Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cullenovi rodinou trochu jinak - 7. kapitola

30.01.2012 (17:15) • AliHaleCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1595×

Po chvíli jsme se oba zvedli a šli pro „děti“, aby šli na večeři. Ještě jsme se domluvili, že si večer ještě posedíme. Došla jsem do pokoje a uviděla Alici na posteli. Seděla jako hromádka neštěstí. Takhle seděla vždy, když se jí líbil nějaký člověk. Jenže tady žádný člověk není tak proč? Přešla jsem k posteli, sedla si vedle ní a objala ji kolem ramen.

„Zlatíčko, co se děje?“ zeptala jsem se opatrně. Alice si položila hlavu na moje rameno a nepřítomně koukala z okna. Povzdechla si. Nechápala jsem to. Proč je tak nešťastná?

„Víš, mami, líbí se mi tu jeden z těch upírů,“ potvrdila moje domněnky. Pohladila jsem ji po vlasech a políbila na čelo.

„Ale to je dobře, ne?! Na večeři mi ho ukážeš,“ řekla jsem povzbudivě. „Když už je řeč o večeři, pojďme se najíst. Dojdu ještě pro holky,“ usmála jsem se na ni a pustila z objetí. Zvedla jsem se z postele a šla na chodbu. Zaklepala jsem na dveře od jejich pokoje a vstoupila.

„Děvčata, je večeře. Jdeme se najíst,“ oznámila jsem autoritativně a ukázala rukou na chodbu. Obě se zvedly z postele a vyšly na chodbu. Bella zamkla pokoj a koukla na mě. Usmála jsem se na ni a ukázala jsem na schodiště, které vedlo k jídelně. Alice už taky byla na chodbě. Akorát zamykala pokoj. Vzala to rovnou po schodech.

V jídelně jsme si sedly ke stolu, na kterém byl papírek s naším příjmením. Carlisle a jeho synové seděli u stolu hned vedle nás. Z kuchyně přispěchala slečna, která nás ubytovávala. Přinesla nám talíře se zeleninovým salátem.

„Promiňte, mamina přijde za chvíli. Všechno vám vysvětlí, ale teď ještě dodělává talíře pro vedlejší stůl,“ řekla a odspěchala do kuchyně. Vrátila se a nesla dva talíře. Dva?! Proč dva? U vedlejšího stolu sedí čtyři. Chvíli po ní se z kuchyně vynořila její matka. Zůstala jsem na ni vykuleně koukat. Zamrzla mi i ruka s vidličkou. Byla to Camilla. Moje bývalá kolegyně. Ona se taky na chvíli zarazila a koukala na mě. Potom zavrtěla hlavou a šla dál.

Jakmile odnesla talíř, začala nás zasvěcovat do chodu penzionu. V kolik je snídaně, večeře atd. Dojedla jsem, když ona skončila. Přišla k nám Camillina dcera, vzala talíře a chtěla odejít. Zarazila jsem ji. Chytla jsem její ruku za předloktí.

„Prosím vás, jak se jmenuje vaše matka?“ zeptala jsem se trochu troufale. Její dcera zřejmě nebyla zvyklá na takovéhle otázky. Na chvíli se zarazila.

„Camilla,“ řekla po chvíli, když se vzpamatovala. Kývla jsem na ni a pustila její předloktí. Usmála se a odešla. Chvíli jsem se ještě bavila s dcerami, ale ty to moc dlouho nebavilo. Rozloučily se se mnou a odešly. Zvedla jsem se a šla za Camillou, která stála u baru.

Pohled Alice Brennan

Mamka pro mě a mé sestry přišla, abychom šly na večeři. Holkám se sice moc nechtělo, ale šly. Když jsme vstoupily do jídelny, oni už tam byli. Byli čtyři a já si je konečně pořádně prohlédla. Carlisle vypadal k světu ani se nedivím, že se mamině líbí. Emmett vypadal, že dost často vyvádí lumpárny. Jakmile mě uviděl, zajiskřilo mu v očích a mně došlo, že za ty kufry bude odplata. Jeho klukovský bratr vypadal dosti zamyšleně, jako by ho něco trápilo. Uvažovala jsem proč. Potom mi pohled sklouzl na toho čtvrtého, který se mi líbil. Rychle jsem se koukla jinam. Ten klukovský se zachichotal. Nechápala jsem proč. Čte snad myšlenky a ví, co si myslím? Najednou nenápadně přikývl hlavou. Měla jsem halucinace, nebo opravdu čte myšlenky a kývnutím hlavy odpověděl na moje domněnky? Nechala jsem to plavat a šla si sednout ke stolu.

Po večeři jsme se s mamkou rozloučily a každá šla na pokoj. Na pokoji si holky povídaly. Slyšela jsem je, jak mluví o těch upírech. Každé z nich se líbil jeden. Rosalii se líbil Emmett a Belle ten klukovský. Oba byli celkem hezcí a moje sestry taky vypadaly k světu. Rosalie právě navrhla, že můžou zkusit „lov“ na upíry/chlapy. Ach jo. Proč já mám smůlu a líbí se mi ten, který nejeví nejmenší zájem o mě?! Kluci zatím taky nejeví zájem, ale určitě brzy začnou. A já budu zase sama. Proč? Čím jsem si tohle zasloužila?! Takovéhle otázky bloumaly mým mozkem sem a tam. Nakonec jsem se rozhodla, že půjdu do sprchy.

Začala jsem se sprchovat, užívala jsem si vodu a pokoušela se ignorovat rozhodnutí mých sester, která se průběžně měnila. Rozhodovaly se, co si vezmou na sebe a tak. Měla jsem už umytou i hlavu, když najednou někdo v domě spláchnul a na mě natekla studená voda. Brr. Hrůza. Z protějšího pokoje jsem slyšela přidušený smích. Emmett! Já toho upíra vážně zabiju. Zuřila jsem. Vylezla jsem ze sprchy a omotala kolem sebe osušku. Byla normální velikosti, ale já ji měla až někam pod kolena.

Opustila jsem koupelnu a celý náš pokoj. Namířila jsem si to přes chodbu jenom v ručníku. Podrážděně jsem zaklepala a slyšela Emmetta, jak vybízí svého bratra Jaspera, aby šel otevřít. Nakonec se otevřely dveře a tam stál ten, co se mi líbil. Vykulila jsem na něj oči. On mě sjel pohledem od hlavy až k patě. Vzpamatoval se jako první.

„Ehm?! Potřebuješ něco?“ zeptal se mě. Bože. Proč se zeptal zrovna na tohle. Je snad logické, že když přijdu jenom v ručníku a celá mokrá, že něco potřebuju. Nebo si snad myslel, že jsem jim přišla udělat striptýz?

„Jo. Potřebuju mluvit s tvým bratrem. S tím pakem Emmettem.“ Usmál se a odstoupil ode dveří. Rukou mi naznačil, že mám jít dál. Vešla jsem a uviděla rozchechtaného Emmetta. Přimhouřila jsem oči a upřela je na něj.

„Tak, jaká byla sprcha, skřítku?“ zeptal se mě Emmett. On se ještě drze zeptá, jaká byla sprcha? A říká mi skřítku? To snad ne! Vřelo to ve mně, jak nevím v čem.

„Vynikající. Příště bys ji mohl zkusit taky,“ vyštěkla jsem na něj. Zazubil se na mě a ani nepostřehl, že to, co jsem řekla, je výhružka. Otočila jsem se a chtěla odejít, ale do cesty se mi postavil ten klukovský upír z jejich skupiny.

„Co se tu děje?“ ptal se blbě. Blbě jako všichni. Ještě ty začínej. Snad jsi taky nepřišel na pomoc tomu magorovi.

„Ne. Nepřišel jsem nikomu pomáhat. Jenom chci vědět, proč se on směje jako debil a ty jsi tu jenom v ručníku?“ vybafl na mě. Já otevřela pusu a koukala na něj jako na ponorku ve vesmíru. Takže čte myšlenky. No, tak to se máme na co těšit. A v jídelně jsem teda neměla halucinace.

„Tvůj bráška schválně spláchnul a mně do sprchy natekla studená voda. Studená mi nevadí, ale naštval mě, protože je to dnes podruhé, co mi něco provedl. Proč jsem tu v ručníku? Protože jsem se v návalu vzteku nestihla obléct. Pokud dovolíš, už půjdu a obleču se,“ řekla jsem sarkasticky. S poslední větou jsem do něj strčila a on mi udělal místo. Odkráčela jsem hrdě středem a zavřela se v pokoji.

Tam jsem zůstala stát jako přimražená. Koukal jsem z okna a pokoušela se vytěsnit vzpomínky na předchozí události. Nejprve jsem blbě čuměla na Jaspera a potom jsem ztropila scénu kvůli studené vodě. No, myslím, že jsem u něj skončila stejně rychle, jako začala. Došla jsem ke skříni a vyndala z ní teplákovou soupravu a tričko. Oblékla jsem se do toho a vzala si ještě bundu. Na malý papírek jsem napsala Esmé vzkaz, že budu sedět venku na lavičce, že až bude potřebovat klíče, ať ví, kde mě má hledat.

Vyšla jsem z pokoje na chodbu, zamkla pokoj a na zem před dveře položila lísteček se vzkazem. Sešla jsem do přezouvárny, přezula se a šla ven. Hned u penzionu byla lavička, tak jsem si na ni sedla. Byla bezmračná noc, takže jsem zvedla hlavu k hvězdné obloze. Pozorovala jsem hvězdy a pokoušela se ignorovat stále se měnící rozhodnutí mých sester. Už mi s tím lezly na nervy. Já si sem přijela odpočinout a místo toho neustále vidím, jak si vybírají oblečení, aby se líbily klukům. Kdybych si trochu věřila, asi bych dělala to, co ony. Jenže mám sebevědomí na bodu mrazu, takže radši sedím venku.

Přestala jsem se dívat na oblohu a zavřela oči. Slyšela jsem bouchnout dveře a kroky, které se blížily ke mně. Ten někdo si sednul vedle mě. Naklonila jsem se k němu a opřela si hlavu o jeho rameno, protože jsem myslela, že to je mamka. Ta jediná mohla vědět, kde jsem.

„Mami, proč mají holky takové štěstí?“ zeptala jsem se jí šeptem. Doufala jsem, že to pochopí. Dotyčný se zachichotal a mně došlo, že to nemůže být mamka. Ta se takhle nesměje. Rychlostí blesku jsem otevřela oči a posadila se zpříma. Otočila jsem se na dotyčného a málem se propadla hanbou.

Autor: AliHaleCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cullenovi rodinou trochu jinak - 7. kapitola: