Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Čtyři kamarádky z New Yorku - 19. kapitola

01.11.2011 (22:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 37× • zobrazeno 5712×

Byly jsme už jen tři mušketýrky, protože d'Artagnan složil zbraně. Nebylo to přímo divné a bijící do očí, že tu Rose s námi neseděla, ale stejně mě ovíval podivný pocit samoty. Už mnohokrát jsem se otočila, abych se jí na něco zeptala nebo prosila o podporu. Pokaždé jsem ale spatřila jen prázdnotou zející židli. Ta mi asi neodpoví a ani se jí nemůžu vyplakat na rameni… Jasně, můžeme tvrdit, že Rose je pořád naší součástí, ale jakmile se vdáte, na prvním místě je manžel a rodina a ne svobodné kamarádky a tlachání u kafe.

Byl to takový obyčejný den na Manhattanu, který už byl zahalen v podzimním rouchu. Zatím ještě nebyla pořádná kosa, ale slunce si dávalo často šlofíka. Taky bych ho potřebovala… Ale momentálně jsme seděly v novém klubu a já si hlídala konkurenci. Na otvíračce měli speciální stoly a to z ledu. I dalších pár dekorací bylo právě z něj a musím říct, že to vypadalo celkem působivě. Měla jsem plnou hlavu mé znovu nabyté svobody a toho, že řada mých přátel se rozrostla o jednoho člena. Když nad tím tak přemýšlím, kdyby ty koktejly pokládaly na jednoho z Cullenů, nikdo by nepoznal rozdíl, i když tu něco bylo… Na povrchu studené jako led, ale uvnitř se ukrývala výheň a moje svědomí mi našeptávalo, že do ní znovu strkám prsty.

Všimla si vůbec nějaká z holek, že každá z nás měla něco s jedním Cullenem? V případě Alice ještě pořád má a mám pocit, že to tak i zůstane. Jasper je sice nesympatický floutek, ale Alice si ani jednou nestěžovala a musela jsem uznat, že se mi nezdá jako ten typ fotografů, co mají na každém prstě jednu modelku. Rose si dokonce Emmetta vzala, takže tam není o čem diskutovat. Esmé a Carlisle… To jsou neznámé vody, ale věděla jsem, že jestli někdo měl šanci na monogamii u Esmé, tak je to Carlisle, ale zdá se, že na to nemá koule. Tak jo! Palce jsem mu zrovna nedržela, ale já na něj nikdy jedovatá nebyla, zatímco on se tváří jako spasitel světa.

Takže to musím poopravit. Každá z nás měla něco s Cullenem a většina pořád ještě má. Až na mě, která se zrovna s jedním kamarádí. Zvláštní. Čtyři kamarádky a jejich čtyři amanti.

„Nad čím dumáš?“ zeptala se mě Alice, která vypadala, že si večer náramně užívá.

„Nad tímhle klubem… Je dost povedený a je narváno.“

„Ah, Bello. Můžeš být klidná. Víš, že já dokážu být objektivní a na kluby bych mohla dělat recenze a na ten tvůj to nemá,“ chlácholila mě a já jí dala za pravdu. Tedy v té první věci, protože Alice nikomu med kolem pusy nemazala. Aspoň mně tam vždycky namazala bez milosti sádlo.

„Fakt?“

„Kdo se chce celý večer třást zimou u kusu ledu,“ zašvitořila a já se zasmála. Tohle bylo trochu pokrytecké.

Pozdvihla jsem obočí a jí hned došlo, na co narážím.

„Jasně. Občas si něco chladného dopřeji, ale není led jako led.“

„Stejně je to divné. Na googlu jsem to sice nehledala, ale genetická choroba, co způsobuje abnormálně ledovou pokožku?“ mumlala jsem si pro sebe.

„Zase se v tom hrabeš?“ zeptala se smíchem a přišlo mi že i kapkou nervozity. Rozhlédla jsem se, protože jsem si myslela, že na ni nějaký chlap dělá oči.

„Jen jsem se zamyslela. A navíc ve věcích mých kamarádů se můžu hrabat.“ Alice náhle zvážněla:

„Já zapomněla, že jsi kamarádka s Edwardem Cullenem. Edwardem Cullenem, ze kterého ses dostávala půl roku a který ti zničil perfektní vztah.“

„Au! Díky, sestro.“

„Nemáš zač, bratře,“ odsekla. Tiše jsem si povzdechla a připustila, že má tak trochu pravdu. No, co! Někteří lidé se rozvedou a pak se z nich stanou kamarádi na život a na smrt.

„Poslyš, co ten tvůj?“ Po mé otázce se Alice z vážného obličeje přesunula na posmutnělý.

„Máme nějaké problémy… Teda hlavně já mám problém.“ To mě překvapilo.

„Chceš o tom mluvit?“

„Jde o to, že by všechno bylo v pohodě. Oh, víc než v pohodě. On miluje mě a já miluju jeho, což by mělo být všechno, co potřebujeme, ale…“ Hledala ty správná slova, zatímco já přemýšlela, kdy přestala být láska dvou lidí to nejdůležitější k fungujícímu vztahu. Když jsme byli venku z puberty?

„Ale?“

„Ale je tu něco, co nám brání být šťastní tak, jak bychom za normálních okolností měli být.“ Přišlo mi, že se něčemu vyhýbá. „Teda brání to mně, abych s ním byla šťastná.“

„A víš, jak se toho, co ti brání, zbavit?“

„Budu si muset vybrat,“ rozhodla se a přikývla si pro sebe. Záviděla jsem jim jejich lásku. My jsme s Edwardem neměli ani to, za to překážek jsme měli milion.

„Už máš favorita?“

„Ne, takže se mu prozatím vyhýbám,“ přiznala zahanbeně. V tom dopadla na kožené křeslo Esmé a na ni zase dopadl nějaký muž. Divoce se líbali a vypadali, že by si to nejradši rozdali tady na sedačce. Bože, to ne. Už jsem toho viděla z Esméiného sexuálního života dost. Náhle mi něco z té bohaté kompilace proběhlo před očima.

Před třemi lety

„Hodně štěstí, milá Alice! Hodně štěstí, Alice!“ zpívali jsme. Dvacet jedna vám není každý den.

„Došlo pití!“ oznámila mi Rosalie a z hlavy jí spadl růžový narozeninový čepeček. Byla pěkně namol, ale kdo z nás ne?

„Zajdu tam,“ navrhla jsem.

„Jdu s tebou! Chci si zakouřit,“ volala Alice a zvedala se ze sedačky. Dopotácely jsme se do kuchyně.

„Teda, zdá se mi to, nebo Tedd začal chodit do… Ježiši!“ vykřikla jsem, když Esmé seděla v lednici a bušil do ní Tedd.

Před dvěma lety

„Teda, Esmé, za oknem tolik kytek a ani jedna se nedá kouřit,“ řekla Alice a potáhla si s cigarety.

„Za oknem je nepěstuji…“ zamumlala Esmé a já vykulila oči. „Ten New Yorský vzduch by jim nesvědčil.“ Oči už mi padaly k zemi. „Prosím tě, Bello, jak mi to můžeš věřit? Vždyť víš, že mi vždycky všechno uschne, až na to tady dole,“ vysvětlila a ukázala na svoje dolní partie.

„Tak na co budeme koukat?“ zeptala se Rose, ale oči se jí klížily.

„Jé, máš tu novou romantickou komedii?“

„Tu, jak jsme se o ní bavily včera?“ zeptala se Esmé a vytáhla svoje zásoby DVD. Bylo jich tam tisíce a popisky měla tak polovina.

„Aha! Ještě že má každé jinou barvu. Tu máš,“ řekla a podala Alici modré DVD. Alice ho tam zastrčila a zmáčkla play.

„Jsou na něj dobré recenze,“ řekla Rose a upnula pohled na televizi.

„Esmé? Tohle není film!“ vyjekla Alice, když se na obrazovce zjevila Esmé ve svém novém filmu, který rozhodně nebyl pro děti.

„Bello? Bello!“ dožadovala se mě Alice.

„No?“ probrala jsem se ze vzpomínání.

„Zvoní ti mobil!“ upozornila mě. A opravdu. Ani jsem se nepodívala, kdo to je, a už jsem přikládala telefon k uchu.

„Prosím?“

„Ahoj, kamarádko,“ pozdravil mě mile můj expřítel, exmilenec a nyní kamarád.

„Ahoj, kamaráde,“ pozdravila jsem kysele. Nějak se mi to oslovení nezamlouvalo.

„Co děláš?“ zeptal se a byl stále milý a veselý. Dřív by mě za tu kyselost sjel.

„Flákám se,“ odpověděla jsem upřímně.

„Mám lístky na Yankees.“

„To se máš.“

„Takže máš v sobotu volno?“

„Zřejmě.“

„Teď už ne a vezmi i ostatní.“ Znělo to jako nevinné přátelské pozvání. Na rande přece netaháte kamarádky a ještě k tomu dvě.

„Jsi nějakej milej,“ uklouzlo mi.

„To jsem byl vždycky," řekl přesvědčeně. Ha! Přece tam byl. Edward, co všechno umí, všude byl a všechno zná.

„Jasně. Můžu se na něco zeptat?“

„Na cokoliv.“ Jo? Tak co jsi dělal, když jsi nebyl v práci?

Není nic horšího než nevyřešená záhada. Z tohohle chlapa jsem vyléčená, i když se mi stále líbí… Jasně že se mi líbí. Je to nejkrásnější chlap, jakého jsem viděla včetně těch na titulních stránkách časopisů, takže bych si lhala do kapsy. Ale záhada je záhada. Prostě bych to chtěla vědět.

„Už se ti ozval Emmett nebo Rose, protože už je to přes měsíc a nic.“

„Paříž tě zbaví myšlenek na okolní svět.“

„Paříž…“ šeptla jsem zasněně.

„Někdy tě tam vezmu,“ slíbil a já protočila oči. „Ale až se mi můj povedený bratr ozve, dám ti vědět.“

„Dobře. Díky.“

„Nemáš zač.“

„Ale mám. Bereš mě přece na baseball.“ Na baseballu jsem v životě nebyla a ani nevím, jaká má pravidla.

„Mám lístky na bidýlko.“ A to je co?

„Super! Tam jsem vždycky chtěla sedět!“ zvolala jsem nadšeně kvůli splnění mé fiktivní touhy, ale chtěla jsem mu udělat radost, když to tak hrdě oznamoval.

„Ani nevíš, kde to je, viď?“ zeptal se a já zaslechla jeho tichý smích.

„Ovšem, že vím. Je to na stadionu.“

„To máš pravdu. Tak se flákej i za mě, protože já tu mám práci.“ Hned na to se ozvala hromová rána, jak z děla.

„Chrisi!“ zařval Jasper a já si dala telefon dál od ucha.

„Co to bylo?“ zeptala jsem se.

„Doma je veselo. Máme tu návštěvu,“ řekl a zněl dost vytočeně.

„Aha,“ vypustila jsem tupě.

„V sobotu odpoledne před hlavními dveřmi,“ řekl a já chtěla říct ahoj, ale mobil už byl hluchý.

„Esmé?“ vyrušila jsem svoji kamarádku a doufala, že si uvědomí, že sedíme asi dva metry od nich.

„Ano?“ Odlepila své rty od svého nového přítele a upravovala si vlasy.

„Co je, kočko?“ ptal se jí ten chlap. Vypadal, že má místo mozku z vodky kostku.

„Jsi moc milý, ale teď si jdi hledat jinou zábavu,“ řekla mu se sladkým úsměvem a on se naštvaně vydal pryč.

„Teda, já čumim,“ řekla jsem jí překvapeně.

„Zbyly jste mi dvě, a tak si musím chránit to, co mám.“ Smutně jsem se zadívala do země.

„Bello, ona se vrátí. Tohle je New York! Nikdo bez něj nedokáže žít. Všichni se vracejí.“ Měla pravdu? Já bych odsud nevytáhla paty. Mám imaginární okovy.

„Jo, jasně… Hele, můj kamarád nám sehnal lístky na Yankees.“

„Jako Ryan?“ Jistě, můj barman tahá lístky z rukávu na potkání.

„Jako Edward,“ odpověděla za mě Alice.

„Jo, aha! Vy pořád ještě hrajete tu komedii s kamarádstvím,“ řekla vesele. Zle jsem se na ni podívala a vystrčila bradu.

„Snad si vážně nemyslíš, že vám to kamarádství vydrží?!“ Neznělo to útočně. Měla z toho velkou legraci.

„A proč ne?“

„Protože s Culleny se nemůžeš kamarádit,“ vysvětlila mi vědoucně.

„Jo? V tom případě, co jsi ty a Carlisle?“ To ji zaskočilo.

„Jsme kamarádi…“

„Teď jsi říkala…“

„Jsme kamarádi, co píchaj, ale s tím už je nějakou dobu konec.“ A najednou se ve mně vzedmula vlna rad.

„Esmé, chceš něco vědět?“ Přikývla. „Ty a Carlisle… Vždyť vy jste…“

„Pro sebe jako stvoření,“ dořekla Alice.

„Kdybys řekla, že já a Channel jsme pro sebe jako stvoření, tak ti dám za pravdu,“ protestovala a nervózně se ošila. Bylo na ní vidět, že o našich slovech přemýšlí.

„Já to viděla! Vy dva se ojíždíte očima,“ obvinila jsem ji a Alice se připadala.

„Oba dva jste stejní! Na večírek si přivedete každý někoho jiného, ale přitom na sebe zíráte... div vám z pusy neodkapávají sliny.“

„A co mám podle vás dělat?“ zeptala se už trochu naježeně.

„Co asi tak lidi dneska dělají, když chtějí někoho sbalit?“ uvažovala jsem na oko.

„Posílají si psaníčka telegramem!“ řekla Alice nadšeně.

„Ne, ne! Poštovní holubice je modernější!“ přemlouvala jsem ji. Esmé obrátila oči v sloup.

„Chytrý jak rádio,“ odfrkla si.

„No, tak co ti na tohle máme říct?“

„Začíná tu být pořádná zima,“ upozornila nás Alice. Já sama měla husí kůži, ale jak jsem byla zapálená do rozhovoru, nevšimla jsem si jí.

„Jdeme!“ zavelela jsem.

V sobotu jsme byly nastoupené před stadionem a naším drkotajícím zubům neuniklo, že podzim je v ofenzívě. Ani jedna z nás nesleduje počasí, takže jsme byly oblečené v lehkých kabátcích a na nohách jehly. Šátkem jsem se skoro škrtila, jak jsem se snažila aspoň trochu se zahřát.

„Proč se nikdo nepodíval na počasí?“ zeptala se Esmé s namodralými rty.

„Ale no tak. Stejně to bude bezva sobota. Máme lístky na bidýlko!“ Stále jsem nevěděla, co to znamená. „Vy, já a můj kamarád…“

„Jeho bratr,“ zašeptala Alice a koukala za mě.

„A otec,“ dořekla Esmé a já se podívala tím samým směrem. Po chodníku si to štrádovala Cullenovic skvadra.

„Neřekla jsi, že jdou taky,“ obvinila mě Esmé.

„Já to nevěděla,“ přiznala jsem. Tohle má být trojité rande? V tom případě nevím, s kým jde Edward… Se mnou rozhodně ne. My dva spolu prostě nebudeme. Nechci do toho znova spadnout a prožívat kvůli němu muka… Ale vypadal tak neskutečně sexy. Všichni tři tak vypadali.

Jasper měl ruce v kapsách a zíral bolestně do země, ale jen co spatřil Alici, oči se mu rozsvítily a já v nich spatřila život. Málem nadskakoval, jen aby už byl u ní.

Carlisle vypadal jako vždycky… Jeho výraz říkal něco v tom smyslu, že mu patří celý chodník, ne-li celý Manhattan a všichni mu máme padat k nohám.

Edward koukal na mě a usmíval se jak měsíček na hnoji. Ale nebyla zatím ani špetka svádění… Byl to milý úsměv… Přátelský. Nejspíš to budu jenom já, kdo vzpomíná na to, co bylo.

„Ahoj. Neřekl jsi, že jdou i ostatní?“ nadhodila jsem to jako otázku. Co kdybych se přeslechla?

„Jasper chtěl vidět Alici a Carlisle miluje Yankees,“ vysvětlil a já přikývla. To znělo logicky.

„Takže jdeme na to… Bidýlko?“ zeptala se Esmé.

„Jsou to nejlepší místa. Dá se tam dělat spousta věcí,“ odpověděl jí Carlisle a laškovně zahýbal obočím. Řekl to tak chladně, ale byl to chlad, co vás musel rozechvívat až do morku kostí. Všichni měli impozantní hlas. Esmé pohodila vlasy.

„Věř mi, že i já jsem toho na stadionu zažila dost.“ Ježiši, s nima tohle bude den. Nakonec se začnou předhánět, kdo na stadionu souložil víckrát. Jasper a Alice byli v jiném světě a především už byli v tahu. Carlisle se otočil k Esmé zády a šel dovnitř sám. Esmé rozzuřeně zafuněla a se zaťatými pěstmi ho následovala. Já tam postávala nervózně s Edwardem.

„Je to divné,“ zašeptala jsem si pod nos.

„Co?“ Aha, tak to asi moc tiché nebylo.

„Nic. Jen jsme spolu někde poprvé. Myslím takhle venku...“ blekotala jsem. Proč se zase zaobírám tím, co bylo a co je poprvé?

„Všechno jednou poprvé.“

„Všechno jednou naposled,“ dodala jsem a on mi nabídnul rámě. Koukala jsem na jeho ruku, jako kdyby byla posypaná jedem na krysy.

„Bello, tohle je slušnost. Navíc jsme spolu dělali mnohem horší věci,“ šeptl nevinně. To byla pravda, navíc jsem se mi nohy klepaly zimou, takže to na těch jehlách nemuselo vypadat zrovna dobře. S povzdechem jsem natáhla ruku a obmotala ji kolem jeho lokte. Aspoň jsme se nedotýkaly kůží. Tak jo! Přiznávám! Nechtěla jsem se ho dotknout, protože jsem se bála, že to ve mně něco probudí.

„Jak ti to jde v práci?“ zeptal se, když jsme stoupali po schodech a k mé smůle jsme se stále nezastavovali.

„Všechno je skvělé.“

„To je dobře. Občas tam zaskočím.“ To byla nová informace.

„Fakt? Co tam děláš?“

„Tancuji.“

„Ty netancuješ!“

„Jak to můžeš vědět?“ To je pravda.

„Nikdy jsem tě tancovat neviděla.“

„Buď ráda. Moc to neumím.“ Edward něco neumí? Není možná!

„Už tam budeme?“

„Za chvíli.“ Za chvíli jsme totiž vystoupali až na samý vrchol stadionu a octli jsme se v hororové zimě. Moje zuby museli slyšet až na druhý konec řady a vítr se mě snažil odfouknout.

„Je ti zima?“ zeptal se překvapeně a dost provinile. On tak za to může.

„Tak tohle jsou ty úžasná místa?“ vydechla jsem sarkasticky. Nebyla jsem na tom takhle jediná. Alice byla těsně u Jaspera a ten měl přes ni přehozený kabát. Esmé seděla řadu pod námi a Carlisle pod ní. Dívala se mu na hlavu tak, že jsem hádala, že by mu nejradši do vlasů plivla žvýkačku. Připadalo mi, že se nás všechny snaží přesvědčit, že ona a Carlisle k sobě nepatří ani náhodou. Pozdě, děvče. Edward si sedl a já asi tak metr od něj. Ruce jsem měla semknuté na prsou a nohy pevně u sebe.

„Bello, je mi to moc líto,“ řekl, jako kdyby mi zabil babičku.

„Edwarde, to je v pohodě,“ prohodila jsem, ale asi tak půlka mi nebyla rozumět. Začal si sundávat svoje černé sako.

„Co si myslíš, že děláš?“ vyjekla jsem. Vlasy mu cuchal vítr a zůstal mu jen lehký svetr.

„Celá se třeseš,“ konstatoval a podával mi ho.

„Ne… Ne… Nechci ho. Bude ti strašná zima.“

„Nebude. Mám svetr a kalhoty na rozdíl od tebe, která má šatičky.“ Našpulila jsem rty a pozorovala ho. Vypadal naprosto v pohodě. Povzdechnul si a zabalil mě do něj. Přitom se ke mně nahnul a já mu zírala přímo na klíční kosti, které měl taky napospas vystavené krutému větru. Jeho vůně mě uhodila a zůstala se mnou díky jeho saku.

„Děkuji ti,“ šeptla jsem.

„Přinesu ti kafe,“ navrhnul a mně se rozsvítily oči. To bude krásně teplé. Vstal a odešel. Já zírala na postavičky na hřišti. Tohle mají být nejlepší místa? Vždyť nevidím! A kdo hraje proti komu? Vždyť mají všichni stejně dresy…

Alice

„Nevadí ti to, že sedím tak blízko?“ zeptala jsem se a rty jsem se otírala o jeho svetr. Chtěla jsem být co nejblíže té neodolatelné vůni.

„Něco kvůli tvé přítomnosti vydržím,“ zašeptal zamračeně.

„Řekneš mi…“

„Jak se má Rose?“

„Prosím.“

„Snaží se zvládnout přeměnu.“ Polykala jsem velké sousto... a to, že Rose už není člověk. Je to tak zvláštní.

„A co ti dva?“

„Jsou každým dnem větší a jejich inteligence dosáhla dospělého člověka. Tímhle tempem jsou z nich za rok dospělí. Řekl bych ti to všechno už dávno, kdyby ses mi nevyhýbala,“ řekl úsečně.

„Já se ti nevyhýbám.“ Mlčel. Nic na to neřekl a za to jsem mu byla vděčná.

„A jak vypadají?“ zeptala jsem se po chvilce ticha.

„Mix Emmetta a Rosalie. Blonďaté vlasy a postavou se pomalu, ale jistě blíží tatínkovi.“

„Kdyby se postavou blížili strejdovi Jasperovi, tak by to taky bylo zajímavé.“ Stiskla jsem mu stehno, tedy aspoň jsem se o to pokusila a zatoužila vyjet výš. Ruku, kterou měl kolem mého pasu, zaťal do pěsti.

„A dál? Povídej mi o nich… A o Rose.“

„Rose se k nim nemůže ani přiblížit. Rozhodně ne bez asistování aspoň pěti upírů, ale ne blíž jak na pár metrů. Emmettovi dává pěkně za vyučenou. A ti dva jsou… Darren málo kdy promluví a je raději sám. Není povahově ani po jednom. Za to Chris je celý Emmett. Musí mít pozornost všech okolo a pořád něco vymýšlí. Dům dostává pěkně zabrat,“ mluvil o nich s takovou zvláštní jemností a láskou. Mluví takhle i o mně?

„A co Emmett?“

„No, dá se říct, že Chris by mu mohl skákat po hlavě a on by ho zbožňoval. Takže ho spíš vychovávám já s Carlislem. Edward si hodně rozumí s Darrenem. Jsou pořád spolu.“ Představila jsem si, jak se Emmett snaží někoho vychovávat. Malý Chris zdemoluje celý obývák a Emmett mu řekne, že zapomněl na křeslo v rohu.

„Je mi líto Rose…“

„Neboj, učí se rychle… Myslím, že ještě tak dva měsíce a půjde to. Díky tomu, že mají v sobě půlku z upíra a ten upír je dost dominantní, tak to půjde rychle. Ale čistého člověka by nezvládla. Je novorozená.“

„Strašně mi chybí.“

„Alice, to nepůjde. Ne, dokud jsi člověkem.“ Dokud…

„A co jí?“

„Darren přijme to, co mu dáme, a Chris pije skoro jenom krev, ale nijak jim lidské jídlo nenutíme. Přece jenom je to odporné. Navíc ani jeden z nás neumí vařit.“

„Rozeznáš je?“

„Člověk by je nerozeznal… Ale Darren má o chlup světlejší vlasy než Chris.“

„Vypadají, že jsou skvělý.“

„To jsou.“

„Taky bychom mohli…“

„Ne, Alice, nemohli.“ Jo, budu si muset vybrat.

Bella

Díky kafi a Edwardově saku, které jsem si ale musela vyhřát sama, mi bylo teplo.

„Mrtvola!“ zařval Edward a mával rukama naštvaně ve vzduchu. Asi pětkrát se mi snažil vysvětlit pravidla, ale já byla stejně mimo. S úsměvem jsem ho sledovala, jak střídá výrazy. Špulil plné rty, krabatil obočí a kroutil hlavou nebo se naopak usmíval a pískal, když jeho mužstvo skórovalo. Naštěstí si nevšiml, že na něj celou dobu zírám. Tak mám čumět na něco, co vůbec nechápu nebo na chlapa, jako je Edward? Vlastně měl s tou hrou dost společného. Taky ji totiž nechápu. Proč to šlo teď tak snadno, ale předtím to drhlo jako špatně promazané kolo? Proč teď, když je se vším konec, mi jeho hněv připadá roztomilý? Proč se teď chová tak mile a chodí se mnou na baseball? Co se změnilo? Že by se změnil on? Že bych se změnila já? Ani jedno z toho mi nepřipadalo dost pravděpodobné… Tak co bylo jinak?

„Mimo výseč!“ ječel a pak se na mě otočil s rozzuřeným výrazem. „No, chápeš to?“ zeptal se nevěřícně.

„Ne. Nechápu to vůbec.“

Příště bude celá kapitola z pohledu Esmé, jestli souhlasíte.

Chtěla bych vědět, co si myslíte o Alici a Jasperovi. Máte své favority, co se týká její volby?

Rosaliina dvojčata jsem trochu upravila na moji verzi poloupírů, abych vás mohla co nejrychleji seznámit s okouzlujícími dvojčaty Darrenem a Chrisem. Jejich schopnosti zůstanou stejné jako v Rozbřesku, ale dospějí rychleji.

Chris byla vaše demokratická volba a Darren je jméno, které se hodí k téhle postavě. Navíc je to můj oblíbený knižní hrdina z upíří ságy Darren Shan, takže jsem použila jeho jméno.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Čtyři kamarádky z New Yorku - 19. kapitola: