Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cullenová bez násilí? Zapomeň! 15

01.02.2010 (08:15) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6363×

„Potřeboval jsem přemýšlet a věděl jsem, že v tvé přítomnosti toho nebudu schopen, tak jsem se na chvíli vzdálil,“ vysvětlil.

„Na chvíli vzdálil?“ vyjekla jsem. „Edwarde, myslela jsem, že se zblázním, když jsem tě tu nenašla,“ snažila jsem se mu popsat moje zoufalství, ale moc mi to nešlo, tak jsem stáhla štít a nechala ho nahlédnout do mojí mysli.

Ukázala jsem mu, jak jsem se cítila, když zmizel. „Promiň,“ omluvil se. „Ale… jak si to dokázala?“

„Normálně, stáhla jsem štít,“ odpověděla jsem jako by nic.

„Prosím, udělej to ještě jednou,“ upřel na mě svůj pohled.

„Když chceš,“ pokrčila jsem rameny.

Tentokrát jsem mu ukázala naše první setkání, zásnubní ples a chtěla jsem pokračovat tou nocí, ale Edward se na mě vrhnul, takže se štít zase zformoval do původní podoby.

„Pokračuj, prosím,“ žadonil, když mu došlo, že už moje myšlenky nevidí.

„Ty mě ale rozptyluješ,“ obvinila jsem ho.

Ne, že bych nebyla schopná pouštět mu myšlenky, zatímco bych se věnovala něčemu jinému, ale nemusí vědět všechno a navíc to budu moct použít při nějaké vhodnější situaci.

„Už nebudu,“ zakroutil hlavou.

„Tak dobře,“ usmála jsem se, i když jsem si byla jistá, že nevydrží a pokračovala jsem tam, kde jsem skončila.

„Víš, že by mě docela zajímalo, jak dlouho tu budeme muset ještě tvrdnout,“ nadhodila jsem po delším tichu. „Ne, že by se mi tu nelíbilo, ale docela bych vyzkoušela školu,“ navrhla jsem nakonec.

„To není špatný nápad,“ souhlasil. „Stejně se budeme muset odstěhovat a mám takový pocit, že Carlisle mluvil o severní Americe.“

„Ty myslíš, že bych měla být jako s tvojí rodinou?“ nadzvedla jsem se na lokti.

„To je přeci samozřejmost.“

„Tak když myslíš,“ pokrčila jsem rameny. „Ale rozhodně zavolám Arovi a nechám se přivést svoje autíčko,“ plánovala jsem.

„Mám takový pocit, že Aro vyletí z kůže,“ konstatoval Edward a oba jsme se rozesmáli. Byla jsem na Arovu reakci tak zvědavá, že jsem se z postele natáhla pro telefon a vytočila jeho číslo. „Ahoj Aro,“ pozdravila jsem, jakmile to zvednul.

„Bells, zlatíčko. Stalo se něco, že voláš?“ ptal se zmateně.

„Ne, nic se neděje. Jen jsem ti chtěla říct, že se stěhuju do Ameriky a začnu chodit do školy,“ oznámila jsem prostě.

„Do… do školy?“ zakoktal se a Edward stěží zadržoval smích.

„Jo, to je taková budova, kde se… “

„Já vím, co to je,“ nenechal mě doříct větu a Edward se rozesmál naplno.

„Ještě se ti ozvu, až budu vědět víc, ale rozhodně si nechám poslat autíčko. Nenechám ho tam na pospas těm hromotlukům,“ vzpomněla jsem si na Demetriho a Felixe, jak vždycky chtěli, abych jim Ferrari půjčila.

„Ehm… není to trochu rychlé?“ ptal se zaskočeně.

„Nemyslím si,“ uzemnila jsem ho. Když si mě vdal, tak ať nepočítá, že mu budu každé moje rozhodnutí hlásit.

„Jak chceš, je to tvoje rozhodnutí, ale kdyby ses chtěla vrátit… .“

„Já vím, neměj o mě starosti.“

„Takže… kreditky máš, kdyby si něco potřebovala, tak se ozvi.“

„O tom nepochybuj,“ ujistila jsem ho. „Tak se měj.“

„Ty taky,“ rozloučil se a zavěsil.

Možná bych měla taky zavolat Jane. Jestli se dozví, že jsem volala Arovi a jí ne, budu jí to muset nějak vynahradit. Vzpomněla jsem si na svojí kamarádku a vytočila její číslo.

„Bello?“ zvedla to okamžitě.

„Jo, jsem to já.“

„Konečně si se ozvala, jak se máš? Všem se po tobě stýská,“ chrlila to na mě.

„Mám se dobře a taky se mi stýská.“

„A co Edward?“ zeptala se s velkým zájmem.

„Co by? Manžel,“ snažila jsem se znít normálně, ale Edwardovi prsty mě začali hladit po paži, takže to asi normálně neznělo.

„Takže jste se dali dohromady,“ vypískla nadšeně.

„Jo dali,“ přikývla jsem s úsměvem.

„Já jsem to věděla, počkej, až to řeknu Heidy. A co jinak? Vrátíš se?“

„Jane, my se budeme stěhovat do Ameriky a chceme začít chodit do školy,“ dostala jsem se k podstatě našeho rozhovoru.

„Takže se nevrátíš,“ konstatovala.

„Asi ne, ale doufám, že někdy s Heidy přiletíte a vyrazíme na nákupy,“ snažila jsem se jí rozveselit.

„Tak s tím se počítá,“ ujistila mě nadšeně. „Už musím končit. Aro něco chce.“

„Tak ahoj,“ rozloučila jsem se a típla to. Telefon se rozdrnčel znovu, ale tentokrát to nebyl můj, ale Edwardův.

„Jsme nějaká telefonní ústředna?“ zanadával, ale zvednul to.

„Edwarde, to je skvělé,“ slyšela jsem povznesený hlas Alice, té malé neodbytné elfky.

„Ahoj Alice,“ pozdravil Edward dodatečně.

„Ahoj, už jsem to všem řekla a všichni se severní Amerikou souhlasí, takže se pomalu začneme stěhovat. Carlisle dal výpověď a Esme hledá dům. Můžete za námi přiletět rovnou tam a nemusíte se tu zdržovat,“ plánovala všechno.

„Díky, ale rád bych si věci zabalil sám.“

„Edwarde, kazíš mi plány,“ zasténala nešťastně Alice.

„Já vím,“ usmál se škodolibě.

„Tak přijeďte zítra,“ povzdechla si.

„Ráno tam budeme.“

„Všichni se na vás těší,“ zazpívala nadšeně a ve mně trochu začali hlodat pochybnosti.

„Edwarde, já tam s tebou nemůžu zítra jet,“ zašeptala jsem.

„Proč ne?“ zeptal se vykuleně.

„Protože… je to tvoje rodina.“

„Je i tvoje,“ přesvědčoval mě.

„Ale já do ní nepatřím. Jsem naplavenina, která vám všechno zkazila.“

„Ale patříš. Jsi moje manželka,“ usmál se.

„Ale vůbec je neznám.“

„Tak je poznáš, času na to bude víc než dost a tím končím naší debatu.“

Poraženě jsem se na něj koukla, protože se mi do sídla Cullenů opravdu moc nechtělo, ale podřídila jsem se.

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cullenová bez násilí? Zapomeň! 15: