Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cullenová bez násilí? Zapomeň! 4

15.12.2009 (12:15) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6619×

Na křesle o okna seděl Aro a vražedně se na mě díval. „Páni, vyděsils mě. Co tady děláš?“ zeptala jsem se s nevinným úsměvem a čekala na výbuch.

„Nic. Čekám tu na tebe,“ pokrčil rameny a tvářil se až moc klidně. „Až se oblečeš, stav se za Felixem a Demetrim. Budete trénovat,“ oznámil mi a zvednul se.

„Štít?“ zeptala jsem se nechápavě, když odcházel.

„Co jiného,“ odseknul. „No, i když v tvém případě bych si tak jistý nebyl,“ zamumlal si nejspíš pro sebe, ale já to slyšela. „Jen počkej, však ono tě to přejde,“ mumlal dál, ale to už jsem ho neposlouchala.

Naštvaně jsem za ním zabouchla dveře a šla k šatníku. Z prádelníku jsem vytáhla spodní prádlo, na to jsem si vzala červené tričko s bílým nápisem I´m vampire, které mi dal Demetri, když jsem nedávno oslavila své 50 narozeniny a k tomu krátké jeansové kraťásky. Korunovala jsem to černo-červenými teniskami Nike a mohla jsem vyrazit.

Při cestě jsem si ještě stáhla vlasy gumičkou, aby mi nepřekáželi, ale to už jsem byla v „tělocvičně“. „Čau kluci,“ pozdravila jsem je s úsměvem.

„Bello,“ oplatili mi kývnutím a dokonale si mě prohlédli.

„Mohla jsi klidně přijít v tom ručníku. Nám by to nevadilo,“ nadhodil Felix a mrknul na Demetriho.

„To věřím,“ zašklebila jsem se a začala se soustředit.

Všechnu svoji energii jsem nacpala do neviditelné bubliny, kterou jsem postupně zvětšovala a přenášela k Felixovi, abych ho obalila. Pak jsem shromáždila další energii a bublinu jsem uvedla do pohybu.

Snažila jsem se, aby se pohybovala co nejrychleji, a když se mi zdála rychlost dostatečná, napálila jsem to s ním rovnou do zdi, jen to zadunělo. Naštvaně se na mě podíval a já se jen smála.

Když jsem to s ním do zdi napálila po druhé, rozesmál se i Felix a tím na sebe strhnul mojí pozornost. Nechala jsem Felixe ve vzduchu a snažila se vytvořit další bublinu pro Demetriho. Než se mi to ale povedlo, Demetri po mě skočil a strhnul mě na zem.

Tím jsem se přestala soustředit a Felix nejspíš spadl, protože se ozvala hrozná rána. Hned na to mě nechytil za nohy, takže moje teorie o pádu byla pravdivá. Felix mě držel za nohy a Demetri za ruce a oba se strašně smáli, když jsem se snažila vyprostit. „Ale, Bellince se něco nelíbí?“ šklebil se Demetri a Felix se jen hlasitě smál.

„Hej, pusťte mě, vy smradi,“ křičela jsem a dál se zmítala v jejich pevném sevření.

„Jo smradi,“ dýchl mi Demetri na krk. „Když smradi, tak smradi,“ šeptal a přitom se rty dotkl mého ucha.

„Alecu,“ zavolal Felix a podezřele se přitom usmíval.

Koukla jsem se ke dveřím, do kterých právě vcházel Alec a usmíval se. Snažila jsem se sebrat dostatek energie, abych je od sebe mohla odhodit, ale vůbec mi to nešlo. „Páni Bello, nezestárla si nějak?“ rýpnul si, když k nám přišel a já si ho jen odměřeně měřila. „Já jen, že tady máš vrásku,“ chtěl mi sáhnout na čelo, ale uhnula jsem. „Tak se pořád nemrač,“ pokračoval a začal mě lechtat.

Tohle byla vážně nevýhoda. Proč zrovna já musím být vyjímečná, když toho ostatní jenom zneužívají. Třeba jako teď. Já jediná tady na hradě a z upírů byla lechtivá. Nikdo nedokázal vysvětlit, proč to tak je a ani se o to moc nesnažili.

„Nééé,“ křičela jsem a zároveň se smála, když nepřestával.

„Ale, naše princeznička se nechce smát?“ pošeptal mi Demetri.

Protože jsem se na nic víc nezmohla, jen jsem zakroutila hlavou a dál se smála.

„Alecu, tak už jí nech. Však ona si to ještě rozmyslí, jestli bude s někým lítat a mlátit do zdi, že jo?“ zastal se mě Demetri, a když jsem kývla, Alec konečně přestal.

„Díky,“ oddechla jsem si a uvolněně ležela na zemi. Ovšem tohle jsem si nechtěla nechat jen tak líbit a nejsnazší cíl byl právě Alec. Chvíli jsem ještě zůstala ležet, a pak jsem rychle vyskočila na nohy, zformovala štít a zaměřila se na Demetriho s Felixem.

Stáli ode mě dost daleko a k mé výhodě na druhé straně stál Alec. Pěkně jsem si poupravila štít a vyslala ho k těm dvěma, aby se k nám nemohli přiblížit. Na Aleca jsem nepěkně vyzývavě usmála a udělala k němu krok. „Ale no tak. Přivítej porážku s úsměvem,“ rýpla jsem se a s úsměvem po něm skočila.

Koutkem oka jsem zkontrolovala, jestli štít drží a držel. Oba byli sice zaskočení, ale když si všimli, jak se po sobě s Alecem válíme, vybuchli smíchy. Tímhle jsem se uklidnila a dál jsem se mohla věnovat jen rvačce s Alecem.

Váleli jsme se po sobě, dokaď jsme nenarazili do zdi a nespadla na nás omítka. „O-ou,“ zasmála jsem se, ale vítězně seděla na Alecovi. Tím jsem si na své konto připsala další výhru a Aromůže být spokojený. „Vítěz,“ oznámila jsem to i Alecovi a zvedla se z něj.

Oplatil mi to kyselým úšklebkem a taky se zvednul.

S pyšným výrazem jsem odcházela a postupně z nich stahovala štít. „Ty padavko, tobě to nandá i holka. Dělej ze sebou něco,“ slyšela jsem ještě Felixe a jen jsem pobaveně zakroutila hlavou.

„Bello, máš se stavit za Arem,“ přidala se ke mně Jane.

„Nevíš proč?“ zeptala jsem se otráveně.

„Vážně netuším,“ pokrčila rameny a zase se odpojila. Moje dobrá nálada byla v trapu a otráveně jsem se ploužila k jeho pracovně.

„Chtěl si se mnou mluvit?“ zeptala jsem se už ve dveřích, protože jsem neměla v plánu se zdržovat.

„Jsem rád, že jsi přišla tak brzo,“ usmál se.

„Tak co chceš?“ zeptala jsem se s očima v sloup.

„Pozval jsem Patricka, aby ti navrhnul šaty na zásnubní ples. Čeká na tebe v přijímacím salonku,“ oznámil mi pyšně.

„Fajn,“ zahučela jsem a odešla.

Už cestou jsem plánovala, že si vyberu takové šaty, aby Aro zuřil.

„Patricku,“ pozdravila jsem ho kývnutím hlavy.

S Patrickem jsme se znali už docela dlouho. Nebylo to přátelství jako takové, ale bylo to fajn a navíc, on byl jeden z mála, s kterými jsem si neužila. Znali jsme se hlavně díky Arovi, protože ho pozval vždycky, když jsem potřebovala nové šaty.

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cullenová bez násilí? Zapomeň! 4: