Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Čtyři kamarádky z New Yorku - 2. kapitola

18.08.2011 (09:30) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 46× • zobrazeno 7605×

Není nad ranní slunce. Tohle slunce bylo sice převážně obklopeno mraky kvůli nadcházejícímu podzimu, ale i tak mi příjemně hřálo tvář, že jsem si povolila knoflík u kabátu a nechala chladný větřík ovívat můj odhalený krk. Přecházely jsme přes lávku v Central Parku, když mi Rosalie prozradila - podle ní - šokující informaci.

„Myslím, že s Ralphem to má budoucnost,“ řekla, ale přišlo mi, že se snaží přesvědčit sama sebe. Na jazyk se mi dralo, že to samé říkala před týdnem o Darenovi. Když si řeknete právník, co si představíte? Já si kdysi představovala cynickou, nedůvěřivou a životem protřelou ženu v pánském oblečení. Možná trochu misantropickou s chladným brýlatým manželem. Rosalie byla jemná, naivní a na lásku věřící katolička s pozitivními názory na manželství, ačkoliv desítky párů pomohla rozvést.

„Rose, nespal se, ano?“ neopustila jsem si tuhle poznámku. V práci byla Rose tygr, ale v osobním životě se hned sesypala.

„Neboj, mám to pod kontrolou.“ Věděla jsem, že Rose má všechno, jen to nemá pod kontrolou. Nejvíc na světě chtěla dítě a kdykoliv jsme narazily v obchodě třeba jen na dětské sponky, rozněžnila se. Esmé to rozčilovalo, nechápala, proč tak touží po uřvaných, malých bytostech. Já o dětech neuvažovala, mé biologické hodiny neodbily na dvanáctou a možná ani nikdy neodbijí. Alice si toho nevšímala, protože už mezi tím stála v kabince a zkoušela si nejnovější kousky. Nejhorší na tom bylo, že s každým dalším vztahem Rose propadala panice, že nikdy děti mít nebude.

„Tak kdy nám Ralpha představíš?“ Ralpha jsme všechny velice dobře znaly, protože jsme byly na oslavě Rosaliina postupu v práci. Stala se partnerem. Ralph byl arogantní idiot, co si myslel, že svět se točí kolem něho. Neuznával jiné názory než svoje a neustále všechny ostatní shazoval. Jenže já se chtěla chovat dospěle a Rose vyjít vstříc.

„Už ho znáte,“ zachichotala se.

„Jako tvého kolegu,“ odporovala jsem. A jako velkého blbce. Nebyla bych větší kamarádka, kdybych Rose řekla na rovinu, co si myslím? Probíhal vnitřní boj, ale už bylo pozdě couvat. Procházely jsme kolem lavičky, na které seděl očividně bezdomovec. Tak ten si tu moc dlouho nepobude. Rozhodně ne v Central Parku. Byla to jedna z velkých chloub Manhattanu a policie to tu hlídala jako ostříž.

„Slečny, nemáte dolar?“ zeptal se opileckým hlasem. Teda, nechtělo se mi dávat své těžce vydělané peníze cizímu chlapovi na cigarety a chlast. Rosalie vytáhla z peněženky dva dolary a položila je nakonec lavičky. Cítila jsem se trochu zahanbeně, ale ne a ne!

„Víš, co si za to koupí?“ zeptala jsem se, když jsme šly dál.

„Taky musí občas jíst,“ poučila mě. „Trochu mi připomněl tebe, když jsem tě potkala poprvé.“

„Tak to vřele dík,“ zamručela jsem. Nevypadala jsem jako hollywoodská star, ale přirovnávat mě k bezdomovcům? Rose se podívala na hodinky a vyjekla.

„Páni! Mám co dělat, abych to stihla. Soud byl odročen, takže tam musím naklusat znova.“ Přikývla jsem, smutná, že zůstanu sama.

„Letím! Pa, zlato.“ Políbila mě na tvář a sprintovala na jih, na 59th Street.

„Nezapomeň na tu večeři s Ralphem,“ zavolala jsem ještě. Běh na jejích pěticentimetrových podpatcích vypadal dost komicky. Povzdechla jsem si. Sama nezůstanu. Pohotově jsem vytáhla mobil a rozhodla se zavolat Alici. S Esmé jsem ještě nemluvila od večírku, kdy odešla s Edwardem. Navíc teď měla hodně práce, protože dostala velkou zakázku, takže se z našich pravidelných obědů omluvila.

„Alice, můžu se zastavit? Jsem v Central Parku.“

„Přijď. Dokonce se mi to bude hodit, protože od tebe něco potřebuji.“

„Žádná manuální práce a vyjdu ti vstříc,“ zasmála jsem se.

„Neboj, nepotřebuji umýt nádobí. Od toho je tu Antonia.“ Antonia, Alicina služebná ze Sardinie. Vydělávala si u Alice na studia občasným uklizením bytu. „Bude to přínosné jak pro mě, tak pro tebe,“ promluvil její obchodní duch.

„Fajn, za hodinu jsem tam,“ zavěsila jsem. Pokračovala jsem na východ na Pátou Avenue. Vždycky jsem se radovala, když byla Alice doma, protože jsem se ocitla v nádherném, luxusním bytě v nejlepší čtvrti na třicáté osmé ulici. Milovala jsem výhled z oken na dění na ulici.

O hodinu později mě hlídač pouštěl dovnitř s přáním hezkého odpoledne. Vyšla jsem kamenné schody, podpatky klapaly jako o život. Ve třetím patře jsem si už brblala pod vousy, že výtah by nikomu neuškodil. Zazvonila jsem a Alice byla v tu ránu u dveří.

„Nazdar, tak pojď,“ vyprskla. Byla nervózní, ale nadšená.

„Tady to voní,“ chválila jsem.

„Jo? Vařila jsem, víš? Strčila jsem do trouby pizzu. Antonia je ve škole a já jsem v koncích svého kuchařského umění.“ Hodila jsem kabát přes bílý kožený gauč a vyrazila se podívat do kuchyně dřív, než to skončí totální katastrofou. Vybavila jsem si totiž, když Alice se rozhodla, že udělá krocana na den díkuvzdání. Nakonec jsme jedly čínské jídlo, co nám donesl poslíček. V bytě to tak páchlo spáleninou, že jsme obědvaly na chodbě. Od té dobry držíme Alice zkrátka. Pizza, ale vypadala v pořádku, a tak jsem se opřela o linku. Alice přilétla s hromádkou papírů. Vrazila mi je do ruky a vyskočila na mramorovou desku linky, aby se posadila.

„Jsem jednička, co?“ chvástala se. Prohlédla jsem si smlouvu a tučnou částku na konci.

„To teda.“

„Bellinka bude mít na nové botičky,“ radovala se za mě. Vanity si pronajme jedna firma a já dostanu opravdu slušnou částku za pronájem klubu.

„Bellinka bude mít na zaplacení nájmu a elektriky," zvolila jsem důležitější priority, ale možná nové boty potřebuji. Těch není nikdy dost. „Co je to za firmu, že vyhodí tolik peněz? Takovou hodnotu ten pronájem nemá.“

„Podmínky jsem smluvila já. Hele, detaily nevím. Důležité je, že podepsali smlouvu. Zítra jdu za zástupcem ředitele, abychom se domluvili na výzdobě, hudbě, pití, obsluze a tak dále. Vzhledem k tomu, že ti klub patří, měla by si být u toho.“ Těšila jsem se na večer u televize a Zoufalé manželky, ale co můžu dělat?

„Jasně,“ přitakala jsem bez nadšení. Vyndala jsem pizzu z trouby.

„Mluvila jsem dnes ráno s Esmé,“ prozradila mi Alice jakoby mimochodem.

„Hm?“

„Nezajímá tě, jak dopadla její noc s Edwardem?“

„Nepotřebuji znát délku jeho penisu.“ Hořela jsem zvědavostí, zatímco jsem krájela pizzu. Dala jsem si záležet, aby všechny plátky měly stejnou velikost.

„Dobře,“ zamumlala a vyndala talíře. Mlčela i po dobu, co nalévala víno do skleniček.

„To je mučení,“ připustila jsem rezignovaně. Alice se vítězoslavně usmála.

„Nic nebylo,“ řekla. Mé nitro jásalo. Chtěla jsem odvést řeč jinam, aby nebylo poznat, jak jsem ráda za Esménin neúspěch. A i kdyby nepohořela, přestala bych na něj myslet? Asi bych ho pořád viděla jako toho chlapa, co spal s mojí nejlepší kamarádkou. Kdykoliv by spolu mluvili, hledala bych v tom něco víc.

„Byla jsem s Rose v Central Parku. Můžeme se těšit na večeři s Ralphem.“

„Skvělé.“ Alice se líbil Ralph jenom proto, že nosil obleky od Prady.

„Vypusť na chvíli z hlavy jeho oblečení a soustřeď se na charakter.“ Alice přimhouřila oči v usilovném snažení. „Už to vidíš?“

„Ne. Co mám vidět?“

„Je to kretén!“

„Rosalie je dospělá a svéprávná. Je to její věc.“ Většinou Alice byla duchem ve svém šatníku, ale někdy se projevila a pěkně mě usadila.

„Máš pravdu, ale štve mě to. Neměla by chodit s každým, kdo se jí připlete do cesty.“ Alice pokrčila rameny, takže považovala toto téma za uzavřené. Zbytek poledne jsme klábosily nad vínem o nejnovějších trendech, kobercích, mužích a nakonec přišla znovu řeč na Edwarda Cullena.

„Vím, že mu patří pár dost velkých firem, ale rozhodně není typ, co sedí do noci za stolem a papíruje.  Nechyběl ještě na žádné večerní akci.“ Tak proto jsem ho nikdy nepotkala. Noci trávím převážně v klubu a ve dne většinou spím.

„Takže je na modelky?“

„Ano. Jeho dvě poslední byly.“ Ach jo. „Ale nemá děti ani není rozvedený.“

„Je mu dvacet tři. Času dost.“

„Ale už mu patří půlka města.“ To je pravda. Na svůj věk se teda činil, pokud mu to ovšem nespadlo do klína.

„Musel to zdědit,“ uvažovala jsem. Vím, jak tvrdě jsem musela pracovat já, abych nespala na lavičce.

„To já nevím. Nejsem Manhattanský deník.“ O tom jsem pochybovala. Okem jsem zavadila o hodinky na zápěstí.

„Já padám domů,“ začala jsem se balit.

„Proč?“ koukala vyjeveně.

„Podívej, kolik je hodin. Víš, jak bych v noci vypadala? Musím se vyspat.“

„Ono by se to tam jednou bez tebe nezbořilo,“ brblala.

„Tím si nejsem jistá.“

„Tenhle noční život ti nesvědčí.“

„Děláš si legraci? Ty, největší pařmenka v okruhu dvaceti mil?“ Usmála se nad tím pojmem, který jsem použila.

„Ale jsem čilá. Nebo ne?“

„Teď, když nad tím uvažuji, kdy spíš?“ Vyhnula se mému tázavému výrazu.

„Hodinku sem, hodinku tam,“ prohodila.

„Hele, až si budu na sto procent jistá, že všechno šlape, nebudu tam trávit každou noc,“ slíbila jsem. Rozloučila jsem se s Alicí a pádila domů. Když jsem vystoupila ze žlutého taxíka, zachrastila jsem klíčky a vyběhla krátké schody. Jedny dveře, druhé dveře a slastné vyzutí z podpatků. Cesta z Central Parku mi dala zabrat. Mít tenisky, tak ani nepípnu. Kdyby mi někdo před osmi lety řekl, že jednou budu nosit podpatky, tak si ťukám na čelo. Doma na mě nečekalo nic, kromě hromady papírů z banky a nezaplacených telefonních účtů. Ne, že bych neměla peníze na zaplacení, ale položila jsem je na stůl zahlcený fakturami a prázdných krabic od pizzi a zapomněla na ně. Stálo přede mnou těžké rozhodnutí. Buďto se okamžitě neosprchovaná svalím do postele nebo si konečně udělám pořádek a spánek odložím. Svalila jsem se do postele. Dneska už nehnu ani prstem.

O dva dny později jsme seděli v tiché restauraci kousek od Madison Square Garden. Samozřejmě jsme tu seděli s Ralphem. Vypadal přesně tak, jak jsem si ho pamatovala. Nerudně a otráveně. Rosalie vedle něj seděla jako pravítko a vypadala značně nervózně. Alice se nuceně usmívala, Esmé koukala po číšníkovi a já si hrála s nehty. Nakonec to byla Alice, kdo zkusil navázat konverzaci.

„Tak, Ralphe, jak se vede v kanceláři?“

„Je to hrůza,“ stěžoval si. Většina Američanů byla zticha, když se jich někdo zeptal na to, jak se mají. Všechno bylo vždycky fajn. Nikdo nechtěl cizí lidi obtěžovat svými problémy. V podstatě byla otázka Jak se vede? zbytečná. Pro tohohle muže ne. Ten obtěžoval svět už jenom tím, že se narodil.

„Ty to nebudeš jíst?“ vyštěknul na Rose. Ta zamžikala očima a hledala význam jeho slov.

„Tak to nevím, proč to platím,“ brblal.

„Zaplatím sama, lásko,“ snažila se šeptat, aby jejich tichá potyčka zůstala mezi nimi. My se dívaly stranou.

„Myslíš, že jsem chudák, že nezaplatím jednu večeři?“ rozohnil se.

Dveřmi právě vstoupil Edward Cullen a v závěsu za ním šli tři muži. Dva kravaťáci a jeden neskutečně podobný Edwardovi. Edward si všimnul, že na něj zírám, jak na obrázek a mrknul na mě. Vybral si uličku, kterou prošel kolem našeho stolu. Ti dva kravaťáci pokračovali ke stolu, zatímco Edward a zřejmě jeho příbuzný zůstali stát.

„Dámy,“ uklonil se. „A pane Sandersi,“ dodal, když si všimnul Ralpha.

„Pan Cullen,“ řekl hlubokým hlasem Ralph a najednou byl jako med. Vstal a potřásl si rukou s Edwardem a potom s tím druhým mužem, který vypadal jako profesionální boxer.

„Představíte nás?“ zeptal se Edward, když se Ralph k ničemu dalšímu neměl.

„Tohle je moje přítelkyně a kolegyně Rosalie Flemingová,“ představil ji pyšně. Jistě, Rosalie byla nádherná. Každý chlap musel být pyšný, že ji má po svém boku, ale chovat se k ní neuměl. „A její přítelkyně.“ Ten to vzal zkrátka. Nejspíš to bude proto, že si nepamatuje naše jména. Rose si potřásla rukou s Edwardem a poté s jeho společníkem, kterého později představil jako svého bratra Emmetta Cullena. Nikdo si nemohl nevšimnout Emmettova výrazu, když si potřásal rukou s Rose. Ralph naštěstí něco prodiskutovával s Edwardem.

„Rád jsem vás poznal, ale už budu muset běžet. Obchodní jednání,“ vysvětlil a i s Emmettem se odebral pryč. Esmé vypadala naštvaně. Konečně mi vyprávěla o své noci s Edwardem. Prý byli ještě v baru a pak ji doprovodil domů, ale víc si nepamatuje, protože byla opilá. Ale když se ráno probudila, Edward vedle ní nebyl a měla kalhotky. Přišlo mi to divné, protože když si Esmé někoho vybere, tak to dopadne tak, jak chce ona. Ale musela jsem vzít v potaz, že byla opilá a nemohla tak naplno využít svých zbraní, kterými mířila přesně a zásobník měla stále plný.

Rosalie zírala ke stolu, kde seděli Cullenovi. Ti chlapi měli kouzlo, kterému musela každá podlehnout. Byla jsem ráda, že jsem tak neskončila sama. Ralph přivolal číšníka, že bude platit.

„Ty už jdeš?“ ptala se ho Rose překvapeně. Alice a Esmé se po sobě podívaly a protočily oči.

„Nemám čas na to vysedávat v restauracích,“ prsknul a vytáhl peněženku. Strčil pár bankovek číšníkovi a políbil Rose.

„Dámy, rád jsem vás poznal,“ řekl, i když bylo vidět, že vůbec rád nebyl. Sbalil si svých pět švestek a odešel. Rose za ním vyjeveně zírala až ke dveřím. Pak se otočila před soud. Tentokrát za trestnou lavicí seděla ona.

„On se tak normálně nechová,“ začala tiše.

„Choval se tak jako vždycky,“ řekla jsem jí a konečně tak vyjádřila svůj názor, i když jsem řekla jen to nejdůležitější.

„Je mi s ním dobře.“

„Tomu sama nevěříš!“ štěkla jsem. Nechápala jsem, že to nevidí. Alice se to pokusila zmírnit.

„Ralph není zrovna nejzdvořilejší, ale…“

„Ale co? Je to tak špatné, že chci mít vztah? Ty se nechceš zamilovat?“ ptala se Alice.

„Kdo o to stojí?“ ozvala se Esmé.

„Přešla mě chuť k jídlu.“ Rose se začala sbírat ze židle. Beze slova jsem ji sledovala. Já se za nic omlouvat nebudu. „Mějte se,“ řekla a odešla stejným směrem jako její přítel.

Zdlouhavá a nudná kapitola. Musím se přiznat, že zdlouhavé budou z velké části. Vzhledem k zájmu, který jsem ani nečekala, jsem napsala druhou kapitolu dřív, než jsem předpokládala.

Za prvé chci poděkovat za komentáře k první kapitole. Většině se to líbilo a já z vašich komentářů roztékala blahem, protože jsem ráda, že povídka někoho zaujmula a nebylo vás málo na to, že prolog nebyl na titulce.

Za druhé. Povídka má opravdu základy na mém oblíbeném seriálu Sex ve městě, ale základy to končí. Přece jenom Sex ve městě má v každém dílu jedno téma, které nám interpretuje novinářka Carrie Bradshaw. Napadlo mě to tak, že v soukromí říkám Edwardovi pan Božský, a tak jsem se to rozhodla skloubit.

Podobnost tam bude pořád. Je to příběh o čtyřech holkách z Manhattanu, takže ledaže bych je přestěhovala, ale já budu ráda, když v tom ten seriál najdete. Víc se pak postavám přiblížíte. Jestli si tu někdy přečtete nějakou větu přímo ze seriálu, tak se omlouvám, ale může se mi to stávat velmi často. Je to dávno, co jsem Sex ve městě sledovala, ale dost hlášek mám zafixovaných v paměti.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Čtyři kamarádky z New Yorku - 2. kapitola: