Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cursed darkness - I. kapitola

10.08.2010 (13:15) • cChristina • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1277×

I. kapitola: Soužená věčným stěhováním

Smrt je začátek, prokletí konec věčnosti.

Dávno se udála zlá věc, jež proklela ubohou dívku. I sama Smrt odmítla pohlédnout prokleté do tváře a vzít ji na druhý břeh podsvětí. Dívka se stala věčně zatracenou a smrtelně nevědoucí. Ve dne nevinnou, v noci plná hříchů a neřestí. Osud nad ní neměl žádnou moc. Překročila mnoho věků, vraždila, dopřávala si rozkoš, milovala. Zrada z ní však udělala vyhnance, zrada z ní vyjmula veškerou moc a dívka se stala zranitelnou, zranitelnější než kdy dřív. Zemřela a znovu ožila, aby se její minulost zopakovala v budoucnosti. Stala se opět čistou a nevinnou, aby prožila stejnou bolest. Získala milované bytosti, aby je mohla ztratit.

Avšak dívka neměla žádné potuchy o hrůzách, jež jí již brzo nastolí místo života horoucí peklo. Nevěděla, že ji životem pronásleduje stín odhodlaný ji milovat a pomstít se. Nevěděla, že již brzy se její bytí rozdělí na dvě části. Nevěděla, že touha po krvi a rozkoši převažuje...

Před zrcadlem seděla mladá dívka a v předklonu studovala svůj dokonalý obličej. Dnes jí příprava do společnosti zabrala mnohem více času než kdy jindy; vždycky jí každý přirovnával k dceři bohyně krásy, ale dnes dívka chtěla být něco víc, mnohem víc. Chtěla, aby si každý o její kráse závistivě šeptal, aby každá dívka pukala zlobou, až ji Denis pozve na parket, celou noc se od ní na krok nehne a nekonečně bude uctívat její krásu. Možná se kluci poperou o její čest a ona? Zahraje si na nedobytnou princeznu.

Ona sama dobře věděla, že jí Matka příroda nadělila andělskou krásu, od malička ji o tom všichni přesvědčovali. Její vždy zvlněné tmavě hnědé vlasy po pás dnes byly bezchybně vyrovnané žehličkou; silně kontrastovaly s dívčinou pokožkou barvy alabastru. I její rty na jejím obličeji svou růžovou barvou vynikaly; byly sametově hladké a plné, dnes se třpytící pod dávkou lesku. Ovšem dívčiny oči plné jisker nepasovaly do teplých odstínů jejího obličeje. Ona tmavá průzračná modř cizím připadala chladná a necitelná, vyvoleným dovolovala dohlédnout na dno dívčiny duše.

Dívka pečlivě rámovala své oči černou konturkou a řasenkou. Jeden koutek rtů pozvedla v potutelném úsměvu, jakmile si vybavila minulý večírek u Denise. Platila za hvězdu každé společenské události a onen Francouz se ani nepokoušel skrývat svůj obdiv k její maličkosti. La Bella, šeptal vždy, když spolu byli o samotě. Denis byl úžasně romantický; jeho vrstevníci s dívkou byli jen kvůli jediné věci.

Dívka spokojená se svým výsledkem, se zvedla z křesílka, naposledy obhlédla své vskutku odvážné šaty a vesele vykročila ke dveřím od svého pokoje. Rodiče jí večírek povolili, ale kdyby jen tušili, čeho se dnes s Denisem hodlala vzdát, pravděpodobně by tak vstřícní nebyli. A proč ne? Není to sice ta má vysněná sladká láska, ale Denis je milý a hodný, není žádný důvod čekat, myslela si dívka bláhově. Její rozvernou náladu však vystřídala zmatenost; za jejími dveřmi stáli její rodiče a tvářili se podivně diplomaticky. Své pobouření k oděvu své dcery dali najevo zamračením.

„Isabello, kam jdeš?" optala se žena dívky Isabelly a nekompromisně v závěsu se svým manželem vstoupila do prostorné ložnice Isabelly. Bella - jak jí její rodiče a někteří přátelé oslovovali - nedala najevo žádné znudění či netrpělivost ke své nečekané návštěvě, nasadila úsměv poslušné holčičky.

„No přeci na Denisův večírek, dovolili jste mi to."

Bella čekala, že se její matka jako vždy usměje a řekne něco ve smyslu jako: „Tak se dobře bav." Tentokráte však pozvedla jedno obočí a s mírně vyděšeným pohledem sjela její odkrývající šatičky. Pravda, sice více odkrývaly než zakrývaly, ale přeci nebyl žádný důvod matčina nesmyslného zděšení.

„Na večírek u Denise," zopakovala matka a o něčem přemýšlela. „To je ten Francouz, ke kterému se pořád lísáš? Jdeš na jeho večírek v takových šatech?"

Bella mučednicky protočila oči v sloup. „Mami, uznávám, že ty šaty jsou trochu odvážnější, ale přeci jen je dvacáté první století, víš? Navíc -"

Matka Bellu přerušila. „Ano, je dvacáté první století, o to víc bych tě měla chránit a nedovolit ti jít na Denisův večírek v tom, co máš na sobě. Vím, jak se k sobě poslední dobou máte."

Bella nevěřícně vykulila své nalíčené oči na matku před sebou. „Tím mi chceš říct, že nemůžu jít na ten večírek?! Proboha mami, vyprávěj ty své staromódní názory ve staré škole a nech si vysvětlit, že znám takovou tu věc zvanou antikoncepce."

Matka však jen neoblomně kroutila hlavou se rty pevně semknutými do tvrdé linky. Bella s nadějí pohlédla na svého tichého otce, ale i ten se tvářil neústupně.

„Fajn," vyštěkla Bella a bezmocně se svalila na postel.

Reneé s Charliem nejistě postávali pár kroků od své dcery a lítostivě pozorovali její zoufalství. Nesnášeli, když jí museli odepírat radosti dospívajících, ale museli jí tento rok chránit, nechtěli ji ztratit. Až Bella ve zdraví přežije své osmnácté narozeniny, nechají ji volnost. O to víc je bolelo, když Belle museli oznámit pro ni jistě příšernou zprávu.

„Bello, budeme se stěhovat," pravil Charlie s obtížemi.

Bella na posteli tak zvláštně znehybněla. Ne, ne, je to jen zlý sen, přesvědčovala se v myšlenkách. Rázně se palcem a ukazováčkem štípla do citlivého místa na paži. Nic.

„To myslíte vážně?!" zachrčela Bella přidušeně, mhouřila oči. Zamlknutí svých rodičů vzala jako souhlas. Rozrušeně praštila pěstí do rámu postele; bolelo to, ale potřebovala si něčem vybít vztek. Obličejem zapadla do měkkých polštářů nehledě na make-up. Křičela nějaká nesmyslná slova, ale skrz polštář jí nebylo rozumět, po chvíli bušila pěstmi všude kolem sebe. Její rodiče na ni zděšeně hleděli, kdo by si také v tuhle chvíli o Belle nemyslel, že zešílela? Avšak když Bella ukončila svůj hysterický záchvat, posadila se a klidně se na své rodiče zahleděla.

„Tak," usmála se sladce, „teď mi řekněte, že se nestěhujeme. Jen jsem si to v důsledku špatných vlivů zvenčí vymyslela."

„Ehm, Bello," začal opatrně Charlie. ,,Myslím, že na tebe žádné špatné vlivy zvenčí nepůsobí. Nevymyslela sis to. Opravdu se stěhujeme, zítra brzo ráno letíme do Ameriky. Dostal jsem jednu lákavou nabídku na postu chirurga ve městečku Forks, dokonce bych se mohla stát i primářem."

Charlie po vražedném pohledu své dcery rychle pokračoval. „Bello, taková nabídka se neodmítá! Ve Forks je nádherný vzduch, ostatně jako v každém městěčku Washingtonu..."

„Washington?!" zaječela Bella hystericky a vyskočila na nohy. Ruce si protestantně založila v bok.

„To jako stát Washington?! Tam, kde je pravdivé rčení o holkách jako o zmoklých slepicích?! Tam se budeme stěhovat - zase stěhovat, jen aby sis splnil svůj sen a stal se primářem tamějšího špitálu?! Budeme se stěhovat do nějakého zatuchlého zapadákova?!"

Bella namáhavě našla své ztracené sebeovládání a zhluboka se nadechla. „Fajn, pomůžu vám zabalit kufry, ale se mnou nepočítejte!"

xxx

Lasko, kde jsi vcera byla, cekal jsem te. D

Bella se slzami vzteku četla esemesku od Denise stále dokola. Co mu měla napsat? Je mi líto, ale už se neuvidíme, protože se z mých rodičů stali tyranové a stěhujeme se do jednoho zapadákova stovky kilometrů od tebe přes oceán? Kdo ví, co by si pomyslel.

Včera byla Bella odhodlaná vzdorovat myšlence svých rodičů přestěhovat se na nejdeštivější místo severu Ameriky. Avšak po pár jejích chytrých větách se něco zlomilo a Bella najednou přestala protestovat. Až když seděla v autě si plně uvědomila, že se něco muselo stát; nějaký nátlak nebo něco takového a Bella najednou seděla v letadle. Vždyť ona vždycky byla proti tomu neustálému stěhování.

Na žádném místě nevydrželi déle než půl roku, neustále se stěhovali. Buď kvůli práci Charlieho nebo kvůli práci Reneé. Nikdy se nikdo neptal na názor Belly, vždy před ní položili hotovou věc. Bella ztrácela své přátele, obdivovatele a kluky. A dnes ztratila dalšího, cítila se nepřirozeně prázdná. Bože, snad jsem ho nemilovala! myslela si Bella zděšeně.

Promin, ale udělalo se mi spatne. Rodice me donutili zustat doma. B

Bella se necítila dobře, když byla nucena Denisovi lhát, ale chtěla ho uchránit před pravdou, která by jemu ublížila určitě víc, než jí. Věděla to. Věděla, že ji Denis miluje. Jen ona k němu nikdy nebyla schopna cítit to, co on k ní.

A jsi uz v poradku? D

Jo, jen mam teplotu. B

Bella se sklíčeně opřela čelem o okýnko letadla, zahleděla se na modrý oceán pod sebou. Vše začne od začátku. Znovu si bude muset vybudovat respekt ve svých spolužácích, najít přátele. Nesnášela stereotyp. Každý ji bude první den okukovat, kluci ji budou zvát na rande. Bude senzací a nijak jí nebude pomáhat její krása. A skrývat jí ani nechce, Bella přeci pozornost miluje. Ale...

Možná může být přeci jen něco jinak. Možná se tentokrát nemusí ukázat jako nadpozemsky krásná a milá dívka.

Bella si uvědomila, že existuje možnost, jak se svým rodičům mstít. V hlavě se jí zrodil nový geniální plán. Stane se rebelkou. Neustále bude provádět nějaké potíže, bude se zajímat víc o přátele a kluky než o školu. Odmítne se učit na maturitní zkoušky. Samozřejmě, že někde potají se na ně naučí, ale navlékne to na rodiče tak, až z ní budou na nervy. Šance, že by se přestěhovali zpátky do Německa byla mizivá, ale... Pomsta bývá sladká, říká se.

„Prosíme připoutejte se, letadlo klesá dolů na letiště v Seattlu, ranvej číslo 3. Venkovní teplota je ustálená na třinácti stupních Celsia."

Bella skepticky pohlédla na své rodiče, jakmile uslyšela teplotu venku. Ti jí pohled ztrápeně opětovali, ale Bella neměla náladu na jejich lítost. Bella se podivila nad nadbytečným světlem přibližující se země velkého města Seattlu. Z Německa odlétali zhruba kolem pěti hodin ráno, let trval čtrnáct hodin, což by mělo znamenat sedm hodin večerních zimního času. Později však Belle došlo, že evropský čas je v Americe posunutý. Zatímco v Evropě je už pomalu tma, v Americe je asi jedenáct hodin ráno. Bella si nebyla jistá, v Americe ještě nikdy nebydlela. Bezva, teď se ještě musíme přestěhovat do Ruska, Asie, Afriky a na Island, pomyslela si Bella.

Letadlo pomalu klesalo na asfaltovou ranvej; bylo už tak blízko zemi, že se daly rozeznat jednotlivé domy Seattlu na obzoru a letištní hala, jež se v tuhle chvíli nacházela přímo pod letadlem. Bella náhle pocítila úzkost, jež stoupala každým metrem blíže k zemi. Bella nikdy netrpěla strachem z letadel či výšek, ale každým okamžikem si uvědomovala, že se ocitá ve svém novém domově. Nebo spíše vězení, jak si Bella smutně myslela.

Náhle Belle zavibroval mobil v kapse u riflí. Psala si předtím s Denisem, ale když dlouho neodepisoval na vylíčení důvodu nepřítomnosti na večírku, myslela si, že to nechal být. Ovšem krátká esemeska od Denise Bellu naplnila mnohem větší úzkostí.

Lzes, nejsi tady. D

Bella ze zprávy byla tak vedle, že si ani neuvědomovala přistání letadla. Reneé s Charliem na ni mluvili, ale nebylo to moc platné. Bella se cítila jako ten největší podvodník na světě; Denis měl o ní takové starosti, že se vydal ji navštívit. S jeho romantickou povahou by nebyla překvapená, kdyby v rukou nesl puget růží. Ale teď růže možná zadupává do země a je zklamaný, příšerně zklamaný, protože Belle věřit a ona ho obelstila.

Prestehovali jsme se do Ameriky. Je mi to lito, promin. B

Rodičům Belly se ulevilo, když se Bella probrala z transu a vystoupila s nimi z letadla. Na ranveji stálo několik dalších letadlech, do nichž nastupovali lidé. Bella nedokázala pochopit radostné úsměvy lidí, kteří vycházeli z letištní haly a zastavovali si taxíka. Myslela si, že v tomto zapadákově – i když Seattle zase takový zapadákov nebyl až na zimu - nikdo šťastný být nemůže. A také zaručí, aby zde ve Washingtonu nebyli šťastní její rodiče. Určitě z Belly budou tak vynervovaní, že se propříště od Washingtonu budou držet s obrovským odstupem.

xxx

Dům, před nímž Bella se svými rodiči stála, nebyl takový, na jaký byla Bella vždy zvyklá. Vypadal staře a obyčejně, nabarvený na nudnou šedou barvu a s dřevěnými okny. Stál celkem daleko od ostatních domů blízko lesa a na zahradě za domem byla zažabincovaná smrdutá tůňka.

Bella nemohla věřit svým očím, doufala, že zde bydlí jen nějaká realitní makléřka, která je dovede k jejich moderní vile, na niž byla vždycky zvyklá; na luxus. Ale naděje se jí rozplynuly před očima, když rodiče vyndali všechny kufry na cestu před domem a taxi nechali odjet.

„Tady jako budeme bydlet, jo?" optala se Bella ironicky a znechuceně skenovala obrysy domu.

Reneé se zamračila na svoji dceru, aby dala jasně najevo, že nebude poslouchat nějaké pubertální řeči. „Ano, Bello, tady teď budeme bydlet."

Bell se už už nadechovala k nějaké sarkastické poznámce, ale Charlie ji zastavil jedním nedbalým machem ruky. Bella se sklíčeně vydala k domu a v duchu své rodiče obdarovávala všemožnými urážkami a nadávkami. Nahlas by se je nikdy neodvážila říct. Ne před nimi.

Vnitřek domu byl přesně takový, jaký si ho Bella představovala. Stísněné prostory nesnášela. Ode dveří vedla krátká chodba do staré kuchyně s malým jídelním stolkem a neskutečně malou ledničkou. Z kuchyně bylo dobře vidět na ošoupaný gauč v obýváku. Jak Bellu překvapilo, když uviděla moderní plazmovou televizi. Přímo naproti vchodovým dveřím vedly úzké schody do druhého patra, jež obsahovalo jednu koupelnu s toaletou a dvě ložnice. Jedna pro Reneé s Charliem a druhá pro Bellu. Belle se ulevilo; ložnice oddělovala koupelna.

„Můžeš si vybrat, který chceš pokoj," navrhl Charlie a tajně doufal, že se jeho dcera umoudří a dokáže to snést bez dalších poznámek.

„Jasně," zavrčela Bella v odpověď a vstoupila do první ložnice blíže ke schodům.

Pokoj byl malý se světle modrými stěnami, stolkem, jedním křeslem a postelí. Nic víc, nic míň. Ale naproti posteli bylo arkýřové okno s těžkými závěsy, které se Belle k její něvěřícnosti zalíbilo. Nechtěla vidět druhou ložnici, odhodlala se bydlet tady. Jednou výhodou pokoje bylo, že stál blízko schodům, což se náramně hodilo k útěkům naší nové rebelské Belly.

„Tenhle," oznámila Bella stroze svým rodičům, přebrala od nich kufry a zabouchla se v pokoji.

„Chápeš to?" optala se Reneé svého manžela pár vteřin poté, co se jejich dcera zavřela ve svém pokoji.

„Je jen vystresovaná, je to pro ni těžký rok," povzdechl si Charles a zamyšleně se zahleděl na zavřené dveře. Slyšel tiché vzlykání určitě zadušené polštářem nebo peřinou.

„A pro nás také," pravila Reneé unaveně a zaposlouchala se do pravidelného rytmu srdce Belly.

„Charlesi, drahý," oslovila svého manžela Reneé. „jestli se Belle něco stane, tak..."

„Klid, Meraldo," zašeptal Charles konejšivě a dostal svou ženu do jejich pokoje, kde se konečně mohli ukázat jen pro sebe v pravé tváři. Zahleděl se na ni svýma slunečníma očima.

„Ale je to už pět set třicet dva let, v oddělených římských číslicích V.III.II., jako -"
„Uděláme všechno proto, aby se nestalo to, co se stalo, sám se postarám o její bezpečnost. Budeme s ní co nejčastěji doma a ve škole je dost lidí na to, aby se on bál ji posednout. A když se o to přeci jen pokusí, budeme ji bránit," ujišťoval Charles sebe i Reneé.

„Dobrá," zašeptala Reneé důvěřivě s mírným úsměvem na rtech. „Až Bella usne, tak musíme jít -"

„Ano," přitakal Charles souhlasně. „Na chvíli, ale nesmíme se zdržet."

xxx

Bella rozhodně nepočítala s tím, že by šla do školy hned, jak se přestěhují. Cítila se ukřivděná a o rodičích si myslela mnohem horší věci než včera.

Nezapomněla na své předsevzetí stát se rebelkou a ihned ze své narvané skříně vytáhla k tomu hodné oblečení. Bylo to bílé tričko s krátkým rukávem a nápisem I'm a rebel, černo-tmavě modrá kostkovaná minisukně, síťované punčochy, bílé podkolenky s dvěmi černými pruhy nahoře a černé lesklé boty na vysokém podpatku.

Bella vlastně takové oblečení nikdy ráda neměla, vždy chodila oblékaná v elegantním stylu, ale co by všechno člověk neudělal pro pomstu? Oblékla se, svůj obličej zahalila make-upem, vlasy narovnala přesně tak jako předevčírem, jen nahoře si je vyčesala do oblouku a pár vlasů na temeni hlavy spojila gumičkou do falešného culíku.

Bella byla se svým výsledkem naprosto spokojená; lákadlo na kluky, na přátele a objekt rozčilení pro rodiče. S ironickým úšklebkem sešla schody do kuchyně, kde už seděli její rodiče a nimrali se ve své snídani. Odkašlala si a tím si vyžádala jejich pozornost.

„Dobré ráno," usmála se Bella nevinně. Těžce zadržovala samolibé ušklíbnutí nad čirým nesouhlasem své matky a otce. V ledničce vyhrabala bílý jogurt a opřená o linku lžičkou nabrala první sousto. Zabralo to přesně jak si myslela.

„Jí se u stolu," konstatoval Charlie suše.

„Ráda postojím," poznamenala Bella stejně nevzrušeným hlasem jako otec.

„Sedni si ke stolu, nesluší se, když -"

„Snězeno," přerušila otce Bella s úsměvem. „Propříště s vámi jistě ráda posnídám, ale teď jdu do školy, jak jste nařídili. Zatím!"

„Nemáš auto," namítli Bellini rodiče unisimo. Bella se zvednutým obočím zakroutila hlavou nad podivností svých rodičů a obrátila oči v sloup.

„Bezva, takže jako jezdím do školy autobusem, jo? Nebo si mám snad objednat taxík? Ještě lepší." Bella byla naštvaná částečně proto, že si takovou skutečnost neuvědomila a také proto, že rozhodně do školy nechtěla přijet tak... "neurozeným" způsobem. Ve škole určitě budou mít všichni její vrstevníci auto. Byla by tak maximálně pro výsměch. Respekt si rozhodně částečně musí získat nějakým drahým autem.

Reneé se usmála nad logikou své dcery. „Neboj se, vše je zařízeno. Koupili jsme ti... ehm, nové auto - je před domem."

Bella si neslyšně oddychla a s kamenným výrazem vyšla před dům, rodiče ji následujíc. Avšak Bella mohla otáčet hlavou na jakkoukoliv stranu chtěla, ale neviděla žádné jiné auto, než hnusné staré Chevy s červenou oprýskanou kapotou. Zamračeně přejela pohledem obličeje svých rodičů.

„A kde je? Žádné nevidím."

Charlie se zmateně zamračil; jeho dcera snad není slepá? „Je přeci hned před tebou, drahoušku."

Bella naposledy beznadějně sjela pohledem celý terén okolí domu, ale stále neviděla nic jiného než červený náklaďák. Přeci to auto není neviditelné, ne? pomyslela si Bella. Zahleděla se přímo před sebe a v tom si ke svému zděšení uvědomila, co má představovat její "nové" auto.

„To... to je jako tohle?!" vykoktala Bella zděšeně a při tom prstem ukazovala na Chevyho. Reneé s Charliem spokojeně pokyvovali hlavou.

Bella zase dokonale ovládla svůj zděšený a nevěřícný výraz a nahodila pohled tvrdé rebelky. „No jo, tak já jdu pěšky. Uvidíme se odpoledne!" Rázně vykročila po mokrém chodníku směrem od lesa, ale ve vysokých podpatcích to nebylo nic lehkého.

„Bello, to auto je na ježdění do školy, proto jsi ho také dostala, víš?" zavolala Reneé na svoji dceru, ale Bella nereagovala. Tvrdohlavé pokračovala v cestě kupředu, dokud jí jejich dům nezmizel ze zorného pole. Spokojeně se ušklíbla a jen přemýšlela, jestli se jde do školy přes les na druhý konec městečka.

Vzduch byl prosycen čerstvě napadaným deštěm, silnice, po které Bella poklapávala svými podpatky, byla mokrá a kluzká. Korunami stromů šuměl vítr.

Celé městečko bylo podivně tiché, nikde nikdo nebyl kromě Belly. Ani auto kolem Belly neprojelo. Belle to přišlo divné, neobvyklé. I ve Waltershausenu jezdilo více aut než v tomto časem zamrzlém zapadákově.

Bella statečně vkročila na úzkou neudržovanou silničku v tunelu tvořeném krovy větví jehličnanů; nebylo vůbec lehké zdolat kluzký povrch cesty na vysokých podpatcích, Bella opatrně nakračovala. Kdyby si zlomila nohu, zasloužila by si o trapas, o němž by brzo vědělo celé městečko Forks. A navíc by musela čelit poučným káráním rodičů typu: „měla jsi jet autem". A to by její nová rebelská osobnost utrpěla ponižující šrám, kterému Bella odmítala čelit.

Cesta po silnici byla delší, než Bella čekala. Navíc ničemu nepomáhalo náhlé spuštění deště, což komplikovalo Bellin urozený vstup na školní parkoviště zvlášť, když si Bella s prostého rozmaru zapomněla deštník. Zbývaly jen dvě možnosti; buď by Bella pokračovala v cestě dál a na parkoviště vkročila jako zmoklá slepice a s rozmazaným make-upem, nebo by se pokusila schovat pod příkrovy větví a přečkala nějakým způsobem nekonečný déšť. A protože Bella nemohla chodit kvůli puchýřům na patách, nebylo těžké odhadnout, kterou možnost zvolila.

S tichý nadáváním dosedla na nejbližší pařez pod rozvětveným smrkem a hlavu si zoufale složila do dlaní.

Jen několik set metrů od místa, kde Bella zoufale lkala, jelo po tentýž úzké kluzké silničce směrem do školy auto. Každý člověk zákona by projíždějící auto zlobně káral prstem a nadával na nepovolenou rychlost, avšak lidé, kteří v autě seděli, měli tak tučné konto, že by s pokutou neměli potíže...

Ve stříbrném Volvu sedělo pět mladých "lidí"; tři na zadních a dva na předních sedadlech. Všichni vypadali uvolněně, smáli se a vskutku - přestože byl každý jiný - se k sobě chovali jako k sourozencům.

Nutno podotknout, že byli tak krásní, až se tomu šťastlivci, který měl možnost je spatřit, zatajil dech na dobu neurčitou. Avšak jakkoli mohli být tihle sourozenci krásní, ve škole neměli přátele. Všem okolo připadali příliš děsiví a až příliš odtažití ke svému okolí.

„Vidění?" optal se řidič s bronzovými vlasy a očima barvy karamelů drobného černovlasého človíčka na sedadle spolujezdce. Ona drobná dívka, taktéž karamelové barvy očí, se probrala s transu, kdy nepřítomně zírala na neexistující bod před sebou a rozjařeně pohlédla na svého zamračeného bronzovlasého bratra.

„Zapojíte nás také do vašeho tajného telepatického rozhovoru?" ozval se znuděně černovlasý hromotluk sedící za řidičem a objímajíc kolem pasu blondýnu po své pravici. Poslední přítomný v autě - zlatovlasý připomínající svým vzhledem lva vždy připraveného k bitvě - tiše zavrčel.

„Klid, Jaspere, vše je v pořádku," konejšila drobná černovláska muže za svým sedadlem - Jaspera.

„Co to bylo?" řekl Jasper téměř neslyšným hlasem ke své polovičce s pohledem plným nevyřčeného. Avšak nikdo neřekl ani slovo až na drobnou černovlásku, která bronzovlasému přísně přikázala: „Zastavíš!"

V autě se rozlehlo rozpačité ticho. Sourozenci sedící vzadu mlčeli, protože nechápali celou situaci. Naopak dva vpředu mlčeli, protože se usilovně ovládali, aby neotevřeli jejich nedávný spor týkající se opravdu podivné věci; tedy alespoň pro normálního člověka a to naši sourozenci rozhodně nebyli. Avšak o tom později, jelikož všichni v autě si všimli mladé dívky sedící v dešti na pařezu - Belly.

„Emme, Rose?" oslovila drobná černovláska hromotluka a blondýnu na zadních sedadlech. „Vystupte a doběhněte do školy. Není tady pro ni už místo."

Emmett se zatvářil nejprve vzpurně, ale během setiny sekundy se na celé auto rozchechtal za sebou táhnoucí ne zrovna moc nadšenou Rosalii. Obratně oba vyskočili z jedoucího auta a zaběhli do lesa, sotva by si toho člověk stačil všimnout.

„Alice!" zaskučel Jasper zmučeně na drobnou černovlasou dívku na sedadle spolujezdce; nevědomost ho mučila zvlášť, když před ním jeho osudová láska skrývala nějaká tajemství.

„Pšt, Jaspere," zašeptala Alice a výhružně zavrčela na řidiče, který i přes svůj nesouhlas zpomalil až úplně zastavil u zoufalé Belly.

„Nedělej to," varoval řidič rozzlobeně Alice a mračil se.

„Je to úděl osudu, Edwarde," odsekla Alice netečně řidiči. „Koukej na svoje místo pustit Jaspera nebo z tvého klavíru nezbyde nic jiného než pár třísek a veškerá tvá cédéčka se budou povalovat rozlámaná na skládce za městem!"

Edward rozzuřeně napjal čelist a smýšlel všechny své možnosti odporovat té malé otravné potvůrce jménem Alice. Avšak jakmile si vybavil minulý její výhružný slib podobného rázu jako tento, ustoupil jako spráskaný pes a vyměnil si místo s nechápajícím Jasperem. Mezitím Alice nadšeně vystoupila a bez zábran se nahrnula k Belle, která vše pozorovala stále posazená na prohnilém pařezu.

„Nazdárek, jsem Alice Cullenová," vyhrkla Alice překotně a bez ohledu na Bellu snažící získat si slovo pokračovala. „Teda mě by zrovna dvakrát nebavilo vysedávat v tom ošklivém dešti a ještě na tom hnijícím pařezu. Jéminkote, zničíš si oblečení! Víš, že máš bezva vkus? Někdy si musím vyzkoušet tyhle tvoje boty, jsou úžasné! A tu sukni také! Kde jsi ji sehnala? Já jen že -"

„Alice!" zavolali Jasper a Edward unisimo z auta napůl pobaveně a naštvaně.

Alice se zarazila a rozpačitě se zachichotala. „Promiň, nechala jsem se trochu unést. Teď pojď, vezmeme tě autem do školy, v tom dešti a ještě s takovými botami nikam nedojdeš. V autě mi řekneš své jméno! A vůbec, proč jdeš pěšky do školy ve státě Washington? To je vlastně jedno, určitě z nás dvou budou ty nejlepší kamarádky na světě!" Mlela si Alice svou a vedla zmatenou Bellu do auta.

Belle bylo úplně jedno, že by s cizími lidmi neměla lézt do auta. Alice jí připadala sympatická a sama by neodmítla jakoukoli možnost, jak se dostat do školy, alespoň o trochu víc urozeněji než pěšky. A kvůli božskému vzhledu Alice a ostatních dvou kluků v autě usoudila, že jsou ve škole velmi oblíbení, což pro ni přeci bude ohromné plus.

Jasper seděl strnule za volantem a naprosto nechápajíc se snažil dostat k vůni té neznámé dívky. Necítil vůbec nic. Kladné a záporné zároveň. Alespoň se nemusel neustále kontrolovat nad svým přirozeným pudem, ale zároveň u něj tento fakt vyvolával plno otázek. Když tak sledoval svou šťastnou polovičku, která si ničeho zřejmě ještě nevšimla, snažil se jí to dát najevo pohledem.

A v tu chvíli strnula i Alice s Edwardem. Žádná vůně pro ně tak vábící tekutiny. Kdyby neslyšeli její trochu zrychlený tlukot srdce a zavřeli by oči bylo by to, jako by na Bellině místě nikdo neseděl. A to je fascinovalo a děsilo zároveň.

Jasper se rozhodl chovat k Belle přátelsky; nikdy přeci neměl možnost chovat se ke člověku přirozeně bez neustálých chutí po něm skočit a zabít ho.

Alice na svém rozhodnutí nic neměnila. Ještě před tím, než se s Bellou potkala a i teď aniž by znala její jméno byla rozhodnutá, že se stanou těmi nejlepšími kamarádkami.

Edward sledoval pochody myšlenek své sestry a bratra a každým okamžikem cítil čím dál větší hořkost vůči Belle. Měl více důvodů, ale ani jeden nedával smysl jemu samotnému natožpak ubohé Alice, jež musela sledovat neustálé změny Edwardova rozhodnutí.

Bella seděla nakrčená na svém sedadle a ustrašeně sledovala strnulé postoje svých zachránců. Urputně zvažovala, jestli by nebylo lepší vystoupit a utéct těm podivínům. Děsilo ji, že všichni tři připomínají spíše sochy, které jak je známo nedýchají. A ani jejich oči jí nenechávali chladnou vzhledem k jejich podivně zlatavé barvě. Chvilku trpěla hustě napjaté ticho v atmosféře vnitřku auta, ale nakonec přeci jen nevydržela mlčet.

„Díky, že jste mne vzali. Jmenuju se Bella Swanová. Snad abychom jeli, ne? Chci být ve škole včas," odříkala Bella suchým hlasem, ve kterém se neodrážela ani špetka vděku, přestože Bella vděčná byla. Tento hlas si Bella pečlivě tajně cvičila přes noc v pokoji a teď ho poprvé upotřebila.

Alice, Jasper a Edward se s trhnutím probrali z konzistence sochy a upřeli zaujatý zrak na Bellu.

„Tak Bella?" zapištěla Alice radostná, že už zná jméno své nejlepší kamarádky.

„Bella, Alice, Bella," zahučel otráveně Edward, přičemž se snažil srovnat si své pocity z Belly. Připadala mu krásná, ale zároveň i protivná. Nesnášel náhlé změny jejich zaběhnutého stereotypu.

„No jo," přitakala Bella a zvědavě si po očku prohlížela svého souseda na sedadle.

„Nepřijde mi zrovna nejchytřejší jít do školy na deseticentimetrových podpatkách," konstatoval Jasper jen aby s Bellou navázal kontakt. Zaujatě sledoval tvář Belly ve zpětném zrcátku, zatímco jel neskutečnou rychlostí dál lesem. Za celou tu dobu nepohlédl ani jednou na cestu před sebou.

Bella jen tak tak stačila silou vůle potlačit jemné uzardění. „Jo, ale rozbilo se mi auto a nechtělo se mi otravovat rodiče, tak jsem se rozhodla do školy vydat na vlastní pěst," vymyslela si Bella poloviční lež a zadumaně zaostřila zrak na míhající se domy kolem auta; dostali se do města a mířili k ne zrovna majestátné budově, jež měla zřejmě představovat školu.

xxx

Fakt, že jí příjezd na parkoviště s Cullenovými zajistil respekt a obdiv Bella zjistila, jakmile vystoupila z auta. Celé parkoviště ztichlo, všichni na ni mohli oči nechat a Bella si jejich zájem patřičně užívala. Koketovala snad s každým klukem, který ji během rána zastavil, předstírala falešné přátelství ke každé holce, která se chtěla díky její pozornosti dostat do kruhu neobletovanějších a nejzajímavějších.

Nikdo nechoval přílišnou pozornost ke Cullenovým, kteří se cítili ukřivdění. Alice byla celá nešťastná z nevšímavosti Belly vůči ní a Edwardovi. Edward byl naopak šťastný, jelikož s Bellou nechtěl mít nic společného dřív, než si všechny své myšlenky patřičně uspořádá. Jasper byl celý šílený ze smutku své polovičky a už kolikrát se odhodlával promluvit si s Bellou, ale vždy od svého plánu upustil. Emmettovi přišlo chování Belly komické a každou chvíli vybuchnul smíchem. A Rosalie vše sledovala zapškle a v myšlenkách proklínala Bellu za to, jak pouhými pár minutami v autě zamávala s pohodou její rodiny.

Ale už brzy nemělo být nic stejné...

Hlučný zvonek ohlašoval konec odpoledního vyučování některých tříd. Parkoviště se zaplnilo lidmi, které se smíchem postupně nastupovali do aut a odjížděli. V tuhle dobu byly některé části budovy školy dočista opuštěné až na pár učitelů, školníka a zpozdilců právě takových jako rebelská Bella a Cullenovi, kteří tajně doufali ve využití odvozu Belly.

Cullenovi šli jen několik set metrů za Bellou, zatímco Bella šla podivně nejistou chůzí před nimi a vypadalo to, že chce před Cullenovými utéct.

Belle se od první hodiny cítila malátná a unavená, často se jí stávalo, že při nudném výkladu učitele při dějepisu zabloudila myslí ke snům, o kterých ani nevěděla, že se jí kdy zdáli. A nebyly to sny s malým neškodným bílým králíčkem. Vůbec pro ni nebylo lehké demonstrovat svou novou povahu, když se na jakémkoli místě školy cítila sledovaná a někým ohrožovaná. A ani teď pro ni nebylo lehké prchat před tou divnou rodinkou, jíž se chtěla mermomocí vyhnout, když neovládala vlastní tělo. Připadala si jako hadrová panenka připevněná na provázkách; vždyť teď nesmyslně zastavila uprostřed parkoviště, zrovna teď, když se snaží utíkat. Jako ve snech pohlédla do temných křovin v parku školy. Stál tam stín; pomalu se zvedal prudký poryv větru.

Všechny divné pocity, které na Bellu doléhaly celé ráno, ji dusily v útrobách jako čerstvě valící se lavina; bez naděje na naději. Bella měla pocit, jako by na setinu vteřiny doopravdy otevřela oči a vzápětí jí do obličeje někdo chrstl nějakou tekutinu, tajemnou, zpívající a lahodnou. Zaslechla bolestný křik neznámého, neexistujícího. Vnímala jej jako neskutečnou symfonii pro svůj sluch. Cítila, jak se celá chvěje pod náporem nepoznaných pocitů a konečně zahlédla kousek tváře stínu schovaného pod krovy stromů a křovin. Jako by se náhle probudila.

Naprosto nesvá a ovládaná někým jiným vykřikla slova jazykem, jímž nikdy mluvit neuměla: „Appropinquo, appropinquo! Eo... Suppetiae porrigo!*"

A stín v parku se poprvé pohnul z naprostého uspokojení sledovat nevědomost oné dívky. Vytrácel se, prolnul se se vzduchem, avšak před svým zmizením pravil jedinou větu: „Per fungor meae cogitus*."

Vítr ustal a téměř vše se vrátilo ke starému. Stín zmizel. Avšak Bella se klepajíc nemohla oči odtrhnout od místa, kde stál onen stín, něco, co nebylo odtud.

Cullenovi strnule stáli zaražení na místě, ostražitě si měřící Bellu před nimi. To, co se stalo, bylo i nad jejich nadlidské chápání.

Bella, jež se stále vzpamatovávala z šoku, se pomalu tváří otočila ke Cullenovým. Každého z nich si pozorně prohlédla, jako by se s nimi nikdy neviděla. Avšak když pohlédla na tvář posledního, - toho, kterého již brzo mělo postihnout stejné- podlomila se jí kolena a upadla do temnot.

Autor: cChristina (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cursed darkness - I. kapitola: