Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Daleko od Života 6. kapitola - Otisk je prokletí

08.03.2011 (21:30) • SmoulaXX • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1222×

◘ Otisk je prokletí ◘

◘ píseň ◘

Málo místa, všude byla tma. Dusila jsem se, studená voda. Tisíce nožů, které mě probodávaly. Nemohla jsem pryč, bylo to všude kolem mě. Škrtilo mě to, svíralo se mi hrdlo a rvalo to moje vnitřnosti na kusy. Snažila jsem se bojovat, ale bylo to bezvýsledné. Všechno bylo k ničemu. Nemělo to cenu.

Bojovala jsem o život, který ve skutečnosti nechci.

Další zásah a najednou jsem cítila skutečnou bolest. Byla tady, krev. Cítila jsem čerstvou krev. Moje? Naposledy jsem se dívala na hladinu vody, která se uzamykala, a já klesala ke dnu a všude byly ony. Kousaly, škrábaly, trhaly a snažily se mě zničit. Bolelo to, strašně to bolelo. Křičela jsem, seč jsem mohla, ale nic se nestalo… byly tu pořád. Všechny.

Vzpomínky.

Narazila do mě vlna a já se na chvíli vynořila z ledové vody. Ale než jsem se stačila nadechnout, stáhly mě pod hladinu a já se najednou vznášela v oblaku vlastní krve. Drásaly mojí duši… a mám vůbec nějakou? Ne, drásaly mě… Duši jsem ztratila dávno.

Zoufalý výkřik plný bolesti, který se vydral z rozpáraného hrdla, se rozlehl a s ozvěnou vrátil zpátky.

Hlasy kolem mě šeptaly, syčely a začaly křičet. Tak nepředstavitelně nahlas, že mi praskly bubínky.

Zkoušela jsem se je odstrčit a uplavat jim, ale nedokázala jsem to… Všechno bylo ztracené. A pak se do mě pustily znovu. Větší silou a mě v hlavě zněla jen dvě slova. Dvě poslední slova, která jsem vyslovila, a na která nezapomenu.

„Moje děťátko…?“

◘ píseň ◘

„Eleno?! Eleno! Prosím, holčičko, vzbuď se!“ křičel někdo. S trhnutím jsem se probudila a zasyčela na toho člověka. Až teď jsem si uvědomila, kde to jsem a co se stalo. Ležela jsem v rohu mého pokoje a nade mnou klečela máma a snažila se mě probudit. Byla to noční můra… Další z milionu. Mamka měla oči oteklé od pláče a držela mě kolem ramen.

„Prosím, už mě takhle neděs. Ellie, to bude všechno v pořádku,“ zamumlala a chtěla mě obejmout, ale já jsem se stulila do klubíčka a opřela se o stěnu. Po tvářích mi stékaly ledové slzy a já se třásla v neustávající křeči. Ta krev… byla jsem celá od krve. Musela jsem to udělat ve snu. Jako vždy, když mám noční můru. Ubližuji si ze snu.

Mámina tvář se stáhla do křečovité grimasy.

„A nic mi k tomu neřekneš, Eleno? Sedíš tu už několik dní! Tak… mluv se mnou!“ rozkřičela se zoufale a natáhla ke mně ruku. Jakoby mě chtěla zvednout a myslet si, že je všechno v pořádku. Ale já ji nechtěla vidět, nechtěla jsem ani její pomoc, otočila jsem se zády. Nechtěla jsem už vidět nikoho a nikdy. Protože stejně nejde o mě - jde o ně a o to, jak se cítí. Cítí se špatně, a tak to chtějí napravit. Zbavit se toho nepříjemného pocitu. Na mně už vůbec nezáleží.

Chtěla jsem zemřít. Navždycky, ne se probudit jako někdo jiný. Chtěla jsem skončit, se vším. Nenáviděla jsem se… Zabila jsem ho! Propukla jsem v pláč a chvílemi jsem i křičela. Ztratila jsem svoje miminko - vlastní vinou! Jakmile jsem si to znovu uvědomila, tak jsem začala zvracet. Vyzvracela jsem spoustu krve a třásla se v šílené bolesti. Třes vycházel z útrob mého zničeného těla a nepřestával.

Bolest mě rozežírala jako kyselina, kterou mi někdo vlil do žil. Pálilo to mě zevnitř a ani na okamžik mě to neopouštělo. Nemohla jsem promluvit, nadechnout se, pohnout se, aniž bych necítila díru, která ve mně zůstala. Velká prázdná díra v mém břiše, která je skoro viditelná. A tak skutečná.

Ozvala se rána, jedno z průhledných vláken vyrazilo proti zdi a vší silou do ní narazilo. Když jsem to nemohla udělat já, udělala to moje schopnost. Chtěla bych to tu spálit na prach, zničit a srovnat se zemí. Nenávidím to! Chci, aby někdo trpěl stejně jako já. Chci někoho přinutit trpět. Tak moc chci.

Ale… já už nepůsobím lidem bolest. Nemůžu, litovala bych toho hned, jak bych to udělala.

Jenže je tu někdo, kdo si tu bolest zaslouží. Někdo, kdo mě opustil. Říkal, že tu pro mě bude navždycky a že mě nikdy neopustí. A opustil mě. Už nepřišel... A já nevím proč. Bože, musí mě tolik nenávidět, zabila jsem… Vykřikla jsem a dál brečela.

„Ellie, broučku, jsi tu?“ A přece vyšla na černé noční obloze jedna hvězda. Jen jedna, co pro mě září a vždycky tu byla, i když jsem si to nechtěla přiznat. Jediný člověk, kterému věřím a který mě nikdy nezklamal, nebál se mě a nikdy neodešel beze mě. Staral se o mě, když jsem byla nemocná a pomáhal mi, když jsem nemohla sama. Každý den se mě ptal, jak se mám a jako jediného na světě ho zajímala skutečná odpověď.

„Ello!“ vykřikl Philip a vrhl se ke mně. Ani nezaváhal, jako všichni ostatní, a hned si mě k sobě přitisknul. „Jak to vypadáš a… a tvůj pokoj. Je to všechno zničené,“ zamumlal vyděšeně, ale nechal mě, abych mu dál smáčela rameno slzami. Dál už nemluvil, jen mě kolíbal v náručí. Sice jsem plakala pořád, ale měla jsem aspoň pocit, že v tom nejsem sama. Že taky někoho zajímá i to, jak trpím, než „kdy se sebereš“.

„Um.“ Chtěla jsem něco říct, cokoli, ale nemůžu. Já prostě nemůžu, ještě ne.

Phil si vzal můj obličej do dlaní. „To je v pořádku,“ usmál se. „Já tě do ničeho nenutím. Nemluv.“ Pak mě objal a nevadilo mu, že vypadám jako opravdová příšera. K smrti hladová a vyděšená, podstoupil to riziko, že ho klidně můžu zabít. Bylo mu to jedno - jeho kamarádka byla smutná, a tak ji přišel utišit. Tak prosté a přesto to bylo to nejhlubší, co jsem zažila.

Protože nikdo jiný tohle nikdy neudělal.

Jenže se zase odtáhl a přestal se usmívat. „Přišel jsem dneska za tebou z trochu jiného důvodu. Chtěl jsem tě vidět, ale taky ti něco říct,“ řekl vážně a jeho tvář se úplně změnila. Zatínal zuby a naštvaně přivíral oči. Co se ještě mohlo stát?

„Jde o Jacoba.“

Oči se mi znovu zalily slzami. „Nepřišel,“ zajíkla jsem se. Mluvení bylo nad mé síly, ale tohle byla jediná reakce, které jsem byla schopná. Cítila jsem to tak, neviděla jsem ho. Musí mě strašně nenávidět. Sevřela se mi hruď a soustředěně jsem sledovala Philipovu tvář.

„Jo, to máš do hajzlu pravdu, Ell,“ zavrčel. „A tebe by samozřejmě zajímalo, kde je tvému miláčkovi konec, co?“ supěl naštvaně a úplně mě pustil. Opřel se o stěnu vedle mě a pořád mě rozzlobeně pozoroval.

„Hm,“ přitakala jsem a poslušně kývla hlavou.

„Tak to tě potěším!“ prskl vztekle. „Moc ho to totiž netrápí, ten bastard se má vlastně dost dobře.“ Nenávistně uhodil do stěny.

„Philipe,“ chytla jsem ho rameno a dívala se mu do tmavě zelených očí, „kde je Jake?“ To jediné jsem potřebovala vědět. Musela vědět. Phil hned pochopil, že to myslím vážně a že to už moc dlouho nevydržím. Ne sama, já ho potřebuju. I když… třeba přijít nemohl. Já nevím proč.

Opětoval mi ten pohled. „Eleno, Jacob už nikdy nepřijde. On je s Renesmé.“ Stačila jen čtyři slova a můj život se sesypal jako domeček z karet. Jen čtyři nicotná slova a já spustila ruce a spadla k zemi. Tak proto byl pryč. On je s ní. Ani jsem se nezeptala, jak je možné, protože jsem to slyšet nechtěla, ale konečně mi všechno do sebe zapadlo. I to, co říkal táta a Sam v nemocnici. Je tady a vzala mi i to jediné, co mi zbylo.

„Jdi domů, chci být sama,“ šeptla jsem a cítila, jak se mi oči opět plní slzami. Prázdnota se zvětšila a celá mě pohltila. Už jsem nemohla dál předstírat, ani před Philem ne. Přitáhla jsem si nohy k hrudi a začala znovu hlasitě brečet.

Jacob už mě taky nechce, jsem k ničemu. Naprosto bezcenná. Ublížila jsem mu, to všem, ale jemu nejvíc, a pak se tu objevila ona. Věděla jsem, že ji pořád miluje, ale přecházela jsem to. Otisk si nevybírá a na nic neptá, prostě si bere. A já ho milovala, pořád miluju, tolik, že mi to nevadilo. A teď se pro něj vrátila a on odešel, už mě nepotřebuje. Jsem náplast a otisk moje prokletí.

„Prosím, Jakeu, vrať se a zůstaň tu se mnou, protože bez tebe jsem nic…“ křičela jsem v duchu a dál vnímala slzy, které mi stékaly po tvářích a slepovaly vlasy.

„Já tu budu s tebou,“ snažil se protestovat Philip.

„Ne!“ vykřikla jsem a dál se svíjela bolestí. „Zmiz odsud! Všichni mi dejte pokoj!“ Copak jsem někomu ublížila tolik, že za to budu platit do konce života?

Phil nakonec odešel, i když si myslím, že nebyl rád. Jenže já ho nechci vidět, já už nechci nikoho. Jediné, co mě drželo při životě, to, že Jake přijde a pohladí mě, zmizelo. O všechno jsem přišla, nejdřív moje děťátko a teď i Jake. Kolik toho ještě vydržím?

◘◘◘

Když jsem se probudila, něco škrábalo na okno. Unaveně jsem rozlepila víčka od sebe, ale nedokázala jsem se kouknout, co to bylo. Asi nějaká veverka nebo ptáček. Nebo Jake… Přivřela jsem znovu víčka a nechala z nich vytéct slzy. Škrábání neustalo, ale nevnímala bych to, kdyby se neozval ten hlas. Proklatý mrtvý hlas.

„Ách… moje malá příšerka,“ zasyčela Lorrena.

Zdálo se mi to, nebo ne?

Autor: SmoulaXX (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Daleko od Života 6. kapitola - Otisk je prokletí: