Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Čtyři kamarádky z New Yorku - 8. kapitola

19.09.2011 (17:45) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 42× • zobrazeno 6472×

Prožívala jsem pohádku, na kterou jsem nevěřila. Edward byl něco neskutečného. Byli jsme spolu skoro měsíc a já se topila v blaženosti. Postel se stala naším zábavním centrem, naším malým New Yorkem. Zkrátka všechny naše společné činnosti jsme provozovali na tom malinkém obdélníku. Pokud to bylo v jeho posteli, tak na gigantickém čtverci.

Každou noc jsme se milovali a bylo to nádherné. Někdy jsme postel ignorovali, protože jsme tam nestihli dojít. Edward si mě opečovával a já byla jako v bavlnce. Zpočátku jsem nesouhlasila s jeho dárky, ale s ním se nemělo cenu hádat. V tomhle si prosadil svou. Začala jsem úplně vynechávat Vanity z mého programu aktivit. Občas jsem tam zaskočila po tom, když se Edward v časných ranních hodinách vykradl z mého bytu. Netušila jsem, jak to zvládá. Celou noc trávil u mě a ráno šel do práce. Občas jsem mu zkoumala stíny pod očima a ptala se, jestli není unavený, a on mi jako odpověď přivodil hned několik fantastických vyvrcholení. Zkrátka život s ním byl jedna báseň. Všechno bylo tak čerstvé, náš vztah byl nový a na obzoru ani jeden mráček.

Ve čtyři ráno jsem z něj slezla, celá zpocená a hladila ho po jeho božském těle. On nebyl ani vyčerpaný a ani zpocený. Vsadila bych se, že by klidně pokračoval vesele dál.

„Chtěla bych mít tvoji fyzickou kondici,“ zoufala jsem si, protože já bych taky chtěla pokračovat.

„Chodím běhat,“ řekl se smíchem.

„Nevím, kde bych na to vzala čas, když přes den spím.“

„Unavuje tě to?“ zeptal se s náhlým strachem, jako kdyby se bál, že se tu zhroutím vyčerpáním.

„Ne! Jenom prostě nevím, jak to zvládáš ty. Moje práce nevyžaduje moji stálou přítomnost, ale ta tvoje… Kdy vůbec spíš?“

„Neboj, spím. Nejsem superman.“

„O tom bych polemizovala.“

„To mě těší.“

„Nechceš tu dneska zůstat přes den?“ zeptala jsem se s nadějí. Edward otočil hlavu k oknu, jako by tam měla viset ve vzduchu odpověď.

„Někdy příště.“ Neprotestovala jsem, protože jsem nechtěla narušit naši idylku.

„Dobře.“

„Měl bych se obléknout,“ navrhnul, když se podíval na hodiny.

„Můžeš se vysprchovat u mě. Nemusíš jezdit domů,“ řekla jsem. Edward se u mě nikdy nesprchoval a ani tady neměl kartáček. Představila jsem si dva kartáčky, jak spolu leží v hrníčku. Ten můj je tam celou věčnost sám. Měl by radost. Edward vypadal vyvedený z míry.

„Teda, nemusíš, jestli nechceš. Jenom, že by to pro tebe bylo jednoduší,“ začala jsem se z toho vyvlíkat. Koukala jsem na něj, přikrytá dekou, jak si obléká kalhoty.

„Stejně musím domů, protože se musím převléknout,“ řekl klidně.

„Aha, jasně,“ souhlasila jsem jako pejsek. Uvědomila jsem si, že ať bude chtít Edward cokoliv, pro mě to bude posvátné. To je to počáteční kouzlo nového vztahu.

„Uvidíme se večer?“

„Samozřejmě, krásko,“ slíbil a sedl si ke mně na postel ještě na chvíli. Objal mě a já se rozplývala v jeho náručí blahem.

„Budeš mi chybět,“ posteskla jsem si po něm, i když tu ještě byl, ale za chvíli zmizí jako pára nad hrncem. Vlastně ne. Něco tu zůstane. Jeho nádherná vůně. Hned, jak odejde, začnu ji fetovat z mých peřin.

„Ty mně taky,“ řekl a já věděla, že to je pravda. Hřál mě pocit, že už nejsem svobodná šestadvacítka. Vstal a obléknul si šedivý kabát, který ležel na zemi. Šel ke dveřím a já mu byla v patách, obmotaná dekou. Vzal za kliku a otevřel. Už jsem se po něm natahovala a on se sklonil a vášnivě mě políbil.

„Musím jít,“ zašeptal mi do úst. Škoda, že neexistují bonbóny s Edwardovou příchutí. Z jeho sladkého dechu se mi podlamovala kolena.

„Já vím,“ tvrdila jsem, ale moje činy říkaly něco jiného. Edward se začal odtahovat a já se zase přitahovala, takže to bylo v rovnováze. Pak mi podtrhnul nohy a zvedl mě do náruče. Šel se mnou zpátky k posteli a já se začala radovat, že si to přece jenom rozmyslel. On mě však položil, políbil a rozpojil naše ruce. Dívala jsem se, jak mizí ve dveřích. Přepadl mě hrozný stesk. Nebyl tu pět vteřin a já se mohla zbláznit. Padla jsem do polštářů a nasávala jeho sladkou vůni. Šáhla jsem po mobilu a vyťukávala sms.

Už teď se mi stýská. Napsala jsem a chtěla dát odeslat, když moje záda ovál ledový dech.

„Mně taky,“ řekl a já nadskočila. Jak se vždycky dokáže tak připlížit? Vtisknul mi polibek na lopatku a znovu odcházel. Tentokrát jsem ho nechala jít.

„Jak hodně je to vážné?“ ptala se mě Alice při jednom obědě. Prakticky jsem nedělala nic jiného, než jsem básnila o Edwardovi. Edward tamto, Edward tohle a Edward si myslí…. Ale o stupnici vážnosti jsme se ještě nebavily.

„Hodně vážné.“ Hned, jak jsem z pusy vypustila tuhle lež, uvědomila jsem si, jak daleko máme k vážnému vztahu.

„Já nevím,“ brala jsem to zpět. „Je to tak správné? Chci říct…“ Ani omylem jsem nevěděla, co chci říct. Mezitím jsem brousila koutkem oka pro Rose. Běžná praxe.

„Víš, mám ho ráda…“

„Cože?“ vyjekla Alice.

„Říkám ráda. Nemysli hned na lásku, buď tak laskavá. Milovat a mít ráda je dost značný rozdíl,“ vysvětlovala jsem a ukazovala jí rukama, jak je mezitím hluboká propast.

„Dobře, už mlčím,“ řekla Alice, ale já pokračovala.

„Přece je jasné, že mám ráda muže, se kterým pravidelně spím.“

„Ehm,“ zakašlala Esmé. Jasně, ta si ani nepamatovala, jak se muži, se kterými spí, jmenují.

„Já to chápu, Bello. Nemiluješ ho,“ bránila se Alice a já už ji nechala.

„A všechno je tak perfektní a skvělé…“ mluvila jsem a přitom hledala vysvětlení pro moji nejistotu.

„To zní zatraceně nudně,“ řekla Esmé.

„No tak to ne, zlato. Věř mi,“ přesvědčila jsem ji rozhodným tónem. „Hele, a když už jsme u té nudy, nepochlubila ses nám s tvojí trojkou,“ nadhodila jsem, protože u jejího vyprávění rozhodně nuda nebude.

„Ani mi to nezmiňuj. Dovedla jsem mu ho na stříbrném podnose a on nechtěl!“

„Ho?“

„No jo. Co je? Chlapi to můžou chtít dělat se dvěma ženskýma a my si můžeme akorát tak hodit mašli?“ Na tom byl rozhodně kus pravdy.

„Bello?“ zavolal za mnou dobře známý hlas.

„Miku?“ zeptala jsem se stejně překvapeně. Mike mi šel naproti s roztaženýma rukama. Vstala jsem a chtěla ho lehce obejmout, ale on se do toho pořádně opřel. Stačila jsem si všimnout, že hezky voní vodou po holení.

„Co tu děláš?“ ptal se.

„Bydlím tu, ale co tu děláš ty?“ Byla jsem z toho na větvi. Můj spolužák, o kterém jsem si myslela, že už ho nikdy neuvidím, je v New Yorku a ve stejné restauraci jako já.

„Jsem tu kvůli práci. Zatím bydlím na horním Manhattanu. Zdravím,“ řekl mile směrem k mým přítelkyním.

„Promiň. Jsem jen vykolejená, že tě vidím. Tohle jsou mé kamarádky Alice, Rosalie a Esmé.“ Mike sklonil hlavu. Pořád měl všechny své blonďaté vlasy.

„Ahoj,“ pozdravily holky trojhlasně.

„Bello, musím jít, ale rád bych si pokecal, než budu muset odjet.“ Byl hodně opálený, takže to vypadá na nějaké hodně slunečné bydliště.

„Jasně. Tady máš mé číslo a adresu mého klubu. Přijď večer a řekni vyhazovači, že jsi od Belly Swanové. Budu u baru.“ Plánovala jsem nádhernou noc s Edwardem, ale však já to skloubím. Vytáhla jsem z kabelky vizitku a podala mu ji. Mike si ji se zájmem prohlédl.

„Tvůj klub? Páni! Fajn. Domluveno,“ slíbil a rozloučil se. Posadila jsem se zpět na židli s úsměvem na rtech. Měla jsem z toho setkání zvláštní radost.

„Kdo to byl?“ ptala se Esmé a hýbala laškovně obočím.

„Chodili jsme spolu na střední.“

„Bydlí na horním Manhattanu? Docela ráda bych mu ukázala svůj dolní Manhattan.“

„Tak to si musíš pospíšit,“ poradila jsem jí v legraci.

„Dobře. Možná se večer stavím,“ vzala mě za slovo. Mávla jsem nad tím rukou. Začala jsem přemýšlet o Rose. Musím ji dostat stranou, aby na ni nepůsobil tak velký tlak a vytáhnout z rukávu eso v podobě Edwardova bratra. Alici už jsem řekla, že Jasper pro ni není a samozřejmě jsem nezapomněla dodat, že si to myslí Edward. Začínala jsem pěkně papouškovat, ale protože jsme toho moc nenamluvili, nedalo se to pořádně poznat.

„Tak já padám do práce,“ loučila se Alice. Poprvé jsem měla radost, že Alice odchází. Teď už se musím jen zbavit Esmé.

„Papa.“ Mávaly jsme na Alici a já se pohotově obrátila na Esmé.

„Tak co plánuješ na odpoledne?“

„Musím do práce. Nějaký idiot po mně chce, abych mu z jeho hnusného starého stolku udělala napodobeninu stolu Resolute.“

„To můžeš?“

„Jo. Dal mi za to hotové jmění, ale co s tím bude dělat? Dělá si z obývacího pokoje Oválnou pracovnu?“ prskala. Zřejmě ji to bude stát hodně práce.

„Klidně už běž, jestli potřebuješ pracovat.“

„Asi půjdu. Mějte se dámy,“ řekla a políbila mě na tvář. Na Rose se jenom podívala a usmála se, ale Rose to neviděla, jelikož měla zahrabaný nos ve Vouge, ale ani jednou neotočila stránku. Zavrtěla jsem hlavou, a tak Esmé odešla. Měla jsem volné pole.

„Rose?“ Nic.

„Rose?“ zeptala jsem se znovu a přitom jí zaklepala na časopis.

„Ano,“ zareagovala horlivě a časopis zaklapla.

„Vzpomínáš si na Emmetta Cullena?“ zeptala jsem se s nadějí, že v ní vzbudím jiskru života.

„Jasně,“ řekla, ale bohužel dost laxně. Co jsem čekala? Že začne kout plány, jak ho dostat? Ta ženská potratila, Bello!

„No s Edwardem jsme si říkali, že bychom vás mohli seznámit.“ Aha, už to nejsem já a Edward. Teď jsme to my.

„Tak fajn.“ A to bylo všechno. Prostě řekla tak fajn. Zase otevřela časopis a zírala na tu stejnou stranu. Napila jsem se vody a zamyšleně ji pozorovala. Mohla jsem jen hádat, jak dlouho tohle období apatie potrvá. Co jsem o tom mohla vědět? Třeba teď vypadá, že nic necítí a je prakticky emočně mrtvá, ale doma jí tečou proudy slz a je na zhroucení. Neměla jsem tušení a náhle jsem se za to styděla.

„Rosalie?“ zkoušela jsem zase navázat rozhovor.

„Hm?“

„Jak se máš?“ Tradiční otázka.

„Jde to.“ Drbala jsem se na hlavě, jak jsem usilovně přemýšlela čím ji zaujmout.

„A jak to jde v práci?“ Práce byla jediné téma, které jsem mohla načít.

„Dobré,“ řekla a tím spálila jediné téma, co jsem měla. „Bello, tohle dělat nemusíš,“ zašeptala po chvíli a zvedla oči.

„Co nemusím dělat?“

„Nemusíš se mě ptát, jak se mám a co dělám, jenom proto, abych se tu sama nehroutila.“

„Ale ty nejsi sama.“

„Já vím, ale v tomhle sama jsem. Musím být,“ přesvědčovala sama sebe. Mlčela jsem, protože jsem nevěděla co říct. „Jdu taky. Máme v kanceláři hodně práce,“ řekla a oblékala si kabát.

A tak jsem zůstala u stolu sedět sama. Paprsky slunce pronikaly okny až k mému obličeji a příjemně ho hřály. Chtěla bych tu být s Edwardem. Měla jsem své tužby a jednou z ní bylo, aby si konečně Edward přestal hrát na nočního ptáka, a našel si na mě čas. Najednou mi došlo, že mi přestává stačit sex a skromné rozhovory o pauzách mezi jednotlivými orgasmy.

Začal mě hlodat pocit, že Edward možná nebude chtít. Co jsem vlastně věděla o člověku, se kterým spím? Dalo by se říct, že jsem věděla všechno, ale taky by se dalo říct, že o něm nevím nic. Jediné, čím jsem si byla jistá bylo, že mi chybí, a tak jsem jednoduše zvedla mobil. Teď už jsem měla jeho soukromé číslo.

„Ano, krásko?“ ozval se jeho božský hlas okamžitě.

„Ahoj. Nemáš teď chvíli čas?“

„No, víš…“ začal.

„Jenom na chvíli. Sedím v restauraci na třicáté páté a říkala jsem si, jestli by sis nenašel aspoň pár minut.“

„Bello, je mi to moc líto, ale nemůžu.“ Zněl dost zklamaně, ale já se ve zklamání přímo topila a můj pocit ohledně našeho vztahu se umocňoval.

„Jasně. Chápu to. Dneska večer musím do práce, takže nebudu doma,“ vychrlila jsem hned, abych dala najevo, jak moc jsem chápavá, ale přitom jsem ho proklínala.

„Vážně ti to nevadí?“

„Ne! Samozřejmě že ne! Uvidíme se později. Pa,“ řekla jsem křečovitě a zavěsila. Přivolala jsem číšníka a shrnula na hromádku bankovky, co tu nechaly na zaplacení holky.

V plné zbroji jsem se řítila ulicí k Vanity. Uvědomila jsem si, jak strašně mi klub chyběl.

„Zdravím, Denisi,“ pozdravila jsem svého svalnatého a celkem pěkného, ale teplého vyhazovače. S mým barmanem mu to klapalo a já jim to z celého srdce přála.

„Šéfová? Vy žijete?“ ptal se vyvaleně.

„No jo. Hele, dneska mi přijde kamarád, takže ho pusť dovnitř.“

„Jasně.“

„A bez placení,“ zavolala jsem ještě, když jsem scházela po schodech dolů. Ryan na mě začal vesele mávat, i když už měl plné ruce práce s prvními zákazníky. Šla jsem rovnou do kanceláře a zabouchla za sebou dveře. Kabát a kabelku jsem si pověsila na věšák a dala se do papírů. Rozhlédla jsem se po kanceláři. Dost mi chyběla.

Když jsem dodělala papíry, musela jsem se pochválit. Měla jsem to rychle hotové a dozvěděla se samé pozitivní zprávy. Můj podnik je prostě terno. Sebrala jsem se a šla k baru. Nezapomněla jsem se upravit v zrcadle. Když jsem překonala počáteční úžas z toho, že už ve dvanáct tu bylo narváno, uviděla jsem Mika, jak sedí na barové židličce a očima bruslí po místnosti.

„Ahoj,“ pozdravila jsem, když jsem si stoupla k Ryanovi. Mike se vesele usmál.

„Co si dáš?“ řvala jsem do všeobecného hluku, ale na to si člověk přivykne.

„Co mi přichystáš,“ objednal si.

„Fajn.“ Do sklenice jsem narvala led a přes něj nalila rum a limetkovou šťávu. Natáhla jsem se pro kolu, když se Mike zeptal, co to dělám.

„Cuba Libre,“ odpověděla jsem a ozdobila skleničku kůrou z limetky. Položila jsem ji na bar a Mike obdivně pokýval hlavou. „Počkej! Jenom si taky něco namíchám a půjdeme na tišší místo,“ slíbila jsem a míchala Daiquri. Ukázala jsem Mikovi dveře za barem a pak ho vedla chodbičkou k mé kanceláři. Posadil se a já naproti němu.

„Tak povídej, přeháněj,“ pobízela jsem ho.

„Všechno je fajn, ale to ty bys tu měla povídat. Po maturitě jsi zmizela a nikdo nic nevěděl.“

„Měla jsem Forks plné zuby. Na vysokou jsem nešla, a to se tátovi moc nelíbilo. Sbalila jsem se a odstěhovala se do města, které jsem viděla na fotce v časopisu, a vypadalo perfektně.“

„Pane jo. A jak ses dostala k tomuhle baru?“

„Na začátku jsem pracovala v jednom úžasném baru na Páté Avenue. Sbírala jsem prázdné skleničky ze stolů. Všichni tomu baru dávali dobrou naději na přežití, ale netrvalo to ani půl roku a zkrachoval. Já jsem tam byla a osobně jsem tiše mohla sledovat všechny chyby, které se tam staly. Tím pádem jsem byla poučená a přitom s čistým štítem. Navíc jsem v tom baru poznala svoji kamarádku, kterou jsi dneska viděl, a to Alici. Pak jsem poznala Rose a ta je právnička, takže jsem měla i smlouvy pod tím nejlepším dozorem. Když jsem si našetřila a vzala hypotéku, riskla jsem úplně všechno, co jsem měla. Jenže já neměla skoro nic, takže jsem toho moc ztratit nemohla.“

„A povedlo se!“

„No jo,“ přitakala jsem a usmála se. „Ale teď už, co ty?“ ptala jsem se zvědavě. Jak se dostal rodák z Forks na horní Manhattan?

„Já jsem na tu vysokou šel. A měl jsem sebou společnost,“ dodal dost nevrle.

„Neříkej, že Jessica šla s tebou na vysokou!?“

„K mé smůle. Však víš. Byli jsme puberťáci, co měli rozhodovat o svoji budoucnosti. Chodili jsme spolu a mysleli si, že budeme mít bílý laťkový plot a sekačku na trávu.“

„A ono nic?“

„Ne. Rozešli jsme hned v prvním semestru a pak na sebe skoro pět let plivali jed.“

„Au,“ ocenila jsem to.

„Když tak o tom přemýšlím, na maturiťáku jsi nepřijala mé pozvání k tanci.“

„Tancuji hrozně. Vždyť mě znáš.“

„Znal jsem tě,“ opravil mě. „Teď nosíš jehly a máš taneční klub. Takže předpokládám, že tancuješ dobře.“

„Myslím, že mě přeceňuješ, ale dá se to tak říct.“

„Tak to tě žádám o tanec,“ řekl a já si pomyslela, že je z něj fakt pěkný chlap, ale něco se prostě nezmění. Pořád na mě hází oči a zve mě k tanci.

„Když jsi v tom New Yorku, tak fajn.“ Zvedla jsem se a šli jsme útrobami klubu zpět na parket. Začala jsem se svíjet a on mě pozoroval se zatajeným dechem. Sám se jen trochu pohupoval na patách. Tvářil se dost nervózně, když viděl, že opravdu umím tancovat. Obrátila jsem se k němu zády a položila si jeho ruce na boky. Lokty jsem měla po stranách jeho hlavy a vžila se do rytmu. Šlo mi to samo a Mike se přizpůsoboval kreacím mého těla. Neviděla jsem zatím nic jiného než zábavu, dokud nezačal rukama sklouzávat níž. Otočila jsem se zase zpět a položila si ruce na jeho ramena. Užívala jsem si hudbu a zavřela slastně oči. Mike se už o nic nepokusil.

Když skladba skončila, přesunuli jsme se zase do mojí kanceláře. Znovu jsme se vžili do rozhovoru. Seděli jsme s hlavami u sebe a já mu ukazovala staré fotografie s holkami. Taky jsem našla pár maturitních fotek, protože jsem některé skříňky využívala jako odkládací prostor pro krámy, co jsem nechtěla mít doma. Dost jsme se nasmáli a pokračovali bychom, pokud by se nerozletěly dveře dokořán a v nich nestál Edward. Tvářil se dost naštvaně, abych pochopila, že je zle. Automaticky jsem se odsunula od Mika a usmála se.

„Edwarde? Co tu děláš?“

„Bavím se,“ zasyčel a já bojovně vystrčila bradu. Tak to teda ne. Já jsem tu ta, co má být naštvaná. To já jsem ta, na kterou on kašle.

„Miku, to je můj…“ zastavila jsem se, protože jsem nevěděla, co Edward je.

Miku, to je můj kamarád, se kterým pravidelně spím, ale nikdo to neví, protože jsme ještě nevylezli z postele. A tak jsem jen stála a kousala se do rtu.

„Jsem její přítel, Edward Cullen,“ představil se sám a definoval jeho vztah ke mně. Dost jsem o tom pochybovala. Nevím, co se to se mnou dělo. Ještě ráno bych ho na rukou nosila - což zní divně, ale je to tak - a najednou vidím, jak je ten vztah bezpáteřní.

„Mike Newton, Bellin dlouholetý kamarád,“ řekl Mike a třásl si rukou s Edwardem. Když ho Edward pustil, protahoval si bolestně prsty.

„Bello, rád jsem tě viděl. Ještě ti zavolám,“ řekl a s ocasem mezi nohama utekl z kanceláře. On se snad Edwarda bál?

„Neříkala jsi, že budeš pracovat?“ vyjel hned na mě.

„Pracovala jsem, ale už to mám hotové,“ začínala jsem křičet, zatímco jeho hlas se prohluboval.

„Můžeš mi říct, co se děje?“ ptal se vytočeně, což zase vytáčelo mě.

„Nic zvláštního,“ odsekla jsem mu.

„Tak proč na mě křičíš?“

„Protože toho mám po krk!“ spustila jsem a už mě nikdo nemohl zastavit, „mám toho po krk! Rozumíš? Neděláš nic jiného, než že večer přijdeš a ráno zase odejdeš! Nikdy spolu nikam nechodíme! Nikdy neděláme nic společně! Já jsem tady ta, co se přizpůsobuje, ale pak stejně ani nevím, jak tě představit svému kamarádovi. Nemůžeš se mnou zacházet jako s postelovou kamarádkou! Já jsem žena! Žena!“ řvala jsem na něj. Edward se podíval na stůl plný prázdných sklenek od koktejlů.

„Dej si další koktejl, ženo,“ řekl mi klidně a to už mi z pusy mohla téct pěna.

„Fajn. Já odcházím,“ prskla jsem a servala z věšáku kabát.

„Ne, Bello, prosím. Omlouvám se,“ začal.

„Klidně tu zůstaň, ale až to tu bude Ryan zamykat, tak si nejspíš bude myslet, že si zloděj, protože tě nezná! V životě mého přítele neviděl!“

„Co po mně vlastně chceš?“ zeptal se zmateně a já si připadala, že mluvím svahilsky.

„Chci, aby ses aspoň jednou uvolnil z práce a našel si na mě čas. Chtěla bych, aby sis koupil zatracený kartáček a měl ho vedle mého kartáčku.“

„Kartáček?“

„Ano, protože mi připadá, že můj byt je teflonová pánev. Nic z tebe se tam nepřichytí.“

„Dobře,“ souhlasil a chtěl mě obejmout. Nedůvěřivě jsem si ho změřila a pak se usmála a vklouzla mu do náruče.

Někdo kdysi řekl, že vztah je založen na kompromisech. Otázkou bylo, kdy kompromis začne hraničit s pitomostí.

Takže, protože je ta kapitola hrozně dlouhá, tak chci vědět, jestli vám to nevadí. Dřív jsem se zaměřovala hlavně na pocity, ale teď už jsem rozvedla i rozhovory a nevím, jestli se vám to líbí.

Děkuji za komentáře. Stále se držíte nad dvacítkou, a to mě moc těší.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Čtyři kamarádky z New Yorku - 8. kapitola: