Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cursed darkness - prolog

19.07.2010 (16:00) • cChristina • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1220×

Jasný úplněk v tajemně divokých rumunských Karpatech nikdy nevěstil dobrou věc zvlášť, když byl zahalen podivně nafialovělými mraky, jež kolem měsíce klouzavými pohyby pluly. V údolí se vznášela hustá mlha, jež nedovolovala člověku dohlédnout dál, než-li sotva na jednu stopu před sebe.

V lesích se na zemi plížila pára, akustikou se neslo houkání sov a bekání jelenů, sem tam zapraskaly větvičky na půdě, zapříčiněné neopatrností lesní zvěře, a v dáli vyli vlci.

Údolí byly bažinaté, lhostejnost k divokosti přírody, v těchto oblastech, se člověku nevyplácela, stačila jen vteřinka nepozornosti a v okamžiku by bylo lidské tělo polapeno ve spárech těžkého bahna.

Ve výšinách, skaliscích, nebo samotných horách, představovaly hrozící nebezpečí stále se uvolňující balvany a kameny. Špatně namířený krok by mohl mít za důsledek sesunutí kamenné vrstvy, vyvrtnutí kotníku nebo pád do hlubin propastí.

Nejnebezpečnější a nejhrůzyplnější však byla nezkrotná Transylvánie, v níž vše živé pohlcovala temnota, a vše mrtvé vyvracelo nitro země na světlo boží. Transylvánie patřila k nejméně probádaným koutům světa, možná také proto, že všichni badatelé se odtud už nikdy nevrátili. Lidé se téhle oblasti vysloveně báli.

O Transylvánii se tradovaly různé pověry a legendy, původně sloužící zejména k zastrašování malých dětí. Dospělí se však tak vžili do vyprávění svých oblíbených historek, že na ně uvěřili...

… například legendám o upírech, bytostem temnot. Nejsou mrtví, ale ani živí, nemrtví. Bezcitní upíři, sající lidskou krev. Vrahové. S bledou kůží, rudými rty a ďábelskými plameny v očích. S dlouhými špičáky a s bystřenými smysly.

Opravdoví upíři se těmto popisům od srdce smáli. Ve skutečnosti upíři byli spořádaní tvorové s nadpřirozenou krásou tváří, neuvěřitelnou rychlostí a sílou. Srdce nám nebilo. Všechny legendy o upírech se však shodují v jednom bodě - upíři vraždí pro krev, jedinou tekutinu, z níž mohou žít. Ovšem, naštěstí i tahle pravda o upírech má své výjimky - kupříkladu mě a Charlese.

Do Rumunska jsme se před několika týdny přistěhovali z Dublinu, tam už si někteří lidé začali všímat naší zvláštnosti - nestárnutí, přestože jsem měla schopnost vytvořit iluzi bijícího srdce a lidskosti. S Charlesem jsme se raději přestěhovali, ale Dublin jsme si oblíbili.

V Transylvánii jsme si koupili malý domek na samotce v hlubokém lese, přeci jenom jsme se chtěli zase nějakou dobu chovat přirozeně upírsky, čímž nemám na mysli způsob jídelníčku. V Karpatech se nemusíme alespoň přetvařovat, na lov můžeme jít, kdy se nám zachce, a když vysvitne slunce, nemusíme se ukrývat ve zdech domu. S Rumunskem jsme byli nadmíru spokojení, tedy alespoň do doby, než se stala ta příšerná věc, kterou vám teď chci dát přečíst z mého deníku.

Říjen, XXI. 1478
Na lov jsme dnes vyběhli později než obvykle, jelikož nás předtím zdrželi jisté záležitosti. Venku na nebi byly k vidění hvězdy a cestu osvětloval kulatý úplněk. Po skolení první zvěře, což v mém případě byla srnka a v Charlesově velký statný jelen, se čas činil něco po jedenácté, a už tehdy se nám zdálo něco jinak, jako by snad ve vzduchu ležela nějaká hrozba. Z nevysvětlitelného důvodu se zničehonic zvedl silný vítr, přestože až do té doby to byla opravdu krásná a jasná noc. Dokonce se na nebesích stáhla i černá mračna, jež dočista skryla úplněk. Tehdy v lese jsem si říkala, naštěstí máme tak bystrý zrak, silně pochybuji, že by byl nebohý člověk schopen dostat se ven z lesa.

Cítili jsme se dostatečně plně, nebyla potřeba mordovat další nevinné zvíře, vždyť už tak kvůli krvi zemřelo dost zvířat, a právě proto si kladu otázku, proč jsme se vlastně nevrátili do domu. Namísto návratu domů jsme vyrazili hlouběji do lesa, plni nesmyslného očekávání čehosi, snad jako by nás něco nutilo k běhu, jako by na nás na konci naší cesty něco čekalo. Něco tajemného, čemu jsme ani jeden nerozuměli. Běželi jsme až do lesů, kde jsme se nikdy neocitli, do lesů tak hlubokých, až jsem měla strach, abychom nalezli cestu zpět. Po dlouhé době našeho běhu jsme se konečně dostali až tam, kam nás to nevysvětlitelně táhlo.

Došli jsme až na konec lesa, pod námi se rýsovala bezedná propast, avšak na dohlédnutí vpravo od nás, přes vratký most, právě procházel pochod. Hlouček zahalených člověčin v černých pláštích s kápěmi, byl na ně děsivý pohled, vypadali jako záhrobní přízrak. Avšak každý z nich pevně svíral v dlani svůj růženec, jenž někteří z nich, natahovali směrem k dívčině uprostřed, jež byla jako jediná nezahalena do kápě. Dívka měla dlouhé hnědé a rozcuchané vlasy, jenž byly vzadu na temeni hlavy slepené krví. I oblečení měla celé potrhané, chuděrka jedna. Všichni se k ní chovali velmi hrubě, žádnou potíž neměli s chladnokrevným smýknutím jejím tělem o ztrouchnivělé palubky mostu, z nichž vystupovaly ostré hřebíky. Dívka vypadala velmi vysíleně, samá krvavá oděrka, přes odhalené stehno se jí táhla dlouhá mokvající rána, jako by ji snad někdo práskl bičem.

„Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého, tě uvrhujeme do nekonečných hlubin temnot, za zradu církve a vypomáhání Ďáblu," promluvil jeden ze zahalenců, zrovinka ten nejvyšší, jenž pochodoval v čele celého zástupu. Jaká mě polila upřímná hrůza, jakmile dva z mužů popadli dívčinu za paže a vykročili s ní k lanovitému kraji mostu. Dívčina se vzpínala, ječela, až to trhalo uši, vzlykala, a ze všech sil se snažila vysmeknout zahalencům.

,,To on, on, on mě uhranul svými čárami!" křičela dívčina a smíkala sebou v silném a zřejmě bolestivém sevření. „Používá síly, jimž nemůže smrtelník čelit, to on, Hrabě!" Ovšem žádný z mužů ubohou dívčinu nevnímal. Poté, co nejvyšší vyslovil modlitbu a potřísnil dívku svěcenou vodou, ji svrhli do hlubin propasti, na jejímž dnu jistě přijde ubohé děvče k úhoně. Byl slyšen jen srdcervoucí sopránový jekot, jenž se vytrácel s prudkým pádem do propasti.
...
Nemohu přestat myslet na tvář oné ubohé mladé dívčiny, na její pohublé, až nezdravě nazelenalé a zesinalé líce. Její obrázek se mi do mysli vtěsnal tak silně, jako bych ji vídala každý den, jako by snad byla odjakživa součástí mého života. Ach, snad jako by mou dcerou byla! Jak podobná byla její barva vlasů mé, jak krásně tmavě hnědé oči měla! Nikdy jsem necítila tak veliký zármutek. Proč jen jsme ji nezachránili? Proč jsme její život neušetřili? A proč chtěl někdo zabít tak mladou a nevinnou dívku? Za zrazení církve a vypomáhání Ďáblu... Na krku jí visel nenápadný růženec, jistě byla věřící, ovšem, kdyby opravdu věřila, vypomáhala by Ďáblu? Nu, to nejspíš už nikdy nezjistím, avšak mám znovu takové podivné tušení, že tomu všemu zlému, čemuž jsme dnes s Charlesem byli svědky, není ještě ani zdaleka konec.

Říjen, XXV. 1478
Uběhlo několik dní a nocí, počasí se stávalo stále krutějším, jak přicházela Karpatská zima v horách, slunce za světla téměř nevystoupilo z mračen, celý den byl celkově pošmourný. Od oné noci jsme spolu, Charles a já neprohodili mnoho slov, oběma dvěma dělalo „vrásky" to, co náš zrak spatřil zhruba před čtyřmi dny. V našem domě jsme netrávili tolik času jako předtím, dokonce jsem měla pocit, že vztah mezi mnou a Charlesem ochladl. Nevěděla jsem, co se děje, často jsem sedívala na jedné vysoké jedli, a přemýšlela, když Charles sám vyběhl pryč do lesů. Je možné, že kvůli jedné mrtvé a ubohé dívce, jež skonala tak smutným koncem, Charlesova a má láska trvající již sto let zanikne?

...

Dnes v noci jsme spolu s Charlesem znovu vyrazili na lov. Opravdu jsme krev zvěře nepotřebovali, ale moje předvídatelnost mi napovídala běžet dál a dál hlubokým lesem, úplně opačným směrem onoho vratkého mostu a propasti. Charles tiše plul lesním porostem za mnou, ani slovíčkem nezmiňoval jakýkoliv odpor nebo udivení.

Dostali jsme se na malý kopec, z něhož byla vidět panoráma okolní krajiny. Jak jsem již psala v zápise před tímto, nebe bylo v posledních dnech stále zatažené, měsíc nad našimi hlavami také nebyl k vidění. Nebylo by k podivu, že zničehonic udeřil blesk, ovšem udivující a hlavně zarážející bylo, do čeho blesk udeřil. Přímo před námi, v takovém nenápadném údolíčku, stál velmi starý hřbitov, u něhož stála kaple v plamenech. Oheň šlehal vysoko k nebi a ozařoval les kolem teplým světlem. Oba jsme ztuhle stáli na kopci, vzdáleně jsem dokázala vnímat tlak na moji paži, jak se mě snažil Charles dostat od tohoto místa, ale na onen zvláštní hřbitov mě něco velmi silného lákalo. Často jsem přemítala a slibovala si, že se těmto pochybným silám budu vyhýbat, ovšem v tuto chvíli to bylo silnější než já sama. Vysmekla jsem se ze sevření Charlesovy dlaně a vyběhla vstříc hřbitovu. Oheň mě nepříjemně pálil do tváře, jak z něj sálala horkost.

Slyšela jsem, jak mě Charles nejistě následuje, ovšem nebyl mi blíž jak na třicet stop. Vypadalo to, jako by byl odhodlaný mě uchránit svým vlastním tělem, kdybych z ničeho nic z rozmaru skočila do samého nitra ohniska. Ovšem to jsem neměla v plánu, nic mě netáhlo ke kapli, ale na velmi starý hřbitov. Plna očekávání jsem vkročila na hřbitovní půdu, vykonala několik plynulých kroků a zastavila se. Nic. Vše kolem náhle utichlo, jako by snad kolem hřbitova poletovala bublina, jež nedovolovala proniknutí zvuku z venčí, avšak vnitřní zvuk byl slyšen zřetelně, o čemž jsem se později až děsivě přesvědčila.

Nebe se na okamžik vyjasnilo tak, že byly krásně vidět hvězdy a luna, ovšem ve stejném okamžiku se temná mračna neuvěřitelně rychle stáhla, a přes nebesa přelétl zářivý blesk. Nad hřbitovem se stáhla hustá mlha, a naproti mě a Charlesovi se vyvalil neuvěřitelně temná a štiplavá pára s nádechem hustého dýmu, jež nás na okamžik dočista oslepila, než jsme byli schopni rozeznat obrysy, a když tato chvíle nastala, zkameněli jsme hrůzou a překvapením.

Kaple přestala hořet, její zbytek kamenů se rozpadl. Bouře nad našimi hlavami nabrala na intenzitě, snad mě šálil sluch, když jsem současně se hřměním slyšela ďábelský smích... A hřbitovem se rozléhal známý sopránový jekot, podivně zdušený a šílený. Zděšeně jsme po sobě s Charlesem pohlédli, jelikož oba jsme věděli, komu tento křik patří. Ona noc...

Vydala jsem se po zvuku onoho jekotu, procházela jsem mezi hroby, než jsem se dostala k čerstvé kupce hlíny. Hlína vypadala, jako by ji někdo před chvíli vykopal a znovu ji něčím přikryl, ovšem to nebylo možné, vezme-li v úvahu, že jsme tu po celou dobu s Charlesem byli. Nejdůležitější (a svým způsobem děsivé) však v tuto chvíli bylo, že se onen kvílivý řev ozýval zpod té kupy hlíny. Někdo (pravděpodobně ona dívka, ale ovšemže to nemůže být pravda, když má být mrtvá) byl zahrabaný v zemi a nejspíše v dřevěné truhle, soudě podle škrábavých zvuků, jichž se dá docílit pouze nehty o dřevo.

Se srdci v kalhotách jsme (Ovšem toto rčení by platilo jen na Charlese, dámy kalhoty nenosí, ani upírky.) zabořily své ruce po lokty do hlíny, jež jsme následně odhazovali. Svojí rychlostí jsme byli poměrně rychle hotovi se svojí činností, což mělo své světlé i stinné stránky. Jakmile jsme nános hlíny odstranili až do hloubky jámy, spatřili jsme na dně dřevěnou a na černo natřenou, zlatě zdobenou rakev s podivným znakem na víku. Jekot se ozýval teď velmi hlasitě, a škrábání nehty o víko rakve onoho „za živa pohřbeného" mi snad způsobovalo mráz na zádech, chloupky v týle mi vstávaly hrůzou. Prkenně se nám podařilo rakev dostat na povrch zemský...

... roztřeseně jsme víko z rakve sesunuli, a zůstali stát vyděšeně na místě...

... na rudém sametu ležela ona dívka odsouzená k smrti za zrazení církve a vypomáhání Ďáblu. Po těle měla zaschlou krev, vlasy měla stejně rozcuchané jako před několika dny, oblečena byla do rudých šatů z těžkého sametu, jež odhalovaly dekolt. Vypadala neuvěřitelně krásně, ovšem kdyby se jen tak strašlivě necukala a neječela. V očích měla šílený výraz, prohýbala se v zádech a zuřivě vyceňovala zuby. Jak jsem si stačila všimnout, špičáky měla trochu delší, ovšem to nebylo tak... tak sadistické, jako vyřezaný mokvající znak až do masa na jejím rameni, na němž byl k vidění drak. Nikdy za svůj život jsem neviděla tak podivného draka s nápisem, který byl nerozluštitelný.

Přestože jsem ani já a ani Charles ničemu nerozuměli, hlavami nám svitla jediná myšlenka: ‚Ať je ona dívka kdokoli, ať má na svědomí cokoli, ať ji někdo odsoudil za cokoli, musí se jí dostat naší pomoci.' Nechali jsme hřbitov a vyhořelou kapli za sebou a s dívčinou v náručí vyrazili k nám do domu.

Říjen, XXIX. 1478
... jmenovala se Isabella. Ať už se snažila jakkoliv rozpomenout, věděla o sobě jen toto. Nepamatovala si téměř na nic, chuděrka. O své minulosti neměla sebemenší potuchy, nevěděla nic. Vůbec nic. S Charlesem jsme ji pojali jako svou dceru, milovali jsme ji, a náš vztah se znovu vrátil do oné vroucné lásky.

Po zjištění neblahého vlivu Transylvánie a vlastně celého Rumunska na Isabellu, jsme odjeli do Irska, kde jsme se chtěli o Isabellu náležitě starat. Na těle měla ještě četné rány, ovšem nezdálo se, že by jim věnovala kdovíjakou pozornost. Nejhorší byla její řezná rána na rameni, která stále mokvala. Sehnali jsme lékařskou pomoc, ovšem každý lékař, který spatřil onen zvláštní znak s drakem, utekl z našeho domu, div nekřičel. Museli jsme se sami ujmout zašití rány...

Listopad, XVI., 1478
... Charles listuje všemi možnými knihami, jen aby zjistil něco víc o onom znaku na Isabelle...

Prosinec, IX., 1478
... konečně nalezl náznak, který se zmiňuje o ‚Drăculea'...

Leden, I., 1479
Isabella patří mezi nás. Je vzácná Cupidus Diaemus.

Autor: cChristina (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cursed darkness - prolog: