Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Čtyři kamarádky z New Yorku - 26. kapitola

24.11.2011 (20:30) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 47× • zobrazeno 5717×

Bella

Tohle se tak totálně vymklo kontrole, že jsem neměla jinou možnost.

„Edwarde, tu hvězdu,“ nařídila jsem mu a nebezpečně se skláněla na žebříku k němu. Sáhnul do krabice pro stříbrnou dekoraci. Ani jednou jsem se mu nepodívala do očí a jen jsem natáhla ruku. Vložil mi ji do dlaně a nezapomněl se mě dotknout. Jasper a Carlisle pode mnou poslušně zdobili stromeček. Sami to sice mohli mít za dvě vteřiny hotové, ale Alice jim zakázala rychlé pohyby, protože tohle jsou lidské Vánoce a lidi jsou při zdobení stromku viditelní a nemění se v rozmazanou čmouhu.

„Bello, máš ji nakřivo,“ upozornil mě pan generál – Alice a já se zaťatými zuby začala upravovat vršek stromu. Dělala jsem to jenom kvůli nim dvěma. Neměla jsem na výběr.

Charlie byl v práci, a tak nadšeně souhlasil, že tu mí drazí kamarádi budou. Nedala jsem mu vědět dopředu a on si nestihl zařídit volno. Tohle já neznám. V práci mám trochu volnější režim, což znamená, že si můžu dělat, co chci. Tedy dokud všechno klape.

„Pojď si to udělat sama,“ zasyčela jsem, když už mě poněkolikáté napomínala. Přitom jsem málem spadla z žebříku. Edward obtočil svoje ruce kolem mých kotníků a pevně mě držel. Přestala jsem se kymácet, za to moje srdce bušilo. A teď už jsem věděla, že to ten prolhaný zmetek slyší. Chodil kolem mě po špičkách a vrhal na mě toužebné pohledy a nesčetněkrát se mi omluvil, ale já si vždycky našla něco, abych ho nemusela poslouchat.

„Chtělo by to Rose. Jediná umí používat troubu,“ postěžovala si Esmé z pohovky. Byla na tom špatně a bylo to znát, ale trvala na tom, že svátky nestráví v nemocnici. Její nemoc byla asi největší rána ze všech. I když těch ocelových pěstí bylo tolik, že ze mě teklo krve jako z vola a už jsem se ztrácela v tom, od koho byla která rána. Pokud šlo o Rose, vzpomínala jsem na chvíli, kdy jsem ji naposledy viděla jako člověka. Bylo to tak zvláštní. Moc jsem s nimi nekomunikovala, protože jejich přeměny mi přišly jako psychické vydírání. Holka, za chvíli umřeme, tak s námi začni mluvit dřív, než bude pozdě.

„Už mě pusť,“ sykla jsem na Edwarda a on okamžitě stáhnul ruce. Slezla jsem z kymácejícího žebříku a snažila se ze sebe smést všechny ty zářící serepetičky. Koukla jsem na Edwarda, který vypadal, že mi chce pomoct. To určitě! Nejdřív by mi oprášil zadek a hned potom prsa. Obrátila jsem se k němu zády a sedla si k Esmé, která poctivě pila čaj a pod očima se jí vytvářely kruhy. Carlisle z toho byl na nervy, jenže Esmé mu nic nedovolila. Neskutečně jí vadilo, když svoji starost projevil.

„Tak co? Jak to zvládáš?“ zeptala jsem se jí a poplácala ji po bosých nohách. Protočila oči a zasmála se.

„Jsem v pohodě,“ řekla a já jí to vůbec nevěřila.

„Esmé, nové pravidlo! Nelži mi!“ upozornila jsem ji s přimhouřenýma očima. Povzdechla si a rezignovaně rozhodila rukama.

„Je mi hrozně,“ šeptla a potvrdila mi tím moje domněnky.

„Kolik… kolik máš času?“ zeptala jsem se s vyschlým hrdlem.

„Možná tři měsíce… Možná míň, možná víc,“ odpověděla a oči se jí začaly lesknout. I mně vlhly. Proč se tohle děje zrovna nám? „Hele, nebreč, nebo začnu taky,“ varovala mě a já si strčila prsty do očí, abych zastavila ten vodopád.

„Když… Jsi to ty,“ vydechla jsem a oči mě pálily.

„Já ale neumřu,“ odporovala a asi myslela, že tím zmírní můj smutek.

„To vyprávěj vrabcům na střeše. Navíc upíři jsou přece mrtví,“ řekla jsem dost nahlas, aby mě slyšela i jistá osoba, která se právě nacházela, bůhví kde. Ale oni stejně slyší na kilometry daleko.

„Dáváš mu pěkně zabrat,“ řekla Esmé a zahýbala laškovně obočím.

„Nic jiného si nezaslouží,“ hlesla jsem naštvaně. Nemůžu uvěřit, že jsou to jsou teprve čtyři dny, co mi to řekl.

„A dneska jsou Vánoce,“ připomněla mi Esmé.

„Až ráno. Copak? Chceš si to rozdat se Santou?“ zeptala jsem se jí a trochu odlehčila atmosféru.

„Ani ne. Moc se na to necítím a hrozilo by, že už by mi nic nepřinesl.“

„Pusť mě k sobě,“ řekla jsem jí a zahrabala se pod deku k ní. Byla jsem dost vyčerpaná. Emocionálně i fyzicky. A hned se to na mně odrazilo. Poslední pohled mi padl na Alici, jak ječí na Jaspera, že hvězdička nemůže sousedit s koulí a musí to předělat.

Otevřela jsem oči, protože mě do nosu uhodila silná medová vůně. Linulo se to z kuchyně. Esmé ležela vedle mě a tiše oddechovala. Ještě chvíli jsem ji pozorovala, jestli opravdu dýchá a pak jsem šla přímo za zdrojem té sladké vůně. K mému překvapení stál Edward v kuchyni a vytahoval z trouby perníčky. Zírala jsem jako opařená. Teď, když jsem věděla, co je zač, přišlo mi to dost divné.

„Ukaž,“ vypískla jsem radostně a šáhla pro jeden perníček. Jenže já neměla kamennou kůži, takže jsem ho hned zahodila a začala hlasitě klít. Edward mi chňapl po ruce a strčil mé napuchlé prsty pod tekoucí vodu.

„Příště počkej,“ poradil mi vševědoucně. Zašklebila jsem se a vychutnávala si jeho ledový dotyk. Byl mnohem účinnější než ta studená voda.

„Dobrý,“ utrousila jsem a polkla. Vychutnávala jsem si to víc, než bych měla. Neochotně mě pustil a pak se mi zase zahleděl do očí. Měla jsem toho dost.

„Odvezu něco Charliemu na stanici,“ navrhla jsem a vytáhla ze skříňky dózu. Řekla jsem odvezu, ale venku bylo náledí a já už nejspíš neumím řídit a auto taky nemám. Takže půjdu pěšky. No, cokoliv, abych odsud vypadla. Edward mě tiše sledoval a k jeho vlastnímu dobru, nic nenamítal. Naházela jsem tam v rukavicích ještě horké cukroví a teple se oblékla. Esmé stále spala a já chtěla opět zkontrolovat, jestli dýchá, ale měla svůj vlastní monitor, co měří srdeční aktivitu, a to Carlislea. Ono mu snad na ní vážně záleží… Seděl jako v transu a pozoroval její obličej. Alice s Jasperem někam jeli, a tak jsem odešla bez pozdravu. Když jsem otevřela dveře, okamžitě jsem začala drkotat zuby. Byla tam neskutečná zima. Mráz se mi zabodával do tváří jako špendlíky, ale tvrdohlavě jsem šla dál. Brodila jsem se sněhem a za chvíli jsem cítila vodu v botách. Výborně! Až ze mě bude kostka ledu, můžou mě uchovávat v mrazáku a až na planetě budou vládnout stroje, bude ze mě exponát. Byla jsem zrovna u hlubokého lesa a všude vládla tma. Neviděla jsem na cestu a zakopávala jsem o svoje vlastní nohy, když mě oslepila světla auta za mnou. Auto k mému překvapení zastavilo vedle mě a já koukla se strachem, kdo sedí za volantem. Nikdy nevíte, kdo vám zastaví u silnice a zmrzačí vás.

„Edward,“ vydechla jsem a protočila jsem oči. Ten už mě zmrzačil.

Stáhnul okénko a prosebně na mě pohlédl.

„Bello, odvezu tě.“ Zakroutila jsem hlavou a pokračovala ve své krasojízdě.

„Bello, prosím. Je zima,“ oznámil mi. Dneska má spoustu šokujících informací. Popojížděl pořád za mnou a já šla tvrdohlavě dál. Ne a ne! S ním nikam nejedu. A pak se něco pohnulo v lese kousek ode mě. Otočila jsem se na patě a vrazila do dveří auta, nohy mi uklouzly a já vlítla do příkopu vedle silnice. Padla jsem zády na tvrdou chladnou zem a vyrazila si dech. To Forks! Zase jsem za největšího nešiku - alias slečinka v nesnázích.

„Ty mě fakt jednou zabiješ,“ vykoktala jsem, když jsem zase chytila dech a Edward se nade mnou skláněl.

„Já?“ zeptal se překvapeně a bral mě do náruče. Neměla jsem sílu odporovat.

„Narazila jsem do tvého auta!“

„A ta srna, co tě vyděsila, je taky moje?“ zeptal se s pobavením.

„Nedivila bych se tomu,“ remcala jsem a on mě posadil na přední sedadlo. Přetáhnul přese mě pás a já se opřela celým tělem do sedačky, aby se mě nemohl náhodně dotknout.

„Jeď na…,“ začala jsem diktovat, když se najednou zjevil vedle mě, ale přerušil mě.

„Bello, já vím, kde je tu policejní stanice,“ odbyl mě.

„Fajn. Aspoň na tebe nemusím mluvit.“ Zírala jsem z okýnka a užívala si vyhřívané sedadlo. Díkybohu jsme ani ne za pět minut byli u policejní stanice a já spěšně otevřela dveře od auta a bez jediného ohlédnutí jsem vystoupila. Běžela jsem ke dveřím stanice a nemohla se dočkat, až budu v teple, aniž bych okupovala jeho auto.

„Dobrý večer, strážníku,“ pozdravila jsem Charlieho a on na mě nevěřícně zamrkal.

„Bells, kde se tu bereš?“ zeptal se radostně. Sedla jsem si tam, kam si sedávají jeho pracovní návštěvy, a to naproti němu. S úsměvem jsem před něj položila dózu a on ji s podezřením otevřel, ale jakmile ho pohltila ta vůně, narval jeden nedočkavě do pusy.

„To jsi pekla ty?“

„Samozřejmě,“ zalhala jsem a odebrala Edwardovi čestný řád nejlepšího cukráře v celém království Forks. Charlie se pyšně usmál, jako kdyby mi bylo deset a dál chroupal perníčky.

„Mrzí mě, jak ty Vánoce dopadly,“ řekl zklamaně.

„V pořádku. Nejsou to první a ani poslední Vánoce. Příště přijedu na Den díkuvzdání a tentokrát ohlášená,“ slíbila jsem.

„Ty ještě někdy přijedeš?“ zeptal se překvapeně.

„Jasně.“

„Ale vždyť Forks nesnášíš. Přísahala jsi, že už…“

„Že už mě tu nikdo neuvidí. Já vím.“ Spokojeně se usmál a nakonec se ještě rozhovořil o tom, jak bude dělat příjezdovou cestu. Dostali jsme se i na mě a můj současný život. Bylo vidět, že je rád, že jsem našla své místo na světě. Taky se zeptal, jestli mám přítele a já odpověděla, že ne. To se mu už moc nelíbilo, protože jsem prý už ve věku, kdy bych měla plánovat svatbu. Tyhle předpotopní názory miluji. Strávila jsem tam asi dvě hodiny a vůbec nezaobírala tím, že venku čeká Edward. On si zábavu najde.

„Tak, tati, krásné Vánoce,“ popřála jsem mu a objala ho. Nakonec jsem mu vtiskla polibek a jemu se vytvořili vějířky kolem očí.

„Tobě taky, holčičko.“ Holčičko? Fajn. Rozloučila jsem se a nerada se vydala zpět k autu. Měla jsem tušení, že tentokrát už cesta nebude probíhat v tichosti.

„Odpovím ti po pravdě na všechno, na co se zeptáš,“ řekl Edward a já propalovala očima přerušovanou čáru uprostřed silnice.

„Co když mě nic z toho nezajímá?“

„Na nevyřčené otázky odpovídat nemůžu.“ Na jazyku mě pálila jedna otázka, která na mě pořád dorážela.

„Podvedl jsi mě?“ zeptala jsem se strachem. Šlehnul ke mně uraženým pohledem.

„To bych ti nikdy neudělal. Já tě miloval a miluju.“ Možná jsem blbá, ale tohle jsem mu věřila. A taky jsem se cítila trochu špatně, protože já podváděla. Chudák Collin.

„Kdy jsi mi to chtěl říct? Myslím to, co jsi.“

„Až bych si myslel, že jsi připravená. A ty jsi rozhodně nebyla.“ Zašklebila jsem se a zase se uzavřela do sebe. Za chvíli jsme už stáli před Charlieho domem a on mi otevíral dveře dřív, než jsem se stačila odpoutat. Vstala jsem a ignorovala jeho nabízenou ruku. Pak jsem se rozhodla konečně stopnout tohle mučení.

„Edwarde, já toho mám dost. Řekl jsi mi to skoro před chvílí a já jsem jenom člověk. A místo toho, abys mě nechal vychladnout a se vším se smířit, přijedeš sem a chceš po mně, abych ti skočila do náruče. Tohle já nezvládnu,“ řekla jsem a rozhodila rukama. Doběhla jsem ke dveřím a zamumlala, že by bylo lepší, kdyby se mi nikdy nepřipletl do života. Nechala jsem mu otevřené dveře, pozdravila Carlislea a vydupala schody nahoru do svého pokoje. On tu totiž pořád byl. Bylo to od Charlieho moc hezké, ale taky mírně ulítlé. Jenže když s nikým nežije, tak je mu to asi jedno. Na co další místnost? Ledaže by si tam udělal hospodu, kde by se všichni chlapi scházeli a koukali na baseball. Velký stůl uprostřed a promítací plátno na zdi…

Chvíli jsem se tak rozhlížela a vzpomínala na svá studentská léta. Nejlepší časy jsem ale zažila v New Yorku, takže toho moc ke vzpomínání nebylo. Na nástěnce jsem měla připevněnou fotku maturitního ročníku. Sáhla jsem pro ni a trochu ji oprášila. Seděla jsem tam vedle Mikea a Erica a nuceně se usmívala. Jak já jsem ráda, že jsem ze školy venku. Dala jsem ji zpátky a rozhodla se vysprchovat. Bylo tak báječné zalézt si do horké sprchy. Bylo to několik minut, kdy vás někdo neotravoval. Skoro stejně osvobozující jako spánek. Když jsem byla zase čistá a provoněná, sešla jsem dolů, abych zjistila, jestli už je Alice s Jasperem zpátky. Domyslela jsem si, že nejspíš jeli na nákupy.

„Ježíš, tady je zima,“ postěžovala jsem si, když jsem sešla do prvního patra.

„To bude tím, že jsi nechala otevřené dveře,“ ozval se Carlisle zpoza rohu.

„Edward je měl zavřít,“ řekla jsem úsečně a chtěla postavit vodu na čaj.

„To asi těžko, když je na letišti,“ oznámil mi a já pouštěla vodu mimo konvici.

„Kde že je?“ prskla jsem a oči mi mohly vypadnout z důlků.

„Na letišti. Letí zpátky do New Yorku.“

„Proboha proč?“ Nevěřícně se na mě podíval a zvednul jedno obočí.

„Ty se ještě ptáš?“ Ano, ptám! Vždyť já mu neřekla, aby odjel! Já… Jen jsem si postěžovala, protože toho na mě bylo moc. Měl mi dát čas!

„Musíme ho zastavit!“ řekla jsem náhle, protože jsem mu možná ublížila víc, než on mně. Před očima mi proběhlo všechno, co jsem mu řekla. Mrtvola, lhář, taky jsem nepřímo řekla, že mě podváděl, ukradla jsem mu zásluhy na perníčkách a řekla, že ho nemiluju… A že by bylo lepší, kdybych ho nikdy nepotkala. A co řekl on mně? Že mě miluje a že se mnou chtěl trávit život. No, hezky. Skóre je pro mě dost špatné.

„Ale já neumím řídit!“ uvědomila jsem si.

„Já Esmé neopustím. A Alice s Jasperem jsou pořád pryč,“ řekl a chtěl tím na prach spálit moji naději. Prostě jsem ho musela zastavit! On nemůže strávit Vánoce tak daleko ode mě a sám.

„A proto si lehnu na zadní sedačky a budu dělat tichou psychickou podporu,“ řekla Esmé a bylo vidět, že ji stojí hodně úsilí, stát na nohou.

„Není ti dobře,“ zamítla jsem to.

„Bello, stačí jedna starostivá maminka, a to Carlisle, takže mazej,“ řekla a já chvíli váhala.

„Řekla jsem - mazej! Dřív, než ti Edward uletí.“ Rozeběhla jsem se k botníku a narvala se násilím do bundy, protože jsem ruce strkala úplně nikam jinam. Carlisle nesl Esmé v náručí a opatrně ji položil na zadní sedadla. Já zamknula a klíče strčila pod rohožku. Utíkala jsem k autu a přitom si opět málem nabila hubu.

„Jedeme,“ zavelela jsem a Carlisle sešlápnul plyn až k podlaze. Kde vůbec vzali tenhle Mercedes?

„Dávej pozor! Je náledí,“ řekla jsem mu, když se řítil nebezpečnou rychlostí do Port Angeles.

„Chceš se dostat na letiště včas? Chceš! Tak seď a mlč.“

Carlisle na letišti málem zaparkoval ve dveřích. Vyskočila jsem z auta a sprintovala letištní halou. Sotva jsem vnímala rozdíly teplot a mé mokré vlasy. Jen chci strávit Vánoce s chlapem, kterého miluju. Bože, proč jsem tohle nevěděla už před hodinou? Když něco máte a počítáte s tím jako se samozřejmostí, tak jste hodně překvapeni, jaké to je, když to najednou ztratíte.

„Už… odletěl… let… do New Yorku?“ ptala jsem se zadýchaně muže za pokladnou. Bože, Santo Clausi, a já nevím, kdo ještě, stůjte při mně.

„Ano. Před pěti minutami,“ řekl a já bouchla čelem o pult.

„Kdy letí další?“ vyhrkla jsem s pramalou nadějí.

„Přímý za osm hodin,“ vykoumal z počítače a já bouchla čelem o pult po druhé. „Ale za půl hodiny letí let do Chicaga a tam byste musela přestoupit,“ dodal a já se přestala pokoušet o otřes mozku.

„Prosím,“ hlesla jsem a začala hledat peněženku, kterou mám v kufru.

„Bez peněz do letadla nelez,“ řekl Carlisle vedle mě a podal muži za pultem kreditku.

„Díky,“ vydechla jsem úlevně. Zkřivil rty do něčeho, co měl být úsměv a vrazil mi do ruky štos bankovek.

„Odměníš se mi tím, že uděláš mého syna šťastným. Měl jsem k tobě sice jisté výhrady, ale nikdy kvůli nikomu tak nevyváděl. Opravdu tě miluje, Bello,“ řekl a já tomu už na sto procent věřila. Po těle se mi rozlilo štěstí. Příjemně brnělo až po konečky prstů.

„A ty se vrať k Esmé. I když si hraje na tvrdou ženskou, tak já vím, že k tobě něco cítí. Jen musíš mít koule na to, abys to zvládnul.“

„Koule mám, ale někdy mi přijde, že je má i ona.“

„To si piš, že má.“

„Tak běž,“ řekl a já se usmála. Nakonec to není takový idiot.

Když jsme doletěli do Chicaga, byly tři hodiny ráno a já byla ráda, že jsem spala odpoledne. Letělo to za hodinu a já netrpělivě podupkávala na terminálu. Byl skoro prázdný, protože všichni byli doma a slavili Vánoce. Co když se Edward natruc vyspí s nějakou krásnou modelkou na vánočním večírku? Stačilo by, kdybych nebyla tak tvrdohlavá.

Konečně jsem dorazila do New Yorku. Bylo po páté a já mávala jako splašená na taxikáře, co projížděl kolem. Měl štěstí, hajzlík, že mi zastavil. Jinak bych ho poslala do horoucích pekel.

„Šlápněte na to!“ nakázala jsem mu, když projížděl ulicemi jako šnek s domečkem na zádech.

„V klidu,“ řekl a já zrudla zlostí.

„V klidu? V klidu! Pane, já mám přítele, který mě miluje, ale já mu to neřekla a on je teď na Vánoce doma sám, takže na to šlápněte nebo…“ Nestihla jsem dokončit svoji hrozbu, protože jsem měla přilepený žaludek na sedadle, když na to dupnul.

Před domem Cullenů jsem zaječela, ať zastaví. Hodila jsem mu bankovky do klína a nařídila, ať si drobné nechá. Vypadla jsem z taxíku ven a udýchaně běžela ke dveřím. Už mě píchalo v boku. Tolik sportu po ránu. Chtěla jsem začít mlátit do dveří, ale pak jsem si uvědomila, že oni nezamykají. Kdo by měl taky šanci vykrást upíry? Vešla jsem dovnitř a zahulákala jeho jméno. Hned na to se Edward objevil přede mnou a já na něj zůstala zírat s vyschlým krkem.

„Bello, co tu děláš?“ ptal se zmateně.

„Všechno, co jsem řekla, jsem nechtěla říct, teda chtěla jsem to říct, ale prostě jsem byla rozčílená a já…,“ přerušila jsem svůj proslov bez hlavy a paty, protože jsem se musela nadechnout, „a pak si odjel, ale já nechtěla, abys odjel! Ani ses mě nezeptal! Teda, ne že by ses mě musel ptát. Vždyť jsi dospělý, ale… Já tě…“ A teď to mělo přijít a já se zase musela nadechnout. Naprázdno jsem polkla. „Chceš mě vůbec ještě? Myslím po tom, co jsem ti řekla…“ Celou dobu bez mrknutí čekal, co ze mě vypadne. Otevřel své plné rty s tím, že mi odpoví. „Víš co? Radši nic neříkej! Já tě totiž miluju,“ konečně jsem řekla ty dvě slova a přidala k nim tucet dalších, ale tak nikdo není dokonalý.

„Dej mi vteřinu,“ řekl s nataženým prstem a než jsem stihla něco říct, byl už zase zpátky s malou krabičkou. Trochu jsem se lekla. Sice ho miluju, ale vdávat se ještě nechci.

„Veselé Vánoce, Bello.“ Vložil mi do ruky stříbrnou krabičku a já ji s malou dušičkou otevřela. Byl tam jemný stříbrný náramek, na kterém viselo třpytící srdce. Oddechla jsem si a zároveň se začala radovat z té krásy.

„Edwade, to je nádhera,“ vydechla jsem a on mi ho bez zbytečných řečí připnul na zápěstí.

„Kamenné a navždy tvé,“ šeptnul mi do vlasů. Štěstí, že jsem se osprchovala, když mi strká nos do vlasů. „Teda… Navždy… Nemyslel jsem to, že musíš…“ Nechal to vyznít do ztracena a já se zamračila.

„Musela bych být padlá na hlavu, kdyby ne navždy. Proč bych sem jinak jezdila?“ Chytil mě za ramena a podíval se mi do očí.

„Vážně?“

„Mám na výběr?“

„Samozřejmě, že máš…“

„Ale já to myslela jako řečnickou otázku... Říkal jsi, že mi na všechno odpovíš, viď?“ Přikývnul a já zívnula.

„Tak až se probudím.“

„Dobře.“ Podtrhnul mi nohy a nesl mě k sobě do ložnice.

„A Edwarde?“

„Ano?“

„Veselé Vánoce.“

Tak co? Zaslouží si Edward i Bella šťastný konec? A vy víte, co tím myslím.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Čtyři kamarádky z New Yorku - 26. kapitola: