Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cullenovi rodinou trochu jinak - 11. kapitola

20.08.2012 (19:00) • AliHaleCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1389×

Edit: Článek neprošel korekcí.

Cullenovi rodinou trochu jinak -  

Pohled Alice Brennan 

Celou noc jsem si s maminkou povídala. Povídali jsme si o všem možném, ale dost často jsme se vraceli k našim nočním společníkům, Carlisleovi a Jasperovi. Maminka mi řekla, jak si spolu povídali i o skleničce krve. Bylo to roztomilé a romantické. Záviděla jsem jí. Vím, že tu není moc věcí k závidění. Ona by si myslela totéž, ale protože já znám ten konec s oltářem, mohla jsem závidět. I během našeho rozhovoru jsem občas měla vizi o tom, jak se moje sestry rozhodují. Bylo to neúnosné. Původně jsem měla v plánu zůstat mimo hru, ale protože miluju oblečení, tak jsem se rozhodla, že jim s tím pomohu. Nad ránem jsem zaběhla k nim do pokoje a každé vybrala oblečení, o kterém jsem věděla, že v něm zazáří. Na sebe jsem hodila jenom rifle a tričko s mikinou.

Po snídani jsme se nemohli domluvit, co budeme dělat. Přeci jenom je tu tolik věcí, které by se dali podniknout. Nakonec jsem dostala vizi, která rozhodla.

Naši upíři se dohodli, že půjdou na procházku. Nebrali si auta, takže to bude v okolí. Viděla jsem je, jak jdou po malém náměstíčku a u jednoho obchůdku odbočují na malou lesní pěšinu. 

Víc jsem nepotřebovala. Procházku jsem podala jako svůj nápad. Nikdo si předtím nevšiml mého zasnění, tak jsem se nemusela bát, že mě někdo bude podezírat z „náhodného“ potkání našich sousedů upírů. Sestry se znovu převlékly. Prý, kdyby náhodou potkali kluky. Podezírala jsem je, že vědí, co se stane. Venku jsme šli pomalým lidským tempem. Nikdo si nás skoro nevšiml. Věděla jsem, že oni půjdou trochu později. Byla jsem ráda, že jsme vyšli jako první. Až se potkáme, bude to pro mě výhoda. Nebudu muset předstírat úprk. Půjdu stále svým tempem a nikdo si nevšimne, že jsem zmizela. Tohle jsem si myslela. Ovšem realita byla úplně jiná.

Podle mé vize jsem je dovedla na náměstíčko a u obchodu zahnula za roh. Věděla jsem, že jdu dobře. Na pěšině jsem ještě víc zvolnila tempo, které už tak bylo dost pomalé. Šli jsme skoro mlčky. Jen sestry mezi sebou sem tam něco prohodili. Esmé si užívala jarního sluníčka a příjemné zeleně. Najednou jsem opět dostala vizi. Dnes to byla už druhá.

Kluci i s Carlislem nás dohonili. Všichni se tvářili překvapeně. Jen Emmett se potutelně usmíval a já seděla na zemi. Na zemi? Já? Jak jsem se tam proboha dostala?! Najednou se Jasper pohnul…

Moje vize skončila. Nebo spíš byla ukončena vnějším vlivem. Jak jsem šla po cestě a pro vizi neviděla před sebe, šlápla jsem na zrádně mokrou šišku. Noha mi podklouzla a já seděla na zemi, jako v mé vizi. Za sebou jsem uslyšela kroky. Všechny se otočily a uviděli mě na zemi. Holky protočili oči a Esmé měla překvapený výraz. Koukla jsem na Esmé a ústy naznačila: „Dělej krásku v nesnázích.“

Chtěla se mě zeptat, jak to myslím, ale neudělala to. Neměla prostor, protože byl slyšet jenom Emmettův hurónský smích. Otočila jsem se na něj a zamračila se. To ho rozesmálo ještě víc.

„Ale, ale. Brennanová, co děláš na zemi?“ zeptal se. Stále se smál, ale to mu nebránilo pokračovat. „Snad sis nic neudělala, skřítku,“ zašišlal na mě. Měla jsem sto chutí roztrhat ho na kousíčky. Nad touhle mojí myšlenkou se Edward uchechtl. I jeho jsem provrtala pohledem. Carlisle, ten jen tak stál a koukal. Nechápal, čemu se jeho synové smějí. Jasper protočil oči a pohnul se směrem ke mně. Podal mi ruku a pomohl mi vstát. Bylo to od něj ohleduplné. Děkovně jsem se na něj usmála. Jen přikývl. Potom jsem se opět zamračila a koukla na Emmetta.

„Taky by si mohl mít víc mozkových buněk nebo si vzít příklad ze svého bratra. Nechovat se pořád jako dítě,“ zasyčela jsem na něj. On se zamračil a začal nad mými slovy trochu přemýšlet. Já se vítězoslavně usmála, otočila na Jaspera a pokračovala: „Děkuju. Jsi hodný.“ Složila jsem mu malý kompliment. Usmál se na mě. Vypadá dokonale, když se usměje, usoudila jsem.

„Co tu děláte, Esmé?“ zeptal se nakonec Carlisle, aby přerušil dlouhotrvající ticho. Protočila jsem oči. Copak nebylo vidět, co tu děláme? Jsme na procházce.

„Šli jsme na procházku. Co vy?“ zeptala se maminka. Nad tím jsem taky zakroutila hlavou. Copak nebylo nad slunce jasné, co tu dělají? Pochybuju, že by si troufli jít na lov takhle za světla.

„Taky jsme se šli projít,“ zašvitořil Carlisle. Jakmile viděl na maminčině tváři úsměv, neubránil se úsměvu. Bylo to roztomilé. Neslyšně jsem si povzdechla. Taky jsem si přála, aby se někdo usmál, když já se usměju. A přála jsem si, aby to nebyl jen tak někdo, ale aby to byl Jasper. Kruci, proč jsem tak pitomá. Byla jsem s ním jednou venku a už jsem zamilovaná až po uši. Proboha, jak jsem to dokázala? Nechápala jsem to.

„Kam máte namířeno?“ zeptal se pro změnu Edward. Když jsem se na něj podívala, jeho pohled směřoval na Bellu. Chápala jsem to. Bella je moc hezká. Myslím, že si ho omotala kolem prstu. Znovu jsem si povzdechla. Moje nálada se pomalu dostávala k bodu mrazu. Začala jsem být zoufalá.

„Vlastně nevíme. Alice nás někudy vedla,“ přiznala Rose. Ach jo. Proč zmiňovala jméno. Určitě to někomu dojde.

„Alice?“ podíval se na mě významně Carlisle. „Odkud znáš tuhle cestu?“ zeptal se. Jeho hlas zněl podezíravě.

„Měla jsem vizi,“ řekla jsem jen. Věděla jsem, že jim to dojde. Nechtěla jsem to protahovat. Tahle situace se mi celkově nelíbila. Cítila jsem se hrozně nepříjemně. Věděla jsem, že mě z toho budou vinit. Když nikdo nic neříkal, pokračovala jsem: „Nebudu rušit. Půjdu napřed. Určitě si máte, co říct,“ řekla jsem. Okamžitě jsem se otočila k odchodu a upíří rychlostí pokračovala po pěšině dál. Vlastně jsem spíš běžela, než šla. Zavřela jsem oči a doufala, že mě moje instinkty varují před nějakým nebezpečím. Bohužel jsem se mýlila. Dopadlo to přesně tak, jak jsem nechtěla – utekla jsem.

Běžela jsem sotva asi pět minut. Pokoušela jsem se nevnímat okolí. Doběhla jsem na malou mýtinku a uklouzla po trávě, kterou pokrývala vrstva rosy. Nečekala jsem to a sesunula se k zemi. Být člověk, určitě by se mi něco stalo. Takhle jsem jenom zůstala ležet na zemi a stočila se do klubíčka. Na mýtince jsem nebyla dlouho sama, ačkoli jsem si přála být sama. Někdo za mnou přišel. Nenamáhal se být potichu a dupal při tom jako ježek v noci. Nenamáhala jsem se otočit, protože lehký vánek mi k nosu zanesl jeho pach. Přišel za mnou Emmett. Proboha proč nezůstal s nimi.

„Proč jsi za mnou šel?“ zeptala jsem se kousavě. Nepotřebovala jsem být s tím ignorantem sama.

„Nevím, trpaslíku. Říkal jsem si, že když vidíš tu budoucnost, mohla bys mi s něčím pomoci,“ prohlásil sebejistě bez jediného zaváhání.

„A proč bych ti měla pomáhat? A hlavně s čím?“ zeptala jsem se podrážděně. Nehodlala jsem mu pomáhat jen tak. Nemusela jsem se namáhat s představami, s čím chce pomoci. Tušila jsem to.

„Víš, líbí se mi tvoje sestra a docela bych se s ní rád sblížil,“ přiznal pomalu. Ovšem, jako bych to nečekala. Čekala jsem to hned, když přišel.

„A když ti tu slíbím, že ti pomůžu, necháš mě tu na pokoji?“ zeptala jsem se, protože jsem opravdu netoužila trávit svoji dovolenou s ním.

„Jo,“ odpověděl bez váhání.

„Fajn, platí,“ prohlásila jsem. Potutelně se usmál, zvedl a odešel. Když jsem věděla, že je z dohledu i doslechu, zavrtěla jsem nesouhlasně hlavou. Nesouhlasila jsem sama se sebou, ale na druhou stranu jsem toho mohla využít. Emmett mě štval od doby, co jsem ho poprvé uviděla. Mohla jsem se mu takhle jednoduše pomstít.

Tak co říkáte? Doufám, že se vám kapitola líbila a necháte mi nějaké komentáře.

Ali. =) 

Autor: AliHaleCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cullenovi rodinou trochu jinak - 11. kapitola: