Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cullenovi po 20 letech - 3. kapitola

17.08.2010 (10:45) • kiki1996 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2249×

3. Kapitola

První byla na řadě Rose, bila se s nějakým černovlasým klukem. Ze začátku ho Rose šetřila, ale potom jí ten kluk uštědřil kopanec do břicha, takže se do něj pustila jako nějaká mistryně světa. No a potom bylo jasné, kdo vyhraje. Rose měla prostě navrch. Druhá přišla na řadu Renesmé, která se bila s tím klukem, se kterým jsem se vsadila. Když začali, měla Nessie co dělat, ale zvládla to a jednou dobře mířenou ranou ho skolila na lopatky. Třetí byla Alice, ty její taneční kroky jejího soupeře úplně rozhodily a tak to měl za sebou rychle. Měl štěstí. No a já byla poslední, chtěla jsem si to užít. Nechala jsem ho chvíli ve vědomí, že nic neumím a nechala ho mi dát pár úderů pěstí do břicha, ale vždy když mi jednu vrazil, tak tvrdě narazil. Byla to sranda pozorovat, jak se drží za ruku a posílá prosebné pohledy k jeho kámošům.

Oni se rozběhli proti mně.

„Edwarde, ne?“ stihla jsem říct a už u mě byli všichni.

„No, jestli vám to pomůže, tak můžete všichni, ale varuji vás, do teď vás mé sestry šetřily, ale já vás šetřit nebudu!“ řekla jsem a usmála jsem se na ně svým úsměvem. Hned po tomto našem malém rozhovoru se na mě všichni vrhli a já se musela držet, abych jim něco omylem nezlomila, nebo je jinak nezranila. Úhyb do prava, úhyb do leva, vyskočit…, jejich útoky se daly jednoduše předvídat, byla to prostě zábava. Kluci mě povzbuzovali a zahlédla jsem jak po mě Edward opakuje mé úhyby.

„Tak to ukončíme!“ vykřikla jsem a začala rozdávat rány. Jeden kluk to dostal do břicha, druhý do slabin, (Asi si dokážete představit, jak u toho jančil, a řval, že bude impotent. Co mě je do toho, já taky už nikdy nebudu mít děti.) třetí dostal pěstí a složil se na zem. Teď už zbýval jen náš vyzyvatel. Úhyb, skok, kop a skok. To vše stačilo k tomu aby skončil na zadku.

„Ha,“ řekla jsem.

„Holky jsou nejlepší!“ vykřikly holky a začalo radostné objímání.

„A my jsme vosk?“ zeptal se smutně Emmett.

„No dobře, Cullenovi jsou nejlepší!“ vykřikla jsem společně s holkama.

„Jo, tak jdeme domů,“ oznámil Emmett a šlo se.

Doma

Jacob pořád chodil po domě jako tělo bez duše. Ze začátku jsem myslela, že je to z toho zápasu, ale on řekl, že si to vyřeší sám, tak jsem ho nechala. Jo a abych nezapomněla, Rose Emmettovi povolila být s ní v jednom pokoji, takže si asi dokážete představit, co jsme museli celou noc poslouchat. Divím se, že Nessie s Jacobem mohli vůbec spát. Brzo ráno odjela Esmé rekonstruovat nějaký starý dům a Carlisle jel do nemocnice, protože byla nějaká velká autonehoda, takže jsem musela Nessie a Jacobovi uvařit snídani, no a jak to bývá Jacob večer vyjedl ledničku a tak jsem jim musela udělat vajíčka, které ze všech lidských jídel smrdí nejvíc. Hned, co jsem měla snídani hotovou, jsem šla za Rose do garáže, protože tam se ten smrad nedostane.

„Ahoj,“ pozdravila mě spod auta.

„Čau, co děláš?“ zeptala jsem se.

„Ale ani mi nemluv, kluci mi ucpali výfuk a zarazili to tak hluboko, že to nemůžu dostat ven. Mají štěstí, že jsem to poznala hned jak jsem nastartovala, protože jinak by to bouchlo,“ řekla naštvaně Rose.

„No, to já bych je musela zabít,“ řekla jsem a obě jsme se tomu zasmály.

„Jo, to máš pravdu, ale jednou je to můj manžel, tak to budu muset přetrpět,“ řekla Rose.

„Jednou?“ zeptala jsem se ze zdviženým obočím.

„No, dobře nebylo to jednou, ale pořád je to můj manžel, ať jsme se brali klidně stokrát,“ řekla Rose a dál se věnovala svému autíčku.

„Mámí, Bello!“ volala mě Nessie s Jacobem.

„No, co se děje?“ v mžiku jsem byla nahoře a dívala se, kde je Nessie a Jacob.

„Jacob potřebuje podepsat žákovskou,“ řekla Nessie.

„Potichu, ještě tě někdo uslyší!“ šeptal Jacob.

„A co je to za problém, ať zajde za Carlislem,“ řekla jsem.

„Volal mě někdo?“ vletěl do dveří Carlisle.

„Ne, to se ti asi zdálo,“ řekla Jacob a Carlisle po mně hodil pohled alá co se děje?

„Jacob chce podepsat žákovskou,“ řekla jsem pravdu, protože zapírat nemělo cenu.

„No, tak ať mi ji ukáže. Vždyť to nemůže být taková hrůza,“ řekl s úsměvem Carlisle.

„To si jenom myslíš,“ ozvalo se ze shora.

„Díky, Edwarde,“ řekl Jacob.

„No, tak mi ji ukaž,“ pobídl ho Carlisle.

„Ale já tě varoval!“ řekl Jacob a sledoval Carlisleův obličej. Najednou se Carlisleův obličej změnil z klidného na vyděšený, až šílený.

„No já tě varoval!“ řekl stydlivě Jacob.

„Já snad špatně vidím? To není možný, 5, 3, 4… já snad spím?“ zeptal se Carlisle spíš sám sebe.

„Co se děje?“ to by nebyl Emmett, aby u všeho nebyl.

„No. Jak já to vidím asi se půjdu balit,“ řekl Jacob.

„Ne, to nemusíš, jen se půjdeš učit a to hned!“ řekl stále klidně Carlisle. „Jaspere, okamžitě toho nech!“ křikl na Jaspera Carlisle. Hned jak Jasper přestal, Carlisle se rozběhl do lesa a za chvíli bylo slyšet jen dost hlasitý křik.

„On mi vyplaší všechny medvědy,“ řekl Emmett a šel před dům čekat jak nějaká manželka, která udělala večeři a její manžel na ni nepřišel. Za chvíli potom se Carlisle vrátil a ztratil se u sebe v pracovně.

„Rodino!“ zavolal nás Carlisle všechny do obýváku.

„No?“ ptal se ho Emmett.

„Takže já jsem se rozhodl, že k Emmettovi se přidá ještě Jacob a to kvůli těm jeho známkám,“ dokončil svůj prosluv Carlisle.

„Jo a Jaspere, děkuji, kdybys mě nezklidnil, tak by byl náš dům v troskách,“ řekl Carlisle a Jasper si od Alice vysloužil pusu.

„Ach jo, ten se má,“ vzdychli Jacob s Emmettem najednou.

„Tak jsem řekl, co jsem chtěl. Můžete se jít připravovat do školy,“ řekl Carlisle a zmizel někde nahoře. Já si připravila věci a Alice nám všem připravila oblečení. I když trochu hudrovala, když jsem si nechtěla brát boty na dvaceti centimetrovém podpatku a tričko s výstřihem skoro až ke břichu. Zrovna když jsem jí rozmlouvala minisukni, tak zazvonil telefon.

„Halo? Tady Bella Cullenová, “ zeptala jsem se.

„No ahoj, jak se žije?“ na druhé straně byl Billy.

„A jo jde to pomalu, ale jde. Co potřebuješ?“ ptala jsem se.

„Bello, já potřebuju, aby to slyšeli všichni,,“ řekl zdráhavě Billi.

„Jo, jasně dám to na vetší hlasitost,“ jak jsem řekla tak jsem taky udělala.

„No, tak abych začal,“ řekl zdráhavě. „Takže já bych se chtěl nejdříve omluvit,“ začal.

„Proč?“ zeptala jsem se.

„Já se před Charliem přeřekl a mu docvaklo, že jste upíři,“ řekl a já za sebou slyšela lapaní po dechu.

„Jak se to mohlo stát?“ ptal se Carlisle.

„Byli jsme na rybách a já mluvil o tom, jak mu to se Sue sluší a no prostě se to všechno seběhlo, strašně rychle a on řekl, že si jede pro Bellu,“ řekl.

„Tak to bude těžší, ona má problémy se sebeovládáním,“ řekl Emmett.

„Pokus se mu to rozmluvit, ale jestli to nevyjde, tak musíš jet s ním,“ řekla jsem plná zoufalství.

„Jo, tak dobře, jinak jsme tam za pár hodin,“ řekl.

„Tak ahoj a držíme ti palce,“ řekla Esmé.

„Jo, ahoj,“ řekl a položil to.

„Musíme na lov!“ řekl Jasper.

„Jo, Jasper má pravdu,“ řekl Carlisle.

„Mami, můžu jít i já?“ ptala se Nessie.

„Jo, to je jasné,“ řekl Edward. Nachystali jsme se a mohli jsme vyrazit. Já se rozběhla na západ a za mnou Jasper, ostatní utíkali na východ.

Ulovila jsem pár srnek a byla jsem plná, když tu náhle jsem ucítila něco sladkého, lahodného, něco co mě volalo k sobě, a tak jsem se za tím vydala. Za pět minut jsem byla u nějakého stanoviště.

“Tolik dobrých lidí, ne Bello, to nesmíš“ přesvědčovala jsem se uvnitř sebe, ale mé druhé já bestie uvnitř mě bylo jiného názoru.

“Dej si je to dobré, sladké a teplé. Není to ten hnus bez chuti, co do sebe pořád cpeš, jen to ochutnej!“ Pobízelo mě a já věděla, že tento boj prohraju. Můžu vyhrát každý boj, ale tenhle prohraju. Už jsem byla uvnitř stanu, když mě něco chytilo za ramena a vleklo mě to pryč. Zvíře uvnitř mě se bránilo, ale já pomalu získávala převahu.

„Bello, klid ano, uklidni se,“ řekl Jasper. Normálně bych na něj byla naštvaná, ale teď jsem ráda, že mě sledoval.

„Pojď, jdeme domů,“ řekl. Konečně jsem nad sebou získala kontrolu a mohla promluvit.

„Děkuju, Jaspere,“ řekla jsem a objala ho.

„Nemáš za co, já jsem věděl, že bys toho litovala a vím, že bys udělala to samé pro mě sestřičko,“ řekl a objal mě on. Takhle jsme museli stát dlouho, protože jak jsme se pustili na hodinkách jsem měla o dvě hodiny víc.

„Musíme domů!“ řekl a oba jsme se rozběhli. Podle zvuků, které vycházely z domu jsem poznala, že všichni jsou doma.

15 komentářů dáte to? Já myslím že jo.:))))

Autor: kiki1996 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cullenovi po 20 letech - 3. kapitola: