Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cullenová bez násilí? Zapomeň! 13

24.01.2010 (20:00) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 7268×

„Narodila jsem se 13. 9. 1921 v Polsku. Bylo mi 17, když začala 2. světová válka a svých 18. narozenin už jsem se nedočkala.

Byli jsme středně bohatá rodina a bydleli jsme ve Varšavě. V ten den jsem byla s rodiči doma, protože moje matka, Renée Marie Swanová, byla nemocná a můj otec, Charlie Swan se bál, že by se o ni nedokázal postarat.

Šla jsem do obchodu pro chleba, abychom měli co jíst a cestou jsem si ještě zpívala,“ nechápavě jsem zakroutila hlavou a odmlčela jsem se, abych si dodala odvahu.

„S úsměvem jsem se vrátila domů, ale to, co jsem uviděla, mě zabilo. Všechno bylo rozbité a moji rodiče leželi na podlaze. Všude bylo plno krve, jejich krve,“ zašeptala jsem a koukala z okna.

„Seděla jsem v té krvi a sledovala tu spoušť. Takhle mě našel Aro s gardou, která využila téhle situace a hledala výjimečné talenty a já do nich nepochybně patřila.

Donesli mě do Volterry, kde mi vysvětlili, co se po přeměně stane, ale já to moc nevnímala. Pořád jsem před sebou viděla svoje mrtvé rodiče,“ odmlčela jsem se.

„Ale proč ti říkají Amy?“ přerušil Edward moje vyprávění.

„Ze začátku jsem vůbec nekomunikovala. Byla jsem zavřená u sebe v pokoji a vylezla jsem, jen když jsem se potřebovala najíst, tak si mě Aro sám pojmenoval.

Postupně jsem se se ztrátou rodičů začala vyrovnávat a začala jsem znovu žít. Řekla jsem Arovi o sobě skoro všechno. Potom jsem s Felixem, Demetrim a Alecem začala trénovat svůj štít, ale stejně mě do bojů nechtěli pouštět.

Ne, že by mi to nějak vadilo, ale za těch pár let tě to přestane bavit, tak jsem si našla jinou zábavu a to nás přivádí k Caiusovi,“ ukončila jsem svoje vyprávění a otočila se na Edwarda, který mě užasle pozoroval. „Teď jsi na řadě ty,“ lehce jsem se usmála.

„Ale na mě není nic zajímavého,“ pokrčil rameny.

„To nevadí. Stejně bych to chtěla vědět,“ přešla jsem k němu.

„Narodil jsem se 20. 6. 1901 v Chicagu, kde mě v roce 1918 našel Carlisle. Ošetřoval moje rodiče i mě, když jsem umíral na španělskou chřipku,“ shrnul to do jedné věty, ale mě sžírala zvědavost.

„A ty jsi vegetarián celou dobu?“ začala jsem se ptát.

„No, řekněme, že jsem chvíli dospíval, než jsem si uvědomil, že se chci ke Carlislovi vrátit. Mezitím si našel Esme, která spadla z útesů a on jí proměnil. Pak přišla Rosalie, která o pár let později přinesla Emmetta. Rosalii znásilnil její snoubenec a Emmetta napadl medvěd.

O tom, kdo proměnil Alici, nic nevíme. Našla si Jaspera, který se jen tak toulal a díky svým vizím našla nás a přidali se,“ shrnul to v krátkosti, ale mě utkvělo v mysli jedno slovo.

„Vizím?“ nadzvedla jsem obočí.

„Ano, ona vidí do budoucnosti. Pokaždé, když se nějak rozhodneš, ona to uvidí,“ vysvětlil.

„A ty?“

„Já?“ podíval se na mě.

„No jo. Caius říkal, že umíš číst myšlenky,“ kývla jsem.

„To dokážu, ale ne tobě,“ povzdechl si. „Na jednu stranu je to ticho v mé hlavě úžasné, když slyším jen svoje myšlenky, ale na druhou stranu bych tak rád věděl, co si myslíš,“ přiznal.

„Jsem ráda, že nemůžeš číst moje myšlenky,“ usmála jsem se.

„Jasper je z naší rodiny další, který má dar,“ povídal dál. „Dokáže cítit a měnit pocity, podle potřeby a podle toho, jak se mu to hodí,“ usmál se.

„Myslím, že kdyby tady byl teď s námi, byl by pěkně zmatený,“ uchechtla jsem se a Edward kývnul.

Tímhle povídáním jsme strávili celou noc a mě napadlo, že bych si mohla dojít na lov. Ne, že bych to potřebovala, ale nemohla jsem se dočkat, až se mi oči zbarví do zlatova a budou takové pěkné, jako ty Edwardovi. „Jdu na lov. Jdeš se mnou?“ zeptala jsem se spíš ze slušnosti.

„Ne, já si tu něco přečtu,“ ukázal na knihy, tak jsem kývla a odešla.

Les byl hned za hradem, tak jsem nemusela běžet daleko a narazila jsem na opravdu voňavé zvířátko. Běžela jsem po stopě, a když jsem narazila na menší lišku, zarazila jsem se. Nadechla jsem se pro jistotu znovu a ta liška voněla vážně nádherně.  Bohužel mě za tu chvíli zpozorovala, ale než stihla utéct dostatečně daleko, už jsem si pochutnávala na její krvi.

Byla vážně dobrá, tak jsem si dopřála lišku ještě jednu, kterou jsem našla o něco dál a běžela jsem zpátky.

„Jsem tady,“ zavolala jsem hned ve dveřích, ale nic se neozývalo.

Běžela jsem tedy do knihovny, ale nebyl tam, tak jsem běžela do naší ložnice. Tam taky nebyl. Všechny věci byly na svých místech a jeho vůně byla přes den stará. Sáhla jsem pro svůj telefon, ale uvědomila jsem si, že nemám číslo ani na něj ani na nikoho z jeho rodiny.

Zoufale jsem si lehla na postel a stočila se do klubíčka. Musela jsem si přiznat, že mi Edward chybí a jestli mě tu vážně nechal a už se nevrátí… tohle jsem nedokázala ani domyslet.

Ležela jsem na posteli a jen okrajově vnímala, jak se měnil den a noc. Po dvou dnech jeho nepřítomnosti mi došlo, že mi opravdu chybí, a že ho mám ráda víc, než bych kdy očekávala. Došlo mi, že jsem se do něj zamilovala a byla bych pro něj ochotná podstoupit cokoliv.

Ale co když on ke mně cítí něco jiného? Co když mě v podvědomí stále nenávidí, ale dokonale se přetvařuje? Nechám mu ještě jeden den, a pak ho budu hledat. Zavolám třeba Demetrimu, hlavně abych ho našla a řekla mu, na co jsem přišla, a když on bude mít třeba jiný názor, než já.

Po tomhle rozhodnutí jsem se zase ponořila do svých vzpomínek a myšlenek, když dole vrzly dveře. Okamžitě jsem zpozorněla a vyletěla z pokoje. „Edwarde,“ oddychla jsem si a vrhla se mu kolem krku.

„Bello, co to děláš?“ zeptal se zaraženě, ale ruku mi omotal kolem pasu.

„Já se bála, že už se nevrátíš,“ zašeptala jsem a dál si užívala jeho přítomnost.

„Proč?“

„Protože ti potřebuju něco říct,“ odtáhla jsem se.

„Tak povídej,“ pobídl mě.

Se skousnutým spodním rtem jsem se k němu nahnula a opravdu váhavě a vážně jsem ho políbila a hned se zase odtáhla. „Miluju Tě,“ zašeptala jsem a se zavřenýma očima čekala na jeho reakci.

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cullenová bez násilí? Zapomeň! 13: