

„No právě!“ přerušil mě. „Potřebuješ lidský kontakt, nebo se zblázníš a to brzo, má ledová královno,“ šišlal na mě vesele a popadl mě za rameno. Nechápala jsem, co dělá, ale pak si mě lehce vyhoup na záda a posadil si mě na ramena.

„Philipe!“ vyjekla jsem vyděšeně, ale odpovědí mi byl smích. „Co to děláš?“ šeptla jsem plaše a snažila se ho jakkoli chytit, ale nebylo, kde.

„Připomínám ti, že s tebou kdysi bývala i legrace,“ ozval se po chvíli a šel po vlhké silnici, která ještě od včerejšího večera neuschla. Tudy vedla cesta na pláž, na First Beach. Je už léto, i když tu pořád často prší, takže by tam mělo být dost lidí. Ale nějak nevím, jestli tam chci jít. Tolik emocí, hluku, krve a moje sebeovládání je teď nestálé… Asi bychom tam neměli chodit.

„Na to si vzpomínám,“ řekla jsem a pozorovala stromy lemující silnici, z té výšky to bylo zajímavé a taky hezké. Když jsem byla na střední, tak mě Phil často nosil na ramenou. Pořád jsme byli spolu a dusili všechny okolo sebe. Hlavně školní fotbal tým, jo, byla vážně zábava.

„Tak je načase udělat nové vzpomínky, Ell!“ vykřikl nadšeně a zvrátil hlavou, aby na mě viděl. Usměv jsem mu váhavě oplatila.

„Možná… že máš pravdu. Je načase udělat nové vzpomínky,“ přitkala jsem.

Philip se celý rozzářil. „A začínáme teď! Kamera, klapka a jedém!“ zakřičel a rozeběhnul se i se mnou na ramenou. Vykřikla jsem, ale chvíli jsem si připadala, že létám a začala se smát spolu s ním. Vrátil mi aspoň částečně radost, ale ne úplně. To už nedokáže nikdo.

Znovu jsem si vzpomněla na všechno tu mizérii, ale tentokrát to bylo jiné. Phil měl pravdu, je načase udělat nové vzpomínky. Je načase na to, co se stalo zapomenout. Nikdy to nevrátím a nikdy to nezměním, moje děťátko… prostě mi to nebylo dáno. A Jacob je…

„Jacob je idiot,“ vyhrkla jsem najednou a Phil se přestal motat po silnici, rychlostí blesku mě ze sebe shodil a pevně mě chytnul za ramena.

„Cože jsi to řekla? Zopakuj to!“ zavrčel mi do obličeje a vypadal dost vyděšeně.

„Že je Jacob idiot, Philipe. Chápeš? Celou tu dobu jsem měla pravdu, nepatříme,“ polkla jsem a snažila se potlačit slzy, „k sobě. On patří jinam a já taky… akorát jsem si mohla…“ Dál už nemluvila, znovu jsem se rozplakala, ale nebylo to šílenou bolestí, tohle bylo vztekem. Emocí, která skrývala uvnitř mě a která mnou cloumala už delší dobu, jen nevyšla na povrch.

„Mohla jsem si ušetřit tolik slz!“ zakřičela jsem mu do trička a objala ho.

„Ten kretén mi může vlézt na záda, zlato,“ řekl Philip a zněl docela rozhodně a vážně, ale přesto to byl on. „Je to vůl a nevidí to, o co přišel - jeho chyba. Jen ať si jde s tou pijavkou, ty máš mě, a když tak si vezmeš Uleyho juniora, ten je do tebe celej žhavej!“ rozřezal se a smíchy dusil, já se odtáhla a chvíli se na svého nejlepšího přítele usmívala, a pak jsem ho „jemně“ shodila do příkopu u silnice.

Ale nic jsem neříkala, jen jsem si založila ruce a s pohledem plným zadostiučinění jsem pozorovala, jak se sápe z mokrého listí.

„Za tohle tě přerazím, nový džíny,“ brblal vztekle, ale bylo vidět, že tak je tak moc šťastný, že si na tom ublíženém pohledu nedává ani trochu záležet. A já? I kus žuly roztaje… jen to trvá déle. A potřebujete poněkud větší teplotu.

„To mě mrzí,“ pokusila jsem se ušklíbnout, ale pořád jsem byla trochu ztuhlá.

Phil mě vzal za ruku a šli jsme dál, pak ke mně otočil hlavu. „Tak to ti nežeru, Ell!“

◘◘◘

Už se stmívalo a den se pomalu chýlil ke konci. To, co se dnes stalo, už nejde změnit, noc plná nočních mur je ještě daleko a zítřek ještě spí. Nevědomky jsem se usmála a položila Philipovi hlavu na rameno. Bylo mi moc dobře, na místě černé díry v mém břiše se vytvořila tenká blanka, která ji překryla. Philip ji vytvořil, jediný, kdo mě podržel, jediný, kdo tu pro mě zůstal.

„Tvoje máma tě má moc ráda, Elen,“ řekl zničehonic Phil a přitáhl si mě k sobě. „Nejsi jí jedno, ale vždyť si prožila to samé. Se Samem. A taky chtěla být sama, možná ti jen dává prostor, protože ví, jak to bolí, nemyslíš?“ usmál se na mě povzbudivě a pohladil mě po vlasech.

Otočila jsem k němu hlavu. „Děkuju ti, Phile,“ zamumlala jsem vděčně. „Bez tebe bych byla v háji.“ Zabořila jsem mu hlavu do hrudi a pevně semkla víčka k sobě. Slyšela jsem jen vlny tříštící se o skálu, poslední rodiny s dětmi odcházející domů a pár kejhajících ptáků na nebi. Pláž byla nádherná a dokonce vyšlo slunce, škoda, že jsme kvůli tomu museli sedět ve stínu, asi bych moc nezdobila. Pořád si myslím, že vypadám jako neonový nápis.

„Jo, já vím! Jsem nejlepší,“ přisvědčil mi samolibě, musela jsem se tomu zasmát.

„Jasně,“ řekla jsem tiše a mírně se u toho zašklebila.

Philip mi škleb oplatil a vypláznul na mě jazyk. „Půjdeme domů, dnes toho na tebe bylo moc, neměla bys to přehánět. Do života se musíš vracet postupně, ano?“

„Kdybys dnes nepřišel ani by mě nenapadlo se někam vracet,“ zaskřípěla jsem zuby.

„No tak!“ zvedl mě ze země. „To bude dobrý, uvidíš,“ chlácholil mě. Pak mě podepřel a vyrazili jsme domů. Chvíli jsme šli po cestě a Philip stále něco vyprávěl, nezavřel tu pusu, ale mně to nevadilo. Naopak, byla jsem ráda, že mluví. Poslouchala jsem ho a zaměstnalo mě to, nemusela jsem myslet na ostatní věci.

Jenže pak se z lesa vynořily dvě postavy, nevšímala jsem si jich. Ale jen do té doby, dokud nepřišli blíž a já je neuslyšela. Zastavila jsem se a úsměv mi zmrzl na rtech a všechno kolem mě ztratilo barvu a jas. Svět prostě… zešedl.

„Ale no tak, Jakeu! Nech toho, dobře, ale naposledy,“ chichotala se menší postava a já v ní poznala dívku, která mě o Jakea připravila. Renesmé.

Phil rychle zareagoval. „Pojď, Ell. Půjdeme jinudy,“ mlel rychle a snažil se mě dostat pryč, ale já na té cestě pořád stála a ani se nehnula, byla jsem tak v šoku, že jsem Philipa snad ani neslyšela. Možná, že řekl něco jiného, nejsem si tak docela jistá. Nevydala jsem ani hlásku a sledovala, jak se smějí a pak ji Jacob políbil.

Sesula jsem se a udělalo se mi zle, Philip mě ale podržel. „Ellie, zlatíčko, půjdeme,“ prosil mě, ale ne nijak příjemně, byl vzteklý a vrčel, ale ne kvůli mě. Nevnímala jsem ho.

A oni se stále přibližovali. Pak si nás všimli a já uviděla Jakeovu tvář, která se na mě vyděšeně dívala, a pomalu ji opouštěl úsměv. Byl pořád krásný, jeho tvář byla jako slunce, dokonce i teď mi připadal úžasný. I potom všem.

„Jacobe, co je?“ zeptala se otráveně Renesmé a zatahala ho za ruku. „Pojď, půjdeme domů,“ škemrala dál.

„Ellie…“ vydechl nevěřícně a zíral na mě jako na přízrak. Jeho společnice se přestala ošívat a podívala se na mě, jakmile jsem uviděla její obličej, zmocnila se mě znovu úzkost. Byla jako Lorrena. Malý, rozmazlený fracek, který právě nedostal, co chtěl. Byla sice moc hezká, ale její oči… tolik zlosti a záště.

„Jaco…“ Nedořekla jsem to, nemohla jsem, okamžitě mě začaly v očích pálit slzy. Philip začal být zoufalý, nemohla jsem se pohnout.

„Ellie?“ zamyslela se ta malá mrcha. „Jo, ta. To je ta holka, se kterou sis užíval?“ prskla jedovatě po Jacobovi a mě si změřila jasným pohledem říkající „Co je to za póvl?“.

Vzedmula se ve mně vlna vzteku. „Co jsi to řekla, ty odporný parazite?“ zařvala jsem najednou, úplně se mi zatemnil pohled. Skoro jsem neviděla, jen jsem cítila, jak mě ovládá zloba, kterou jsem dusila v sobě. Začala jsem se třást a teď to rozhodně nebylo zoufalstvím.

Ona se na mě podívala povýšeným pohledem. „Ale jdi, ty chudinko. Umf… Jakeu, pojď,“ usmála se jízlivě a podívala se na mě. „Tam můžeme dělat něco mnohem zábavnějšího,“ provokativně na mě zamrkala dlouhými řasami a popošla ke mně pár kroků.

„Co si to dovoluješ, ty malá děvko?“ Vztek mě ovládl a pak dočista spolkl. Viděla jsem, jak našpulila rty a chtěla mi ještě něco říct, ale v tu ránu jsem vypálila a chystala se jí utrhnout hlavu. Jenže… Jake byl rychlejší. S mocným zavrčením se postavil před Renesmé a jakmile jsem se k nim přiblížila, vrazil mi takovou ráno do obličeje, že jsem se neudržela na nohou a ta síla mě vrátila zpátky k Philipovým nohám. Palčivá bolest na spánku se mi rozlila do oka a po nose. Krev mi zatím netekla, ale musel mi přerazit nějakou kost, možná mi křupl spánek. Nevím to přesně, ale hrozně moc to bolelo.

„Ell!“ zakřičel Philip a vrhl se na zem. Hned mě zvedal, ale já jsem se pořád držela za obličej. Jakoby mě ta rána vrátila zpátky na zem. On mě… uhodil. Nevěřícně jsem se po něm podívala. Stál tam a propaloval mě nepřátelským pohledem.

„Nedotkneš se jí,“ zasyčel vztekle a zatnul pěsti. Neuvědomoval si to nebo mě opravdu tolik nenáviděl? To bylo teď jedno, prostě ke mně nic necítí. Začal se mi prudce zvedat hrudník a všechno v mém těle se splašilo. Ve spáncích mě znovu píchl střípek bolesti, ale byl jiný. Takhle mění moje oči barvu na ohnivě, rudo - oranžovou. Na žíznivou.

„Cos to udělal, ty bastarde!“ zuřil Phil. „Mohl jsi ji zabít!“ Jacob se najednou změnil, povolil postoj a díval se na mě provinile.

„Ellie,“ zachraptěl. „Já to nechtěl, ale ty… Nessie, nemůžeš jí ublížit,“ plácal slova před sebe.

„Tys mě opustil,“ zašeptala jsem a civěla do země. Pak jsem se narovnala a neviditelným pohybem jsem se vyšvihla na nohy. „Tys mě opustil! Nechal jsi mě samotnou!“ obvinila jsem ho. Postavila jsem se jako bych chtěla bojovat. „A teď… ublížil jsi mi, znova! Znova jsi mě srazil na kolena!“ Smyslů zbavená jsem postupovala blíž a pozorně sledovala jeho tvář, která se zalévala bolestí.

Philip mě v poslední chvíli chytil za ruku. „Ell, ne,“ pokusil se říct a silně mě objal, ale mě najednou jeho objetí připadalo, jako když na mě přistane moucha.

Nessie vzala Jacoba za ruku. „Miláčku, jdeme?“ To mě dostalo, byl to mžik, a přesto změnil úplně všechno. Po páteři mi krátce přeběhla žhavá ruka a přeměnila jsem se ve vlka.

Po všech těm událostech a dlouhé době, co jsem se neměnila, mi to připadalo jako poprvé. Divoká, nepoužitelná, neovladatelná a nebezpečná, tak, jak to řekl Sam. I když ne přímo, bylo vidět, co si myslí. Jenže najednou zmizelo Philipovo objetí a v dálce se ozvala tichá, tupá rána. Ohlédla jsem se a viděla, jak Philovo bezvládné tělo dopadá na zem a po tváři mu stékají silné prameny krve.

Ale já cítila… jen tu krev. Potravu. Udělalo se mi zle, ale mrskla jsem pohledem zpátky k viníkovi, ta odporná mrcha. A poprvé jsem v její tváři viděla strach a děs.

Temně jsem zavrčela a přikrčila se k zemi, chtěla jsem vyrazit, ale pak jsem uslyšela Sethův řev. „Philipe! Chlapče! Philipe, ne!“

Já jsem ho… zabila.

Autor: SmoulaXX (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Daleko od Života 7. kapitola - Horší než noční můra: