Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Čtyři kamarádky z New Yorku - 29. kapitola + Epilog

06.12.2011 (07:15) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 75× • zobrazeno 8250×

Bella

Skoro celá rodina seděla v obývacím pokoji. Všichni jsme čekali, až ti dva konečně vypadnou a budeme mít možnost naplánovat to, jak konečně docílit vytouženého klidu. Jestli jsme si mysleli, že to bylo dřív hrozné, tak teď už to bylo nesnesitelné. Navíc si Carlisle přivedl domů ženskou. A všem bylo jasné, proč to udělal. A taky jsme to museli všichni celou noc poslouchat, dokud dotyčná neusnula vyčerpáním. Takže Esmé teď byla ještě víc vytočená, protože ona sama si to dovolit nemohla.

„Když budeš hodná, tak ti někoho stvořím,“ říkal jí často Carlisle, ale to by neudělal. Navíc ji jen chtěl zkrotit, ale divoký kůň nezkrotí krotitele. Vždycky to bude naopak. I když u nich dvou… Kdo je kůň a kdo krotitel? Oba dva se hádali o obě pozice. Ani jeden nechtěl být přesně zařazen. Chtěli mít všechno – sebe, ale pod sebou.

„Proč hlídání téhle zase vyšlo na mě?“ zuřil Carlisle a ukazoval prstem na Esmé.

„Proč společnost toho idiota zase vyšla na mě?“ štěkala Esmé a ukazovala prstem na Carlislea. Vypadali dost komicky. Každý na jedné straně místnosti a natažené ukazováky. Aspoň byl Carlisle té galantnosti, že Esmé nenazval idiotem. To už by asi přesáhl pomyslnou hranici. Ať už je jakýkoliv. Nazývat dospělou ženu, se kterou sdílíte téměř vše, včetně domu a tělesných tekutin, idiotem, by bylo moc.

„Máš štěstí?“ řekla jsem a nepodívala se ani na jednoho, takže oba zavrčeli. Dala jsem obranně dlaně před sebe, ale nereagovala jsem na jejich výzvu, protože jsem od nich necítila žádné vibrace. Všechny, co měli, totiž posílali tomu druhému. Na nás nic nezbylo.

„Nechcete už vypadnout?“ zeptal se Jasper znechuceně. Jasper a Edward… Ti si to užívali nejvíc. Nastala tradiční bitka o to, kdo dřív vyjde ze dveří.

„Uhni, blbečku!“ syčela Esmé a drcla do Carlislea loktem. Celou dobu jsme se zatajeným dechem čekali, až konečně budou dostatečně daleko od domu. Nechápala jsem, proč jsou pro ně ty dveře, a vůbec všechny tyhle maličkosti, tak důležité. Možná, že nejdřív pán a potom pes. Pro oba příšerná potupa.

„Už,“ šeptl šťastně Edward. Všichni si oddechli. Byla to první příležitost k tomu, abychom něco vymysleli. Nejradši bych dala doprostřed velkou tabuli a na ni vše pečlivě zapisovala.

„Jaspere? Emoce,“ poprosila jsem.

„Vytvořili si tak dokonalou bariéru, že tím nic nemůže proniknout. Oni sami to netuší…“

„Jsou tak přesvědčeni, že pro sebe vzájemně jsou až moc dobří, že sám se v tom trochu ztrácím,“ přisvědčil Edward.

„Nenávidí se, ale ten cit z nich nevzešel od přírody. Sami si jej vytvořili.“

„Teď, když jsou oba upíři, je to ještě horší. Carlisle na ní pořád viděl tu lidskost, a tak se snažil… Ale teď už nemá důvod a jde do ní naplno. Esmé zase v něm viděla silnější druh a jistou úctu, ale teď je sama dominantním druhem, a to rozdrtilo tu zvrácenou úctu.“

„Prostě jen musíme tu bariéru rozbít,“ řekl Jasper a já na něj nevěřícně vykulila oči. Jen ji prostě musíme rozbít… To je super.

„A víte někdo - jak?“ zeptala se Rose a všichni pokrčili rameny. Až na Emmetta… To bude zase nějaký úžasný plán.

„Sex,“ vyhrkl a přikyvoval hlavou nad tím, jak je jeho plán - neplán - dokonalý. Napadlo mě, že kdybychom to natočili, sestříhali a pouštěli to pořád dokola, vzniklo by veledílo.

„Můžeš to nějak rozvést?“ prosil Jasper, ale Alice už to viděla, Edward si to přečetl a my ostatní byli slepí. Ale nevypadali nějak pohoršeni Emmettovým plánem.

„No… Oni chtějí jeden druhého vlastnit, ne?“ Jasper přikývl. „A chtějí vždycky být lepší než ten druhý, takže je potřebujete dostat do hry, ve které umí hrát nejlíp.“ Rose svého manžela pohladila po rameni a dívala se na něj pyšným úsměvem, jako kdyby právě objevil Ameriku.

„To je sice super, ale Esmé člověka nezvládne a upíři jsou nedostatkové zboží… Nezadaní upíři,“ dodala jsem, když jsem se rozhlédla po obýváku plném nesmrtelných.

„Já nikoho nemám!“ ozval se Chris, když se najednou zjevil jako ranní slunce ve dveřích.

„Dej si zpátečku, Casanovo,“ řekl mu jeho otec. Chris si pohladil biceps a pokrčil rameny.

„Když nechcete…“

„Ne, to teda ne. Jdi si hrát s Darrenem,“ řekla Rose a já se uchichtla. „Nebo jděte lovit,“ dodala, protože tihle dva blonďatí gladiátoři si asi s autíčky hrát nebudou.

„S Darrenem tak. Chodí na poslední chvíli, když už…“

„Chrisi!“ zahřměl Emmett a Chris zmizel. Když Emmett takhle zavrčel, neodporoval. Vlastně by neodporoval nikdo z nás, pokud nemáme všichni sebevražedné sklony.

„Upíři jsou nedostatkové zboží, ale jen na Manhattanu. I když se ti to občas zdá, tak tohle je jen malý kousek světa,“ vysvětlil mi Edward a vtiskl mi polibek. Příjemně to zabrnělo a já chtěla pokračovat.

„Ale nebudou to vegetariáni,“ upozornil nás Edward. „Seznámil jsem se s nimi za dob, kdy jsem žil na vlastní pěst.“ Na vlastní pěst byl eufemismus pro „když jsem zabíjel lidi.“ Nijak jsem si to k tělu nepouštěla. Edward neměl mě, aby tomu zabránil.

„Amelie?“ zeptal se Emmett.

„To poslední, co Carlisleovi řekla, bylo, že doufá, že jednou shoří na hranici a ona bude sedět v první řadě,“ zamítl to rozhodně Edward. Páni, koukám, že Carlisle má za sebou opravdu bohatou minulost. Nejedno lidské srdce zlomil, ale že i ta upíří… „Diana a Adam.“

„Neznám,“ stěžoval si Emmett.

„No…,“ šeptl Jasper a netvářil se nijak nadšeně.

„Co to má znamenat?“ zeptala jsem se Jaspera. Ten ukázal na Edwarda, jako že má on co vysvětlovat.

„Bratr a sestra. Jsou dost… divocí,“ dodal šeptem.

„Divocí? Divocí jsme my. Oni jsou schopni povraždit celý Manhattan, ne-li celý New York.“

„Nepřeháněj.“

„Dej jim na to pár let,“ doporučil mu Jasper a Edward nerad přikývnul.

„Vysvětlím jim podmínky.“

„Jo, a Adam ti je omlátí o hlavu.“

„Já je znám nejlíp a jsem jejich jediný opravdový přítel. Kvůli mně to udělají.“

„Přítel… Takhle by to Diana…“ Šlehla jsem pohledem k Edwardovi, který Jaspera okamžitě utnul.

„Stačilo. Bude to krátká návštěva, která vyřeší naše problémy. A nikdo nechce vyřešit ty problémy víc, než ty,“ obvinil ho pravdivě a Jazz si povzdechnul.

„Darren a Chris budou muset na Aljašku…,“ začala jsem, ale přerušili mě jmenovaní, když seběhli rozzuřeně dolů.

„Tak to teda ne! Já se do země ničeho nevrátím!“ ujišťoval nás… Podle těch rozmáchlých gest jsem poznala, že to je Chris.

„Ale, Chrisi,“ chtěla ho umravnit Rose.

„Má pravdu, mami. Ani já se tam netoužím vrátit,“ přisvědčil Darren klidně. Přirovnala bych je k ledovci a sopce. Oba nádherné přírodní útvary a oba naprosto rozličné charakteristiky.

„Zkusíme to vymyslet jinak,“ řekla Rose smířlivě. Chris se najednou zatvářil, jako když ho někdo zradil.

„Cože? Takže protože to řekne on, tak se to hned vyřeší jinak?“ zeptal se naštvaně, zatímco Darren protočil oči. Možná zase nejsou tak dospělí.

„Mami! On mi udělal tohle a on tamto!“ pitvořil se Emmett na Chrise.

„Tak hele, Chrisi, nezvládneš ani vegetariána!“ obvinila jsem ho, a pak se zasmála, když jsem viděla, jak se zahanbeně shrbil.

„Nemůžu za to, že jsem z poloviny člověk,“ vysvětlil mi důležitě. Jo, všichni jsme věděli, že Chris své pololidství nesnáší.

„Buď za to rád, protože jinak bys tu teď nestál,“ řekl mu Edward. Chris Edwarda neměl rád… Ne, to byla silná slova. Prostě si od něj všechno bral moc k srdci. Kdyby mu Edward řekl, že jeho vlasy jsou hrozné, tak si je hned ostříhá. Svým způsobem ho tu uznával jako nejsilnější osobnost. To bylo zvláštní vzhledem k tomu, že oni dva málo kdy přicházeli do kontaktu. Chlapi a jejich mozky… To se nemá cenu snažit pochopit.

„A co Esméin byt? Je nejblíž…“

„Jakože budou bydlet sami?“ zeptala se vyděšeně Rose. Zapomněla, že její chlapečci nejsou tak docela ti malí chlapečci. Ale co já o tom věděla… O mateřství. Takže radši budu mlčet. Emmett vstal se založenýma rukama na hrudi a skenoval Chrise pohledem. Pak přešel k Darrenovi. Asi to měl být nějaký oční test.

„Můžeme vám věřit…,“ začal Emmett.

„Jasně, že můžete…,“ přerušil ho netrpělivě a vesele Chris.

„Že uspořádáte pořádný večírek?“ dokončil to Emmett a Rose vyletěla.

„Zbláznil ses?“

„Ale no tak, lásko! Jsou tu zavření dva roky,“ přemlouval ji Emmett a Rose ho čapla za ruku.

„O tomhle si promluvíme v soukromí!“ štěkla a táhla ho ven z domu.

„Mami!“ zaúpěla dvojčata. Edward vytáhnul z kapsy mobil.

„Zavolám jim,“ oznámil a začal vytáčet číslo.

„Ty na ně máš telefonní číslo?“ zeptal se překvapeně Jasper.

„Pořád jsme v kontaktu,“ šeptl Edward na vysvětlenou. Plán byl hotov. Prostě jim jen hodíme kost a oni se o ni poperou, ale na konci ji sní jen jeden. A konečně se to možná rozsekne. Jen mám strach, aby tohle nebyla ta největší chyba… Nevěděla jsem, jestli se s tím oni dva dokážou vypořádat. Může se stát, že… Ani jsem na to nechtěla myslet.

Esmé

Když jsme se vrátili z lovu, byla jsem dost otrávená. Carlisle byl totiž ten nejspolehlivější jed ze všech… Idiot.

Doma – neskutečné, že jsem tak tomu domu říkala – jsem práskla dveřmi, až panty trochu zaprotestovaly. Nejradši bych se hned teď sebrala a odstěhovala se zpět do svého skutečného domu a žila jako dřív. Tedy, ne úplně jako dřív. Prostě tak, aby mi Carlisle nevydýchával vzduch hned vedle v ložnici. Posadila jsem se na židli k zrcadlu a přejížděla si dlaní po kamenné kůži na hlavě.

„Už tam nic nenajdeš,“ řekla Alice, která stála se zvláštním úsměvem ve dveřích, který říkal „mám novinku“.

„Asi máš pravdu,“ připustila jsem. Poslední dobou jsem postrádala své peprné odpovědi a nadhled. Ten život tady mě odrovnal. Se svou podstatou jsem byla naprosto spokojená, ale drželi lva v kleci pro činčilu. „Nechceš mi něco říct?“ zeptala jsem se, když se pořád tak divně dívala a na rtech jí pohrával tajuplný úsměv.

„No, něco by tu bylo. Přijedou Edwardovi známí a něco mi říká, že by tě to mohlo zajímat,“ vysvětlila mi a já se na ni zaujatě otočila.

„Poslouchám.“ Kapitán peroxid se vedle uchechtnul a já mu zase chtěla zakroutit krkem.

„Jmenuje se Adam,“ začala.

„Nezadaný?“

„Přesně tak.“ Oči se mi rozšířily, když jsem si představila nejbližší dny.

„Adam má radši mladší ženy,“ utrousil Carlisle a mně pohled zakalila rudá mlha.

„Polib mi…“

„To už jsem kdysi udělal. Vzpomínáš?“ Zavrčela jsem a dostala neuvěřitelnou chuť prorazit tu křehoučkou zeď a utrhnout mu všechno, co mu visí.

„A, Esmé, nejsou to vegetariáni,“ dodala Alice tiše. Podívala jsem se na ni, jako když si dělá legraci.

„Alice, rok! Pitomý rok jsem s nikým nesouložila! Tohle je to poslední, co mě zajímá!“

„Proboha, snažím se tu pracovat!“ nadával ten blbec a já práskla pěstí do stolku pod zrcadlem. Samozřejmě - byl na dva kusy.

„Snažte se nezabít, ano?“ prosila a já ji sežehla pohledem. Se zdviženýma rukama pozadu opouštěla místnost. Taky její jediné štěstí…

O dva dny později jsem netrpělivě posedávala s ostatními v obývacím pokoji. Holky byly nervózní z toho, že tu s námi budou upíři, co se živí lidskou krví. Nevěděly, co očekávat. Mně to bylo naprosto jedno, protože mi to říkalo jediné – bude sex! A pak jsme konečně zaslechly pravidelné, a tudíž nelidské, dechy a zhasnutí motoru auta.

„Jsi jak nadržený králík,“ zašeptal mi Carlisle a já si představila, jak mu vyrvu hrudní koš – máme-li vůbec nějaký – a budu ho nosit na hlavě jako klobouk.

„Nestačilo to už?“ zeptala se zamračeně Rose. Byla dost podrážděná kvůli dvojčatům v mém bytě… Další věc, kvůli které jsem byla podrážděná já. Neměla jsem tušení, co tam ti dva hajzlíci vyvedou.

Za vteřinu už Edward otvíral vchodové dveře a ti dva z něho byli celí nadšení, a to doslova.

„Miláčku, tak jsi mi chyběl,“ řekl ženský hlas a následovala rána, jak na něj skočila. Tedy, rána to byla pro naše upíří uši.

„Diano, víš, co jsem ti říkal…,“ říkal jí odtažitě Edward.

„No, jasně. Teď někoho máš,“ řekla pobaveně Diana. Začínala se mi líbit, zatímco Bella měla zatnuté ruce do pěstí, až jí vystupovaly šlachy.

„Edwarde,“ pozdravil svůdný jemný mužský hlas. „Zajímavé místo na usazení. Ačkoli to pořádně nechápu. Je tu sice spousta pytlů krve, ale lidské, což není podle tvého gusta.“ Mluvil tak vznešeně. Okamžitě mě zaujal. Před chvílí mi bylo úplně jedno, jestli je pomatený idiot nebo má tři oči. Viděla jsem jen penis… Ale teď mě zajímalo, kdo vlastně Adam je.

„Mám rád velkoměsta,“ odpověděl mu Edward a vedl je k nám. Vypnula jsem hruď a přehodila si nohu přes nohu. Téměř jsem slyšela, jak Carlisle protáčí oči.

„Chtěl bys, co?“ šeptla jsem mu. Než stačil odpovědět, tak před námi stanuly dva červené majáky. Vlastně byly čtyři. Za každé oko jeden. Diana a Adam byli nádherní a jako přes kopírák. Diana byla vysoká a zářivě hnědé vlasy se jí kroutily až do pasu. Adam byl menší než ona, ale jen kvůli její neobvyklé výšce. Měl uhelně černé vlasy a svůdný pohled. Všichni začali vstávat a potřásat si s nimi rukou. Jasper vypadal dost obezřetně. Vůbec se mu nelíbilo, že tu budou. Tělem pořád zaštiťoval Alici, jako kdyby byla malomocná.

„Jaspera už znáte,“ utrousil Edward s uvolněným úsměvem. On se nebál… Jejich myšlenky byly v pořádku.

„Tak z tebe je vegetarián?“ zeptala se nevěřícně Diana.

„Viděl jsem z tebe to nejlepší a ty ses takhle změnil,“ téměř mu vyčítal Adam.

„Za to vy dva jste pořád stejní,“ opáčil Jasper. Diana a Adam pobaveně a sebevědomě našpulili rty.

„Pořád stejně inteligentní a sexy. Jo, něco se nemění,“ řekla Diana. Ta upírka se mi vážně líbila. Ty výrazy a gesta mi přímo kradla.

„Tohle je moje přítelkyně, Bella,“ představil ji Edward pyšně. Má štěstí, pacholek, protože Bella pěkně pěnila.

„Vlastně jsem jeho manželka,“ dodala Bella a stiskla Dianě ruku. A to odkdy? To bylo furt, že to je jen kvůli zametení stop...

„To je milé, Edwarde. Já zase vlastně připravila Edwarda o panictví,“ řekla se zvonivým smíchem, ale ne nějak zle. Jen asi netušila, jak tohle někomu může hnout žlučí. Možná byla upírem tak dlouho, že zapomínala. Bella totiž byla stále dost lidská kvůli své lásce k Edwardovi, který právě vypadal, že by se nejradši propadl do země. Bella se jí vytrhla, zpražila Edwarda pohledem a cestou na pohovku mu dupla na nohu.

„Když jsi upírem tak dlouho jako já, těžko se pak hledá upír, se kterým jsem něco neměla. Viď, Carlisle?“ řekla a já ztuhla.

„Rád tě vidím, Diano. Stále stejně překrásná,“ řekl té upírce s očima moc blízko u sebe a laškovně na ni zamával.

„To jsou kecy,“ odbyla ho a mně už se zase líbila. Přešla jsem k nim a Adam mě skenoval pohledem. Naprosto jasně jsem viděla v jeho očích, že mě chce vidět nahou a Santa Claus říkal, že byl letos hodný.

„Esmé,“ představila jsem se sama a políbila Adama na obě tváře. Nenápadně jsem mu přitom jazykem objela hranu čelisti. Zbytek se seznamoval s Dianou, takže nám nikdo nevěnoval pozornost. Pak jsem se mu podívala do očí a musela jsem přiznat, že byly úchvatné… a sexy. A zároveň vypadaly tak hluboce a romanticky. Je to vůbec možné? Pak jsem se od něj pomalu začala vzdalovat a obešla ho. Přitom jsem mu dlaní přejela po dokonalém zadku. Když moje ruka opustila jeho zadek, chytil ji a nahnul se ke mně.

„Adam,“ zašeptal mi do ucha a já se zachvěla. Bože, zmizte všichni. Tohohle chci hned. Jemně jsem se usmála a odtáhla se.

Zbytek dne probíhal v duchu konverzace na témata, jako - kde jsi byl, cos dělal, s kým jsi to dělal… Já očima pořád ojížděla Adama, který zase svlékal očima mě. Nevím, proč tu ještě sedíme s ostatními v obýváku a tlacháme. Chci si s ním hrát a konečně okusit pravý upíří sex. Už jsem toho dost slyšela od Rose a chtěla jsem to víc, než cokoliv jiného. Víc, než Carlislea bez jeho nádobíčka, které bych hodila do klece s tygry a nechala ho se na něj dívat. Víc, než krev, a to poprvé. Když jsem byla člověk a sušila jsem, mohla jsem se zbláznit a teď jsem všechno prožívala mnohem víc. Chtěla jsem konečně nasytit svůj hlad po fyzickém kontaktu. Chtěla jsem se ho dotýkat, chtěla jsem, aby se dotýkal mě, a to úplně všude, kam jeho prsty dosáhnou. Při té představě jsem drtila lem svých šatů a jen tak tak zadržela vzrušené vrčení v mé hrudi. Nohy jsem kvůli té horkosti držela pevně u sebe a zhluboka dýchala. Adam se pobaveně usmál.

„Která ložnice je moje?“ zeptal se Adam tiše Edwarda a já si říkala, že vlastní ložnici potřebovat nebude.

„Ve třetím patře vpravo. Druhé dveře,“ popisoval mu polohu jeho pokoje a já si gratulovala, protože to bylo přímo naproti mé ložnici. Aspoň se nebudu muset plížit přes celý barák. Ale stejně mi to bylo jedno. Ať si všichni poslechnou tu symfonii, co mi bude vycházet z úst. Já to taky musím poslouchat každou noc i den a stěžuji si snad? No, vlastně stěžuji, ale všechno to přirážení a vzdychání se už nedalo poslouchat. Měli by držet basu! Když nemůžu já, tak nebude souložit nikdo!

O půlnoci se Edward omluvil, že si naplánovali lov, protože nečekali, že přijedou tak brzo a už dlouho nelovili. To mi přišlo divné, protože proč mě tedy nechali jet s Carlislem? Ví, jak ho nesnáším a stejně mě mu nechají na pospas. Takže jsme tu zůstali jen já, Adam, Diana a kapitán peroxid. Jak milé…

I přes to, že jsem nemyslela na nic jiného, než na sex, má upíří mysl mi nedovolovala myslet jen na jednu věc, takže jsem si všimla Carlislea a Diany, jak se k sobě mají. Vyprávěli si blbosti z devatenáctého století, a jak to bylo tenkrát jiné a jak se Carlisleovi líbily dlouhé sukně, bla, bla, bla a Diana zase, že v Brazílii potkala toho a tohohle a bla, bla a zase bla.

Adam po chvíli ladně vstal a mrknul na mě. Na nic jsem nečekala a následovala jeho široká záda. Jakmile jsme vyšli schody do třetího patra, vzdala jsem všechny pokusy o to nepoškodit chodbu, protože ta byla přece jenom společná. Drapla jsem ho za rameno a vyskočila na něj. Moje stehna pevně obepínaly jeho boky a ocelovými prsty jsem mu drásala paže. Rozbíjeli jsme zádama zdi, jak jsme do nich naráželi. Nakonec se mnou prorazil dveře do prvního pokoje, co jsme uviděli. Příhodně to byla moje ložnice.

Nebylo to žádné něžné a napínavé milování, bylo to jen čisté a surové ukojení hladu, ale i tak to bylo to nejlepší, co jsem kdy zažila. Ta intenzita byla bezedná. Ještě jsme ani pořádně nezačali a Carlisle s Dianou dopadli na podlahu v jeho, tedy vedlejší ložnici. A začal závod… Závod o to, kdo dřív dorazí k vrcholu. Čím víc vzdychal Carlisle, tím víc jsem vzdychala já. Čím rychlejší byly jeho přírazy, tím víc jsem drtila Adamův zadek a nutila ho přidat na tempu. A i přes tenhle závod jsem si to pořád neskutečně užívala. A pak jsem se prohnula a snažila se vykřičet ten nejsilnější orgasmus v mém životě. Nedalo se to srovnávat s tím lidským. Carlisle prohrál, protože on dorazil do cíle až čtvrtinu sekundy po mně.

„Ty se s tím nepářeš,“ uznal Adam a já toužila být lepší. Chtěla jsem mu ukázat všechno, co umím.

„Teprve jsme začali… Zmáčknu tě tak, že vybuchneš jako šampus,“ slíbila jsem mu sebejistě a on mě hryznul do klíční kosti.

„Tak ukaž,“ pobídl mě a nemusel dlouho čekat. Carlisle to s tou svojí zabalil, ale my teprve ochutnávali dezert.

O pár dní později jsme si s Adamem povídali. Zjistila jsem, že kromě toho, že je neuvěřitelný v posteli, je taky hrozně zajímavý a inteligentní. Muže jsem nikdy neposlouchala, plácají kraviny, ale on byl jiný. Aby taky ne, když mu je přes třináct století. Snažila jsem se moc nevnímat jeho sestru a Carlislea, ale moc mi to nešlo. Nechápala jsem, proč se na ně vůbec soustředím. Aspoň Carlisle otravoval někoho jiného, ale občas mě propaloval pohledem, kterému jsem nerozuměla. A ty pohledy postrádaly to opovrhování a výsměch. Tohle bylo něco jiného a mně to vůbec nebylo příjemné.

„A proč ty piješ tu zvířecí břečku?“ zeptal se mě jednou Adam a já překvapeně vzhlédla.

„Ať jsem jakákoliv, nenarodila jsem se pro zabíjení lidí,“ utrousila jsem zaraženě. Pochybovačně pokýval hlavou.

„Nikdy jsi ji neokusila?“ zeptal se a já moc dobře věděla, co.

„Ne,“ odpověděla jsem tiše.

„Takže nevíš, jaké to je, když ti čirá síla exploduje v těle,“ řekl a mně se při pomyšlení na lidskou krev začal samovolně jed sbíhat v ústech. Zatnula jsem zuby.

„Pojď se mnou lovit. New York je plný mužů, kteří by rádi zemřeli tvojí rukou,“ šeptal mi vábivě do vlasů. Zatřepala jsem hlavou, jako kdyby mi to mělo ty představy vyhnat z hlavy. „Až se nakrmíme, rozdáme si to v potoce z jejich krve,“ šeptal dál a dál a já se mu zahleděla do rudých očí. Ty představy byly nádherné. Jsem upír a na tom nic nezměním, takže jsem to prostě takhle cítila, ale stejně jsem si uvědomila, jak je tenhle nesmrtelný nelidský. I když se lidem jen podobáme, zrodili jsme se z nich. Kousek tam pořád je, ale on mi tu už několik dní dokazuje, že je čisté... zlo.

„Dost keců,“ nařídila jsem mu a rozepnula mu zip u poklopce. Nasedla jsem na něj a přitom mu pořád viděla do očí. Vzpomněla jsem si na Carlislea s jeho zlatými karamelkami, jak mi na Aljašce vyprávěl o okolnostech jeho přeměny. Kolik si toho protrpěl, aby mohl přes tu děsivou noční můru pomáhat lidem. Vzpomněla jsem si na tu noc, kdy mě celou noc objímal a já se cítila v bezpečí, jako nikdy předtím. Jak mi zachránil život… Proč mi vlastně zachránil život? Lidé umírají pořád, tak proč nenechal umřít i mě? Proč mi nedá pokoj a pořád se kolem mě motá? Proč se mu já pořád snažím něco dokazovat? V zápalu mého uvědomění a probíráním se lidských bahnitých vzpomínek, jsem se přestala na Adamovi pohybovat a on mě chytnul zmateně za boky.

„Co je ti?“ zeptal se a já se odtáhla. Proč jsem, do hajzlu, přestala?

„Promiň… Já…,“ zadrhávala jsem se a poprvé nevěděla, co říct. Byla jsem vyděšená… Vyděšená z toho, co jsem si uvědomila. Couvala jsem z pokoje pozadu a v šoku zírala na Adama, který mě nechápavě pozoroval. Plnou rychlostí jsem vyběhla z domu a utíkala bůhvíkam, když jsem za sebou zaslechla známé kroky. Zastavila jsem se a naprázdno polkla.

„Kam běžíš?“ zeptal se Carlisle a já se na něj pomalu otočila. Když jsem ho spatřila, opět mi zrak zakalila hustá rudá mlha a já na něj zuřivě skočila. Začala jsem do něj mlátit hlava nehlava.

„Ty parchante!“ vrčela jsem a on nechápavě zíral. Rány otřásaly celým blokem, ale mně to bylo jedno.

„Co to děláš?“ štěknul a snažil se mě ze sebe sundat, ale já právě prožívala příšerné zjištění.

„Měla jsem tam perfektního chlapa a ty jsi to všechno zkazil!“ nadávala jsem a uštědřila mu poslední velkou ránu do spánku, který prasknul.

„Jdi do hajzlu! To ty ses mi vetřela do života. Pane doktore, bolí mě zápěstí,“ pitvořil se a já na něm stále seděla, takže jsem ho pěstí bouchnula do hrudi.

„Nikdo tě se mnou nenutil spát! Nikoho lepšího jsi stejně neměl!“ Začal se smát na celou ulici a já ho drapla za vlasy a chtěla kousnout, aby ochutnal pořádnou bolest. V poslední chvíli mě chytnul pod krkem a překulil se na mě. Byla jsem pod ním… Jak hluboko se ještě snížím?

„Řekneš mi už, co ti je? Protože nejsi ani novorozená a ani nemůžeš mít premenstruační syndrom.“ Koukala jsem mu do očí, které se z černé zbarvovaly do původní… Ta zlatá mi tak chyběla.

„Proč jsi mě zachránil?“ zeptala jsem se zatajeným dechem a on mě pustil.

„Protože ty jsi nemohla umřít. To nešlo,“ vysvětloval zmateně.

„Proč?“ ptala jsem se znovu.

„Protože mi na tobě záleží jako na nikom jiném,“ řekl tu nepředstavitelnou věc, která se těžko stravovala a která mi tak nepředvídatelně otevřela srdce.

„Nesnášíš mě,“ obvinila jsem ho.

„Tebe ne. Nesnáším to, co k tobě cítím,“ prozradil mi a já se podívala stranou. Tohle neumím. Na to nejsem stavěná… Nějaký chlap zíral z okna a v ruce držel šokovaně mobil, jako kdyby se rozmýšlel, jestli ho má použít. Asi jsme vypadali trochu divně, když jsme tu tak leželi na silnici.

„A proč jsi tu opustila toho perfektního chlapa?“ zeptal se po chvíli.

„Protože… Protože měl všechno, ale…,“ nedokončila jsem to.

„Ale?“

„Nebyl… Nebyl… Protože jsi to nebyl ty,“ přiznala jsem tu příšernou pravdu. „Měla jsem ho v sobě a přitom myslela na tebe a přestala jsem… Já přestala.“ Otočil mi něžně obličej, abych se na něj podívala.

„Miluju…“

„Řekni to a zabiju tě!“ pohrozila jsem mu rozčíleně. Na tohle ještě nemám. Možná tak za pět set let? Kdo ví… Zvednul se ze mě a podal mi ruku. Váhavě jsem ji chytla a on se na mě zadíval šťastným pohledem. I já byla šťastná… Trochu. Pevně tiskl moji dlaň a kráčel vedle mě. Nepospíchali jsme. Jen jsme se oba srovnávali s naším přiznáním.

„Takže monogamie?“ zeptal se ledabyle po pár minutách.

„To asi ne…“

„Taky si myslím.“

„Možná jednou…“

„Možná,“ připustil. Moje představa o tygrech s penisem v jejich kleci mi náhle přišla ohavná, protože kdo by chtěl ten skvost takhle zničit?

Epilog

Bella

Bylo to jako kdysi, ale všechno bylo jiné. My jsme byly jiné. Seděly jsme totiž v kavárně a předstíraly pití kávy. Zopakovaly jsme si to, co jsme kdysi dělávaly každý den. Já příběh začala a já ho taky dokončím. Na začátku jsme byly čtyři holky s různými životními trampotami, co proplouvaly životem a netušily, že skutečný život je teprve čeká. Náš život byl totiž strašně prázdný… Myslela jsem si, že máme všechno. Skvělou práci, boty a vlasy, ale ve skutečnosti jsme měly jen sami sebe, dokud jsme se nezamilovaly. Láska… Život bez ní je krutý a jakoby bez duše. Láska je něco, co tu je a vždycky bude. Občas se skrývá a občas vytryskne pořádně na povrch. Stačilo se jít podívat na letiště, kde působí na jednom místě tolik podob lásky. A já našla takovou lásku, která mě naplnila od konečků prstů až po konečky vlasů. Na kterou jsem vlastně ani nevěřila, ale byla tam. Čekala na mě sto let… Edward.

„Ten číšník je žhavej,“ řekla Esmé a já se otočila na číšníka, který postával s otevřenou pusou a zíral na nás. „Podívej ten zadek,“ šeptla obdivně.

„Edward má mnohem hezčí,“ utrousila jsem. Měl ten nejlepší zadek na světě. Proč srovnává kabriolet s koloběžkou?

„Alice?“ zeptala se. Alice se na něj zadívala a pokrčila rameny.

„Jasper je bůh,“ odpověděla nechápavě. Esmé protočila oči a obrátila se na Rose, která seděla vedle ní.

„Rose?“ zeptala se s očekáváním, že aspoň někdo ji podpoří. Rose si povzdechla a podívala se na číšníka, kterému v tu ránu upadl tác na zem.

„Za prvé – jsem vdaná a za druhé – mám za manžela chodící reklamu na spodní prádlo. Ještě něco?“ Esmé zlostně zafuněla a všechny si nás znechuceně prohlédla.

„Jste zamilované, až to bolí,“ obvinila nás a já s úsměvem přikývla.

„Ty snad ne?“ zeptala se Alice.

„Ne. Já teda ne. Neteče mi jed po bradě, jen co se na něj podívám,“ opáčila a založila si ruce na prsou.

„Už jste si to řekli?“ zeptala jsem se.

„Ne.“

„Jak jsi věděla, o čem mluvím, když nejsi zamilovaná?“ Vyplázla jazyk.

„Jednou to třeba řeknu, ale zatím se na to nechystám.“

„Až to řekneš, Američani budou mít další den, ze kterého udělají státní svátek.“

„Není kam spěchat. Jsme přece nesmrtelné,“ dodala s lehkostí a já se usmála. Hned několik věcí v našem životě bylo nesmrtelných a jedna věc byla nesmrtelná na sto procent, a to naše přátelství. Prožily jsme spolu všechno a sdílely všechna tajemství. Znovu jsme se zrodily bok po boku. Přítel je člověk, který zná melodii tvého srdce a předzpívá ti ji, když ji zapomeneš. Naše srdce už nezpívala a ani netloukla, ale každá z nás si pamatovala melodii té druhé, když ještě zpívala. A to si nemohl pamatovat nikdo jiný. Jen my čtyři, kamarádky navěky.

Takže, samozřejmě, následuje malý proslov. Tahle povídka se mi dostala do srdce a bude mi strašně chybět. Její postavy znám jako své boty a teď to skončilo. Děkuji vám, že jsem nikoho nemusela vydírat, protože vaše komentáře byly skvělé. Navíc vydírání akorát většinu čtenářů znechutí. Ale já měla štěstí, že jste Kamarádky četli právě vy. Nechce se mi počítat slova a v počítači to nemám, ale každá kapitola měla v průměru tři tisíce slov a více.

Může se stát, a já s tím počítám, že někomu se třeba konec nebude líbit, ale já ho takhle cítím a lépe to neumím. Prostě to tak dopadlo a šmitec. Žádné mazání a opravy nebudou.

Nejúspěšnější byla 27. kapitola, kdy nastává loučení s lidským životem. Druhé místo si těsně drží Esméina rakovina. Taky strašně děkuji za hlasování v nej povídce. Jsem ráda, že podle vás si Kamarádky zasloužily být na bedně.

Takže se mějte krásně, skládejte básně a s některými se dál budu setkávat u RIP. Těším se.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Čtyři kamarádky z New Yorku - 29. kapitola + Epilog: