Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Daleko od Života 5. kapitola - Nessie je zpátky

04.03.2011 (14:00) • SmoulaXX • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1257×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Když se mojí tváře dotkly první sluneční paprsky, vztekle jsem zavrčel a přetočil jsem se na druhou stranu. Pak jsem si uvědomil, kde to vlastně jsem. Vedle mě totiž spokojeně spala Sněhulka. Opatrně jsem ji vzal kolem pasu a přitáhnul si ji k sobě. Jen se lehce zavrtěla a psala dál. Uchechtnul jsem se a políbil ji na temeno hlavy. Byla roztomilá.

„Jaku?“ zamumlala ve spánku a chytla mě za ruku, její štíhlá, voskově bílá, ruka byla studená. Vždycky byla jako led, ze začátku mě její dotek bolel, ale postupem času… Nemůžu bez něj být, ani bez ní.

„Jsem tady, Ellie. Jsem tady,“ odpověděl jsem tiše a přitiskl si ji k sobě. Spokojeně vydechla a spala dál.

Mohl bych tam ležet a sledovat ji donekonečna, ale dneska ne. Dneska mám v plánu velkou věc. Když jsem si na to náhle vzpomněl, ucítil jsem zvláštní tlak v břiše a celý jsem se otřásl. Ale nebylo to odporem nebo strachem, bylo to vzrušením. Rychle jsem Ellie políbil a pomalu se zvedl z postele. Asi tak pět minut jsem tupě stál a zíral na ni, ale pak jsem už musel vážně jít.

Táta slíbil, že ten mámin prstýnek najde. Ale dost o tom pochybuju, dům se několikrát přestavoval a uklízel, takže je chudák táta rád, že ví, kde má hrnky a lednici. No jo, budu muset zapojit mozek a vzpomínat, kam ho táta ve vzteku hodil.

Ještě jednou jsem se otočil a usmál se na svou… snoubenku. Zní to zvláštně, ale moc krásně. Moje snoubenka. Moje žena. Moje paní Elena Blacková. Ne, zní to úžasně. Zatřepal jsem hlavou a vyskočil z okna, šíleným štěstím jsem dopadl do záhonu růží před domem. Skvělý, Leah si jednou v životě pořídí zahrádku a pak to zničím já. Teda ne, že by mi bylo líto kytek, ale umím si představit tu scénu, co ztropí a na vině budu zas jenom já.

A je fuk, jestli za to můžu!

Pravda je, že jsem nepospíchal. Šel jsem pomalu a s rozvahou. Cítil jsem se odhodlaně a měl jsem pocit, že dokážu skálu rozdrtit na prach. Bylo všechno tak definované a skutečné. Pak jsem to konečně vyslovil v duchu. Budu táta. Budu šťastný se ženou, kterou neskutečně miluju. Nedokážu si představit vetší štěstí, než tohle.

Cestou jsem uviděl Philipa, ten kluk se ale změnil. Fakt, když jsem přijel, tak byl v pohodě a docela jsme si rozuměli, ale teď? O přátelství se nedá říct ani slovo. Možná těžká puberta nebo co. Vzpomínám si na sebe, taky jsem byl spratek. Pořád jsem se jen rozmachoval a sobecky ubližoval ostatním.

Zastavil jsem se a chvíli toho kluka pozoroval. Měl přes hlavu přetaženou kapuci a zíral do země, někam spěchal.

Ale neusmál jsem se, spíš mi to připomnělo dobu, než jsem odešel a pak tu, když jsem vrátil. Obě byly děsný. Bolestné a zastřené. Nedovolím si ale porovnávat jednu s druhou. Ačkoliv mám zatracený dojem, že když jsem se vrátil, bylo to horší. Zase na ni myslím. To nikdy nepřestane… Ublížila mi, zničila mě.

Myslel jsem si, že je Elen náplast, ale pak… šílenství, když se proměnila. Strach, který jsem cítil, když trpěla. Bezmoc, když bojovala sama se sebou a pak i se mnou. Miluju ji tak, jak jsem si myslel, že nemůžu. Dýchám pro ni. A dnes ji požádám o to, aby se mnou byla napořád. Bude už jenom moje, vlastně už je, ale za pár dní to bude oficiální.

Teď jsem se culil jako idiot.

Znovu jsem vykročil a nechal vířit vzpomínky, její vůně nebezpečí, deště a bouřky, oči jako oheň, ledová, hebká kůže, dokonalé křivky… A jsem zas jinde. No jasně, uklidni se, Jakeu juniore, teď ne. Trochu jsem se oklepal a prkenným krokem zahnul do naší ulice. Ale jakmile jsem udělal pár kroků, zmocnil se mě divný pocit. Trochu se to podobalo bouřce, kterou cítím v kostech, ještě než přijde. Jen to bylo zákeřnější.

Jsou to jen předsudky, mám trochu strach, to je pravda. Pořád myslím na to samé - že mě odmítne. V hlavě mi pořád zní hořké ne. Ale pak si zas musím říct, že se bojím zbytečně. Krucinál, ta holka mě miluje stejně jako já ji. Budeme mít spolu dítě a vezmeme se.

Chvíli jsem se zadíval do okna jednoho z domů, Marchalovi. Mají dvě malé děti, myslím, že se jmenují Sally a John. Za oknem jsem viděl spokojenou rodinku, děti se pošťuchovaly mezi spoustou hraček a rodiče se na ně spokojeně usmívali. Jejich matka je občas trochu napomenula, ale bylo to takové mateřské. Zamyslel jsem se… Jaký budu asi táta? Ellie bude bezpochyby dokonalá máma, ale já si tím nejsem dvakrát jistý.

Potřebuju svojí Sněhulku, jen ona mě dokáže uklidnit.

Přidal jsem do kroku, sice jsem věděl, že ji uvidím až dneska večer, ale najednou mě to hnalo rychleji. Nadšeně jsem běžel domů. Do našeho domu. Pak jsem zahnul a…

Všechno potemnělo. Svět se zatočil a moje srdce začalo bít jako o život. Už jsem nestál na pevné zemi. Zíral jsem na černý mercedes, který stál před naším domem. Ale to nebylo to, na co jsem se soustředil. Já sledoval ji. Měla skloněnou hlavu a zlato - bronzové vlny jí padaly do obličeje. Měla ofinu. Opírala se o auto v nádherných rudých šatech a džínové bundě. Ona byla… to není možné.

Chtěl jsem to hned otočit a nikdy se sem nevrátit, ale nemohl jsem. Připoutal mě ten pohled. Přitahovala mě k sobě, lana táhla a já nezmohl nic. Lehce jsem se pohnul, hned po mě střelila očima. Její čokoládové oči, její dokonalé oči, mě sledovaly. Už jsem zapomněl, jaké to je, když se jí dívám do očí a svět zmizí, všechno je dokonalé, protože jsem s ní.

Teď byly její oči vlhké a po tvářích jí stékalo množství slz.

„Jakeu…“ zašeptala a otočila se ke mně. Nemohl jsem se hnout, nemohl jsem mluvit, v krku mě tlačil knedlík, v nose mě pálilo, musel jsem prudce mrkat, abych se nerozbrečel. Bože, jsem já to vážně debil. Nessie se najednou rozeběhla a v plné rychlosti do mě narazila. Ani jsem se nehnul, pořád jsem stál, jakoby  mě vytesali z kamene.

„Promiň, promiň, promiň, promiň, promiň,“ opakovala plačtivě kouzelným hlasem a mačkala mě. Byla teplá a hřála. Tak dlouho mě nic takhle nezahřálo. Váhal jsem dlouho, ale nakonec jsem ji od sebe odtáhl. Nechápavě na mě koukala a její obrovské tmavé oči mě pátravě sledovaly.

„Já nemůžu,“ vydal jsem ze sebe. „Co… tady děláš? Jak jsi…?“ koktal jsem a až teď jsem si uvědomil, že ji pevně svírám ramena. Je křehká, připomněl jsem si okamžitě a spustil ruce podél těla. „Nessie, proč tu jsi? Kde je,“ polkl jsem a hořce pokračoval, „Nahuel?“

Nessina tvář se zkřivila do bolestné grimasy. „Já jsem…“ Otřela si rukávem tváře. „Nemiluju ho!“ vyhrkla. „Byla jsem hloupá a já chci být s tebou, jenom s tebou, Jakeu! Utekla jsem a jela jsem za tebou!“ hystericky se začala třást a strašně plakala. Tohle jsem nesnesl.

Přitáhl jsem si ji k sobě. Bože, snad mě to neroztrhne napůl. „Ness, nebreč. To je dobré, jen neplakej,“ zamumlal jsem jí do vlasů, které voněly po broskvovém šampónu. Objal jsem ji pevně a možná jsem ji mačkal moc, ale ten pocit… jsem s ní. A už nikdy nechci být s nikým jiným. Už se nikdy nechci cítit tak na nic, obyčejně, odkopnutě.

Po chvíli se odtáhla, ale jen tak, aby mi viděla do obličeje a řekla: „Já vím, že máš přítelkyni a že tu máš nový život, Jakeu, ale já bez tebe prostě nedokážu být.“

Nedokázal jsem říct nic. Ellie… Já jí ublížím, už teď jí ubližuju. Tolik ji miluju a udělal bych pro cokoliv, ale zůstat, když můžu být zase s Nessie. Nemůžu. Tolik jsem trpěl, když ji musel opustit, nemyslel jsem si, že se k ní někdy vrátím. A teď mám možnost. Nejde to, já nemůžu zůstat. Podíval jsem se Nessie do očí a pak jsem se hladově vrhl na její rty.

Měkké, jemné, horké. Nemohl jsem přestat.

Všechno odešlo pryč, zůstali jsme tam jen my. Ona, moje dokonalá malá princezna, a já. Na ničem už nezáleželo.

Jenže to jsem si jen myslel. Za námi se ozvaly kroky. Rychle jsem se od ní odtrhl a otočil se na příchozí. Ale byla to další rána pod pás. Stál tam Ryan a vedle něj Lorrena. Vypadali jako hrozba. Temná hrozba ze stínů. Celý jsem se napjal, ale pořád jsem si pod pohledem toho upíra připadal nicotně. Jo, byl velký. Možná stejně vysoký jako já, nabušenej a právě teď dost nasranej.

Pijavice se najednou zvonivě rozesmála. „Ty jsi teda ale ošklivý kluk, Jakie. Takhle naší malou zrůdičku trápit,“ šklebila se zvesela, zatímco její bratr sevřel ústa do rovné přímky.

„Jsi mrtvá,“ vykřikl jsem nepříčetně a cítil jsem chvění po celém těle.

„Postřeh, pejsku,“ zaskřípěla zuby a naklonila hlavu. Její rudé dravčí oči se zakously do Nessie. Zavrčel jsem a schoval si ji za záda. Jestli se o něco pokusí, zabiju ji.

„Chci, abys věděl, že jsme tu,“ řekl mrtvým hlasem blonďatý krvežíznivec. „A budeme tě sledovat, jakmile se tohle dozví Elen, ublíží jí to a já tě zabiju. Jdeme, sestřičko. Skončili jsme.“ Jeho tvář byla vzdálená a podivně klidná. Ani jednou se na mě nepodíval. Jen sledoval cosi za mnou. Lorrena si přejela nehtem po krku a šíleně se usmála.

Pak prostě zmizeli.

Vydechl jsem úlevou, ale pořád jsem byl rozpolcený. A nejen z Ness. Viděl jsem Lorrenu umřít, viděl jsem, jak ji Ell zabila. Teď stála tady. A nevypadala nějak zraněná, vlastně byla zatraceně zdravá, pokud se to dá o upírech vůbec říct. Jenže díky nim moje zatmění mozku na chvíli zmizelo. Renesmé byla tady. Ublížila takový způsobem, jakého nejsem ani schopný a teď přišla, aby mi ublížila znova? Aby ublížila Ellie?

Prudce jsem se otočil a snažil se tvářit tak nenávistně, jak jsem dokázal. „Možná bys měla odjet,“ ucedil jsem suše a snažil se dívat do země.

„Co?“ vzlykla. „Ale vždyť… Jacobe!“ vykřikla a já v tom tónu poznal tu malou rozmazlenou… Zavrtěl jsem hlavou. „Já jsem se s tebou možná rozešla, ale ty taky nejsi žádný věrný spořádaný přítel!“ Teď byla vzteklá. Konečně jsem se odhodlal dost na to, abych se jí podíval do tváře. Byla rozzlobená. Moc.

„A to si myslíš, že když někomu řekneš, že je konec, tak si sedne na zadek a do konce života bude na tebe vzpomínat?“ vybuchl jsem. „Ostatně jsem to měl v plánu, ale pak jsem potkal někoho, kdo mi dal to, o co jsi mě připravila. Naději, Renesmé. Vzala sis jí s sebou.“ Třásl jsem se, neproměním se, ale chtěl bych. Jenže ji nemůžu nechat samotnou, bůhví, co by mohla udělat.

Její oči se najednou blýskly pochopením. „Jakeu, já jsem se ti přijela omluvit, přišla jsem prosit o odpuštění,“ mumlala a pak mě znovu políbila. I ten polibek byl jiný. Byl naléhavý, plný citu a bolesti. Ne, nemohl jsem ucuknout a říct ne. Nemohl jsem udělat absolutně nic. Jen ji dál laskat v náručí.

„Patříme k sobě,“ špitla a políbila mě na spodní ret.

Chtěl jsem ji zase odmítnout, ale pak jsem si uvědomil, že má pravdu. Jeden jsme stvořeni pro druhého. A teď ubližuju všem, strašně moc, ale Nessie je můj život.

„Vždycky to tak bylo,“ řekl jsem rezignovaně. Pak jsem se trochu usmál. „S tou ofinou ti to sluší.“ Nessie se zasmála a políbila mě znova.

◘ ◘ ◘

Večer mi zazvonil mobil. Bylo asi po desáté, ležel jsem na trávě, vedle spící Nessie. Nejdřív jsem myslel, že se na tem mobil ani nepodívám, ale nakonec jsem to vzdal a hrábl do kapsy pro toho otravu. Až na to, že ta kapsa byla ode mě pár metrů.

„Hm?“ zabručel jsem znuděně do telefonu a lehce se usmál na ospalou Nessie.

„Jacobe!“ ozval se v telefonu hysterický výkřik. To byla Lea. Hned na to začala hlasitě plakat a vypadalo to, že i trochu křičí. Nevěděl jsem proč, ale k smrti jsem se vyděsil.

„Lee? Co se děje?“ Zněl jsem přesně tak, jak jsem cítil. Nechápavě a vystrašeně.

„Jacobe…“ Další výkřik a vzlyky. Spoustu vzlyků. Tak co se, do háje, děje? Rychle jsem vyskočil ze země a oblékl si kalhoty. Nessie se na mě nesouhlasně mračila.

Nastalo delší ticho. „Leah?! Jsi tam?“ křičel jsem do telefonu a hledal boty.

„Jakeu,“ zasípala zmoženě.

„Leo, nemám tušení, co se stalo. Teď pomalu a srozumitelně, ano?“ Ztrácel jsem nervy, pomalu, ale jistě. Nevěděl jsem, která bije, ale měl špatné tušení. Jestli se něco stalo Ell… Ty pijavice! Zabiju je!

„Jacobe, ona… Ellie…“

„Co?!“ zařval jsem bezradně. Já zrádce, kretén, debil!

„Ellie přišla o miminko.“ Víc už jsem neslyšel.

Mobil mi vypadl z ruky.

Autor: SmoulaXX (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Daleko od Života 5. kapitola - Nessie je zpátky :